ECLI:CZ:NS:2018:29.NSCR.27.2016.1
KSPH 66 INS 11458/2014
sp. zn. 29 NSČR 27/2016-A-118
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v insolvenční věci dlužníka MASNA Příbram, spol. s r. o., se sídlem v Příbrami, Jinecká 315, PSČ 261 80, identifikační číslo osoby 61675393, zastoupeného Mgr. Martinem Kainem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Nádražní 58/110, PSČ 150 00, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 66 INS 11458/2014, o insolvenčním návrhu věřitelů 1/ Kalle CZ s. r. o. , se sídlem v Žebráku, Skandinávská 995, PSČ 267 53, identifikační číslo osoby 25631420, 2/ Colognia press, a. s., se sídlem v Kolíně, Havlíčkova 844, PSČ 280 00, identifikační číslo osoby 26186292, obou zastoupených JUDr. Liborem Fingerem, advokátem, se sídlem ve Vrchlabí, Krkonošská 186, PSČ 543 01, a 3/ VEPAK, s. r. o. , se sídlem v Brně, Bráfova 3070/9a, PSČ 616 00, identifikační číslo osoby 60706091, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2015, č. j. KSPH 66 INS 11458/2014, 4 VSPH 1863/2015-A-106, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 26. srpna 2015, č. j. KSPH 66 INS 11458/2014-A-89, rozhodl Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) o insolvenčním návrhu věřitelů 1/ Kalle CZ s. r. o., 2/ Colognia press, a. s. a 3/ VEPAK, s. r. o., tak, že (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka MASNA Příbram, spol. s r. o. (bod I. výroku), prohlásil konkurs na majetek dlužníka (bod II. výroku) a ustanovil insolvenční správkyni (bod III. výroku).
K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech I., II. a III. výroku.
Proti tomuto usnesení podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje na základě §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), argumentem, že odvolací soud postupoval při řešení několika právních otázek v rozporu se stávající judikaturou Nejvyššího soudu, namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V rozsahu, v němž směřovalo proti té části napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodu I. výroku, Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí je potud v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
I. K aktivní věcné legitimaci insolvenčních navrhovatelů.
Výhrady, které dovolatel uplatňuje proti závěru insolvenčního soudu, že v řízení byla osvědčena aktivní věcná legitimace insolvenčních navrhovatelů (resp. proti způsobu, jakým insolvenční soud dospěl k tomuto závěru, který má dovolatel za nepřezkoumatelný) jsou objektivně nezpůsobilé zpochybnit správnost dovoláním napadeného rozhodnutí a pro výsledek dovolacího řízení tudíž právně bezcenné. Je tomu tak proto, že ani účinné zpochybnění pohledávek těchto věřitelů by nemělo vliv na správnost závěru odvolacího soudu o splnění podmínek pro zjištění úpadku dlužníka [§141 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)].
K tomu srov. např. důvody usnesení ze dne 20. ledna 2011, sen. zn. 29 NSČR 30/2010, uveřejněného pod číslem 96/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – dostupné též na webových stránkách Nejvyššího soudu, v němž Nejvyšší soud (vycházeje z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněného pod číslem 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2010, sen. zn. 29 NSČR 24/2009) ozřejmil, že zkoumání toho, zda insolvenční navrhovatel má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, má při rozhodování o insolvenčním návrhu význam jen do rozhodnutí o dlužníkově úpadku. V řízení o odvolání dlužníka proti rozhodnutí o úpadku je skutečnost, že insolvenční navrhovatel nedoložil, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, právně bez významu (určující je, zda je dlužník i tak v úpadku). Jinak řečeno, je-li osvědčen úpadek dlužníka, není důvodem k tomu, aby odvolací soud zrušil nebo změnil rozhodnutí o úpadku, skutečnost, že insolvenční navrhovatel (případně) nedoložil, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku (§141 odst. 2 insolvenčního zákona). Dále v této souvislosti srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2012, sen. zn. 29 NSČR 9/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2013, sen. zn. 29 NSČR 31/2011 (ústavní stížnost podanou proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 19. června 2014, sp. zn. I. ÚS 2687/13), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2014, sen. zn. 29 NSČR 69/2011 (ústavní stížnost podanou proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 16. září 2014, sp. zn. II. ÚS 1217/14), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2015, sen. zn. 29 NSČR 8/2015.
II. K pohledávkám, jež vyjdou najevo jako způsobilé osvědčit dlužníkův úpadek až v průběhu řízení o odvolání.
Také výkladem §141 odst. 1 poslední věty insolvenčního zákona se Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích již zabýval, přičemž dospěl k těmto závěrům:
1/ S výjimkou omezení založených pro řízení o odvolání dlužníka proti rozhodnutí o úpadku úpravou obsaženou v §141 insolvenčního zákona se pro toto odvolací řízení přiměřeně uplatňují ustanovení občanského soudního řádu platná pro odvolání projednávaná a rozhodovaná v systému úplné apelace [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 23/2011, uveřejněné pod číslem 43/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 43/2012“)].
2/ V rozhodnutí, jímž odvolací soud posuzuje správnost usnesení soudu prvního stupně o zjištění dlužníkova úpadku (správnost rozhodnutí o úpadku), nezkoumá opodstatněnost opatření přijatých po tomto rozhodnutí a v jeho důsledku (R 43/2012).
3/ Novou skutečností, která ve smyslu §141 odst. 1 poslední věty insolvenčního zákona není způsobilá ovlivnit (je-li uplatněna až v odvolacím řízení) správnost rozhodnutí o úpadku, je obecně vzato každá skutečnost, která nastala po vydání rozhodnutí o úpadku, včetně takové skutečnosti, která přivodila zánik pohledávky insolvenčního navrhovatele nebo některého z dalších (nebo i všech) věřitelů (splnění dluhu, započtení, prekluze) [R 43/2012].
4/ Není ovšem vyloučeno zabývat se v odvolacím řízení pro účely posouzení dlužníkova úpadku nově (rozuměj nově ve vztahu ke skutečnostem nebo důkazům, z nichž vyšel v rozhodnutí o úpadku insolvenční soud) těmi pohledávkami, jež vznikly před rozhodnutím o úpadku dlužníka (případně i před zahájením insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka) a jež se před rozhodnutím o úpadku dlužníka staly též splatnými [ať již šlo ke dni rozhodnutí o úpadku dlužníka o dlužníkovy peněžité závazky (dluhy) po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti (§3 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona) nebo dokonce o dlužníkovy peněžité závazky (dluhy) po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti (§3 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona)]. Srov. k tomu opět R 43/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2012, sen. zn. 29 NSČR 19/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2017, sen. zn. 29 NSČR 136/2015.
5/ K takovým „novým“ (rozuměj opět novým ve vztahu ke skutečnostem nebo důkazům, z nichž vyšel v rozhodnutí o úpadku insolvenční soud, nikoli nově nastalým nebo vzniklým po rozhodnutí o úpadku) skutečnostem nebo důkazům je ovšem i v insolvenčních věcech (v nichž se v odvolacím řízení uplatňuje systém úplné apelace v režimu plynoucím z R 43/2012, a v nichž se osvědčení dlužníkova úpadku řídí pravidlem vyjádřeným v §86 insolvenčního zákona) možné přihlédnout, jen když byly v odvolacím řízení uplatněny některým z účastníků řízení (usnesení sen. zn. 29 NSČR 136/2015).
V dané věci tak odvolacímu soudu nic nebránilo, aby přihlédl k obsahu přihlášek pohledávek věřitelů (pohledávek vzniklých před rozhodnutím o úpadku), na které poukázal při jednání před odvolacím soudem zástupce prvního a druhého insolvenčního navrhovatele (viz protokol o jednání ze dne 9. listopadu 2015; A-104).
Odvolací soud – oproti soudu prvního stupně – po doplnění dokazování vyšel z toho, že do insolvenčního řízení se přihlásilo 25 věřitelů s pohledávkami v celkové výši přes 72 milionů Kč, splatných dílem již od roku 2010 (většina splatná v roce 2014). Celkem 9 věřitelů přihlásilo a doložilo své vykonatelné pohledávky v celkové výši 8 694 149 Kč, a to Ing. H. T. ve výši 109 250,81 Kč, Česká republika - Celní úřad pro hlavní město Prahu ve výši 12 554 Kč, Vojenská zdravotní pojišťovna České republiky ve výši 6 193 Kč, Oborová zdravotní pojišťovna zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví ve výši 45 102 Kč, Česká průmyslová zdravotní pojišťovna ve výši 38 950 Kč, Česká republika – Česká správa sociálního zabezpečení ve výši 348 130 Kč, Česká republika – Finanční úřad pro Středočeský kraj ve výši 566 534 Kč a ve výši 7 472 692 Kč a Ing. M. J. ve výši 94 744 Kč. Po odečtení dlužníkem rozporovaných pohledávek a pohledávek přihlášených insolvenční správkyní dlužníka Příbramská uzenina, a. s., odvolací soud uzavřel, že platební neschopnost byla osvědčena existencí nejméně 20 věřitelů se splatnými pohledávkami ve výši 10 269 280 Kč. Dlužník disponoval jen movitými věcmi ve výši 21 000 Kč, stravenkami ve výši 4 000 Kč, peněžními prostředky ve výši 413 000 Kč a pohledávkami ve výši 2,2 milionů Kč, z nichž pohledávky v hodnotě 1,5 milionů Kč byly přihlášeny do insolvenčního řízení dlužníka Příbramská uzenina, a. s. Hodnota majetkové podstaty dlužníka činila maximálně 2,6 mil. Kč.
Přestože dlužník zpochybňuje především vykonatelné pohledávky České republiky – Finančního úřadu pro Středočeský kraj, nijak jejich existenci nevyvrací. Obrana dlužníka je založena na námitce, že tyto pohledávky vycházejí ze zmanipulovaného účetnictví, vznikly primárně na straně „úpadce“ Příbramská uzenina a. s. a že jsou duplicitní s pohledávkou č. P33 (uplatněnou insolvenční správkyní dlužníka Příbramská uzenina a. s.) ve výši 4 416 260 Kč. K námitce „duplicity“ je zapotřebí zdůraznit, že odvolací soud současně uzavřel, že platební neschopnost by byla osvědčena i bez přihlédnutí k dlužníkem popíraným pohledávkám insolvenčních navrhovatelů a k pohledávce insolvenční správkyně dlužníka Příbramská uzenina a. s.; i tak by totiž byly osvědčeny splatné pohledávky ve výši 10 269 280 Kč. Odvolací soud dále správně konstatoval, že nepodal-li dlužník sám opravná daňová přiznání podle skutečností zjištěných Policií České republiky, je třeba jeho obranu považovat za čistě účelovou. Porušil-li dlužník své zákonné povinnosti při vedení řádného účetnictví (jak nyní tvrdí), nemůže takové porušení vypovídat v jeho prospěch.
III. K vyvrácení domněnky platební neschopnosti dlužníka.
Dlužník vyvrátí domněnku své platební neschopnosti ve smyslu §3 odst. 2 insolvenčního zákona, jakmile v insolvenčním řízení osvědčí nebo prokáže schopnost uhradit všechny splatné závazky těch věřitelů, jež má insolvenční soud pro účely rozhodnutí o věřitelském insolvenčním návrhu za osvědčené. K uvedenému srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 38/2010, uveřejněné pod číslem 83/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 83/2012“).
V usnesení ze dne 2. prosince 2010, sen. zn. 29 NSČR 10/2009, uveřejněném pod číslem 80/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 80/2011“), pak Nejvyšší soud uzavřel, že není-li dlužník schopen využít pohledávky, které má za svými dlužníky k úhradě svých závazků, nepřihlíží se při úvaze o tom, zda dlužník je ve smyslu §3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona v úpadku ve formě platební neschopnosti, ani k výši těchto pohledávek. V usnesení ze dne 27. října 2011, sen. zn. 29 NSČR 36/2009, k tomu Nejvyšší soud dále doplnil, že takto formulovaný závěr má zcela zjevně obecnou platnost i ve vazbě na jiný majetek dlužníka, jenž by měl či mohl být použit k uhrazení pohledávek dlužníkových věřitelů (srov. shodně i důvody výše citovaného rozhodnutí R 43/2012).
Poukazuje-li dovolatel na výše citované usnesení R 83/2012, pak zcela přehlíží, že také v nyní projednávané věci odvolací soud posuzoval platební neschopnost ve vztahu k pohledávkám, jež považoval za osvědčené, zejména pak k pohledávkám již vykonatelným (v hodnotě přes 8,6 milionů Kč, jež byly splatné před několika lety), když po doplnění dokazování odvolací soud dovodil, že ve vazbě na osvědčené pohledávky dalších dlužníkových věřitelů, kteří se nestali insolvenčními navrhovateli (zejména Česká republika – Finanční úřad pro Středočeský kraj), lze uzavřít, že dlužník byl v úpadku, přičemž dlužník domněnku své platební neschopnosti ve smyslu §3 odst. 2 insolvenčního zákona nevyvrátil.
Také namítaná početní chyba není způsobilá ovlivnit správnost závěru učiněného odvolacím soudem, neboť jak vyplývá z dovolání, sám dovolatel tvrdí, že součet jím uznaných vykonatelných pohledávek, které se staly splatné tři měsíce před rozhodnutím insolvenčního soudu a pohledávek České republiky - Finančního řadu pro Středočeský kraj, jež považuje odvolací soud – oproti dovolateli – za osvědčené, činí 8 363 086 Kč.
V situaci, kdy ze skutkových zjištění vyplývá, že dlužník disponuje movitými věcmi, peněžními prostředky a stravenkami v celkové hodnotě 438 000 Kč, se závěr, že by dlužník byl schopen tyto pohledávky uhradit z tohoto disponibilního majetku, logicky nepodává (zjištěný nepoměr je zřejmý). Na tom ničeho nemění ani skutečnost, že dlužník disponuje pohledávkami ve výši 2,2 milionů Kč, když pohledávky v hodnotě 1,5 milionů Kč dlužník přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka Příbramská uzenina, a. s. (k uvedenému srovnej dále R 80/2011).
Není-li v předmětné věci pochyb o naplnění vyvratitelné domněnky platební neschopnosti z důvodu existence závazků dlužníka po lhůtě splatnosti delší 3 měsíců, nemá smysl dále posuzovat naplnění dalších vyvratitelných domněnek obsažených v §3 odst. 2 insolvenčního zákona. Závěr, že odvolací soud nepochybil, uzavřel-li, že taková domněnka byla dána, totiž obstojí již vzhledem k §3 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud podotýká, že v R 83/2012 (na něž dovolatel sám poukazuje) uzavřel, že vyvratitelná domněnka ve smyslu §3 odst. 2 písm. d/ insolvenčního zákona je dána bez zřetele k výzvě na doplnění (odstranění vad) dlužníkem předložených seznamů.
IV. K předlužení.
Přípustnost dovolání nezakládají ani námitky dovolatele proti závěru odvolacího soudu o osvědčení úpadku ve formě předlužení. V tomto rozsahu je dovolání především polemikou se zjištěným skutkovým stavem, když dovolatel – oproti zjištění odvolacího soudu – vychází z toho, že jeho majetek tvoří i další majetkové hodnoty (namítá, že vlastní další majetek v hodnotě 54 948 189 Kč a 77 886 777 Kč). Jelikož jediným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci a dovolací soud je zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. §241a odst. 1 a 6 o. s. ř.), nemohl se dovolací soud námitkami nepřípustně směřujícími do zjištěného skutkového stavu zabývat. Nadto v situaci, kdy obstojí závěry odvolacího soudu o úpadku dlužníka ve formě platební neschopnosti, by ani úspěšné zpochybnění osvědčení úpadku (též) ve formě předlužení nemohlo ovlivnit výsledek dovolacího řízení.
V. K přezkoumatelnosti rozhodnutí insolvenčního soudu.
V rozsudku ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 100/2013“), Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu co do závěru, že rozhodnutí insolvenčního soudu není nepřezkoumatelné, je v souladu s R 100/2013, když odvolací soud uzavřel, že, jak vyplývá z obsahu odvolání dlužníka ze dne 10. září 2015 a jeho doplnění ze dne 6. listopadu 2015, nedostatek odůvodnění nebyl na újmu uplatnění práv dlužníka (odvolatele).
Ostatně, prostřednictvím námitky nedostatečnosti odůvodnění rozhodnutí insolvenčního soudu se dovolatel snaží zpochybnit (toliko) závěr o aktivní legitimaci insolvenčních navrhovatelů. S (ne)významností této námitky se Nejvyšší soud vypořádal výše (viz argumentace k bodu I.).
V rozsahu, v němž směřovalo proti té části napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech II. a III. výroku o prohlášení konkursu a o ustanovení insolvenční správkyně, Nejvyšší soud odmítl dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť potud dovolatel nevymezil přípustnost dovolání a v dotčeném rozsahu pro tuto vadu nelze pokračovat v dovolacím řízení.
K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.
Ohledně části výroku, kterým odvolací soud potvrdil rozhodnutí insolvenčního soudu o prohlášení konkursu, nadto dovolatel ani žádným způsobem neargumentoval (ničím nezpochybnil věcnou správnost závěru odvolacího soudu, že jiný způsob řešení úpadku dlužníka než konkursu je vyloučen) [k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2011, uveřejněné pod číslem 110/2011 Sbírky rozhodnutí a stanovisek].
S přihlédnutím k době vydání napadeného usnesení je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném do 29. září 2017 (článek II, bod 2., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenční správkyni, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. ledna 2018
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu