ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.341.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 341/2018-98
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Štěpánovice , se sídlem v Lišově, Kostelní 171/2, IČO: 65050851, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 633/12, za účasti České republiky – Státního pozemkového úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČO: 01312774, o nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 54/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. září 2017, č. j. 4 Co 101/2016-73, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Žalobkyně dovoláním napadla v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. ledna 2016, č. j. 11 C 54/2015-42, kterým byla zamítnuta žaloba na znovuprojednání věci v občanském soudním řízení a nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu – Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj ze dne 5. 8. 2015, č. j. 260555/2013/R1013/RR9185, rozsudkem, jímž by byly vydány žalobkyni do jejího vlastnictví ve výroku identifikované pozemky v katastrálním území Š. u Č. B.
Podané dovolání Nejvyšší soud odmítl (dle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 – dále jen „o. s. ř.“; k tomu srov. bod 2., čl. II. části první zákona č. 296/2017 Sb.), neboť dovoláním označené právní otázky, na jejichž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, jímž bylo skončeno odvolací řízení, vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit, a dovolání tak není přípustné (k hlediskům přípustnosti dovolání srov. §237 o. s. ř.).
K relevantním otázkám hmotného práva, jež se týkají výkladu a aplikace „výlukového“ ustanovení §8 odst. 1 písm. f/ zákona č. 428/2012 Sb., sluší se z rozhodovací praxe dovolacího soudu odkázat zejména na závěry vyslovené Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017, k nimž se Nejvyšší soud později přihlásil např. i v usnesení ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2151/2017, usnesení ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 901/2017, usnesení ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 903/2017, či v usnesení ze dne 1. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3448/2017, dle nichž překážkou pro vydání nemovitosti ve smyslu tohoto ustanovení je veřejný zájem na vybudování veřejně prospěšných staveb dopravní a technické infrastruktury, pro nějž by bylo lze nemovitosti vyvlastnit [viz např. §170 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů], vyjádřený ve schválené územně plánovací dokumentaci; rozhodujícím hlediskem pro posouzení, kdy je ve smyslu interpretovaného „výlukového“ ustanovení zákona nutné právo k části pozemku vyvlastnit (formou odnětí vlastnického práva) a kdy postačí zřízení věcného břemene, je okolnost, zda by církevní právnická osoba k této části pozemku, dotčené takovou stavbou, mohla po jejím vydání realizovat své vlastnické právo či nikoliv (k tomu přiměřeně srov. i nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, či ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14). Právě u staveb pozemních komunikací (jako staveb dopravní infrastruktury; §2 odst. 1 stavebního zákona) dochází v naprosté většině případů po jejich uskutečnění ke znemožnění užívání pozemků k původnímu účelu (a přitom i ke změně druhu pozemku), kdy i případnému restituentu pozemků zůstalo by prakticky pouze tzv. holé vlastnictví (byl-li by podstatně omezen v právu věc užívat a požívat její plody a byla-li by i jeho držba permanentně rušena).
Uvedené závěry – ve vazbě na odvolacím soudem učiněná skutková zjištění, že všechny předmětné pozemky (tak jak byly nově identifikovány i připojeným geometrickým plánem), jejichž vydání žalobkyně nárokuje, jsou zasaženy koridorem veřejně prospěšné stavby dopravní infrastruktury (označené jako „přeložka silnice I./34 – severní obchvat obce Š.“), vymezeným v platném územním plánu obce Š. – jsou aplikovatelné i v nyní posuzované věci.
Podle citované judikatury je pro posouzení, zda je dána překážka naturální restituce dle §8 odst. 1 písm. f/ zákona č. 428/2012 Sb., v zásadě nevýznamné, že v době rozhodování o vydání pozemků oprávněné osobě není zřejmé, kdy, popř. zdali vůbec (či v jakém rozsahu) bude na dotčených pozemcích (jejich částech) veřejně prospěšná stavba realizována (k tomu znovu srov. již shora odkazované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 349/2017, jež bylo občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu dne 13. 12. 2017 schváleno k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek); určující je v tomto směru vymezení ve schválené územně plánovací dokumentaci. Z tohoto pohledu je pak třeba řešit i otázku, postačí-li pro veřejně prospěšnou stavbu zřízení věcného břemene k takto dotčeným pozemkům.
Přípustnost dovolání tak nemůže založit ani dovolatelkou kladená otázka, zda pro veřejně prospěšnou stavbu dopravní infrastruktury postačí v daném případě zřízení věcného břemene za situace, kdy – oproti rozsahu vymezenému územně plánovací dokumentací (koridoru) – byla by v budoucnu plánovanou silnicí zastavěna toliko „menší“ (nikterak nespecifikovaná) část dotčených pozemků.
V této souvislosti sluší se připomenout, že soudní praxí byl již dříve jako nesprávný odmítnut i ten názor, že pro aplikaci „výlukového“ ustanovení §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 424/2012 Sb. je nezbytná konkretizace veřejně prospěšné stavby v územním rozhodnutí (jehož součástí byl by i záborový elaborát), které není územně plánovací dokumentací [srov. §2 odst. 1 písm. n/ zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon)] a jde již o konkrétní rozhodnutí týkající se určitého záměru, jenž musí být v souladu právě s územně plánovací dokumentací, s níž spojuje se tato výluka (k tomu znovu již shora odkazovaná usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2151/2017 a sp. zn. 28 Cdo 903/2017).
Přestože v dovolání uvádí, že je podává proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, vůči výrokům rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (jež patrně zmiňuje jako výroky závislé na rozhodnutí ve věci samé) dovolatelka žádnou dovolací argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.) – nevznáší (nehledě na to, že těmito výroky rozsudku nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění, jež by přesahovalo zákonem stanovený peněžitý limit přípustnosti dovolání; srov. §238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení – v situaci, kdy dovolání bylo odmítnuto – odůvodněno být nemusí (§243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná i na webových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 6. 2018
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu