ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.4282.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 4282/2018-338
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Hronov , se sídlem v Hronově, Regnerova 56,
IČ 465 24 002, zastoupené Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelená 267, proti žalované České republice - Agentuře ochrany přírody a krajiny České republiky , se sídlem v Praze 4 - Chodově, Kaplanova 1931/1, IČ 629 33 591, zastoupené JUDr. Pavlem Pfajfrem, advokátem se sídlem v Ohrazenicích 119, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 10 C 161/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. dubna 2018,
č. j. 19 Co 345/2017-309, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalobkyně (dále též jen „dovolatelka“) napadla dovoláním v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým ve výroku I. o věci samé potvrdil rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 25. 10. 2017, č. j. 10 C 161/2017-257 [jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně domáhala nahrazení souhlasu žalované se specifikovanou dohodou o vydání pozemků p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY a p. č. XY, vše ostatní plocha, v k. ú. XY, zapsaných na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrálního pracoviště XY], ve výroku II., jímž bylo rozhodnuto, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 20.205,86 Kč k rukám zástupce žalované, jej změnil tak, že žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady řízení ve výši 4.299,- Kč k rukám jejího zástupce (výrok II.); dále rozhodl, že žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 1.399,- Kč k rukám jejího zástupce (výrok III.).
Dovolatelka předestřela dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného práva, a to funkční souvislosti pozemků ve smyslu §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi) - dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“, při jejímž řešení se odvolací soud podle jejího mínění odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, a dále otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou, „zda existence sakrální stavby - Božích muk /kříže/ na pozemku, který na církevním pozemku zřídil dárce - jednotlivec - věřící člověk, může vést k závěru o splnění podmínky využívání pozemku k pastoračním účelům ve smyslu §7 odst. 1 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb.“. Odvolacímu soudu dále vytkla, že „porušil zásadu formulovanou Ústavním soudem: favore restitutionis vyslovenou v nálezu Ústavního soudu č. 177/2013 Sb., kterým Ústavní soud přezkoumal ústavnost zákona č. 428/2012 Sb.“, a současně poukázala na rozhodnutí tohoto soudu, z nichž podle ní vyplývá, že „Ústavní soud poskytuje plnou ochranu restitučním nárokům oprávněných osob podle ZMV a jejich legitimnímu očekávání, a to právě na základě čl. 11 odst. 1 a čl. 16 odst. Listiny, tedy v kontextu s jejich vlastnickým právem jako předpokladem nezávislosti na státu“.
Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (k tomu srov. čl. II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“. Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř., neboť k řešení první otázky není podle §237 o. s. ř. přípustné, a ohledně druhé otázky je zjevně bezdůvodné (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Dovolací soud ve své rozhodovací praxi již opakovaně vyložil, že funkční souvislost vydávaných nemovitých věcí ve smyslu §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. může a i v minulosti mohla vyplývat pouze z jejich skutečné užitné souvztažnosti dané faktickými možnostmi hospodářského využití, a to především s ohledem na jejich stavební či jinou hospodářskou podobu nebo jejich přírodní ráz, což pouze odvozeně může souviset i s jejich vzájemnou polohou v území. Z ekonomického hlediska se tato souvztažnost může projevovat či v minulosti projevovala zpravidla tím, že jedna nemovitá věc je (byla) předpokladem fungování či řádného využívání nemovité věci jiné vzhledem k jejímu funkčnímu určení, přičemž toto využití je (bylo) bez druhé nemovité věci ztížené nebo nemožné, a oddělením jedné věci od druhé je (byla) jejich ekonomická a užitná hodnota podstatně snížena. Funkční souvislost požadovaných pozemků proto nemůže být odvozována z toho, že v rozhodném období existovala vlastnická jednota odňatých pozemků s jinými pozemky vydanými či vydávanými oprávněné osobě, neboť se nejednalo o souvislost funkční, nýbrž o souvislost právní (vlastnickou). Funkční souvislost není obdobně dána ani tím, že vlastník odňatých pozemků používal výnosy z hospodaření na těchto pozemcích ke stejnému účelu jako příjmy z dalších již vydaných či vydávaných pozemků, neboť se jednalo o souvislost spotřební, nikoliv funkční. Konečně ani územní blízkost či sousední poloha pozemků nezakládala sama o sobě jejich funkční souvislost, neboť i sousedící nemovitosti mohou (mohly) být hospodářsky využívány (obhospodařovány) rozdílně a vzájemně nezávisle. Funkční souvislost přitom rovněž nelze zaměňovat s pojetím knihovního tělesa ve smyslu §3 zákona č. 95/1871 ř. z., o zavedení obecného zákona o pozemkových knihách, ani se skutečností, že některé pozemky z původního historického církevního majetku byly z geodetického a evidenčního hlediska vedeny odlišně oproti současnému stavu katastru nemovitostí [k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, uveřejněný pod č. 151/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 151/2018“), a rozsudek téhož soudu ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4170/2017, či jeho usnesení ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017, nebo ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4851/2017].
Pakliže odvolací soud v dané věci na základě dokazování provedeného již soudem prvního stupně (a to mj. mapami, fotodokumentací a ohledáním na místě samém) dospěl k závěru, že s ohledem na charakter předmětných pozemků, které jsou bývalými či současnými polními cestami v zahrádkářské kolonii, z nichž některé tuto funkci plní zcela, a jiné jen částečně, a že všechny sousedí jak s pozemky žalobkyně (vyjma pozemku parc. č. XY), tak i třetích osob, přičemž žalobkyně má na pozemky v jejím vlastnictví zajištěn přístup prostřednictvím cestní sítě, která je tvořena pozemky různých vlastníků, aniž by to žalobkyni v hospodaření na jejích pozemcích omezovalo nebo bránilo, neboť své pozemky v dané lokalitě užívá a obhospodařuje, nelze dovodit, že předmětné pozemky, jejichž vydání se domáhá, jsou nebo byly předpokladem fungování či řádného využívání jiných pozemků žalobkyně v dané oblasti a že by využití některého z pozemků žalobkyně bylo nevydáním předmětných pozemků ztížené nebo nemožné nebo by oddělením těchto pozemků byla jejich ekonomická a užitná hodnota podstatně snížena, nijak se od výše citované judikatury Nejvyššího soudu, od níž není důvodu se odchylovat ani v projednávané věci, neodchýlil, jelikož mezi pozemky žalobkyně a jí požadovanými pozemky není dána funkční souvislost ve smyslu §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., nýbrž jen souvislost územně prostorová.
Lze jen dodat, že zákonná úprava citovaného zákona sice preferuje naturální restituci, přesto však zákonodárce zakotvil do zákona u povinných osob uvedených v §4 písm. c) a d) podmínku funkční souvislosti s jiným nemovitým majetkem vydaným či vydávaným oprávněné osobě, kterou nelze pomíjet. Povinné osoby uvedené v §4 písm. c) a d) tak nevydávají veškerý majetek, ale pouze ten majetek pro „nehospodářské účely“, kdy by hrozilo, že v důsledku nevydání určité požadované nemovité věci by nemohla jiná věc či jiné věci náležející či vydávané církevnímu subjektu řádně fungovat podle svého funkčního určení (k tomu srov. opětovně R 151/2018).
K řešení druhé dovolatelkou formulované otázky je dovolání zjevně bezdůvodné (§243c odst. 1 o. s. ř.), neboť rozsudek odvolacího soudu ohledně pozemku p. č. XY, který s pozemky v jejím vlastnictví ani nesousedí, je založen na závěru, že nebylo prokázáno žalobkyní tvrzené splnění podmínky podle §7 odst. 1 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., neboť z „ničeho nevyplývá“, že by v případě „božích muk“ na tomto pozemku šlo o nemovitou věc, která sloužila oprávněné osobě nebo jejímu právnímu předchůdci v rozhodném období k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům nebo jako obydlí duchovních, přičemž samotné umístění pomníku s náboženskými symboly (křížem, pietou) bez dalšího nesvědčí o využití pro výše uvedené účely, zejm. duchovní či pastorační. V tomto ohledu odvolací soud doplnil dokazování fotodokumentací založenou do spisu v průběhu řízení před soudem prvního stupně, z níž je patrné, že jde o kamenný pomník zakončený nahoře soškou a křížem, přičemž z informační tabule, která je součástí naučné stezky města XY, vyplývá, že jde o kamenný pískovcový kříž s pietou, který nechal postavit v roce 1877 hronovský občan Š. jako připomínku tragické události v rodině. Jestliže tedy pomník nechala zřídit necírkevní osoba z ryze osobních důvodů, lze náboženské motivy na něm obsažené přičítat dobové zvyklosti a náboženskému založení zřizovatele, nikoliv propojení s římskokatolickou církví (odvolací soud rovněž připomněl, že obdobných pomníků lze nalézt v krajině větší počet a že zpravidla neslouží k činnosti církve - duchovní, pastorační ani jiné), přičemž v případě pomníku na p. č. XY nebylo zjištěno nic, co by svědčilo o jeho užívání k církevním účelům, a nejde o poutní ani jinak nábožensky významné místo. Se závěrem odvolacího soudu, že předpoklady pro vydání pozemku p. č. XY podle §7 odst. 1 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. nebyly splněny, se dovolací soud plně ztotožňuje s tím, že k němu není třeba ničeho dodávat.
Pokud pak dovolatelka odvolacímu soudu vytkla, že „porušil zásadu formulovanou Ústavním soudem: favore restitutionis vyslovenou v nálezu Ústavního soudu č. 177/2013 Sb., kterým Ústavní soud přezkoumal ústavnost zákona č. 428/2012 Sb.“, a současně poukázala na rozhodnutí toho soudu, z nichž podle ní vyplývá, že „Ústavní soud poskytuje plnou ochranu restitučním nárokům oprávněných osob podle ZMV a jejich legitimnímu očekávání, a to právě na základě čl. 11 odst. 1 a čl. 16 odst. Listiny, tedy v kontextu s jejich vlastnickým právem jako předpokladem nezávislosti na státu“, pak dovolací soud poukazuje na judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu, podle níž je ústavní ochrana ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod přiznávána pouze již konstituovanému vlastnickému právu, a nikoliv „toliko“ uplatněnému restitučnímu nároku (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 1995, sp. zn. I. ÚS 3/94, a ze dne 3. 5. 2001, sp. zn. II. ÚS 719/2000, či jeho usnesení ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1430/08, a ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 2655/15, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1246/2016, a ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1590/2017), jakož i na právní názor obsažený v R 151/2018, že snaha o volbu interpretace vstřícné vůči oprávněným osobám nemůže vést k tomu, aby soudy překračovaly zákonný režim majetkového vyrovnání s církvemi. Zakotvení právního rámce pro nápravu historických bezpráví z doby nesvobody bylo úlohou demokraticky konstituovaného zákonodárného sboru; naproti tomu soudy nemohou politickou reprezentací zvolené pojetí nápravy majetkových křivd uzpůsobovat vlastním představám o žádoucí míře kompenzace újmy, již církve a náboženské společnosti v minulosti utrpěly. Je možno dodat, že zákon č. 428/2012 Sb. již ve svém §1 stanoví, že upravuje zmírnění některých majetkových křivd, a nepředpokládá tedy, že ve všech případech dojde k naturální restituci; pro takové případy přiznává církvím a náboženským společnostem v §15 finanční náhradu, z níž náhrada pro Církev Římskokatolickou činí dle odstavce 2 písm. g) částku 47 200 000 000 Kč. Podle Důvodové zprávy k zákonu „suma finančních náhrad určených pro všechny církve a náboženské společnosti představuje náhradu za jejich původní majetek, který se v rozhodném období stal předmětem majetkové křivdy v důsledku některé ze skutečností uvedených v §5 a nemá být těmto církvím a náboženským společnostem podle tohoto zákona vydán“, přičemž „vyplacení finanční náhrady je jedním z předpokladů, které by dotčeným církvím a náboženským společnostem měly umožnit vytvoření hospodářské základny pro trvale udržitelné samofinancování“. O tom, že nevydáním předmětných pozemků (pěších cest) v zahrádkářské kolonii v k. ú. XY by bylo zasaženo do práv žalobkyně svobodně projevovat náboženství nebo víru či spravovat její záležitosti (zakotvených v čl. 16 Listiny základních práv a svobod, na nějž poukázala), nelze vzhledem k uvedenému ani uvažovat.
Dovolání proti akcesorickým výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení není vzhledem k §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a kdy náklady žalované (vzniklé jí podáním vyjádření k dovolání sepsaného advokátem) nelze v tomto případě považovat za účelně vynaložené k bránění práva. Žalující stát totiž disponuje dostatečným počtem odborných pracovníků, kteří jsou schopni zajišťovat ochranu jeho zájmů před soudy, a to případně i za využití služeb Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4693/2017, a v něm odkazovaná rozhodnutí, včetně nálezů Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1145/11, a ze dne 9. 10 2008, sp. zn. I. ÚS 2929/07, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3115/2018).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 12. 2018
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu