ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.3136.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 3136/2018-642
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D.,
a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně legally cz s.r.o. , IČ 285 87 341, se sídlem v Ostravě, Chopinova 483/8, zastoupené Mgr. Petrem Psotkou, advokátem se sídlem v Rychvaldu, Bohumínská 1553, proti žalovaným 1. R. M. , nar. XY, bytem XY, a 2. V. M. , nar. XY, bytem XY, oběma zastoupeným
JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Bašty 416/8, o 598.500 Kč s příslušenstvím z částky 787.500 Kč, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 10 C 230/2002, o dovolání žalovaného 1. proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 10. října 2017, č. j. 54 Co 386/2016-575, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný 1. je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13.310 Kč k rukám advokáta Mgr. Petra Psotky do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou rozsudkem ze dne 30. 4. 2009, č. j.
10 C 230/2002-164, zamítl žalobu, jíž se původní žalobkyně (správkyně konkursní podstaty společnosti VM CAR production s.r.o.) domáhala, aby bylo prvnímu žalovanému uloženo zaplatit ve prospěch konkursní podstaty úpadce částku 598.500 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.). Doplňujícím usnesením téhož soudu ze dne 29. 5. 2009, č. j. 10 C 230/2002-167, bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení státu. Meritornímu rozhodnutí předcházejícím usnesením ze dne 14. 7. 2008, č. j.
10 C 230/2002-125, nadepsaný soud řízení vůči 2. žalovanému zastavil, neboť žalobkyně poté, co byl na majetek 2. žalovaného prohlášen konkurs, vzala žalobu vůči tomuto žalovanému zpět. Žalovanou částku vymezila žalobkyně jako bezdůvodné obohacení vzniklé na straně 1. žalovaného v důsledku toho, že smluvní partner úpadce zaslal platbu za úpadcem dodané zboží na bankovní účet 1. žalovaného, coby syna jednatele úpadce V. M. (tj. 2. žalovaného). Okresní soud konstatoval, že objednatel zboží od úpadce, OK STS Toužim, a.s., zaplatil za dodané zboží na základě smluvního ujednání s úpadcem na účet 1. žalovaného, což je třeba považovat za postup odpovídající §335 a §339 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku. Soud vzal dále za zjištěné, že prostředky z účtu nebyly použity 1. žalovaným, jenž sice prostředky z účtu vybíral, předával je však svému otci, resp. do pokladny obchodní společnosti VM CAR production s.r.o. Nepoužil-li tedy tyto prostředky pro svou potřebu, na úkor úpadce se neobohatil. S ohledem na tyto úvahy soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne
21. 6. 2010, č. j. 54 Co 739/2009-196, rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. co do částky 170.100 Kč s příslušenstvím potvrdil (výrok I.), zatímco ve zbylé části výroku I. a ve výroku II. je zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení (výrok II.). Usnesením ze dne 13. 7. 2010, č. j. 54 Co 739/2009-204, pak Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě doplnil původní rozsudek tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení i v části odpovídající výroku o náhradě nákladů státu.
K procesnímu postupu soudu prvního stupně odvolací soud uvedl, že s ohledem na to,
že prohlášením konkursu na majetek V. M. došlo v souladu s ustanovením §14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „zákon o konkursu a vyrovnání“), k přerušení řízení vůči tomuto žalovanému ze zákona a za této situace nebylo možné řízení zastavit, je třeba považovat rozhodnutí o zastavení řízení za neúčinné. Odvolací soud dále korigoval závěr soudu prvního stupně týkající se výkladu ustanovení §339 obch. zák. a uvedl, že splnění závazku na účet osoby odlišné od věřitele nic nemění na tom,
že na účet připsaná částka stále náleží věřiteli. Majitel účtu je pak tuto částku povinen vrátit na požádání věřiteli, není-li zde jiné dohody. Okamžikem odvolání souhlasu s tím, aby daná částka byla ponechána na účtu, na nějž byla na pokyn věřitele zaslána, odpadá právní důvod, na jehož základě zde byla tato částka uložena, a majitel účtu je povinen ji poskytnout oprávněnému věřiteli. Odvolala-li žalobkyně souhlas s umístěním prostředků na účtu
1. žalovaného, bylo jeho povinností je vrátit. Tento závěr se ovšem uplatní pouze
předpokladu, že společnost OK STS Toužim, a.s., plnila na účet 1. žalovaného skutečně dluh vůči úpadci. V daném případě však nelze přehlédnout, že dle variabilních symbolů platebních transakcí nebyla část plateb realizovaných společností OK STS Toužim, a.s., na účet 1. žalovaného činěna na základě faktur vystavených společností VM CAR production s.r.o., ale na základě faktur vystavených V. M. coby podnikatelem – fyzickou osobou. V. M. jako jednatel společnosti VM CAR production s.r.o. vystavil dobropisy na původní faktury za dodávky palet společnosti OK STS Toužim, a.s., a posléze fakturoval této společnosti platby za dodané palety jako fyzická osoba. Naznačenými zásahy do fakturace se přitom dopustil trestné činnosti, za niž byl již pravomocně odsouzen. Odvolací soud tedy přihlédl k variabilním symbolům jednotlivých plateb realizovaných na účet prvního žalovaného. Platby, jejichž variabilní symboly neodpovídaly číslům faktur společnosti VM CAR production s.r.o., ale číslům faktur vystavených V. M. jako fyzickou osobou, byly bezpochyby zaplaceny právě V. M., a nikoliv společnosti VM CAR production s.r.o. Nejde-li o platby zaslané úpadci, pak je tento, respektive správkyně konkursní podstaty, nemůže požadovat po majiteli účtu. Soud k tomu dále podotknul, že část dodaných palet tedy nebyla dodavateli společností OK STS Toužim, a.s., zaplacena. V částce 170.100 Kč s příslušenstvím, odpovídající platbám připsaným na účet 1. žalovaného na základě faktur vystavených V. M. – fyzickou osobou, odvolací soud zhodnotil v konečném důsledku rozhodnutí soudu prvního stupně jako správné, pročež je v tomto rozsahu potvrdil. Ve zbývající části pak odvolací soud neshledal podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu prvostupňového rozhodnutí, neboť ohledně částky 428.400 Kč není za daného stavu dokazování možné posoudit, zda šlo o platby realizované ve prospěch V. M. či úpadce, v této části, stejně jako v navazujících nákladových výrocích, tedy rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 19. 9. 2011, č. j. 28 Cdo 4936/2010-243, rozsudek odvolacího soudu na základě dovolání žalobkyně ve výroku I. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud podotkl, že dovodil-li odvolací soud svůj závěr o nedůvodnosti žalovaného nároku co do částky 170.100 Kč ze skutečnosti, že v této částce byly platby na účet 1. žalovaného realizovány podle variabilních symbolů odpovídajících fakturám vystaveným V. M. jako podnikající fyzickou osobou, a nikoliv jako jednatelem úpadce, pak jeho právní posouzení věci nelze považovat za správné. Sám odvolací soud totiž v rozboru v řízení učiněných skutkových zjištění uvedl, že zboží, jež svými platbami hradila OK STS Toužim, a.s., bylo dodáno úpadcem, s nímž byla tato společnost ve smluvním vztahu, a až pozdějšími nekalými machinacemi s účetními doklady došlo k záměně faktur. Fakturu přitom nelze považovat za titul zakládající právo na plnění. Přestože předpokladem vystavení faktury bude zpravidla odpovídající smluvní ujednání, samotná faktura (jako předně účetní doklad) bez dalšího není ztotožnitelná s řádně sjednaným smluvním vztahem opírajícím se o ujednání stran odpovídající zákonným požadavkům. Fakturu je možno považovat za výzvu k zaplacení dlužné částky, jež má význam pro posouzení splatnosti dluhu, či za prostředek identifikace pohledávky ze závazkového vztahu
a platby, jíž má být tato pohledávka uhrazena, nelze však s její pomocí popřít existenci řádně sjednaného závazku a konstituovat závazkový vztah jiný, odpovídající údajům na faktuře uvedeným. Bylo tedy třeba zabývat se tím, jakému, řádně vzniklému, závazkovému vztahu odpovídala pohledávka, k jejímuž uspokojení platba směřovala. Faktura v tomto směru může být bezpochyby důležitým důkazním prostředkem, není však namístě přikládat jí význam samostatného zavazovacího důvodu a bez dalšího akceptovat existenci závazkového vztahu odpovídajícího údajům na faktuře zaznačeným. Za daného skutkového stavu nebylo lze považovat za správný závěr odvolacího soudu vylučující vznik bezdůvodného obohacení na straně žalovaného R. M. na úkor žalobkyně pouze s ohledem na variabilní symboly plateb odpovídající číslům faktur vydaných osobou odlišnou od úpadce.
Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě poté usneseními ze dne 14. 1. 2013, č. j.
54 Co 739/2009-267, a ze dne 2. 9. 2013, č. j. 54 Co 739/2009-292, rozhodl, že do řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1. na místo původní žalobkyně vstupuje společnost legally cz s.r.o., která předmětnou pohledávku za žalovaným 1. nabyla od společnosti HT SLUŽBY-Holding spol. s r.o., jež ji získala od správkyně konkursní podstaty.
Následně Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě usnesením ze dne 30. 9. 2013,
č. j. 54 Co 739/2009-295, rozsudek soudu prvního stupně ze dne 30. 4. 2009 zrušil i v části týkající se zamítnutí žaloby co do částky 170.100 Kč s úrokem z prodlení a věc také v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud pokládal ve světle závazného právního názoru Nejvyššího soudu za nezbytné, aby bylo blíže důkazně objasněno, zda společnost OK STS Toužim poukázáním finančních prostředků na účet R. M. plnila své závazky vůči úpadci, a dále aby byl postaven najisto moment, kdy správkyně konkursní podstaty coby osoba oprávněná jednat za úpadce vyzvala R. M. k vydání peněz z jeho účtu, neboť právě s učiněním této výzvy spojoval odvolací soud odpadnutí právního důvodu pro držení sporných finančních prostředků na účtu žalovaného 1.
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou rozsudkem ze dne 16. 2. 2016, č. j.
10 C 230/2002-488, žalobu opět v plném rozsahu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud konstatoval, že společnost OK STS Toužim, a.s., sporné prostředky sice vyplácela na účet R. M., byly však adresovány společnosti VM CAR production s.r.o. Žalobkyni se však nepodařilo prokázat, že by jí předložené výzvy k vydání obsahu účtu do majetkové podstaty byly žalovanému 1. skutečně doručeny. K datu údajného učinění výzev se na účtu navíc již zaplacená částka nenacházela, přičemž s dotčenými finančními prostředky neoprávněně nenakládal R. M., nýbrž jeho otec V. M. Žaloba proti prve jmenovanému tudíž musela být v plném rozsahu zamítnuta, neboť na něj nelze nahlížet jako na bezdůvodně obohaceného.
Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě rozsudkem ze dne 10. 10. 2017, č. j.
54 Co 386/2016-575, k odvolání žalobkyně změnil rozhodnutí soudu první instance tak, že žalovanému 1. uložil zaplatit jí částku 598.500 Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok I.), co do zbytku příslušenství rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků i státu (výroky III. až V.). Odvolací soud vyšel ze zjištění, že sporný obnos byl společností OK STS Toužim, a.s., poukázán na běžný účet R. M., přičemž s ohledem na právní názor dovolacího soudu nebylo možné pokládat za významné, že tyto platby byly realizovány na základě faktur vystavených nikoli společností VM CAR production s.r.o., ale V. M. jako fyzickou osobou. Je proto namístě usoudit, že se jednalo o plnění ve prospěch naposledy zmíněné obchodní korporace uskutečněné poté, co byl na její majetek prohlášen konkurs. V souladu s §14 odst. 1 písm. a) zákona o konkursu a vyrovnání nebyl žalovaný 1. s tímto plněním náležejícím do konkursní podstaty oprávněn disponovat. Pokud R. M. umožnil svému otci V. M. (jednateli úpadce) disponovat s prostředky na účtu, uvedený zákaz dispozic tím porušil a jeho povinnost vydat peníze do konkursní podstaty zůstává nedotčena. Jedině správkyně konkursní podstaty byla totiž oprávněna s dotčenými financemi nakládat. Bez významu je obrana žalovaného 1., že o manipulaci s penězi na svém účtu neměl povědomost, jelikož dispoziční oprávnění přenechal svému otci. Odvolací soud dále zkoumal, zda a kdy správkyně konkursní podstaty žalovaného 1. vyzvala k vydání uvedených prostředků do konkursní podstaty. Zjistil přitom, že jedna z výzev adresovaných R. M. byla datována dnem 22. 8. 2002, výpisem z knihy odeslané pošty pak bylo zjištěno, že téhož dne byla tato výzva předána k přepravě držiteli poštovní licence. Byť Česká pošta s ohledem na délku časového postupu nebyla schopna potvrdit doručení, pokládal odvolací soud za prokázané, že se touto cestou zásilka dostala do dispozice žalovaného 1. (s ohledem na časové souvislosti případu neměl soud pochybnosti ani o tom, že obsahem zásilky byla skutečně výzva k plnění). Z uvedeného bylo lze vyvodit, že nejpozději dne 26. 8. 2002 (kdy zásilka podle pravidelného běhu události měla dorazit) byl vyzván k zaplacení sporné částky. Vzhledem k uvedenému shledal odvolací soud nárok žalobkyně na vydání částky 598.500 Kč s příslušenstvím žalovaným 1. po právu. Žalovaný 1. byl navíc k zaplacení sporného plnění vyzván doručením samotné žaloby v této věci.
Tento rozsudek napadl ve výrocích I., III. a V. žalovaný 1. dovoláním, v němž namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury (rozsudku sp. zn. 21 Cdo 131/2013), pakliže vzal za zjištěné, že dovolatel výzvu správkyně konkursní podstaty ze dne 22. 8. 2002 skutečně obdržel, přestože se tento skutkový závěr neopírá o jediný důkaz. Nelze presumovat doručení písemnosti, jež nebylo doloženo, a není ani zřejmé, na základě čeho vzal soud za prokázané, že obsahem zmíněné zásilky byla skutečně předmětná výzva. Žalovaný 1. rovněž pochybuje, že lze za výzvu pokládat samotnou žalobu, neboť ta je uplatněním procesního nároku, a tedy úkonem zcela odlišným. Dovolatel dále kritizuje úvahu odvolacího soudu, dle níž neoprávněně disponoval s prostředky poukázanými na jeho účet tím, že umožnil přístup k tomuto účtu svému otci, který následně předmětné finance převedl jinam. Jednak není možné samo nezrušení dispozičního oprávnění považovat za nakládání s penězi na účtu, jednak zmíněné peníze nejsou vůbec vlastnictvím majitele účtu ani osoby, která je tam poukázala, nýbrž banky, pročež nemohly být vymáhány do konkursní podstaty. Chybná je též úvaha, dle níž je žalovaný 1. povinen vydat všechny prostředky, které na účet dorazily, nehledě na jeho aktuální stav.
Z těchto důvodů dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření navrhla zamítnutí podaného dovolání.
Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalovaného 1. však přípustné není. Byť je pravdou, že odvolací soud v některých bodech nepodřadil zjištěný skutkový stav právním kategoriím zcela přiléhavě, podstata dovolatelem zpochybněných právních závěrů vyslovených v napadeném rozsudku je s judikaturou Nejvyššího soudu konformní.
Předně je namístě připustit, že prostředky na účtu vedeném bankou na základě smlouvy o běžném nebo vkladovém účtu nejsou ve vlastnictví majitele účtu ani osoby, která je na tento účet vložila, nýbrž ve vlastnictví peněžního ústavu, zatímco oprávnění majitele účtu, spočívající v tom, aby byly v souladu s jeho příkazem z účtu vyplaceny, představuje pouhou pohledávku vůči peněžnímu ústavu (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne
31. 7. 2012, sp. zn. 29 Cdo 4227/2009, ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 975/2013, i ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 447/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4844/2015). Ani v nyní řešené kauze tudíž nelze usuzovat, že by vyplacení prostředků určených společnosti VM CAR production s.r.o. na účet žalovaného 1. (coby platební místo) společností OK STS Toužim, a.s., nastolilo situaci, v níž by se na daném účtu nacházely prostředky ve vlastnictví úpadce, nýbrž (neměl-li žalovaný 1. právní důvod pro získání tohoto prospěchu na úkor úpadce) vznik pohledávky společnosti VM CAR production s.r.o. za žalovaným 1. na vydání takto vzniklého bezdůvodného obohacení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2949/2012, a ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2235/2016).
Platí přitom, že pro existenci a rozsah povinnosti vydat majetkový prospěch dle
§451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb. není podstatné, jak bylo s předmětem bezdůvodného obohacení dále nakládáno, neboť povinnost k vydání majetkového prospěchu na další nabyvatele nepřechází (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1856/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2998/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1155/2016), a z hlediska určení výše bezdůvodného obohacení je rozhodný okamžik jeho vzniku (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 33 Odo 1031/2004, ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 23 Cdo 3603/2008, nebo ze dne 10. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 3682/2016). To, zda se poukázané prostředky na účtu žalovaného 1. stále nacházely nebo zda z něj již dříve byly vyvedeny jinam a zdali tuto případnou dispozici provedl sám žalovaný 1. nebo jeho otec, který měl k účtu dispoziční právo, ať již s vědomím majitele účtu, nebo bez něj, je tudíž pro řešený spor nevýznamné, ledaže by v důsledku zmíněného převodu závazek z bezdůvodného obohacení dodatečně zanikl. Jelikož však byla společnost VM CAR production s.r.o. v rozhodném období v konkursu, musel by být dotčený dluh splněn k rukám správkyně konkursní podstaty coby osoby s dispozičním oprávněním oprávněné přijímat namísto úpadce peněžitá plnění
[§14 odst. 1 písm. a) zákona o konkursu a vyrovnání, srovnej též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3636/2007, či usnesení téhož soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 29 Cdo 786/2010], jak správně uzavřel odvolací soud.
Pokud jde o dovolací námitku nedostatečného prokázání doručení výzvy správkyně konkursní podstaty žalovanému 1., podotýká Nejvyšší soud v první řadě, že mu podle relevantního znění procesní úpravy přísluší přezkum výhradně otázek právních, nikoli skutkových (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 525/2017, a ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 20 Cdo 3047/2017, nebo jeho rozsudek ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 32 Cdo 4574/2015; dovolatelem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 21 Cdo 131/2013, vykládá pojem skutkového zjištění nemajícího oporu v provedeném dokazování, jenž měl pro dovolací přezkum význam pouze do 31. 12. 2012). Nad rámec řečeného je třeba dodat, že je zcela přiléhavý závěr, že zmíněné výzvy se žalovanému 1. dostalo nejpozději doručením projednávané žaloby, neboť konstantní judikatura žalobě oproti mínění dovolatele přiznává účinky výzvy k plnění (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3540/2007, ze dne 21. 11. 2012, sp. zn. 33 Cdo 1713/2011, a ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4122/2013). Se zřetelem k právě uvedenému by bylo nadbytečné zabývat se otázkou, zdali byla dovolateli doručena písemnost obsahující údajně výzvu z 22. 8. 2002. Jak již přitom dovolací soud zmínil, vývoj stavu finančních prostředků na účtu v čase není z hlediska posuzované kauzy podstatný, proto ani nemá pro stanovení výše restituční povinnosti relevanci otázka, zda byl žalovaný 1. k vydání předmětného plnění vyzván již v srpnu 2002 (zasláním výzvy správkyní konkursní podstaty) nebo až v prosinci onoho roku (při doručení projednávané žaloby).
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalovaného 1. odmítl coby nepřípustné (§243c odst. 1 o. s. ř.), a o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí tak již nerozhodoval.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243c odst. 3, §224 odst. l, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které dovolací soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Dle §8 odst. 1 a §7 bodu 6 citované vyhlášky činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 10.700 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalobkyně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 13.310 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. 11. 2018
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu