ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.3504.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 3504/2018-193
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně Římskokatolické farnosti - děkanství Nový Bydžov , se sídlem v Novém Bydžově, Revoluční třída 504, IČ 626 91 139, zastoupené Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelená 267, za účasti Vojenských lesů a statků ČR, s. p. , se sídlem v Praze 6, Pod Juliskou 1621/5, IČ 000 00 205, zastoupených JUDr. Miroslavem Tichým, advokátem se sídlem v Praze 10, Říčanská 1984/5, o nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 118/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. května 2018, č. j. 4 Co 15/2017-156, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit účastníkovi řízení na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Miroslava Tichého, advokáta se sídlem v Praze 10, Říčanská 1984/5.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobkyně napadla dovoláním v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 10. 2016, č. j. 16 C 118/2015-117, ve výroku I. o věci samé změněn tak, že se zamítá žaloba o vydání pozemku p. č. XY v k. ú. XY, a v tomto rozsahu se nenahrazuje rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Královéhradecký kraj, ze dne 27. 10. 2015, č. j. 581887/2014/514314/R10934 (výrok I.), kterým v napadeném výroku II. (jímž soud prvního stupně zamítl žalobu o vydání pozemku p. č. XYv k. ú. XY) byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (výrok II.) a kterým dále odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III. a IV.).
Účastník řízení navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (k tomu srov. čl. II bod 2. části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon
č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - (dále jen „o. s. ř.“). Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř., neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu (jenž nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je totiž třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř., z nichž však žádné naplněno není, neboť relevantní, dovolatelkou vymezenou otázku hmotného práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž Nejvyšší soud neshledal důvody k tomu, aby tato otázka byla posouzena jinak.
Dovolatelka předestřela dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného práva, a to „(historické) funkční souvislosti pozemků ve smyslu ust. §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“, při jejímž řešení se odvolací soud podle jejího mínění odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, „popř. má být tato otázka vyřešena jinak“, a že při řešení této otázky se odvolací soud rovněž odchýlil od rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3702/17 ze dne 20. 2. 2018 a „od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, in nález č. 177/2013 - zásada ex favore restitutionis“ .
Dovolací soud ve své rozhodovací praxi již opakovaně vyložil, že funkční souvislost vydávaných nemovitých věcí ve smyslu §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. může a i v minulosti mohla vyplývat pouze z jejich skutečné užitné souvztažnosti dané faktickými možnostmi hospodářského využití, a to především s ohledem na jejich stavební či jinou hospodářskou podobu nebo jejich přírodní ráz, což pouze odvozeně může souviset i s jejich vzájemnou polohou v území. Z ekonomického hlediska se tato souvztažnost může projevovat či v minulosti projevovala zpravidla tím, že jedna nemovitá věc je (byla) předpokladem fungování či řádného využívání nemovité věci jiné vzhledem k jejímu funkčnímu určení, přičemž toto využití je (bylo) bez druhé nemovité věci ztížené nebo nemožné, a oddělením jedné věci od druhé je (byla) jejich ekonomická a užitná hodnota podstatně snížena. Funkční souvislost požadovaných pozemků proto nemůže být odvozována z toho, že v rozhodném období existovala vlastnická jednota odňatých pozemků s jinými pozemky vydanými či vydávanými oprávněné osobě, neboť se nejednalo o souvislost funkční, nýbrž o souvislost právní (vlastnickou). Funkční souvislost není obdobně dána ani tím, že vlastník odňatých pozemků používal výnosy z hospodaření na těchto pozemcích ke stejnému účelu jako příjmy
z dalších již vydaných či vydávaných pozemků, neboť se jednalo o souvislost spotřební, nikoliv funkční. Konečně ani územní blízkost či sousední poloha pozemků nezakládala sama o sobě jejich funkční souvislost, neboť i sousedící nemovitosti mohou (mohly) být hospodářsky využívány (obhospodařovány) rozdílně a vzájemně nezávisle. Funkční souvislost přitom rovněž nelze zaměňovat s pojetím knihovního tělesa ve smyslu §3 zákona č. 95/1871 ř. z., o zavedení obecného zákona o pozemkových knihách, ani se skutečností, že některé pozemky z původního historického církevního majetku byly z geodetického a evidenčního hlediska vedeny odlišně oproti současnému stavu katastru nemovitostí [k tomu srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, uveřejněný pod č. 151/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 151/2018“) a ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4170/2017, či jeho usnesení ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017, nebo ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4851/2017].
Pakliže tedy odvolací soud dospěl k závěru, že opřela-li žalobkyně svůj restituční nárok o tvrzení, že funkční souvislost předmětných nárokovaných pozemků je dána vůči pozemkům p. č. XY a XY v k. ú. XY ve smyslu §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. v důsledku jejich bezprostředního sousedství či blízké vzdálenosti, pak z této skutečnosti funkční souvislost těchto pozemků vyplývat nemůže, neboť i sousední pozemky mohou být z hospodářského hlediska zcela samostatné předměty, což platí i o pozemcích nacházejících se v rámci jednoho lesa jako územně ohraničené vegetační formace (nehledě na to, že v současnosti označené pozemky žalobkyně nejsou jako les užívány), že funkční souvislost pozemků nemůže vyplývat z toho, že je v minulosti vlastnil jeden vlastník, který na nich hospodařil a výnosy z nich používal ke společnému účelu (ať již se jedná o výživu místního duchovního či náklady na provoz kostela), neboť v tomto smyslu je dána pouze jejich souvislost vlastnická a spotřební, nikoli funkčně užitná, a že o vzájemném funkčně užitném vztahu jednotlivých věcí tvořících soubor majetku tyto skutečnosti nevypovídají ničeho, což platí i o právním titulu, na základě kterého byly pozemky oprávněné osobě v rozhodném období odňaty, nijak se od výše citované judikatury Nejvyššího soudu, od níž není důvodu se odchylovat ani v projednávané věci, neodchýlil.
Namítá-li dovolatelka, že otázka (historické) funkční souvislosti, jak ji vymezil dovolací soud v R 151/2018, „nevylučuje splnění funkční souvislosti v případech, kdy nemovitosti s nemovitostmi, které oprávněná osoba vlastní, tvořily v době odejmutí jeden hospodářský celek, že pozemky sloužily společnému účelu, a to zajišťování provozu farního kostela“, a že „kategorie jeden hospodářský celek jako kostelní jmění není pouhou souvislostí vlastnickou (právní), spotřební, případně prostorovou“, pak Nejvyšší soud poukazuje na tu část citovaného rozsudku, v níž se uvádí: „Dovolací soud ze všech uvedených důvodů dospěl k závěru, že v případě souboru nemovitých věcí, které měly historicky souvislost vlastnickou (právní), spotřební, případně prostorovou (kdy rozsáhlý nemovitý majetek sloužil k zabezpečení potřeb farnosti), není naplněna podmínka funkční souvislosti ve smyslu §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Lze jen dodat, že zákonná úprava citovaného zákona sice preferuje naturální restituci, přesto však zákonodárce zakotvil do zákona u povinných osob uvedených v §4 písm. c) a d) podmínku funkční souvislosti s jiným nemovitým majetkem vydaným či vydávaným oprávněné osobě, kterou nelze pomíjet. Povinné osoby uvedené v §4 písm. c) a d) tak nevydávají veškerý majetek, ale pouze ten majetek pro „nehospodářské účely“, kdy by hrozilo, že v důsledku nevydání určité požadované nemovité věci by nemohla jiná věc či jiné věci náležející či vydávané církevnímu subjektu řádně fungovat podle svého funkčního určení. Jak vyjadřuje zákon č. 428/2012 Sb. již ve svém §1, upravuje zmírnění některých majetkových křivd, a nepředpokládá tedy, že ve všech případech dojde k naturální restituci; pro takové případy přiznává církvím a náboženským společnostem v §15 finanční náhradu, z níž náhrada pro Církev Římskokatolickou činí podle odstavce 2 písm. g) částku 47 200 000 000 Kč. Podle Důvodové zprávy k zákonu „suma finančních náhrad určených pro všechny církve a náboženské společnosti představuje náhradu za jejich původní majetek, který se v rozhodném období stal předmětem majetkové křivdy v důsledku některé ze skutečností uvedených v §5 a nemá být těmto církvím a náboženským společnostem podle tohoto zákona vydán“, přičemž „vyplacení finanční náhrady je jedním z předpokladů, které by dotčeným církvím a náboženským společnostem měly umožnit vytvoření hospodářské základny pro trvale udržitelné samofinancování“.
Vytýká-li dovolatelka dále odvolacímu soudu, že v jejím případě vyložil podmínku funkční souvislosti nemovitých věcí ve smyslu §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. nepřípustně restriktivně v rozporu se základním ústavně zaručeným právem vlastnit majetek zakotveným v §11 odst. 1 Listiny a v rozporu se zásadou ex favore restitutionis, přičemž současně ocitovala i §18 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb., je třeba poukázat na judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu, podle níž je ústavní ochrana ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod přiznávána pouze již konstituovanému vlastnickému právu,
a nikoliv „toliko“ uplatněnému restitučnímu nároku (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 1995, sp. zn. I. ÚS 3/94, a ze dne 3. 5. 2001, sp. zn. II. ÚS 719/2000, či jeho usnesení ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1430/08, a ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 2655/15, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1246/2016, a ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1590/2017), jakož i na právní názor obsažený v R 151/2018, že snaha o volbu interpretace vstřícné vůči oprávněným osobám nemůže vést k tomu, aby soudy překračovaly zákonný režim majetkového vyrovnání s církvemi. Zakotvení právního rámce pro nápravu historických bezpráví z doby nesvobody bylo úlohou demokraticky konstituovaného zákonodárného sboru; naproti tomu soudy nemohou politickou reprezentací zvolené pojetí nápravy majetkových křivd uzpůsobovat vlastním představám o žádoucí míře kompenzace újmy, již církve a náboženské společnosti
v minulosti utrpěly.
Pokud pak dovolatelka poukazuje na tu část Důvodové zprávy k návrhu zákona č. 428/2012 Sb., v níž se uvádí, že „cílem je zachovat stávající funkční celky a plně obnovit ty funkční celky, které v rámci původního majetku registrovaných církví a náboženských společností existovaly a byly totalitním režimem narušeny“, pak dovolací soud poukazuje i na další část obsaženou v této zprávě, v níž je současně uvedeno: „Nemovitou věcí funkčně související s majetkem, který oprávněná osoba vlastní, je především pozemek pod stavbou a pozemek, který bezprostředně souvisí se stavbou a je podmínkou jejího provozu, anebo nemovitá věc umístěná na pozemku ve vlastnictví oprávněné osoby. Např. zákon č. 298/1990 Sb. převedl na oprávněné osoby souvislé celky nemovitostí; v důsledku aplikace výčtové metody však došlo k nemalému počtu chyb a nebyly tak vydány např. pozemky pod vydávanými budovami, zahrady uprostřed klášterních komplexů atd.“. Dále je v Důvodové zprávě uvedeno, že „hodnotu majetku vydávaného podle §7 je velmi obtížné až nemožné vyčíslit, neboť tento majetek nebyl v evidencích samotných registrovaných církví a náboženských společností rozlišen a dnes ho nelze identifikovat“, a že „vzhledem k tomu,
že se jedná o majetek určený pouze pro nehospodářské účely, nejedná se o majetek velkého rozsahu“.
Odvolací soud se napadeným rozsudkem neodchýlil ani od usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. II. ÚS 3702/17 [jímž byla odmítnuta ústavní stížnost církevní právnické osoby proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. Ncp 767/2017, kterým bylo určeno, že k projednání a rozhodnutí věci (stěžovatel se žalobou domáhal nahrazení projevu vůle České republiky - Státního pozemkového úřadu k uzavření dohody o vydání nemovitých věcí - zemědělských nemovitostí - podle zákona č. 428/2012 Sb.) jsou věcně příslušné krajské soudy a proto věc bude postoupena Městskému soudu v Praze], neboť v bodu 25. napadeného rozhodnutí správně poukázal na to, že zákonodárce v zákoně č. 428/2012 Sb. při stanovení rozsahu restitučně vydávaného majetku zcela zřetelně rozlišil mezi vydávaným majetkem státu, který je ve správě Pozemkového fondu ČR (nyní Státního pozemkového úřadu) či Lesů České republiky, s. p. (§6 zákona), oproti majetku, ke kterému svědčí právo hospodaření jiným subjektům, tj. jiným organizačním složkám státu, příspěvkovým organizacím, státním fondům, státním podnikům a jiným státním organizacím (§7 zákona). Je možné jen zopakovat, že u povinných osob uvedených v §4 písm. c) a d) zákona nelze podmínku funkční souvislosti s jiným nemovitým majetkem vydaným či vydávaným oprávněné osobě opomíjet (srov. opětovně R 151/2018).
Legitimní očekávání církví a náboženských společností, jímž dovolatelka dále argumentuje, se pak upínalo toliko k samotnému vydání právního předpisu o zmírnění majetkových křivd (viz nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, zejm. body 103. až 106. odůvodnění), nikoli již k tomu, že bude naturálně vydáno maximální množství dotčených statků; bylo věcí zákonodárce, jaký rozsah (z hlediska osobního, věcného či časového) a způsob (vydání věcí in natura, poskytnutím náhrady finanční) zmírnění majetkových křivd stanoví (k tomu srov. i důvody plenárního nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, uveřejněného pod č. 177/2013 Sb.).
Uvedla-li žalobkyně v dovolání, že se opakovaně dovolává toho, že pozemek p. č. XY sloužil jako kostelní jmění pastoračním účelům, což naplňuje i podmínku podle §7 odst. 1 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., pak ve vztahu k této námitce žádnou dovolací argumentaci - natož tu, jež by se vztahovala k obligatorním náležitostem dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. - v dovolání nevznesla.
Z výše uvedených důvodů nenaplňuje podané dovolání předpoklady jeho přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, na jejich náhradu nemá právo, a účastníkovi řízení v něm vznikly náklady v souvislosti se zastoupením advokátem. Podle §9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve spojení s §7 bodem 5., činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) částku 3.100,- Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a 21 % DPH ve výši 714,- Kč, má tedy účastník právo na náhradu nákladů dovolacího řízení celkem ve výši 4.114,- Kč.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydaná po 1. lednu 2001, jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 11. 2018
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu