ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.4192.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 4192/2017-553
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců: a) A. M., D., a b) Y. H., J., zastoupených JUDr. Martinou Hrbatovou, advokátkou se sídlem v Prostějově, Karlov 2392/6, proti žalovaným: 1) statutární město Prostějov, IČO 00288659, se sídlem Magistrátu města Prostějova v Prostějově, nám. T. G. Masaryka 130/14, a 2) J. S., P., zastoupený JUDr. Taťánou Hyndrichovou, advokátkou se sídlem v Prostějově, Sušilova 1609/8, o uzavření dohody o vydání věci , vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 8 C 216/95, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. května 2015, č. j. 17 Co 465/2013-408, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. První žalovaný je povinen zaplatit žalobcům, každému rovným dílem, na náhradě nákladů dovolacího řízení 5.203 Kč k rukám JUDr. Martiny Hrbatové, advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobci a druhým žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
První žalovaný napadl dovoláním v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 20. března 2013, č. j. 8 C 216/95-354, ve výrocích I., IV. a VI., kterými byl první žalovaný zavázán uzavřít se žalobci dohodu, na jejímž základě vydá každému z nich jednu ideální osminu domu postaveného na pozemku, a pozemků, vše v obci a katastrálním území P., a současně mu bylo uloženo zaplatit soudní poplatek 1.000,- Kč a nahradit žalobcům náklady řízení 18.256,48 Kč (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), bylo odmítnuto odvolání druhého žalovaného směřující vůči výrokům I. a X. rozsudku prvostupňového soudu (výrok II. rozsudku odvolacího soudu) a bylo určeno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III. rozsudku odvolacího soudu) a že první žalovaný je povinen nahradit náklady vynaložené za odvolacího řízení státem (výrok IV. rozsudku odvolacího soudu).
Žalobci ve svém vyjádření navrhli, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Druhý žalovaný svým vyjádřením podpořil podané dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), které je – se zřetelem na data zahájení řízení a vydání dovoláním napadeného rozhodnutí (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – rozhodné pro dovolací přezkum. Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je totiž třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř., z nichž však žádné naplněno není, neboť relevantní, dovolatelem vymezené, otázky hmotného práva, na jejichž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud řešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž Nejvyšší soud neshledal důvody k jejich jinému právnímu posouzení.
Byť dovolatel explicitně předestírá toliko obecně formulovanou otázku, zda odvolací soud určil správně aplikovanou právní normu, lze z obsahu dovolání dovodit, že splnění předpokladů jeho přípustnosti dle ustanovení §237 o. s. ř. spatřuje v tom, že se odvolací soud při posuzování včasnosti a náležitostí výzvy k vydání předmětných spoluvlastnických podílů na nemovitostech ve smyslu ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen – „zákon č. 87/1991 Sb.“), odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu představované rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 607/96 a sp. zn. 2 Cdon 1368/97.
Ve vztahu k lhůtě pro podání uvedené výzvy dle ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. byl přitom rozhodovací praxí dovolacího soudu již formulován a odůvodněn závěr, dle kterého poté, co nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 7. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 3/94, publikovaným pod č. 164/1994 Sb., byla podmínka trvalého pobytu oprávněné osoby na území České republiky s účinností od 1. 11. 1994 zrušena, mohla oprávněná osoba naplňující podmínku státního občanství České republiky, jež však neměla evidován trvalý pobyt na jejím území, svůj restituční nárok uplatnit ve lhůtě šesti měsíců, jež počala běžet účinností uvedeného nálezu a skončila (v situaci, kdy na 1. 5. 1995 připadl státní svátek - §122 odst. 3 obč. zák.) právě dnem 2. 5. 1995 (srov. k tomu kupř. i dovolatelem zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1368/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 31/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 1998, sp. zn. 23 Cdo 1479/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. seš. 11, roč. 1999, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 165/97). Jestliže tedy právní předchůdkyně žalobců, jež ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. (1. 4. 1991) splňovala podmínku státního občanství, neměla však evidován trvalý pobyt na území našeho státu, vyzvala právního předchůdce prvního žalovaného (Bytový podnik města Prostějov, s. p., jenž k 17. 8. 1998 zanikl s právním nástupnictvím prvního žalovaného) k vydání předmětných nemovitostí dne 29. 11. 1994, odpovídají závěry odvolacího soudu o včasnosti uplatněné výzvy nepochybně ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího i Ústavního soudu (na níž není důvodu čehokoliv měnit) a neodchylují se ani od závěrů formulovaných dovolatelem poukazovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1368/97. Dovolatelem označený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 607/96, se pak otázkou včasnosti výzvy zabývá za situace, kdy výzva, coby hmotněprávní úkon, byla vtělena do žaloby, jež poměrům projednávané věci, v níž byla výzva podána před zahájením soudního řízení, neodpovídá.
V souvislosti s hodnocením, zda výzva oprávněné osoby ve smyslu ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. je se zřetelem k obsahovým náležitostem dostatečně určitá (§37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013), pak dovolací soud (viz např. rozsudek ze dne 29. 3. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2228/2003) v souladu s judikaturou Ústavního soudu zdůrazňuje, že právní úkony restituentů je třeba posuzovat s vyšší mírou tolerance, než je v občanskoprávních vztazích obvyklé, a to i v případě, kdy výzva byla sepsána osobou s právnickým vzděláním (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1995, sp. zn. IV. ÚS 6/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 3, č. 37). Opakovaně je přitom upozorňováno, že do restitučního procesu vstoupily tisíce občanů, kteří pro časovou omezenost k uplatnění nároků postupovali mnohdy zcela laicky. Jejich neznalosti či pochybení by tak nemělo být využíváno proti cílům restitucí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1995, sp. zn. IV. ÚS 6/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 3, ročník 1995 – I. díl, pod č. 37). Dovolací soud současně uzavírá, že zákon č. 87/1991 Sb. stanoví jako náležitosti výzvy podle ustanovení §5 odst. 1 tohoto zákona jen její adresnost, písemnou formu a povinnost doložit doklady vyplývající z ustanovení §6 téhož zákona (srov. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 3 Cdo 194/93, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3872/2013). Obsahové náležitosti určitého právního úkonu (§34 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013) přitom výzva ve smyslu ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. naplňuje tehdy, je-li z ní patrno, že jde o výzvu dle zákona č. 87/1991 Sb. obsahující označení osoby oprávněné a povinné a vymezení majetku, jehož vydání je uplatňováno (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 1999, sp. zn. IV. ÚS 508/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení sv. 13, č. 49). Důkazem určitosti výzvy a její správné interpretace je současně i adekvátní reakce adresáta (srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 9. 1998, sp. zn. IV. ÚS 189/98, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení sv. 12, č. 109).
Pakliže tedy právní předchůdkyně žalobců doručila právnímu předchůdci prvního žalovaného (Bytový podnik města Prostějov, s. p.) písemnou výzvu ze dne 29. 11. 1994, z níž mimo jiné i se zřetelem k vyjádření povinné osoby ze dne 6. 12. 1994 (č. l. 19) bylo patrno, že je dle zákona č. 87/1991 Sb. žádáno vydání předmětných nemovitostí a kdo je osobou oprávněnou a povinnou, neodporují závěry odvolacího soudu o tom, že na podkladě uvedené výzvy je namístě žalobě o vydání dotčených nemovitostí vyhovět, ani výše citované judikatuře Nejvyššího a Ústavního soudu pojednávající o náležitostech dané výzvy.
Dovolatelem zpochybňovaný závěr odvolacího soudu, že ve sporu o vydání nemovitostí dle zákona č. 87/1991 Sb. je bez ohledu na následné dispozice s dotčenými nemovitostmi a jejich aktuální právní stav pasivně věcně legitimován první žalovaný, jehož právní předchůdce (Bytový podnik města Prostějov, s. p., jenž k 17. 8. 1998 zanikl s právním nástupnictvím prvního žalovaného) ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. držel předmětné nemovitosti, přitom odpovídá ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího i Ústavního soudu, dle níž okolnost, že po účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. bylo vlastnické právo k předmětné nemovitosti převedeno na jinou osobu, nemá z hlediska důvodnosti nároku na vydání věci žádného významu, neboť vymezení pasivní legitimace se v ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. váže na ten subjekt, který věc držel ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1770/2000, a ze dne 26. 7. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1043/2001, nebo jeho usnesení ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 28 Cdo 2203/2002, a ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1498/2003, či nález Ústavního soudu ze dne 5. 11. 1996, sp. zn. I. ÚS 177/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení, č. 115, svazek 6). Z uvedeného důvodu je zcela nerozhodnou též argumentace dovolatele vydržením vlastnického práva druhým žalovaným či dalšími právními dispozicemi s předmětnými nemovitostmi.
Námitka dovolatele, že rozhodnutí finančního odboru Okresního národního výboru v Prostějově ze dne 26. 5. 1961, zn. 1554-fin-88/1959-Kr, mohlo být právní předchůdkyni žalobců ve smyslu ustanovení §14 odst. 3 vládního nařízení č. 91/1960 Sb. doručeno veřejnou vyhláškou (implikující právní závěr, že stát se držby předmětných nemovitostí neujal bez právního důvodu), pak nemá oporu v provedeném dokazování, když z obsahu spisu okolnost, že by příslušný správní orgán postupoval uvedeným způsobem, nevyplývá. Dovolatel přitom očividně pomíjí, že skutkové závěry odvolacího soudu se zřetelem k ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., zakotvujícímu jako jediný způsobilý dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci, nemohou být předmětem dovolacího přezkumu. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř., jehož prostřednictvím by bylo lze usuzovat na přípustnost dovolání, totiž není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) pak nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
Napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu i v nákladových výrocích či ve výroku, jímž bylo odmítnuto odvolání druhého žalovaného, pak ve vztahu k těmto výrokům (nehledě na to, že k dovolání vůči výroku, jímž bylo odmítnuto odvolání druhého žalovaného, není první žalovaný ani subjektivně legitimován) žádnou dovolací argumentaci, natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř., neuplatňuje. Neotevírá tedy ani žádnou právní otázku, pro jejíž řešení by mohla být ve vztahu k dotčeným výrokům založena přípustnost dovolání.
Z uvedených důvodů podané dovolání předpoklady přípustnosti ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. nenaplňuje.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. V situaci, kdy dovolání prvního žalovaného bylo odmítnuto a kdy k nákladům (oprávněných) žalobců, kteří podali v dovolacím řízení vyjádření, patří odměna advokáta za každou z jím zastupovaných osob ve výši 2.000 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 5, §9 odst. 3 písm. b/, §11 odst. 1 písm. k/ a §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 3 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 903 Kč, přitom dovolací soud uložil dovolateli, aby žalobcům nahradil, každému rovným dílem, náklady dovolacího řízení v celkové výši 5.203 Kč. Ve vztahu mezi druhým žalovaným, jenž se coby samostatný účastník, aniž podal dovolání, k dovolání prvního žalovaného rovněž písemně vyjádřil, a žalobci pak Nejvyšší soud právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznal žádnému z účastníků.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz .
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. ledna 2018
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu