ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.1185.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 1185/2018-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 10. 2018 o dovolání obviněné J. B., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 5. 2018, sp. zn. 4 To 85/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 12 T 45/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněné J. B. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. 7. 2017, sp. zn. 12 T 45/2017, byla obviněná J. B. uznána vinnou jednak přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), jednak přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustila jednáním spočívajícím v tom, že spolu se spoluobviněným M. B. dne 23. 11. 2016 kolem 17:00 hodin v O.-H., ulici Dr. M., využili situaci, kdy se svolením poškozené Y. M., nacházející se v podnapilém stavu, jmenovanou doprovodili do místa jejího bydliště a následně vstoupili do jejího bytu, kde po společné domluvě a za vzájemné součinnosti, zneužívajíce její indispozice, ze skříně v ložnici odcizili finanční částku ve výši 280.000 Kč, načež z bytu odešli, čímž poškozené Y. M. způsobili škodu v uvedené výši, a tohoto jednání se dopustila ačkoliv byl obžalované J. B. pravomocným trestním příkazem Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. 9. 2015, sp. zn. 15 T 160/2015, pro skutek kvalifikovaný jako přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 100 hodin, z něhož ke dni 4. 4. 2017 vykonala 68 hodin.
Za to byla obviněná odsouzena podle §205 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, pro jehož výkon byla obviněná zařazena podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ve znění účinném v době rozhodování do věznice s dozorem.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost zaplatit poškozené Y. M., bytem O.-H., Dr. M., společně a nerozdílně se spoluobviněným M. B. částku 280.000 Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. 7. 2017, sp. zn. 12 T 45/2017, podala do výroků, které se jí týkají, obviněná odvolání, konkrétně do výroku o vině a trestu, stejně jako do výroků o náhradě škody.
Odvolání podal i státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě, a to ve prospěch spoluobviněného M. B., a to do výroku o náhradě škody stran poškozené D. Š..
O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 4. 5. 2018, sp. zn. 4 To 85/2018 , a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce ve věci obviněného M. B. zrušil výrok o náhradě škody, učiněný podle §228 odst. 1 tr. ř. stran poškozené D. Š., a podle §258 odst. 1 písm. d) a odst. 2 tr. ř. zrušil z podnětu odvolání obviněné J. B. v její věci napadený rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. 7. 2017, sp. zn. 12 T 45/2017, ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody .
Podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnou J. B. zařadil podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pro účely výkonu trestu do věznice s ostrahou.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 5. 2018, sp. zn. 4 To 85/2018, podala obviněná prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 440–444), v rámci něhož odkázala na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Obviněná ve svém mimořádném opravném prostředku vytkla soudu prvního stupně a potažmo i odvolacímu soudu, že se nevypořádal dostatečně s její obhajobou a skutkový stav nebyl zjištěn bez důvodných pochybností. V jejím případě totiž nebyla ani nemohla být naplněna subjektivní stránka trestného činu, když obviněná neměla v úmyslu poškozenou okrást ani v tomto pomáhat spoluobviněnému M. B. (dále také jen „spoluobviněný“). Obviněná vstoupila do bytu poškozené s jejím souhlasem, respektive na její žádost. Dále pak uvedla, že jednala výlučně pod nátlakem obviněného, ze kterého měla strach, jelikož jí v minulosti ubližoval, tedy ji nelze považovat ani za spolupachatelku ve smyslu §23 tr. zákoníku, ani za pomocnici ve smyslu §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Jejím jediným úmyslem bylo pomoci poškozené, která se nacházela ve značně podnapilém stavu, dostat se domů. Obviněná nepopřela, že jí spoluobviněný sdělil svůj úmysl poškozenou okrást ještě před samotným vstupem do bytu, ale ona sama takovýto úmysl nepojala a spoluobviněného se snažila přesvědčit, aby od svého záměru upustil. Je pravdou, že si před vstupem do výtahu nasadila kapuci, avšak toto učinila na nátlak spoluobviněného. Obviněná neměla v úmyslu setrvávat v bytě poškozené déle, než bylo nutné, opakovaně žádala spoluobviněného, aby z bytu odešli, a odrazovala jej od jeho protiprávního jednání, čehož on nedbal. Vyjma momentu, kdy odešla poškozené pro vodu do kuchyně, se po bytu nepohybovala a nepomáhala spoluobviněnému v protiprávním jednání, přičemž po opuštění bytu na něj naléhala, aby odcizené finanční prostředky vrátil. Spoluobviněný si veškeré finanční prostředky, jejichž výše nebyla trestním řízením prokázána, ponechal pro sebe.
Dále obviněná připomněla, že i podle judikatury Ústavního soudu lze pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit situace, kdy došlo k nesprávné realizaci důkazního řízení ve vztahu k právu obviněného na spravedlivý proces. Její obhajoba pak nebyla provedeným dokazováním spolehlivě vyvrácena. Naopak soud prvního stupně, potažmo odvolací soud, se snaží nepodloženou a účelovou argumentací docílit opaku, přičemž poukazuje na pasáž odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, kde je uvedeno, že pomáhala spoluobviněnému s prohledáváním bytu, avšak toto nevyplývá z provedeného dokazování. Z výpovědi svědka L. bylo zjištěno toliko to, že se vzdálila z obývacího pokoje, což však vysvětlila tím, že nesla poškozené vodu. Výpověď poškozené i svědka L. odpovídá výpovědi obviněné. Její doznání z přípravného řízení nelze považovat za doznání viny, ale konstatování, že se protiprávní čin stal. Nadto ani doznání nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu. Konečně poukázala i na skutečnost, že její doznání, jakož i doznání spoluobviněného jsou zpochybněna, když se liší výše škody způsobená trestným činem, kterou spoluobviněný přiznal (380.000 Kč). V neposlední řadě obviněná uvedla, že nelze akceptovat postup soudu prvního stupně, který odmítl přistoupit k provedení důkazu výslechem spoluobviněného M. B., když tento se v přípravném řízení k jejímu jednání nevyjádřil, k hlavnímu líčení se nedostavil a hlavní líčení tak bylo konáno bez jeho přítomnosti, přičemž právě výpověď spoluobviněného je pro posouzení její viny stěžejní.
Závěrem pak vznesla námitky proti trestu, který považuje za nepřiměřený, uložený v rozporu s §39 tr. zákoníku, když soud prvního stupně nepřihlédl k rozsahu, intenzitě a formě naplnění znaků skutkové podstaty přisouzeného trestného činu u každého ze spoluobviněných, přičemž zdůraznila, že ona se na trestním jednání spoluobviněného nikterak nepodílela.
Obviněná tedy navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 5. 2018, sp. zn. 4 To 85/2018, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. 7. 2017, sp. zn. 12 T 45/2018, a věc vrátil soudu prvního stupně k projednání.
K dovolaní obviněné se podle §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeného dne 22. 8. 2018, sp. zn. 1 NZO 788/2018.
Státní zástupkyně nejprve zrekapitulovala námitky obviněné uvedené v rámci dovolání. Následně konstatovala, že s ohledem na způsob uplatnění námitek obviněné se jí nedostává respektu k opatřenému skutkovému stavu věci a tím se obviněná pohybuje mimo mantinely uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněná se totiž omezila tolika na vlastní způsob hodnocení provedených důkazů. Uplatněná námitka nedostatku zavinění je tak založena na jiných skutkových okolnostech, než které přijaly soudy prvního a druhého stupně, které nemohou založit kvalifikovaný důvod dovolacího přezkumu. Soudy ve svých rozhodnutích přesvědčivě, jasně a srozumitelně vysvětlily, ze kterých důkazů vycházely a jaké důvody je k tomu vedly (rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. 7. 2017, sp. zn. 12 T 45/2017, na str. 10–11, rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 5. 2018, sp. zn. 4 To 85/2018, na str. 4–7), přičemž některé takto přijaté závěry státní zástupkyně v rámci svého vyjádření zdůraznila. K námitce obviněné týkající se nepřítomnosti spoluobviněného při hlavním líčení státní zástupkyně uvedla, že pokud by bylo možno tuto námitku vyložit jako porušení práva účasti spoluobviněného u hlavního líčení tak, aby mohl případně vypovídat ve prospěch obviněné, pak by tato námitka ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. byla uplatněna v rozporu s oprávněním obviněné podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Pokud by mělo být na tuto námitku nahlíženo optikou opomenutého důkazu, pak by ani tak nebyla důvodná, když se obviněné dostalo odůvodnění případného důkazního přínosu výpovědi spoluobviněného B., navíc limitovaného právem spoluobviněného odmítnout vypovídat. Ve vztahu k námitce nepřiměřeného trestu pak státní zástupkyně uvedla, že takováto argumentace se nemůže stát předmětem dovolacího přezkumu podle dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a připomněla rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.
Ze shora uvedených důvodů tak státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovolání obviněné tak, že jej podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítne.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 5. 2018, sp. zn. 4 To 85/2018, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest (změna se týkala toliko způsobu výkonu již uloženého trestu odnětí svobody). Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněnou uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnou J. B. vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněnou uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněná soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména výslech svědka J. L., svědkyně Y. M. či protokol o její výpovědi z přípravného řízení) a vadná skutková zjištění (obecná námitka nesprávných skutkových zjištění, zejména ve vztahu k zavinění, jejího skutečného jednání na místě činu a jejího vztahu se spoluobviněným), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. tvrzení nemají oporu v žádném z provedených důkazů) a vlastní verzi skutkových událostí (kdy obviněná uvádí, že do bytu vstoupila na výslovnou žádost poškozené, resp. na její žádost a výlučně s úmyslem jí pomoci, neboť poškozená se nacházela ve stavu těžké opilosti; jednala na nátlak spoluobviněného, ze kterého měla strach, bez úmyslu poškozenou okrást, přičemž se na protiprávním jednání nepodílela, naopak spoluobviněného přesvědčovala, aby od trestné činnosti upustil, kapuci si nasadila pod jeho nátlakem a stejně tak z obavy ze spoluobviněného setrvala v bytě poškozené, který však neprohledávala a ani se v něm nepohybovala vyjma toho, kdy došla poškozené do kuchyně pro vodu; dále uvádí, že žádné finanční prostředky z bytu poškozené neodcizila, přičemž spoluobviněný si tyto ponechal pro svou vlastní potřebu).
Námitky obviněné takto vznesené jsou založeny na podkladě jejího vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněné) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněná vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněná výše uvedený dovolací důvod nezaložila na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhala přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Předmětné námitky proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněná uplatňuje, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněná namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozuje z tvrzených vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazům, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Nutno uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování okrajové, mající nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Obviněná namítla nedostatek subjektivní stránky trestného činu. K tomuto Nejvyšší soud obecně připomíná, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
Zavinění je vybudováno:
a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a
b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.
Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech.
V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných , rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u úmyslu eventuálního byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 170, 171).
Judikatura obecných soudů uznává, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy (např. z povahy činu, způsobu jeho provedení) nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy (např. z pohnutky činu). Zavinění je výslednicí mj. i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (viz č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
Vezme-li soud v úvahu, že obviněná podle své vlastní výpovědi v hlavním líčení a koneckonců i v rámci dovolání samotného připustila, že o úmyslu obviněného věděla a současně nikterak proti takovémuto jednání nezasáhla ani mu nezabránila, naopak přinejmenším podle vlastní skutkové verze setrvala s poškozenou v obývacím pokoji, a tedy umožnila spoluobviněnému spáchat trestný čin kladený jim za vinu, pak nelze jinak než dospět k závěru o naplnění obou složek zavinění. Obviněná věděla o spáchání trestného činu (složka intelektuální) a svým jednáním zcela vědomě a chtěně umožnila obviněnému nerušené prohledávání bytu (složka volní), tedy se společně se spoluobviněným, vedena společným záměrem, dopustila posuzovaného jednání.
Obviněná svoji námitku nedostatku zavinění, zejména ve vztahu ke složce chtění, založila na základě odlišné verze skutkových událostí, než ke kterým dospěl soud prvního stupně, potažmo tedy na odlišném hodnocení důkazů. Nelze přisvědčit závěru o nátlaku ze strany spoluobviněného, když tomuto odporuje výpověď svědka L., který uvedl, že se obviněná se spoluobviněným bavili česky a na ničem se nedomlouvali (blíže pak odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. 7. 2017, sp. zn. 12 T 45/2017, na str. 10–11, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 5. 2018, sp. zn. 4 To 85/2018, na str. 4–7).
Ve shora uvedené souvislosti nelze pod uplatněný důvod podřadit ani námitku nesprávného posouzení účastenství obviněné na trestném činu v širším smyslu, tedy spolupachatelství ve smyslu ustanovení §23 tr. zákoníku. Tato je založena výlučně na vlastním hodnocení obviněné. Nejvyšší soud nadto konstatuje, že obviněné nebylo v rámci právního posouzení kladeno za vinu, že by se jednání měla dopustit ve spolupachatelství (§23 tr. zákoníku) spolu s obviněným M. B.
Ani polemika ohledně doznání obviněné z přípravného řízení není nikterak relevantní, když soudy vycházely s komplexně zjištěného skutkového stavu vyplývajícího z provedeného dokazování a nikoliv výlučně z takovéhoto doznání.
Obecně lze konstatovat, že obviněná fakticky předkládá vlastní hodnocení jednotlivých důkazů a na jejich základě modifikuje skutková zjištění a teprve sekundárně na základě vlastních hodnotících úvah shledává právní posouzení soudů jako nesprávné. Jak je však shora uvedeno, obviněná tímto nenaplnila uplatněný dovolací důvod, když její námitky míří výlučně do skutkových zjištění a provádění důkazů, tedy do oblasti práva procesního.
Co se týče neprovedení důkazu výslechem spoluobviněného M. B. Nejvyšší soud se ztotožňuje s názorem státní zástupkyně. Mínila-li obviněná namítat porušení jejího práva na účast obviněného u hlavního líčení, pak je nutno konstatovat, že takovéto právo obviněné nesvědčí, když se jedná toliko o právo obviněného samotného. Nadto je z předcházejícího řízení patrno, že byl plně dodržen postup pro konání hlavního řízení v nepřítomnosti spoluobviněného. Pokud pak obviněná mínila touto námitkou vytknout soudu prvního stupně vadu spočívající v opomenutém důkazu, pak ani tato není naplněna. V daném případě bylo zcela explicitně uvedeno, proč nebyl tento důkaz proveden, a to plně v souladu se zákonem (§202 odst. 2 tr. ř.). I takto vznesená námitka je tedy uplatněna právně irelevantním způsobem, když není možné ji podřadit pod uplatněný ani žádný jiný dovolací důvod.
Ve vztahu k námitce nepřiměřenosti trestu pak Nejvyšší soud připomíná, že otázka přiměřenosti trestu, respektive námitka nepřiměřenosti trestu, neodpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. ŠÁMAL, Pavel, a kol. Trestní řád II, 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 3152) a není možné ji podřadit ani pod žádný jiný dovolací důvod. K tomuto lze odkázat na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 7 Tdo 720/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 712/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1180/2016, a dále pak usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1168/2015, kde Nejvyšší soud zcela explicitně uvádí, že: „Samotná nepřiměřenost uloženého trestu nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů. Pokud tedy byl uložen přípustný druh trestu ve výměře v rámci zákonné trestní sazby, nelze v dovolání namítat nepřiměřenost trestu”.
Nejvyšší soud tedy závěrem konstatuje, že rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. 7. 2017, sp. zn. 12 T 45/2017, a potažmo ani rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 5. 2018, sp. zn. 4 To 85/2018, nelze ničeho vytknout, když na základě úplného dokazování, zhodnotily veškeré důkazy jednotlivě i ve svém souhrnu, přijaté závěry pak zcela jasně a srozumitelně vysvětlily a na základě takto zjištěného skutkového stavu podřadily posuzované jednání pod správné normy hmotného práva.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 10. 2018
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu