ECLI:CZ:NS:2018:29.NSCR.186.2016.1
KSPH 37 INS 24574/2012
sp. zn. 29 NSČR 186/2016-B-550
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužníka STARÝ TIMBER s. r. o. , se sídlem v Bohdanči 136, PSČ 285 25, identifikační číslo osoby 27095835, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 37 INS 24574/2012, o vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli, o dovolání věřitele White & Case (Europe) LLP , se sídlem v Londýně, 5 Old Broad Street, EC2N 1DW, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, registrační číslo OC 300102, zastoupeného JUDr. Luďkem Chvostou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 854/14, PSČ 110 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. června 2016, č. j. KSPH 37 INS 24574/2012, 4 VSPH 2371/2015-B-466, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. června 2016, č. j. KSPH 37 INS 24574/2012, 4 VSPH 2371/2015-B-466, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Usnesením ze dne 19. října 2015, č. j. KSPH 37 INS 24574/2012-B-431, Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“):
1/ Vyslovil souhlas s tím, aby insolvenční správkyně dlužníka Mgr. Monika Cihelková (dále též jen „M. C.“) vydala zajištěnému věřiteli č. 1 Citibank Europe plc. (dále jen zajištěný věřitel“) výtěžek zpeněžení závodu dlužníka ve výši 9.745.490,26 Kč (bod I. výroku).
2/ Schválil náklady spojené se zpeněžením závodu a s jeho správou ve výši 0 Kč (bod II. výroku).
3/ Oznámil, že zajišťovací práva věřitelů váznoucí na zpeněženém majetku zanikají zpeněžením věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty (bod III. výroku).
4/ Uložil insolvenční správkyni, aby do 15 dnů od právní moci usnesení
a/ vydala částku 9.745.490,26 Kč zajištěnému věřiteli,
b/ zapsala do upraveného seznamu přihlášených pohledávek, jaká částka byla vyplacena zajištěnému věřiteli, nebo jaká zbývající částka se vypořádá při rozvrhu,
c/ splnila (případnou) povinnost podle ustanovení §167 odst. 5 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a v příští pravidelné zprávě o průběhu insolvenčního řízení o tom informovala insolvenční soud (bod IV. výroku).
5/ Uložil zajištěnému věřiteli, aby do 3 dnů od doručení usnesení sdělil insolvenční správkyni číslo bankovního účtu, na něž insolvenční správkyně bude plnit, s tím, že jinak bude výtěžek zpeněžení zaslán na bankovní účet uvedený v přihlášce pohledávky (byl-li tam uveden) [ bod V. výroku ] .
[2] Insolvenční soud vyšel z toho, že:
1/ Usnesením ze dne 23. října 2012, č. j. KSPH 37 INS 24574/2012-A-34, zjistil úpadek dlužníka a insolvenční správkyní ustanovil M. C.
2/ Usnesením ze dne 24. ledna 2013, č. j. KSPH 37 INS 24574/2012-B-47, povolil dlužníku reorganizaci.
3/ Usnesením ze dne 23. dubna 2014, č. j. KSPH 37 INS 24574/2012-B-301, zamítl reorganizační plán a rozhodl o přeměně reorganizace v konkurs.
4/ Závod sloužil k zajištění pohledávek zajištěného věřitele (P1, dílčí pohledávky č. 1 až 15) zjištěných v rozsahu částky 685.332.539,25 Kč co do pravosti a výše s právem na uspokojení ze zajištění.
5/ Na základě usnesení insolvenčního soudu ze dne 9. března 2015, č. j. KSPH 37 INS 24574/2012-B-363, byla zajištěnému věřiteli vydána částka 503.777.229,66 Kč.
6/ Na základě usnesení insolvenčního soudu ze dne 14. května 2015, č. j. KSPH 37 INS 24574/2012-B-377, byla zajištěnému věřiteli vydána částka 7.903.200 Kč.
7/ Na základě usnesení insolvenčního soudu ze dne 14. září 2015, č. j. KSPH 37 INS 24574/2012-B-422, byla zajištěnému věřiteli vydána částka 81.796.536,12 Kč.
8/ Zajištěný věřitel tak v současné době uplatňuje zajištění k přihlášeným pohledávkám (P1, dílčí pohledávky č. 1 až 15) v celkové výši 91.855.573,38 Kč.
9/ Dne 7. září 2015 navrhla insolvenční správkyně, aby insolvenční soud vyslovil souhlasu s vydáním výtěžku zpeněžení závodu ve výši 9.863.411 Kč zajištěnému věřiteli [ jde o částku představující rozdíl mezi zůstatkem na účtu majetkové podstaty dlužníka a budoucími předpokládanými výdaji majetkové podstaty (zahrnujícími i sporné náklady, s výjimkou pohledávek dvou dále uvedených věřitelů, kteří proti tomuto návrhu podali námitky) ] . Z částky 9.863.411 Kč navrhla insolvenční správkyně odečíst svou odměnu (98.634,11 Kč) a odměně odpovídající daň z přidané hodnoty (celkem částku 11.9.347,27 Kč). Návrh insolvenční správkyně byl zveřejněn v insolvenčním rejstříku 8. září 2015.
10/ Proti návrhu insolvenční správkyně podal námitky 14. září 2015 (B-421) věřitel Pricewaterhouse Coopers Česká republika, s. r. o. (dále též jen „věřitel P“) a 15. září 2015 (B-425) věřitel White & Case (Europe) LLP (dále též jen „věřitel W“) [společně dále též jen „poradci“] .
11/ Věřitel P. namítal, že z výtěžku zpeněžení závodu má být uspokojena jeho pohledávka ve výši 1.197.900 Kč s příslušenstvím „vyplývající“ z faktury číslo 330 051 29 vystavené „24. října“ a splatné 31. prosince 2013, s tím, že jde o pohledávku za nezaplacené služby, které si dlužník objednal u věřitele P. na základě smlouvy o poskytování poradenských služeb uzavřené dne 8. října 2012.
12/ Věřitel W. namítal, že z výtěžku zpeněžení závodu má být uspokojena jeho pohledávka ve výši ve výši 8.182.988 Kč představující odměnu za řádně poskytnuté a vyfakturované právní služby, které si dlužník objednal u věřitele W. na základě smlouvy o poskytování právních a poradenských služeb ze dne 5. října 2012 (dále jen „smlouva z 5. října 2012“).
13/ Podle zajištěného věřitele (současně jde o předsedu věřitelského výboru) nepatří nároky poradců mezi náklady spojené se správou nebo zpeněžením závodu, takže je nelze odečítat z výtěžku zpeněžení závodu. Zajištěný věřitel nedal takový pokyn (souhlas) ke správě či zpeněžení předmětu zajištění, který by šlo vykládat jako souhlas se zadáním či placením služeb poskytovaných poradci. Stanovisko projevené hlasováním ve věřitelském výboru není pokynem zajištěného věřitele.
[3] Na výše uvedeném základě insolvenční soud – vycházeje z ustanovení §38, §167, §285 a §298 insolvenčního zákona a z ustanovení §1 odst. 2 vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů (dále jen „vyhláška o odměně“) – dopěl k následujícím závěrům:
[4] To, že by zajištěný věřitel dal ve smyslu ustanovení §230 nebo §293 insolvenčního zákona pokyn, jehož obsahem bylo zadání služeb spojených se správou či zpeněžením závodu, netvrdili dlužník, zajištěný věřitel, insolvenční správkyně ani poradci. Jen náklady spojené s provedením takového pokynu lze odečíst od výtěžku zpeněžení.
[5] Mezi uvedenými subjekty je nesporné, že věřitelský výbor vyžadoval po dlužníku činnosti, k jejichž provedení mu schválil využití poradců. První stěžejní otázkou tak je, zda hlasování zajištěného věřitele na jednání věřitelského výboru (v pozici jeho předsedy) lze považovat za (alespoň konkludentní) pokyn zajištěného věřitele ve smyslu ustanovení §230 nebo §293 insolvenčního zákona. K tomu insolvenční soud s přihlédnutím k závěrům obsaženým v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 2014, „č. j. 3 VSPH 1920/2013-B-197“ (správně „č. j. KSUL 70 INS 362/2008, 3 VSPH 1920/2013-B-197), uvádí, že projev vůle věřitelského výboru (třebaže projevený prostřednictvím svého člena – zajištěného věřitele) nelze zaměňovat s projevem vůle zajištěného věřitele (s pokynem ve smyslu ustanovení §230 nebo §293 insolvenčního zákona). Zajištěný věřitel nedal ani souhlas s odečtením nákladů na poradce ve smyslu ustanovení §298 insolvenčního zákona.
[6] V dané věci nelze aplikovat ani ustanovení §298 odst. 2 insolvenčního zákona. Soud může sice dát souhlas s překročením nákladů na správu nebo zpeněžení předmětu zajištění nad rámec limitů podle ustanovení §298 odst. 4 insolvenčního zákona, nemůže ale vyslovit souhlas s úhradou nákladů, které nejsou nijak spojeny (třeba imanentně) s provedením pokynu zajištěného věřitele, navíc za situace, kdy zajištěný věřitel výslovně projevuje vůli opačnou.
[7] Protože zde tedy není (ve vztahu k pohledávkám poradců) žádný výslovný ani konkludentní pokyn zajištěného věřitele podle ustanovení §230 nebo §293 insolvenčního zákona, ani souhlas zajištěného věřitele s čerpáním nákladů na poradce z výtěžku zpeněžení jsou námitky poradců nedůvodné. Náklady na poradce (byť odůvodněné a účelně vynaložené), nelze hradit z výtěžku zpeněžení závodu (předmětu zajištění). Insolvenční soud se proto již nezabýval tím, zda předmětné služby byly poskytovány v souvislosti se správou a zpeněžením závodu (předmětu zajištění), nebo zda šlo (například) o náklad na zastoupení dlužníka jako procesního subjektu v insolvenčním řízení.
[8] Podle návrhu insolvenční správkyně činily:
1/ výtěžek zpeněžení závodu 9.863.411 Kč,
2/ náklady spojené se správou a zpeněžením zajištění 0 Kč,
3/ odměna insolvenční správkyně, včetně daně z přidané hodnoty 119.347,27 Kč,
4/ čistý výtěžek zpeněžení určený k vydání zajištěnému věřiteli 9.744.063,73 Kč.
[9] Jelikož zajištěnému věřiteli již byl vydán výtěžek zpeněžení závodu přesahující částku 500 miliónů Kč, vypočte se odměna podle ustanovení §1 odst. 2 bodu 5. vyhlášky o odměně. Jinak věcně správný návrh insolvenční správkyně opravil insolvenční soud v části týkající se odměny a částky určené k vydání zajištěnému věřiteli. Správkyní vypočtená odměna ve skutečnosti činí 1,0122 % (98.634,11 Kč bez daně z přidané hodnoty) z částky 9.744.063,73 Kč, kterou navrhla vydat zajištěnému věřiteli; 1 % z částky 9.744.063,73 Kč přitom činí 97.440,64 Kč. Insolvenční správkyně totiž počítala 1 % nikoliv z částky určené k vydání zajištěnému věřiteli, ale z částky odpovídající samotnému výtěžku zpeněžení po odečtení nákladů na jeho správu a zpeněžení. Pro výši odměny je přitom vzhledem k době rozhodnutí o způsobu řešení úpadku (24. ledna 2013) rozhodná vyhláška o odměně ve znění účinném do 31. prosince 2013. Odměna insolvenční správkyně tudíž činí 97.454,91 Kč a částka odpovídající dani z přidané hodnoty z odměny činí 20.465,53 Kč. Čistý výtěžek zpeněžení určený k vydání zajištěnému věřiteli tak činí 9.745.490,56 Kč.
[10] K odvolání věřitele W Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 29. června 2016, č. j. KSPH 37 INS 24574/2012, 4 VSPH 2371/2015-B-466, potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodu II. výroku a v bodu I. výroku je změnil „jen tak“, že výtěžek zpeněžení závodu dlužníka činí 9.745.490,56 Kč (o 30 haléřů více).
[11] Odvolací soud dále vyšel (na základě obsahu spisu) z toho, že dne 12. ledna 2015 byla v insolvenčním rejstříku zveřejněna (B-357) smlouva o koupi závodu dlužníka uzavřená dne 31. prosince 2014, kterou insolvenční správkyně (jako prodávající) prodala společnosti VIGA Investment, a. s. (jako kupující) závod dlužníka za kupní cenu 582 miliónů Kč.
[12] Na výše uvedeném základě – vycházeje z ustanovení §38 odst. 1, §293 a §298 insolvenčního zákona – dospěl odvolací soud po přezkoumání napadeného usnesení k následujícím závěrům:
[13] V řízení nebylo prokázáno, že by nároky poradců bylo možné považovat za náklady spojené výlučně jen se správou a zpeněžením předmětu zajištění. Odvolací soud v tomto směru přitakal názoru zajištěného věřitele, že náklady na právní služby spočívající v přípravě reorganizačního plánu, jež vznikly před prohlášením konkursu, nemohou v projednávané věci bez dalšího představovat náklady na správu a zpeněžení majetku dlužníka, jež vznikají až po prohlášení konkursu. Je tomu tak zejména proto, že pohledávky věřitele W. vznikly v důsledku úkonů, jež nastaly před 31. prosincem 2013, tedy v režimu ustanovení §230 odst. 2 insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. prosince 2013. Podle označeného ustanovení byl zajištěný věřitel oprávněn udělovat závazné pokyny toliko insolvenčnímu správci, nikoliv též dlužníku. K tíži zajištěného věřitele tak zásadně nemohly jít náklady týkající se zajištěného majetku, jež byly vynaloženy v době, kdy měl k tomuto majetku dispoziční oprávnění dlužník [ tedy též po dobu reorganizace (srov. §229 insolvenčního zákona) ] ; k jeho tíži (s limity dle §298 insolvenčního zákona) mohly jít toliko náklady vzniklé v době, kdy měl dispoziční oprávnění k zajištěnému majetku insolvenční správce, jehož vázaly pokyny zajištěného věřitele podle §230 a §293 insolvenčního zákona.
[14] Z námitek podaných odvolatelem proti návrhu insolvenční správkyně na vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli, ani z odvolací argumentace přitom nevyplývají konkrétní právní služby, které by věřitel W učinil po prohlášení konkursu v bezprostřední souvislosti se správou závodu dlužníka, popřípadě s jeho zpeněžením.
[15] Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, sen. zn. 1 VSPH 1357/2012 (jde o usnesení ze dne 11. října 2012), na které věřitel C odkazoval, na projednávanou věc nedopadá.
[16] Odvolací soud se ztotožňuje i s výkladem, který podal insolvenční soud k výpočtu odměny insolvenční správkyně, když do 31. prosince 2013 byl základem pro výpočet obou složek odměny správkyně čistý (nikoli hrubý) výtěžek. Opravil pouze chybu v psaní v bodu I. výroku napadeného usnesení, jímž insolvenční soud vyslovil souhlas s vydáním výtěžku zpeněžení závodu dlužníka v částce 9.745.490,26 Kč, namísto správné částky 9.745.490,56 Kč.
[17] Proti usnesení odvolacího soudu podal věřitel W dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, konkrétně otázky:
Zda výdaje na právní služby poskytované dlužníku, jehož „podnik“ je zastaven ve prospěch jednoho z přihlášených věřitelů, v souvislosti s jeho reorganizací představují náklad spojený se správou a zpeněžením předmětu zajištění, tedy dlužníkova „podniku“?
[18] Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
[19] Dovolatel poukazuje na to, že oba soudy uzavřely, že náklady na jeho služby, byť skutečně a účelně vynaložené, nelze hradit z výtěžku zpeněžení zajištění. K tomu poukazuje na to, že insolvenční soud tento závěr odůvodnil tím, že zde není žádný výslovný ani konkludentní pokyn zajištěného věřitele podle ustanovení §230 nebo §293 insolvenčního zákona ani souhlas zajištěného věřitele s čerpáním nákladů na poradce z výtěžku zpeněžení zajištění (§298 insolvenčního zákona), kdežto odvolací soud tím, že k tíži zajištěného věřitele nemohly jít náklady týkající se zajištěného majetku, jež byly vynaloženy v době, kdy byl dlužník osobou s dispozičními oprávněními. Na tomto základě má „pochybnost“, zda důsledkem vydání napadeného rozhodnutí nebylo porušení zásady dvouinstančnosti řízení, a tím ve svém důsledku zásah do práva dovolatele na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Odvolací soud totiž potvrdil „rozsudek“ (správně usnesení) insolvenčního soudu z jiného důvodu, než insolvenční soud, aniž předtím seznámil účastníky řízení se svým právním názorem ohledně osoby s dispozičním oprávněním; co do překvapivosti rozhodnutí odkazuje dovolatel příkladmo na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006 [ rozhodnutí je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu ] , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009, a na nález Ústavního soudu ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. II. ÚS 635/09 [ jde o nález uveřejněný pod číslem 176/2010 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu který je (stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Ústavního soudu ].
[20] V mezích ohlášeného dovolacího důvodu dovolatel nejprve shrnuje svou argumentaci proti usnesení insolvenčního soudu, podloženou odkazem na usnesení Vrchního soudu v Praze sen. zn. 1 VSPH 1357/2012. Odvolacímu soudu vytýká, že se k tomuto odkazu vymezil strohým konstatováním, že dané rozhodnutí nedopadá na projednávanou věc, neboť tam šlo svou povahou o jiný typ pohledávky (o zákonnou platbu). Takové odůvodnění nemá dovolatel za případné, s tím, že na označené rozhodnutí odkazoval co do principu ohledně hrazení nákladů spojených se správou a zpeněžením předmětu zajištění, který obstojí i v nyní projednávané věci. Povaha pohledávky hraje roli pro účely posouzení, zda představuje náklad spojený se správou či zpeněžením „podniku“ (což je otázka, kterou se insolvenční soud nezabýval), nikoli pro posouzení, zda takový náklad má být přičten na vrub zajištěného věřitele. K odečtení nákladů představovaných pohledávkou dovolatele (která svou výší nepřesahuje zákonem nastavené limity) pak podle dovolatele nebyl nutný souhlas zajištěného věřitele. Odvolací soud se pak k odvolací argumentaci, kterou dovolatel brojil proti závěrům insolvenčního soudu, nevyjádřil.
[21] Ve vztahu k právnímu posouzení věci odvolacím soudem nesouhlasí dovolatel se závěrem, že náklady na právní služby spočívající v přípravě reorganizačního plánu, jež vznikly před prohlášením konkursu, nemohou bez dalšího představovat náklady na správu a zpeněžení majetku dlužníka, jež vznikají až po prohlášení konkursu. Důležitost otázky, kterou v této souvislosti předkládá k řešení dovolacímu soudu, spatřuje dovolatel v tom, že prakticky veškerý majetek může být zastaven ve prospěch jednoho věřitele (jako v projednávané věci). Ukáže-li se totiž úvaha odvolacího soudu správnou, pak může značně poklesnout motivace pro zastupování dlužníka v insolvenčním řízení, má-li v takovém scénáři (zajištění „podniku“) vše připadnout zajištěnému věřiteli a insolvenční správce odmítne právě s poukazem na tuto skutečnost hradit pohledávky vzniklé po zahájení insolvenčního řízení.
[22] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Srov. k tomu dále (ve vazbě na skutečnost, že insolvenční řízení bylo zahájeno před 1. lednem 2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2014, sen. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné pod číslem 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek [které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu].
[23] Dovolání v dané věci je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v §238 o. s. ř., a v posouzení dovoláním předestřené právní otázky jde o věc dovolacím soudem neřešenou.
[24] Nejvyšší soud se – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval především tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
[25] Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
[26] Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
[27] Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), a insolvenčního zákona:
Podnik a obchodní jmění
§5 (obch. zák.)
(1) Podnikem se pro účely tohoto zákona rozumí soubor hmotných, jakož i osobních a nehmotných složek podnikání. K podniku náleží věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které patří podnikateli a slouží k provozování podniku nebo vzhledem k své povaze mají tomuto účelu sloužit.
(2) Podnik je věc hromadná. Na jeho právní poměry se použijí ustanovení o věcech v právním smyslu. Tím není dotčena působnost zvláštních právních předpisů vztahujících se k nemovitým věcem, předmětům průmyslového a jiného duševního vlastnictví, motorovým vozidlům apod., pokud jsou součástí podniku.
§229 (insolvenčního zákona)
(…)
(3) Nestanoví-li tento zákon jinak, je ve vztahu k majetkové podstatě osobou s dispozičními oprávněními
a/ dlužník v době do rozhodnutí o úpadku,
b/ insolvenční správce v době od prohlášení konkursu,
c/ dlužník v době od povolení reorganizace a
d/ dlužník v době od povolení oddlužení.
(…)
§230 (insolvenčního zákona)
(1) Správou majetkové podstaty se rozumí zejména činnost, jakož i právní úkony a opatření z ní vyplývající, pokud směřuje k tomu, aby
a/ nedocházelo ke znehodnocení majetkové podstaty, zejména aby nedošlo k odstranění, zničení, poškození nebo odcizení majetku, který do ní náleží,
b/ majetek náležející do majetkové podstaty byl využíván v souladu se svým určením, pokud tomu nebrání jiné okolnosti,
c/ se majetková podstata rozmnožila, lze-li takovou činnost rozumně očekávat se zřetelem ke stavu majetkové podstaty a obvyklým obchodním příležitostem,
d/ byly vymoženy pohledávky dlužníka včetně plnění z neplatných a neúčinných právních úkonů.
(2) Jde-li o správu věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, která slouží k zajištění pohledávky, je insolvenční správce vázán pokyny zajištěného věřitele směřujícími k řádné správě; je-li zajištěných věřitelů více, mohou tyto pokyny udělit insolvenčnímu správci pouze společně. Insolvenční správce může tyto pokyny odmítnout, má-li za to, že nesměřují k řádné správě; v takovém případě požádá insolvenční soud o jejich přezkoumání v rámci dohlédací činnosti.
(3) Náklady spojené s provedením jeho pokynu podle odstavce 2 nese zajištěný věřitel ze svého.
§291 (insolvenčního zákona)
(1) Zpeněžením dlužníkova podniku jedinou smlouvou přecházejí na nabyvatele práva a povinnosti vyplývající z pracovněprávních vztahů k zaměstnancům dlužníkova podniku, s výjimkou pracovněprávních pohledávek dlužníkových zaměstnanců vzniklých do účinnosti smlouvy. Jiné závazky na nabyvatele nepřecházejí.
(2) Nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se na smlouvu podle §290 obdobně příslušná ustanovení obchodního zákoníku o prodeji podniku; za splnění závazků, které přešly na nabyvatele, prodávající neručí.
§298 (insolvenčního zákona)
(1) Zajištění věřitelé mají právo, aby jejich pohledávka byla uspokojena z výtěžku zpeněžení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, jimiž byla zajištěna.
(2) Výtěžek zpeněžení po odečtení nákladů spojených se správou a zpeněžením a po odečtení částky připadající na odměnu insolvenčního správce vydá insolvenční správce se souhlasem insolvenčního soudu zajištěnému věřiteli.
(3) Náklady spojené se zpeněžením lze odečíst nejvýše v rozsahu 5 % výtěžku zpeněžení; náklady spojené se správou nejvýše v rozsahu 4 % výtěžku zpeněžení. Se souhlasem zajištěného věřitele lze odečíst náklady i ve větším rozsahu.
(4) Zajištěnému věřiteli, který dosud nesplnil povinnost podle §157 odst. 1, se vydá výtěžek zpeněžení po odečtení částky připadající na splnění této povinnosti.
(5) Pro zpeněžení podle §293 se odstavec 2 použije jen tehdy, jestliže zajištěný věřitel dosud nesplnil povinnost podle §230 odst. 3.
Přípustnost reorganizace
§316 (insolvenčního zákona)
(1) Reorganizací se rozumí zpravidla postupné uspokojování pohledávek věřitelů při zachování provozu dlužníkova podniku, zajištěné opatřeními k ozdravění hospodaření tohoto podniku podle insolvenčním soudem schváleného reorganizačního plánu s průběžnou kontrolou jeho plnění ze strany věřitelů.
(2) Reorganizací lze řešit úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka, který je podnikatelem; reorganizace se týká jeho podniku.
(…)
§324 (insolvenčního zákona)
(1) Po podání návrhu na povolení reorganizace a před rozhodnutím o úpadku jsou osoby oprávněné nakládat s majetkovou podstatou povinny zdržet se právních úkonů, jimiž by mohla být zmařena nebo ohrožena navrhovaná reorganizace.
(…)
Reorganizační plán
§338 (insolvenčního zákona)
(1) Reorganizační plán vymezuje právní postavení dotčených osob v důsledku povolené reorganizace, a to na základě opatření sledujících ozdravení provozu dlužníkova podniku a uspořádání vzájemných vztahů mezi dlužníkem a jeho věřiteli.
(2) Reorganizační plán se předkládá insolvenčnímu soudu. Po jeho předložení nesmí nikdo až do zprávy o reorganizačním plánu vyvíjet činnost směřující k jeho přijetí nebo odmítnutí. Předkladatel je povinen zdržet se všech činností, které jsou v rozporu s reorganizačním plánem nebo které jinak ovlivňují jeho splnění.
(3) V reorganizačním plánu se lze odchýlit od ustanovení tohoto zákona, pokud jde o uspokojení věřitelů včetně zajištěných věřitelů a věřitelů, jimiž jsou společníci a členové dlužníka uplatňující pohledávku vyplývající z jejich účasti ve společnosti nebo v družstvu, o nakládání s majetkovou podstatou a o závazky dlužníka po skončení insolvenčního řízení.
(4) Další průběh reorganizace nesmí být v rozporu s reorganizačním plánem, pokud nedošlo stanoveným způsobem k jeho změně.
Ustanovení obchodního zákoníku a insolvenčního zákona jsou citována ve znění účinném do 31. prostince 2013, vzhledem k tomu, že v této době měl být vynaložen náklad (měla vzniknout pohledávka), jehož uspokojení z výtěžku zpeněžení zajištění [ závodu (dříve podniku) dlužníka ] se dovolatel domáhá. S účinností od 1. ledna 2014 platilo ustanovení §298 insolvenčního zákona v následující podobě (jež do vydání napadeného rozhodnutí nedoznala změn):
§298 (insolvenčního zákona)
(1) Zajištění věřitelé mají právo, aby jejich pohledávka byla uspokojena z výtěžku zpeněžení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, jimiž byla zajištěna.
(2) Výtěžek zpeněžení po odečtení nákladů spojených se správou a zpeněžením podle odstavce 4, nestanoví-li insolvenční soud jinak, a po odečtení částky připadající na odměnu insolvenčního správce vydá insolvenční správce se souhlasem insolvenčního soudu zajištěnému věřiteli.
(3) Proti návrhu insolvenčního správce na vydání výtěžku zpeněžení podle odstavce 2 mohou ostatní věřitelé a dlužník podat námitky do 7 dnů ode dne zveřejnění návrhu v insolvenčním rejstříku; k později podaným námitkám se nepřihlíží. K projednání včas podaných námitek nařídí insolvenční soud do 30 dnů jednání, při kterém rozhodne o tom, zda návrhu insolvenčního správce vyhoví.
(4) Náklady spojené se zpeněžením lze odečíst nejvýše v rozsahu 5 % výtěžku zpeněžení; náklady spojené se správou nejvýše v rozsahu 4 % výtěžku zpeněžení. Se souhlasem zajištěného věřitele lze odečíst náklady i ve větším rozsahu.
(5) Zajištěnému věřiteli, který dosud nesplnil povinnost podle §157 odst. 1, se vydá výtěžek zpeněžení po odečtení částky připadající na splnění této povinnosti.
(6) Pro zpeněžení podle §293 se odstavec 2 použije jen tehdy, jestliže zajištěný věřitel dosud nesplnil povinnost podle §230 odst. 3.
(7) Rozhodnutí o návrhu insolvenčního správce na vydání výtěžku zpeněžení podle odstavce 2 se doručuje zvlášť dlužníku, insolvenčnímu správci, zajištěnému věřiteli, jemuž má být výtěžek vydán, a věřitelům, kteří proti němu podali námitky; jen tyto osoby mohou proti rozhodnutí podat odvolání.
[28] Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v následujících závěrech:
[29] Komentářová literatura a rozhodovací praxe soudů shodně chápou věc hromadnou jako soubor jinak samostatných věcí, jejichž spojení a vnitřní vazby sledují společný účel, takže tvoří určitý hospodářský celek a v právním styku tvoří jediný předmět občanskoprávních vztahů, neboť je s nimi nakládáno jako s jediným celkem (srov. např. Fiala, J., Kindl, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. I. díl. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2009. str. 346, obdobně Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §1–459. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, str. 582). V rozsudcích ze dne 28. června 2016, sp. zn. 32 Cdo 3051/2014, a ze dne 20. února 2017, sp. zn. 32 Cdo 669/2015, Nejvyšší soud vysvětlil, že věc hromadná je zvláštním předmětem právních vztahů, odlišným od věci v právním smyslu a založeným na fikci, v jejímž důsledku se na určitý kvalifikovaný soubor věcí v právním smyslu nahlíží tak, jako by šlo o jednu věc; účelem této právní konstrukce je zjednodušení právního styku, zejména usnadnění právních dispozic se soubory [ rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. listopadu 2017, sp. zn. 32 Cdo 5095/2015, který byl na jednání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, jež se konalo 13. června 2018, schválen k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ].
[30] To, co platí obecně pro věc hromadnou, platí beze zbytku též pro podnik (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 669/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2017, sp. zn. 32 Cdo 3941/2016, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2017, sp. zn. 32 Cdo 5059/2016, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 5095/2015).
[31] Předmětem smlouvy o prodeji podniku tedy nejsou jednotlivé věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které patří podnikateli a slouží k provozování podniku nebo vzhledem ke své povaze mají tomuto účelu sloužit, nýbrž je jím podnik jako věc hromadná, jako soubor věcí, práv a jiných majetkových hodnot, na který se nahlíží jako na jednu jedinou věc v právním smyslu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2011, sp. zn. 23 Cdo 3019/2009, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 5095/2015).
[32] Podnik jako věc hromadná má ze své podstaty dynamický charakter; jeho skladba i hodnota se v důsledku provozu v čase nutně mění, aniž by to mělo samo o sobě za následek, že již nejde o týž podnik. Tuto povahu podniku zjevně reflektuje ustanovení §482 věty druhé obch. zák., které pamatuje na snížení či zvýšení hodnoty podniku již v době mezi uzavřením smlouvy a její účinností, měla-li nabýt účinnosti k pozdějšímu datu. Též komentářová literatura akcentuje, že podnik neztrácí svou identitu běžným zhodnocováním či znehodnocováním (srov. Petrov, J. in Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník VI. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2015, str. 1950) [ rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 5095/2015 ] .
[33] Smysl rozhodnutí konkursního soudu o ukončení provozování úpadcova podniku [§18a odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) ] tkví v tom, reagovat na zjištění, že další provozování podniku je nebo se zřetelem k očekávaným obchodním příležitostem s největší pravděpodobností bude (se zřetelem ke stavu úpadcova podniku, k nasmlouvaným kontraktům, ke konkurenceschopnosti nabízeného produktu a k dalším faktorům ovlivňujícím stav nabídky a poptávky na trhu, do nějž úpadce s produkty vyráběnými v jeho podniku vstupoval) ztrátové. Jde tedy o krok odůvodněný potřebou odvrátit újmu hrozící (ke škodě konkursních věřitelů) na majetku konkursní podstaty. O ukončení provozování úpadcova podniku soud může rozhodnout i bez návrhu (má-li podle stavu konkursního řízení a skutečností, které vyšly najevo v jeho průběhu, sám dostatek poznatků o ekonomické nevýhodnosti dalšího provozování podniku), v souladu s logikou věci se tak však děje především na návrh správce konkursní podstaty, na kterého prohlášením konkursu přešlo oprávnění nakládat s majetkem konkursní podstaty. Konkursní podstatu je správce povinen řádně udržovat a spravovat a ve smyslu ustanovení §8 odst. 2 ZKV nese vlastní majetkovou odpovědnost za škodu způsobenou tím, že tyto povinnosti nevykonává řádně (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2004, sp. zn. 29 Odo 197/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročníku 2004, pod číslem 160, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2010, sp. zn. 29 Cdo 1712/2008, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2012, pod číslem 40).
[34] Jediným smyslem procesu zpeněžování majetku náležejícího do konkursní podstaty úpadce je dosáhnout v konečném důsledku částky, jež bude následným rozvrhem určena k poměrnému uspokojení pohledávek úpadcových věřitelů. V tomto rámci je pojmovým znakem úpravy umožňující za trvání konkursu další provozování úpadcova podniku nutně její dočasnost (není-li konkurs ukončen nuceným vyrovnáním, pak v určité fázi konkursního řízení musí být majetek tvořený úpadcovým podnikem vždy zpeněžen (lhostejno, zda při zachování provozu úpadcova podniku nebo po jeho ukončení) [ usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1712/2008 ].
[35] Smysl dalšího provozování úpadcova podniku nebo jeho části je dvojí. Především může jít o to, že v rukou správce konkursní podstaty (po přijetí nezbytných opatření) lze (bez zátěže dané „starými dluhy“, předurčenými k částečnému uspokojení až v rozvrhu) dalším provozováním úpadcova podniku vytvářet zisk, prostřednictvím kterého je možné v konečném důsledku zajistit vyšší míru uspokojení pohledávek konkursních věřitelů. Tam, kde je další provozování úpadcova podniku i za trvání konkursu ztrátové nebo se náklady vynaložené na další provozování úpadcova podniku (jen) rovnají příjmům takovým provozem dosaženým (tedy tam, kde další provozování úpadcova podniku není ziskové), je lze ospravedlnit (a to zpravidla jen po omezenou dobu, nezbytně nutnou k přípravě zpeněžení podniku nebo jeho části jedinou smlouvou) potřebou zachování hodnoty podniku pro účely zpeněžení. Taková možnost se nabízí jen tam, kde lze důvodně očekávat, že zpeněžení úpadcova podniku nebo jeho části „za chodu“ (zpravidla postupem podle §27a ZKV) zajistí vyšší míru uspokojení konkursních věřitelů, která vykompenzuje případné ztráty, jež s sebou pokračování dalšího provozování úpadcova podniku může nést ( usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1712/2008 ).
[36] Reorganizace jako sanační způsob řešení dlužníkova úpadku spočívá většinou v tom, že dlužník jako osoba s plným dispozičním oprávněním vyvine činnost k „přežití“ podniku podle reorganizačního plánu, který má být základem jak pro řešení dlužníkova úpadku, tak pro další fungování dlužníka v průběhu plnění reorganizačního plánu. V reorganizačním plánu tak může jeho předkladatel upravit jakýkoliv způsob uspokojování pohledávek věřitelů ( rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2016, sp. zn. 29 Cdo 1430/2014, uveřejněný pod číslem 63/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) .
[37] Ve výše uvedeném judikatorním a právním rámci činí Nejvyšší soud k dovolatelem položené právní otázce následující závěry:
[38] Nejvyšší soud především uvádí, že ustanovení §298 insolvenčního zákona citoval výše jak ve znění účinném do 31. prosince 2013, tak ve znění účinném od 1. ledna 2014 (z nějž vycházel odvolací soud), proto, že proces vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli již podléhal režimu úpravy účinné od 1. ledna 2014, pro posouzení, zda a v jakém rozsahu byl insolvenční správce (respektive dlužník) vázán limity nastavenými v §298 insolvenčního zákona ohledně nákladů spojených se správou zajištění (o tom, že nejde o náklad spojený se zpeněžením zajištění pochyby nejsou), však byla určující úprava účinná v době, kdy takové náklady vznikaly. K tomu budiž dodáno, že limity pro náklady spojené se správou zajištění (4 % výtěžku zpeněžení zajištění) byly stejné v době před i po 1. lednu 2014 (ustanovení §298 odst. 3 insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. prosince 2013 se ve struktuře §298 insolvenčního zákona od 1. ledna 2014 pouze posunulo do čtvrtého odstavce).
[39] Dále Nejvyšší soud uvádí, že limity nastavené úpravou obsaženou v §298 insolvenčního zákona pro správu předmětu zajištění platí [vzhledem k umístění příslušné úpravy v části druhé insolvenčního zákona (Způsoby řešení úpadku), hlavě první (Konkurs)] právě při správě předmětu zajištění v „likvidačním“ (tedy v konkursním) režimu řešení úpadku dlužníka nebo při správě předmětu zajištění, který má být zpeněžen při sanačním řešení úpadku dlužníka oddlužením (srov. ustanovení §408 odst. 1 insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. prosince 2013, ustanovení §408 odst. 1 a 3 ve znění účinném od 1. ledna 2013 a ustanovení §409 odst. 3 insolvenčního zákona ve znění účinném před i po 1. lednu 2014). Při řešení úpadku dlužníka reorganizací se správa předmětu zajištění řídí účelem navrhované reorganizace (§324 odst. 1 insolvenčního zákona) a práva a povinnosti věřitelů v reorganizaci (včetně věřitelů zajištěných) následně upravuje reorganizační plán (§338 insolvenčního zákona).
[40] S dílčími zpřesněními lze souhlasit též s názorem odvolacího soudu, že ustanovení §230 odst. 2 insolvenčního zákona (ve znění účinném do 31. prosince 2013) zmocňovalo zajištěného věřitele toliko k udělování pokynů insolvenčnímu správci (v pozici osoby s dispozičním oprávněním), nikoli již dlužníku. Je tomu tak proto, že v době před rozhodnutím o úpadku dlužníka (srov. §229 odst. 3 písm. a/ insolvenčního zákona) „vázanost dlužníka“ pokyny zajištěného věřitele smysl nedává a v době po rozhodnutí o úpadku dlužníka, leč před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku dlužníka by taková „vázanost“ mohla mařit sanační způsoby řešení úpadku dlužníka. V době od povolení reorganizace (srov. §229 odst. 3 písm. c/ insolvenčního zákona) se pak (jak zmíněno výše) správa předmětu zajištění řídí účelem navrhované reorganizace (nikoli pokyny zajištěného věřitele ). Osobou s dispozičními oprávněními k předmětu zajištění je insolvenční správce v době od prohlášení konkursu (srov. §229 odst. 3 písm. b/ insolvenčního zákona), a v době od povolení oddlužení (kde je jinak osobou s dispozičními oprávněními dlužník, srov. §229 odst. 3 písm. d/ insolvenčního zákona), má-li dojít ke zpeněžení předmětu zajištění v oddlužení.
[41] V duchu výše citované judikatury týkající se podniku (závodu) pak sdílí Nejvyšší soud i závěr, že náklad vynaložený na přípravu reorganizačního plánu, jímž má být ozdravěno (ve smyslu §316 odst. 1 insolvenčního zákona) hospodaření dlužníkova podniku (závodu), který tvoří předmět zajištění, není nákladem vynaloženým na správu takového předmětu zajištění (podniku, respektive závodu) coby věci hromadné (nejde o náklad na činnosti, jimiž je podnik, respektive závod spravován). Přitom není vyloučeno (poměřováno konkrétně dobou vzniku takové pohledávky a povahou činnosti, z níž vzešla), aby šlo o pohledávku za majetkovou podstatou, mající souvislost s provozem podniku. Dovolání tak ani potud není důvodné.
[42] Napadené rozhodnutí přesto neobstojí. Podává se z něj totiž, že oba soudy vyšly při výpočtu odměny insolvenční správkyně z toho, že do základu pro výpočet této odměny nemá být zahrnuta i částka připadající na odměnu insolvenčního správce (výpočet má vyjít nikoli z částky odpovídající výtěžku zpeněžení, nýbrž z částky reálně vydávané zajištěnému věřiteli. To je ovšem postup, který Nejvyšší soud odmítl jako nesprávný v usnesení ze dne 31. ledna 2017, sen. zn. 29 NSČR 7/2015, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, číslo 5, ročník 2018, pod číslem 66 (na něž v podrobnostech odkazuje).
[43] Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dovolateli, dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. října 2018
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu