ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.407.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 407/2018-227
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce Benediktinského opatství Panny Marie a sv. Jeronýma v Praze Emauzích , IČO 00408352, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 320/49, zastoupeného JUDr. Alenou Štumpfovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Markétská 1/28, proti žalovaným 1) hlavnímu městu Praze, IČO 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupenému Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1/1059, a 2 ) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 314/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. července 2017, č. j. 23 Co 182/2017-201, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalobce napadl dovoláním v plném rozsahu v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 11. 2016, č. j. 28 C 314/2015-163, jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že žalovaný 2) je vlastníkem blíže specifikovaných nemovitostí v katastrálním území N. M., obec Praha (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně byl žalobce zavázán nahradit náklady odvolacího řízení (výroky II. a III. rozsudku odvolacího soudu).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen – „o. s. ř.“). Srov. k tomu čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je totiž třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř., z nichž však žádné naplněno není, neboť relevantní, dovolatelem vymezenou, otázku hmotného práva, na jejímž řešení závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž Nejvyšší soud neshledal důvody k jejímu jinému právnímu posouzení.
Dovolatel předestřel otázku, zda je judikatura k výkladu pojmu hospodaření ve smyslu §1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“), posuzující otázky přechodu vlastnického práva ze státu na obec, použitelná i v řízení podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“). Mínil, že tato otázka nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu doposud vyřešena. Současně měl za to, že žalovaná obec ani nesplnila podmínky pro přechod sporných nemovitostí do obecního majetku podle §1 zákona č. 172/1991 Sb., když s nimi nehospodařila. Dále namítal, že odvolací soud popřel zásadu ex favore restitutionis .
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je předně ustálena v tom smyslu, že závěry formulované při aplikaci jiných předpisů restituční povahy jsou přenositelné i do sporů o nárocích dle zákona č. 428/2012 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2397/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 741/2017, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017).
Z ustálené judikatury dovolacího soudu současně vyplývá, že oprávněné osoby ve smyslu ustanovení §3 zákona č. 428/2012 Sb. jsou legitimovány k podání žaloby podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. rovněž v situaci, v níž nebyly splněny podmínky pro přechod vlastnického práva státu na obec podle zákona č. 172/1991 Sb. a kdy odpověď na otázku, zda nemovitosti z majetku státu mohly platně přejít do vlastnictví obcí, je nutné hledat pouze v tehdy platných a účinných předpisech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, uveřejněný pod č. 103/2017 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1246/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1590/2017, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4146/2017). Lze poukázat i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1473/2017, z nějž plyne, že nemovitosti, jež z majetku České republiky nepřešly do vlastnictví obce podle zákona č. 172/1991 Sb., zůstaly ve vlastnictví státu, přičemž v situaci, kdy jde o původní majetek registrovaných církví a náboženských společností, přísluší církevní právnické osobě uplatnit vůči obci zapsané jako vlastník tohoto majetku v katastru nemovitostí právě žalobu dle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. (srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4751/2017).
Splňovala-li obec podmínky pro přechod majetku podle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. ke dni 24. 5. 1991, kdy tento předpis nabyl účinnosti, přešel dotčený majetek na obec ex lege, přičemž dodatečné zakotvení zákazu dispozic s předmětnými nemovitostmi v zákoně č. 229/1991 Sb. (účinném od 24. 6. 1991) ani uplatnění restitučních nároků podle posléze přijatého zákona č. 428/2012 Sb. nemohly retroaktivně způsobit jeho opětovné odnětí a zpětný přechod na stát (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4946/2015, uveřejněný pod č. 34/2017 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1247/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3200/2016). Omezení nakládání s věcmi příslušejícími původně církvím a náboženským společnostem nebránilo takovým změnám v osobě vlastníka, jež se neprotivily smyslu majetkového vyrovnání s církvemi. Přechodem majetku na obce v režimu zákona č. 172/1991 Sb. (nehledě na to, zda k němu došlo předtím nebo poté, co nabyl účinnosti zákon o půdě) nebylo nikterak ohroženo zachování majetkového základu pro budoucí vypořádání s církvemi, jelikož majetek, jenž takto přešel na obce, nepozbýval svého statusu historického vlastnictví církví, a další právní dispozice s ním tedy zůstávaly limitovány §29 zákona o půdě, přičemž bylo výsostným právem zákonodárce rozhodnout, zda onen nezmenšený majetkový substrát umožní využít k naturálnímu uspokojení restitučních nároků církví tím, že obce coby veřejnoprávní korporace zařadí mezi povinné osoby, či nikoli. Skutečnost, že při přijímání zákona č. 428/2012 Sb. bylo vposledku zvoleno řešení obce do výčtu povinných osob obsaženého v §4 tohoto zákona nezahrnující, nemohla zpětně delegitimizovat zvláštními právními předpisy uskutečněné a z hlediska šetření zájmu církví na restituci jejich historického majetku neproblematické přechody majetku ze státu na obce (viz rozsudek sp. zn. 28 Cdo 4946/2015, cit. výše, rozsudek sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, cit. výše, či usnesení sp. zn. 28 Cdo 3200/2016, cit. výše, jakož i nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, publikovaný pod č. 132/2010 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, a nález pléna Ústavního ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaný pod č. 96/2013 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Odvolací soud se od výše citované rozhodovací praxe dovolacího ani Ústavního soudu nijak neodchýlil, zabýval-li se v souladu se stávající judikaturou, řešící podmínky přechodu vlastnického práva státu na obce ve smyslu §1 zákona č. 172/1991 Sb., jejíž závěry jsou zcela přenositelné i do sporů o nárocích dle zákona č. 428/2012 Sb. (vždyť odpověď na otázku, zda nemovitosti z majetku státu přešly ex lege do vlastnictví obcí, jest nepochybně nutno hledat pouze v tehdy platných a účinných předpisech a jejich ustáleném judikaturním výkladu), tím, zda předmětné nemovité věci skutečně ze zákona přešly k 24. 6. 1991 na žalovanou obec, maje na paměti, že k přechodu věcí z vlastnictví státu do vlastnictví obcí bylo třeba nejen existence vlastnického práva státu a formální existence práva hospodaření svědčícího národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce, ale též momentu faktického, totiž aby obce s danými věcmi ke dni účinnosti zákona také reálně hospodařily, tedy realizovaly práva a povinnosti, které na ně přešly z národního výboru, a to včetně držby věcí a nakládání s věcmi v souladu s právními předpisy upravujícími právo hospodaření, či možnosti uvedené věci pronajmout (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 902/2015, jakož i rozhodnutí v něm odkazovaná).
Námitky dovolatele, že žalovaný 1) v posuzovaném případě nesplnil podmínky pro přechod sporných nemovitostí podle §1 zákona č. 172/1991 Sb., konkrétně podmínku hospodaření, nesou se pak výlučně v rovině kritiky skutkových zjištění odvolacího soudu, jež nepředstavuje uplatnění způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. a neotvírá žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva, způsobilou založit přípustnost dovolání (§237 o. s. ř.). Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) přitom nelze v režimu dovolacího řízení úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Vady skutkových zjištění totiž dovolacímu přezkumu podrobit nelze, a otázky skutkové tak přípustnost dovolání založit nemohou (na ni lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř.).
Vytýká-li dovolatel dále obecně, že odvolací soud „popřel ústavní rozměr projednávané věci, jakož i restitučního zákonodárství vůbec, odmítl zásadu formulovanou Ústavním soudem ex favore restitutionis a upřel dovolateli jeho nárok, čímž zasáhl do jeho ústavně zaručeného práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“, dlužno předně uvést, že přitom nijak nespecifikuje, jakým konkrétním způsobem se vytýkaná pochybení měla projevit na nesprávnosti právních závěrů formulovaných odvolacím soudem. Závěry odvolacího soudu pak za odporující výše uvedeným zásadám a ústavně zaručeným právům nepochybně nelze označit jen z toho důvodu, že při respektování zákonné úpravy a výše citované ustálené judikatury dovolacího soudu nebylo restitučním nárokům dovolatele vyhověno. Ve světle judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu je ostatně ústavní ochrana ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod přiznávána pouze již konstituovanému vlastnickému právu, a nikoliv „toliko“ uplatněnému restitučnímu nároku (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 1995, sp. zn. I. ÚS 3/94, a ze dne 3. 5. 2001, sp. zn. II. ÚS 719/2000, či jeho usnesení ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1430/08, a ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 2655/15, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1246/2016, a ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1590/2017).
Z uvedeného je zřejmé, že v posuzovaném případě předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. naplněny nebyly.
Napadá-li dovolatel rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu a tedy i ve výrocích o náhradě nákladů řízení, pak ve vztahu k těmto akcesorickým výrokům žádnou dovolací argumentaci, natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř., neuplatňuje. Neotevírá tedy ani žádnou právní otázku, pro jejíž řešení mohla by být ve vztahu k dotčenému výroku založena přípustnost dovolání.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovaným 1) a 2), kteří se k dovolání nevyjádřili, za dovolacího řízení náklady nevznikly.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz .
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. dubna 2018
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu