ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.4182.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 4182/2017-359
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců: a) A. E. H. , S. s. a., b) E. M. M. , S. s. a., c) J. W. , S. s. a., všichni zastoupeni JUDr. Václavem Koreckým, advokátem se sídlem v Plzni, Bedřicha Smetany 167/2, proti žalovanému: město Staňkov , IČO: 00253766, se sídlem ve Staňkově, náměstí T. G. Masaryka 35, zastoupenému Miloslavem Kreysou prom. práv., advokátem se sídlem v Plzni, Bezručova 153/9, o určení vlastnického práva , vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 5 C 19/2011, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. března 2017, č. j. 13 Co 474/2013-290, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) změnil rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 22. července 2013, č. j. 5 C 19/2011-143, tak, že určil, že žalobci jsou „výlučnými“ spoluvlastníky pozemků parc. č. v obci Staňkov, k. ú. S.-m., vzniklých dle označeného a k rozsudku připojeného geometrického plánu (výrok I); ve zbývajícím rozsahu (tedy co se týče pozemku parc. č. st., jehož součástí je stavba č.p., pozemku parc. č. st., jehož součástí je stavba č.p., a pozemků parc. č. v obci Staňkov, k.ú. S.-m.) žalobu na určení, že žalobci jsou „výlučnými“ spoluvlastníky dalších takto identifikovaných nemovitých věcí, zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III a IV).
Určení spoluvlastnického práva k předmětným nemovitým věcem žalobci požadovali i s ohledem na duplicitní zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí, jde-li o podíl o velikosti jedné třetiny, jehož vlastníkem je současně zapsán i žalovaný (s odkazem na hospodářskou smlouvu o převodu správy národního majetku č. 29/88 ze dne 1. 5. 1988, dle níž byla převedena správa národního majetku na Městský národní výbor Staňkov, resp. následné nabytí vlastnického práva obcí podle zákona č. 172/1991 Sb.), zatímco žalobkyně a) i b) jsou zapsány jako spoluvlastnice s podíly o velikosti jedné čtvrtiny a žalobce c) jedné poloviny (na základě označených rozhodnutí o dědictví po zůstaviteli A. W., prohlášeném za mrtvého ke dni 31. 7. 1945, resp. následně po jeho dědicích – O. W., A. O. a H. S. – viz rozhodnutí o dědictví vydaná Okresním soudem v Domažlicích ve věcech sp. zn. 10 D 462/2007, 10 D 63/2008, 10 D 386/2007 a 10 D 64/2008).
S ohledem na zjištění, že dědické řízení po A. W. bylo pravomocně ukončeno až odevzdací listinou Okresního soudu v Domažlicích ze dne 8. 1. 2007, č. j. 10 D 462/2007-21, setrval odvolací soud na již dříve učiněném závěru, že O. W. (coby jeden ze tří předchůdců žalobců) se nemohl předmětných nemovitostí účinně vzdát renunciačním prohlášením, které učinil dne 12. 7. 1949, nebyl-li v té době vlastníkem předmětných nemovitostí; pokud se tak držby nemovitostí (podílu k nim o velikosti jedné třetiny) chopil stát před 1. 1. 1990, jenž je předal do správy příslušného národního výboru, jde o situaci podřaditelnou restitučnímu důvodu dle §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích – převzetí věci bez právního důvodu. V takovém případě – uzavírá odvolací soud – obnovení vlastnického práva bylo možno dosáhnout toliko podle restitučních předpisů, nikoliv podle obecních předpisů či žalobou o určení vlastnického práva. Tímto způsobem ostatně předchůdce žalobců O. W. dle zjištění odvolacího soudu také postupoval a úspěšný byl toliko ohledně vydání zemědělské parcely č. 52 zapsané původně v knihovní vložce č. 31 pozemkové knihy (nyní v kat. nemovitostí pod označením parc. č. dle připojeného geometrického plánu – viz výrok I rozhodnutí odvolacího soudu), podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, zatímco návrhu na vydání ostatních nemovitostí (v režimu zákona č. 87/1991 Sb.) nebylo vyhověno již pro absenci včasné výzvy k jejich vydání. I proto odvolací soud neshledal ani důvody k prolomení zásady, dle které nelze restituční předpisy obcházet postupem podle obecných předpisů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobci. Z obsahu dovolání lze dovodit, že jím napadají rozsudek v rozsahu, v němž nebylo jejich žalobě vyhověno (výrok II a na něm závislé výroky nákladové), spatřujíce přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem vyřešená otázka hmotného práva má být posouzena jinak, případně že jde o otázku v poměrech obdobných projednávané věci dosud neřešenou; jako dovolací důvod žalobci ohlašují nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (§241a odst. 1 o. s. ř.). Podstatou dovolání je nesouhlas dovolatelů se závěrem odvolacího soudu, že se svých práv nemohou s úspěchem domáhat podle obecného předpisu, kdy argumentují zejména neskončeným řízením o dědictví, v němž byl až po uplynutí lhůt pro vydání věci stanovených restitučními předpisy dořešen osud majetku jejich právního předchůdce, a dále pak i tím, že v době rozhodné pro uplatnění práv podle restitučních předpisů jejich předchůdci ani nesplňovali podmínky těmito předpisy vyžadované (státní občanství, trvalý pobyt), a jako další relevantní důvod dovolatelé znovu zmiňují i duplicitu zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) – v souladu s bodem 2. článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – v řízení o dovolání postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno před 1. lednem 2014.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení), zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv pak rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) tu jest třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Rozhodnutí odvolacího soudu koresponduje závěrům ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (i Ústavního soudu), dle které postupem podle obecných předpisů nelze obcházet předpisy restituční (k tomu srov. zejména rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, či stanovisko pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS-st. 21/05, publikované pod č. 477/2005 Sb.; dále pak např. i rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1999/2008, ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3750/2010, či ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3361/2016, nebo usnesení Nejvyššího ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3744/2013, a ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1390/2017).
Povinnost vydat věc podle restitučních předpisů se vztahuje i na ty případy, kdy v rozhodném období věc přešla na stát bez právního důvodu (ve smyslu §6 odst. 1 písm. p/ zákona č. 229/1991 Sb., popř. §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.), čímž se rozumí převzetí držby věci, a to i držby neoprávněné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 18/2006, uveřejněný pod č. 62/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Neuspěje-li oprávněná osoba v řízení o vydání věci podle restitučních předpisů (dle nichž tak činit mohla a měla), v zásadě již nemůže s úspěchem uplatňovat svůj nárok podle obecných předpisů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1050/2003, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 778/2010, a ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3436/2014) a nemůže tímto způsobem restituční předpisy obejít.
Dovolateli uplatňovaná argumentace, že tvrzené právo (jde-li o spoluvlastnický podíl k nemovitostem o velikosti jedné třetiny, jenž přináleží žalovanému a o nějž jde žalobcům v tomto řízení) žalobci (jejich předchůdci) nemohli uplatnit v době k tomu stanovené restitučními předpisy (že museli vyčkávat výsledku dědického řízení, případně že nesplňovali podmínku státního občanství a trvalého pobytu), je zde v příkrém rozporu se zjištěním, že O. W., k jehož osobě se předmětný spoluvlastnický podíl připíná, v rozhodné době uplatnil nároky jak podle zákona č. 229/1991 Sb. (jde-li o zemědělské nemovitosti spadající do jeho působnosti) a dle tohoto předpisu – ohledně pozemku parc. č. – byl také úspěšný, tak i podle zákona č. 87/1991 Sb. (jde-li o ostatní nezemědělské nemovitosti, jež jsou předmětem i tohoto řízení), kdy důvodem jeho neúspěchu byl zánik nároku (prekluze) v důsledku jeho neuplatnění u povinné osoby v zákonem stanovené lhůtě (§5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.).
Již z těchto důvodů argumentace dovolatelů nevytváří prostor pro uplatnění té rozhodovací praxe, podle níž – navzdory hypotetické uplatnitelnosti nároku dle restitučního předpisu – nelze vyloučit soudní ochranu cestou obecných předpisů tam, kde účastník neměl k uplatnění práva podle restitučního předpisu žádný rozumný důvod, neboť jeho vlastnické právo nebylo v rozhodné době nikým zpochybňováno, a nelze tak uzavřít, že by se postupem podle obecných předpisů snažil obcházet restituční předpisy (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3361/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1390/2017, a ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4558/2016, případně znovu i v této věci Nejvyšším soudem dříve vydaný kasační rozsudek ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1211/2015, včetně další judikatury citované v jeho odůvodnění, od níž se odvolací soud dovoláním napadeným rozsudkem nikterak neodchýlil).
Ovšem ani dovolateli uváděná okolnost, že jejich předchůdci nesplňovali podmínky stanovené předpisy restituční povahy (státní občanství, trvalý pobyt), tu není důvodem, pro který by bylo možné restituční předpisy, jakožto předpisy speciální, obejít postupem podle předpisů obecných. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i Ústavního soudu již samo zakotvení restitučních nároků bylo beneficiem státu – přesně vymezeným z hlediska časového a věcného – a jakékoliv zpochybnění tohoto vymezení má za následek zpochybnění aktu státu jako takového (krom již výše uvedeného stanoviska pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS-st. 21/05, publikovaného pod č. 477/2005 Sb., srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2004 sp. zn. III. ÚS 107/04, nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3326/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4461/2016). Nesplňuje-li tedy osoba požadavky kladené na tzv. oprávněnou osobu restitučním zákonem, nelze se nápravy domáhat cestou obecných právních předpisů; přijetí opačného závěru by ostatně naznačovalo nadbytečnost restitučního zákonodárství jako celku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2166/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2923/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 300/2007).
Podmínku českého státního občanství, jakožto předpoklad restituce pak aproboval ve své rozhodovací praxi i Ústavní soud (srov. plenární nález Ústavního soudu ze dne 4. 6. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/96, publikovaný pod č. 185/1997 Sb.) s tím, že nesplňuje-li osoba tuto podmínku, nemůže se vydání majetku domáhat postupem dle obecných předpisů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 2008, sp. zn. IV. ÚS 3248/07, usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 313/04).
Jde-li pak o podmínku trvalého pobytu, ta byla v poměrech zákona č. 87/1991 Sb. zrušena plenárním nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 7. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 3/94, publikovaným pod č. 164/1994 Sb., přičemž osobám, které se v důsledku odstranění této podmínky staly osobami oprávněnými, začaly běžet nové lhůty k uplatnění nároku [čili ani trvalý pobyt mimo území České republiky nebránil O. W. (jenž tak ostatně i učinil) v uplatnění restitučních nároků v zákonem stanovené lhůtě].
Uplatnění nároků v režimu restitučních předpisů (jež vymezují okruh dalších oprávněných osob, jež nebyly původním vlastníkem v rozhodné době odňatého majetku; srov. §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.; §4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.) také nebylo nikterak závislé na výsledcích žalobci později iniciovaného či dokončeného dědického řízení, jímž pochopitelně také nelze restituční předpisy nahradit či obejít (k tomu přiměřeně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5522/2015, nebo usnesení ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3908/2014, kdy ústavní stížnost proti naposled uvedenému rozhodnutí Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 7. 7. 2015, sp. zn. IV. ÚS 1154/15, jako zjevně bezdůvodnou, odkazuje přitom i na obdobné závěry, jež dříve vyslovil již v usnesení ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. III. ÚS 693/11). K subjektivní závaznosti rozhodnutí o dědictví pak přiměřeně srovnej např. již rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 1. 1990, sp. zn. 3 Cz 5/90, uveřejněné
pod č. 14/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či pozdější rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1176/2001, uveřejněný v časopise Ad Notam, č. 2, ročník 2003.
Přitom ani duplicitní zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí sám o sobě nevylučuje aplikovatelnost závěru o nemožnosti domáhat se ochrany vlastnického práva žalobou na určení, bylo-li možné dožadovat se vydání věci podle restitučních předpisů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1522/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3750/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3361/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3181/2014). K argumentaci dovolatelů, že negativním rozhodnutím o jimi podané žalobě duplicitní zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí zůstává, ačkoliv záměrem obou stran bylo jeho odstranění, nelze než odkázat na dispoziční zásadu, jíž je vedeno občanské soudní řízení a v jejímž důsledku soud nemůže překročit žalobní návrh (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4810/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3844/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2017, sp. zn. 21 Cdo 86/2017), pročež soud nemohl rozhodnout o spoluvlastnictví žalovaného, bylo-li předmětem řízení určení vlastnického práva žalobců.
Případný pak není ani odkaz dovolatelů na nález Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 894/10, jehož závěry se v nyní posuzované věci – skutkově i právně odlišné – neuplatní. [Odkazovaný nález byl vydán ve věci zcela specifické, kdy stěžovatelé postupovali podle restitučních předpisů a v průběhu řízení změnili žalobní petit na určovací, v době, kdy rozhodovací praxe postup podle obecných předpisů připouštěla a kdy stěžovatelé neměli jakkoliv v úmyslu obcházet restituční zákonodárství, zatímco v nyní posuzované věci žalobci uplatňují nároky se značným časovým odstupem, poté, kdy jeden z jejich předchůdců O. W. již dříve neuspěl s nárokem uplatňovaným podle restitučního předpisu.]
Okolnosti nyní posuzované věci jsou kvalitativně nesrovnatelné i se skutečnostmi uvažovanými Ústavním soudem v nálezu ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 3943/14, jímž byl aprobován postup jiného stěžovatele při uplatňování práva podle obecných předpisů v případě, kdy zmeškal lhůty k uplatnění nároku podle restitučního předpisu proto, že o existenci nemovitostí po svých předcích (jejichž vydání se hypoteticky mohl již dříve domáhat) nevěděl a vědět nemohl, zatímco v dané věci měl právní předchůdce žalobců o nárocích jasné povědomí a také je zákonem zásadně předpokládaným postupem, tj. cestou restitučních předpisů, uplatnil, ač nebyl úspěšný. Ačkoliv judikované výjimky připouštějící užití určovací žaloby v konkurenci s restitučními předpisy nelze považovat za taxativní (srov. bod 35 citovaného nálezu), odvolací soud se v dané věci zabýval i tím, nejsou-li dány jiné důvody, jež by výjimečně opravňovaly dovolatele k postupu podle obecných předpisů, a žádné natolik intenzivně působící skutečnosti neshledal. Tento jeho závěr neshledává ani dovolací soud nepřiměřeným.
Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že relevantní otázky hmotného práva byly napadeným rozsudkem odvolacího soudu vyřešeny v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (i Ústavního soudu) a současně že nejsou dány důvody k jinému posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených otázek. Proto dovolání (ve smyslu §237 o. s. ř) přípustné není.
Nejvyšší soud proto nepřípustné dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.). V souladu s ustanovením §243a odst. 1 věty první o. s. ř. tak rozhodl bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243c odst. 3 věty první o. s. ř. v situaci, kdy náklady, jež případně vznikly (oprávněnému) žalovanému v souvislosti s podáním stručného vyjádření k dovolání, nelze považovat za účelně vynaložené náklady k uplatňování nebo bránění práva.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz .
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. dubna 2018
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu