ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.1012.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 1012/2018-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 9. 2018 o dovolání obviněného D. B. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 14 To 56/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 2 T 194/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného D. B. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 6. 11. 2017, sp. zn. 2 T 194/2016, byl obviněný D. B. uznán vinným přečinem ublížení a zdraví podle §146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 25. 12. 2015 kolem 23.00 hodin v obci R. n. D., okres Ch., ul. J. P., u vstupní branky na pozemek domu, po vzájemné slovní rozepři nejprve plivl do obličeje poškozenému V. K. a poté, co se jej poškozený neúspěšně pokusil udeřit, ho silně udeřil pěstí do oblasti pravého oka, čímž poškozenému způsobil zranění spočívající ve zlomenině střední stěny pravé očnice s posunem úlomků, krvácení do vedlejších nosních dutin v oblasti čichové kosti, hematom a otok měkkých tkání v oblasti pravé očnice, drobné tržnězhmožděné ráně zevně dolního víčka pravého oka nad okrajem očnice, která si vyžádala hospitalizaci v Čáslavské nemocnici od 26. 12. 2015 do 30. 12. 2015 a omezení poškozeného v obvyklém způsobu života spočívajícím v lokální bolestivosti poraněné krajiny – pravé očnice, dále v některých funkcích nosní dutiny, omezení zrakových funkcí pravého oka pro otok a to po dobu cca 2–3 týdnů v postupně slábnoucí tendenci, a dále pak stále přetrvává omezení poškozeného ve dvojitém vidění v krajních polohách s plánovaným korekčním chirurgickým řešením zlomeniny vnitřní stěny pravé očnice.
Za to byl obviněný odsouzen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 10 (deseti) měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 (osmnácti) měsíců.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, se sídlem v Praze, Orlická 2020/4, Praha 3, IČ 41197518, na náhradě škody částku 34.236 Kč.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla dále obviněnému uložena povinnost zaplatit V. K., bytem R. n. D., J. P., na náhradě škody částku 20.530 Kč, a na náhradě nemateriální újmy v penězích částku 52.656 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený V. K., bytem R. n. D., J. P., se zbytkem svého nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy v penězích odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 6. 11. 2017, sp. zn. 2 T 194/2016, podal obviněný odvolání, a to do výroku o vině a trestu, stejně jako výroků o náhradě škody.
O podaném dovolání rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 14 To 56/2018 , a to tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 14 To 56/2018, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 426–428), v rámci něhož odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Obviněný uvedl, že poškozený ho provokoval nevhodnými zprávami, nicméně on reagoval slušně a toliko požádal o rozhovor se svou přítelkyní, což se podává i z obsahu SMS zpráv a z výpovědi svědkyně S. Po celou dobu zůstal mimo pozemek poškozeného, který tak mohl kdykoli zavolat policii, přesto však sešel dolů a vyvolal další konflikt, když jej slovně urážlivě napadal, jak sám připustil. Popírá, že by poškozenému plivl do obličeje. Fyzický útok na poškozeného byl jen bleskovou reakcí na útok pěstí poškozeného, přičemž závěry soudů jsou v tomto bodě v přímém rozporu s provedenými důkazy, zejména s výpovědí svědkyně S. Popírá, že by poškozeného úmyslně praštil do oka a způsobil mu uváděná zranění. Má za to, že soud měl jeho jednání posoudit jako jednání v nutné obraně. Poškozený jej fyzicky napadl. I při 1,99 promile byl nepochybně schopen účinně napadnout druhou osobu. Svědkyně S. i K. potvrdily, že útok ze strany poškozeného na jeho osobu trval, kdy zastavoval právě letící ruku. Když poškozený útočil, tak učinil obranný pohyb, aby útok zastavil. Jednal naprosto přirozeně a nejednal zjevně nepřiměřeně, když provedl pouze jeden pohyb beze zbraně. Pokračování ataku zabránil, když odjel z místa incidentu. Závěry soudu o vlivu rozdílu věku shledává irelevantními, když oba jsou dospělými muži v plné síle, ani jeden z nich není dítě ani vetchý stařík. Nemohl vědět, zda a jak udeří poškozený, pokud se napřáhne. Nelze mu přičítat k tíži ani to, že poškozený byl opilý. Je přesvědčen, že jednal tím nejmírnějším způsobem, kterým mohl. Bez ohledu na to, zda způsobil zranění či nikoliv, jednal v nutné obraně, když bezprostředně reagoval na trvající útok poškozeného.
Taktéž namítl, že soud neprovedl jím navržené důkazy, konkrétně rekonstrukci k vyvrácení tvrzení, že poškozený byl schopen jej silně udeřit. Má za to, že měl soud dospět k závěru, že se skutek nestal a měl jej obžaloby zprostit, když po incidentu neměl poškozený zranění v rozsahu, v jakém byly následně zjištěny lékařem. Poukazuje rovněž na to, že soud při svém rozhodování vycházel mimo jiné z výpovědi svědkyně S., kterou učinila v přípravném řízení před Policií ČR, ačkoli tuto později sama označila za nepravdivou s tím, že vypovídala pod vlivem poškozeného. Pokud by soud vycházel z výpovědi svědkyně S., kterou učinila v řízení před soudem, a která byla pravdivá, tak by musel dospět k závěru, že se skutek nestal a obžaloby by jej zprostil.
Stran nároku na náhradu škody má za to, že s tím měli být oba poškození odkázání na řízení občanskoprávní, neboť se trestného činu nedopustil a škodu nezpůsobil. Závěrem žádá o odklad výkonu rozhodnutí.
Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 4. 4. 2018, č. j. 14 To 56/2018-412, zrušil, a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 14. 8. 2018, sp. zn. 1 NZO 673/2018.
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že dovolatel na podporu uplatněného důvodu dovolání opět uplatnil argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. Přitom výpovědí dvou svědkyň, a to L. K. a Ž. S. bylo prokázáno, že to byl právě obviněný, kdo pěstí udeřil poškozeného do obličeje, přičemž je nepochybné, že tak učinil i přes plot, který mezi nimi byl. O jednání v nutné obraně se nemohlo jednat, neboť mezi obviněným a poškozeným byl plot. Poškozený obviněného nezasáhl a obviněnému nic nebránilo v tom, aby incident ukončil a odešel od branky. Jestliže tak neučinil, naopak oplácel a vedl útok pěstí proti obličeji poškozeného a činil tak s vědomím, že mu může způsobit zranění. Charakter zranění pak byl znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, kvalifikován jako ublížení na zdraví podle §122 odst. 1 tr. zákoníku. Námitkami vyjádřenými v dovolání obviněného se náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně, jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, takže na ně lze bez výhrad odkázat. Kromě toho se obviněný v dovolací argumentaci prakticky výlučně zabývá pouze otázkami skutkovými, respektive komentuje rozsah dovolání a soudům vytýká jako nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy. Takový způsob je však v rámci jím uplatněného dovolacího důvodu nesprávný.
Vzhledem k výše uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 14 To 56/2018, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným D. B. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména SMS zpráv zaslaných mu poškozeným, výpovědi svědkyně Ž. S. a L. K., nepřímo i lékařské zprávy a znalecké posudky týkající se zdravotního stavu, zranění a následné léčby poškozeného; spadá sem i námitka neprovedení jím navrhovaného důkazu – rekonstrukce k vyvrácení tvrzení, že byl schopen silně udeřit poškozeného i přes poměrně vysoký plot mezi nimi) a vadná skutková zjištění (obecná námitka nesprávných skutkových zjištění, zejména zjištění stran toho, jak moc alkohol ovlivnil jednání poškozeného, zda tento byl schopen jej pěstí zasáhnout, jaký vliv na průběh incidentu mohl mít věkový rozdíl mezi ním a poškozeným, resp. že tato skutečnost byla irelevantní, jaká byla zranění poškozeného s ohledem na absenci krevní stopy na místě incidentu), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. vyplývá z nich, že jeho jednání vykazovalo všechny znaky nutné obrany) a vlastní verzi skutkových událostí (kdy obviněný uvádí, že i přes provokativní SMS toliko slušně požádal poškozeného o rozhovor se svou přítelkyní, nicméně poškozený vyvolal slovní i fyzický konflikt, když se jej snažil udeřit pěstí, na což on reagoval v obraně tím, že zvedl ruku a ránu vykryl, trvajícímu útoku pak zabránil tím, že místo konfliktu opustil, a zcela jistě poškozenému nezpůsobil jím uváděná zranění, neboť poškozený po incidentu neměl zranění v rozsahu, v jakém byly následně zjištěny lékařem).
Námitky obviněného takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Předmětné námitky proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný D. B. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozuje z tvrzených vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Nutno uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Obviněný sice vznesl námitku, že předmětné jednání není trestným činem, neboť mělo být posouzeno jako jednání v nutné obraně, kteroužto by bylo možno ve formální rovině podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně námitky obviněným vznesené byly uplatněny způsobem neregulérním, neboť byly uplatněny pouze a výlučně s odkazem na nesprávné hodnocení soudem provedených důkazů, nesprávně zjištěný skutkový stav a zejména pak jeho vlastní verzi skutkového stavu věci, čímž se zcela míjí s obviněným uplatněným dovolacím důvodem.
Námitky obviněného v podaném dovolání jsou námitkami, které obviněný uplatňuje od počátku řízení, kdy jak soud nalézací, tak soud odvolací se těmito zabývaly. Zejména pak námitka, že jednání obviněného bylo jednáním v nutné obraně, věnovaly soudy obou stupňů v rámci odůvodnění předmětných rozhodnutí náležitou pozornost.
Podle §29 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem.
Podle §29 odst. 2 tr. zákoníku nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
Útok musí bezprostředně hrozit nebo trvat . Podle okolností případu musí tedy být jasné, že útok musí bez prodlení a určitě následovat za hrozbou, přitom však nemusí být neočekávaný. Hrozba nemusí být vyslovena, postačí, když z okolností případu vyplývá (např. útočník sahá po zbrani). Útok nesmí být však ukončen ani přerušen . Jestliže byl útok ukončen nebo přerušen a nebezpečí již přímo nehrozí, nepřichází nutná obrana v úvahu. Pouhá přestávka v boji, po níž lze očekávat pokračování (např. útočník upadl, ale je nadále bojeschopný), by však nestačila. Proti útoku, který je již dokončen, není nutná obrana již přípustná (např. když útočník ukončil fyzické napadení, kterým úmyslně způsobil ublížení na zdraví, odchází a v tom okamžiku po něm poškozený hodí kamenem, nelze takové jednání považovat za nutnou obranu). Nemůže už jít o případ nutné obrany, jakmile se pachatel dopustí činu, když útok na něho byl již skončen (srov. R 77/1952).
Obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku . Přiměřenost obrany se posuzuje především z hlediska intenzity obou akcí, což vyjadřuje pojem způsobu útoku. Z povahy věci vyplývá, že obrana musí být zásadně tak intenzivní, aby útok jistě a bez rizika pro napadeného odvrátila, tj. musí být silnější než útok, avšak nesmí být zcela zjevně přehnaná . U nutné obrany se tedy nevyžaduje přiměřenost obrany ve smyslu naprosté proporcionality (srov. R II/1965) – srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 397–414.
Toto subjektivní pojetí dává soudu směrnici, aby jednak posuzoval podmínky nutné obrany s určitou velkorysostí (blahovolně) a jednak tyto podmínky zvažoval především z hlediska představ osoby, která se brání. Přiměřenost nutné obrany je třeba hodnotit též se zřetelem k subjektivnímu stavu osoby, která odvracela útok, tj. podle toho, jak se čin útočníka jevil tomu, kdo jej odvracel (srov. B 3/1983-15, dále i R 41/1980 a R 18/1982). Subjektivní pojetí však nelze absolutizovat, neboť by mohlo dojít k ospravedlnění závažných a zásadních chyb obránce, jeho zcela chybného hodnocení situace, založeného např. na trestuhodné nepozornosti, v důsledku čehož by bránící se osoba neodpovídala za následky, pokud by obrana byla v souladu s jejími mylnými představami. Nelze tedy zaujmout zcela subjektivistický přístup založený jen na představách bránící se osoby, když vždy je nutno celou situaci posuzovat a hodnotit komplexně a v celém jejím vývoji v konkrétním čase a na konkrétním místě.
V projednávané věci soudy správně dovodily závěr, že se o nutnou obranu nejednalo. Nalézací soud uvedl, že „ proti obžalovanému, který navštěvuje posilovny, stál poškozený (muž starší o dvacet tři let) a to značně podnapilý. Mezi muži byla překážka v podobě dosti vysokého kovového plotu. Poškozený se pokusil obžalovaného udeřit, ale z důvodu své podnapilosti jej nezasáhl (vrávoravá chůze, nekoordinované pohyby, slabá intenzita úderu, špatný odhad vzdálenosti a směru). Po tomto nezpůsobilém fyzickém ataku se poškozený přidržoval plotu. Žádný další útok již bezprostředně nehrozil a s ohledem na plot mezi muži obžalovaný mohl odejít, což ostatně celou dobu po něm poškozený i svědkyně K. požadovali, protože rušil noční klid v místě jejich bydliště. Obžalovaný svým úderem již žádný útok neodvracel, ale oplácel, navíc za situace, kdy poškozeného sám vyprovokoval plivnutím do jeho tváře. O nutnou obranu se tedy nejedná “ (str. 5 rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud pak následně uvedl, že „ v dané chvíli se rozhodně nejednalo o odvracení hrozícího či trvajícího útoku, neboť pokus poškozeného o úder byl naprosto nezpůsobilý obžalovanému přivodit nějaké zranění a z jeho strany tak nešlo o obranný mechanismus, ale o odvetu, jak správně uzavřel okresní soud a o použití institutu nutné obrany tedy nemůže být vůbec řeč. V daném případě šlo již o cílený útok vedený poměrně velkou silou (střední intenzitou), který přivodil poškozenému zranění zjištěná ze závěrů znaleckého posudku “ (str. 3 napadeného usnesení).
Podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem, a to činem, který by jinak byl trestným činem, namířeným proti útočníkovi. Protože však obránce odvracející útok chrání tytéž zájmy, které chrání sám trestní zákon, nejedná proti účelu trestního zákoníku, ale naopak ve shodě s ním. Jde o střet zájmů na ochraně různých společenských vztahů, a to na jedné straně zájem, který byl napaden útokem (např. zdraví poškozeného obránce), a na druhé straně zájem či zájmy útočníka (např. zdraví nebo život útočníka), které jsou při nutné obraně obětovány, aby tak byl odvrácen útok. V projednávané věci však tyto podmínky splněny nejsou. Soudy nijak nerozporují skutečnost, že poškozený zaslal obviněnému několik nevhodných SMS zpráv, na což obviněný reagoval tím, že se v nočních hodinách dostavil do bydliště poškozeného. Poškozený byl v podnapilém stavu, stál za plotem a obviněného měl poté, co mu tento plivl do tváře, v úmyslu uhodit rukou, nicméně v důsledku jeho stavu k žádnému úderu nedošlo a jemu jen toliko sklouzla ruka na plot. S ohledem na celou situaci se jeví zcela nepřiměřené, aby obviněný následně zaútočil na poškozeného. Nejednalo se o trvající útok, neboť poškozený útoku nebyl schopen (jeho pokus zasáhnout pěstí obviněného byl zcela neúspěšný) a navíc byla mezi oběma muži překážka (plot). I když se snad mohlo ze strany obviněného z jeho ohledu jednat o „obrannou“ reakci, rozhodně nebyla celému průběhu incidentu přiměřená.
Jelikož je nutná obrana úplným vyviněním se, je třeba užití tohoto institutu velmi pečlivě zvažovat. Tento požadavek byl ze strany soudů dodržen a na příslušné pasáže odůvodnění rozhodnutí je tak možno odkázat.
Obviněný současně bagatelizuje dopad svého jednání, když zpochybňuje rozsah zranění, která poškozený utrpěl. Na jedné straně uvádí, že z místa incidentu hned po vzájemné potyčce odjel, což značí, že na místě nebyl nadále přítomen, a tedy nemohl vnímat, jak se poškozený následně fyzicky cítil, na straně druhé poukazuje na absenci krevní stopy, což podle jeho vyjádření značí, že rozsah zranění nebyl zdaleka takový, jak uvádí znalec. Takovéto námitky nespadají pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se jedná o jeho vlastní hodnocení důkazů. I k těmto se však již v dostatečném rozsahu vyjádřil odvolací soud a i v tomto bodě lze na jeho závěry odkázat (zejména str. 4 až 5 napadeného usnesení).
Z obsahu dovolání obviněného je zřejmé, že jeho námitky výše uvedeným požadavkům na hmotněprávní povahu námitek v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají a nejsou tak způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
Nejvyšší soud nerozhodoval o žádosti obviněného o odklad výkonu trestu vyhoštění na dobu neurčitou, neboť z ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. vyplývá, že návrh na takový postup může Nejvyššímu soudu podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který však takový návrh na postup Nejvyššího soudu neučinil.
Nejvyšší soud sám neshledal důvody podle §265o odst. 1 tr. ř. pro odklad výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 9. 2018
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu