ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.3446.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 3446/2018-518
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce Z. F. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Jiřím Navrátilem, advokátem se sídlem v Brně, Zatloukalova 35, proti žalovanému S. Ch. , nar. XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem se sídlem v Brně, Nám. 28. října 1898/9, o zaplacení 1,678.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 8 C 50/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. září 2015, č. j. 28 Co 81/2013-385, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 10. července 2017, č. j. 28 Co 81/2013-446, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Shora označeným rozsudkem ve znění opravného usnesení odvolací soud připustil změnu žaloby v části týkající se požadovaného úroku z prodlení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), současně změnil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že uložil žalovanému, aby žalobci zaplatil celkem 1,566.020 Kč se specifikovanými úroky z prodlení z jednotlivých dlužných částek (výrok II. rozsudku odvolacího soudu), zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal úroku z prodlení ve vyšších sazbách (výrok III. rozsudku odvolacího soudu), a potvrdil výrok I. rozsudku prvního stupně, pokud jím byla žaloba zamítnuta v části týkající se dalších požadovaných úroků z prodlení (výrok IV. rozsudku odvolacího soudu), žalobci pak uložil, aby nahradil žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů (výroky V. a VI. rozsudku odvolacího soudu) a zavázal procesní strany nahradit náklady řízení státu (výroky VII. a VIII. rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, ve kterém žel nevymezil žádnou konkrétní otázku procesního nebo hmotného práva, ohledně které by ohlašoval, že na jejím posouzení rozsudek odvolacího soudu závisel, a jejíhož vyřešení by se prostřednictvím podaného dovolání domáhal.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013, jež je rozhodné pro dovolací přezkum (srov. část první, článek II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Podané dovolání poté, aniž nařizoval jednání (243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jak je tomu i v posuzované věci – viz §238a o. s. ř.), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 51/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013; k tomu srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, usnesení ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16, či důvody vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16.
Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatel v posuzovaném případě zjevně nedostál, jestliže v dovolání nevymezil konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva, ohledně níž by oznamoval, že se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od specifikované ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která dle jeho mínění v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má být dovolacím soudem oproti jeho stávající rozhodovací praxi posouzena jinak. Vznesení uvedených otázek přitom nelze dovodit ani z obsahu dovolání, když za ně očividně nelze považovat toliko obecnou informaci dovolatele, že se odvolací soud svým rozhodnutím odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce práva hmotného a procesního, a nemůže jím být ani odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4756/2016, vyhlášený v jiné věci týchž účastníků řízení, učiněný bez jakéhokoliv vysvětlení toho, jaký způsobem by závěry z tohoto rozhodnutí vyplývající, mohly dopadat do poměrů nyní projednávané věci.
Chybějící údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je vadou dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat. O uvedenou náležitost přitom dovolatel dovolání v zákonné lhůtě nedoplnil (k doplnění dovolání srov. §241b odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalovaného bylo odmítnuto a kdy náklady žalobce vzniklé podáním obsahově skromného vyjádření k dovolání, nelze považovat za účelně vynaložené (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 33 Cdo 273/2016).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách nalus.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. 12. 2018
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu