ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.1286.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 1286/2018-35
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 12. 2018 o dovolání, které podal obviněný J. V. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. 10 To 66/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 2 T 1/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 2 T 1/2017, byl obviněný J. V. uznán vinným ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 trestního zákoníku a ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 trestního zákoníku, když příslušný skutkový děj je popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za to byl podle §143 odst. 2 za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání 7 let. Podle §228 odst. 1 trestního řádu a §229 odst. 2 trestního řádu bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. 10 To 66/2018 , jímž podle §256 trestního řádu odvolání obviněného zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 13. 3. 2018 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný namítl, že skutek, tak jak je popsán ve skutkové větě, byl soudy obou stupňů nesprávně právně kvalifikován, a proto právní posouzení daného skutku považuje za nesprávné. Zpochybnil naplnění objektivní i subjektivní stránky daných trestných činů. K otázce naplnění objektivní stránky trestného činu uvedl, že jednání, kterého se měl dopustit, nebylo příčinou posuzované dopravní nehody. Tou byl extrémně riskantní odbočovací manévr poškozeného B., který obviněnému nedal přednost. Kdyby poškozený tuto svou povinnost neporušil, k dopravní nehodě by nedošlo, ať už by obviněný jel jakoukoli rychlostí. Oba soudy se však otázkou, jak se na vzniku předmětné dopravní nehody podílel poškozený, v podstatě vůbec nezabývaly. Mezi jednáním obviněného a následkem není dána příčinná souvislost. Také namítl, že není možné souhlasit, že poškozený nemohl odhadovat, že obviněný jel vyšší rychlostí než 90 km/h. Každý účastník silničního provozu je totiž povinen počínat si obezřetně a nemůže se spoléhat jen na to, že všichni ostatní účastníci silničního provozu dodržují své povinnosti. Řidič vozidla musí při odbočování vlevo dát přednost v jízdě protijedoucím vozidlům a to i takovým, které jedou vyšší rychlostí než je v daném místě nejvyšší povolená rychlost. K námitce nenaplnění subjektivní stránky trestných činů uvedl, že v rozsudcích obou soudů nebylo řádně odůvodněno, zda byl tento znak skutkové podstaty naplněn. Ve skutkové větě je pouze popsáno, že obviněný dopravní nehodu zavinil svou nedbalostí, nic bližšího tak není uvedeno. Dle něj však subjektivní stránka trestného činu musí být v popisu skutku vyjádřena skutkovými znaky, ze kterých lze odvodit právní kvalifikaci o formě zavinění. Dále obviněný vznesl námitku rozporu s judikaturou, kdy judikatura Nejvyššího soudu vztahující se k povinnosti dát přednost v jízdě protijedoucímu vozidlu určuje porušení této povinnosti jako významnou a většinou primární příčinu dopravní nehody. Odkázal např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1116/2011, ze dne 4. 2. 2009, sp. zn. 7 Tdo 38/2009 nebo ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015. K tomu uvedl, že pokud by bylo zjištěno spoluzavinění poškozeného na vzniku nehody, nemohl by být obviněný dle citované judikatury uznán vinným danými přečiny. Judikatura užitá soudem prvního stupně na projednávaný případ vůbec nedopadá, dané případy jsou totiž zcela odlišné, neboť dopravní nehoda se stala mimo obec. Také namítl porušení zásady zákazu reformationis in peius, a to ve výroku o náhradě škody a ve výroku o vině. Ve výroku o náhradě škody porušil okresní soud tuto zásadu tím, že svým usnesením ze dne 14. 12. 2017, č. j. 2 T 1/2017-546, obviněnému uložil povinnost zaplatit poškozené Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR škodu ve výši 177 120 Kč, přestože v rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 16. 2. 2017, č.j. 2 T 1/2017-400 byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR škodu pouze ve výši 175 127 Kč. Tento postup je v rozporu s §264 odst. 2 trestního řádu i s Ústavním pořádkem České republiky. Změna v neprospěch obviněného je nepřípustná i ve skutkových zjištěních. K tomu odkázal na související judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu. Porušení zásady zákazu reformationis in peius shledal i ve specifikaci rychlosti obviněného ve skutkových větách obou rozsudků Okresního soudu v Kolíně („140-170 km/h“ oproti „nejméně 170 km/h“). Takovýto postup je nezákonný a protiústavní. Obviněný tuto námitku uplatnil již v odvolání, ale odvolací soud ji ponechal zcela bez povšimnutí. Obviněný dále namítl, že soud prvního stupně postupoval nesprávně při zjišťování skutkového stavu, tedy při provádění dokazování. Byly totiž provedeny pouze důkazy svědčící v jeho neprospěch. Naproti tomu důkazy, které by mohly svědčit v jeho prospěch, soud prvního stupně odmítl nebo je bagatelizoval. Odvolací soud to nijak nenapravil, čímž zatížil vadou i své rozhodnutí. Soud prvního stupně bez závažných důvodů odmítl důkazní návrhy obhajoby na výslech spolujezdce L. S. a na výslech K. F. Tím bylo porušeno právo obviněného na obhajobu. Soud se měl pokusit získat informace o průběhu nehody od svědka S., a to bez ohledu, zda si něco z dopravní nehody pamatuje či nikoliv. Úvahy o tom, že si poškozený S. z dopravní nehody nic nepamatuje, pak označil za předčasné a nepodložené. Svou námitkou napadl také nesprávně zadání a neobjektivní hodnocení znaleckých posudků ze strany okresního soudu. Ten totiž znalcům zadal znalecký posudek tak, aby se znalci zabývali jako příčinou dopravního nehody pouze nedovolenou rychlostí vozidla řízeného obviněným. Okresní soud také bagatelizoval vyjádření soudního znalce Ing. Hrabáka, že je druhou příčinou dopravní nehody také to, že poškozený B. zahájil odbočovací manévr a nedal obviněnému přednost v jízdě. Navíc zdůraznil, že pokud by skutečně jel nejvyšší povolenou rychlostí, tedy 90 km/h, tak by se s vozidlem poškozeného minul o pouhých 0,16 vteřiny, co je doba natolik krátká, že poškozený neměl důvod v dané situaci spoléhat na to, že se mu podaří provést odbočovací manévr včas. Obviněný namítl, že postup soudu prvního stupně při zadávání znaleckého posudku doc. Ing. Vémolovi, Ph. D. je nepřípustný a porušující základní principy spravedlivého procesu, neboť formulací otázek soud znalce nepřímo naváděl, jakou příčinu dopravní nehody má ve znaleckém posudku uvést.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. 10 To 66/2018, zrušil a vrátil jej tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Dále obviněný vyjádřil nesouhlas s tím, aby bylo dovolání projednáno v neveřejném zasedání a na projednání dovolání ve veřejném zasedání trval.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že obviněný pouze opakuje námitky uplatněné v předchozích stádiích trestního řízení, s nimiž se oba soudy bezezbytku a správně vypořádaly. Část námitek se zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem a část je zjevně neopodstatněná. V rámci uplatněného dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nelze napadat proces dokazování jako celek ani rozporovat skutková zjištění, která soudy na základě provedeného dokazování učinily. K tomu státní zástupce doplnil, že soud prvního stupně věnoval dokazování náležitou pozornost a provedl ho v dostatečném rozsahu a vyčerpávajícím způsobem. Důkazy hodnotil řádně, striktně podle zásad vymezených v §2 odst. 6 trestního řádu a odsuzující rozsudek pak srozumitelným způsobem odůvodnil. Obdobně postupoval i soud odvolací. Státní zástupce zdůraznil, že cílem dokazování v každém trestním řízení je zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí soudu o vině či nevinně pachatele. Pochybení ve smyslu tzv. opomenutých důkazů, jež by zakládalo porušení práva obviněného na spravedlivý proces, neshledal. Za zjevně neopodstatněné označil výhrady obviněného stran nenaplnění objektivní a subjektivní stránky stíhaných trestných činů. Konstatoval, že povinnost řidiče odbočujícího vlevo dát přednost v jízdě protijedoucím vozidlům upravená §21 odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“) je jednou z nejdůležitějších povinností účastníka silničního provozu, přičemž jde o povinnost kvalitativně vyšší, než je povinnost dodržet rychlostní limit, to však automaticky a bez dalšího neznamená, že viníkem případné dopravní nehody je vždy a za všech okolností právě řidič odbočující vlevo. Státní zástupce se shodně s oběma soudy domnívá, že to byl obviněný, kdo znemožnil poškozenému B. dostát povinnosti dát při odbočování vlevo přednost v jízdě protijedoucímu vozidlu. Za neopodstatněnou označil námitku obviněného, kterou s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 944/2015 dovozoval, že bylo-li by v posuzovaném případě zjištěno spoluzavinění poškozeného, tak by jednání obviněného nebylo posouzeno podle kvalifikované skutkové podstaty, jelikož by absentoval znak „porušení důležité povinnosti uložené podle zákona“. K tomu státní zástupce dodal, že v této věci spoluzavinění poškozeného B. soudy vůbec neshledaly. K námitce porušení zákazu reformationis in peius uvedl, že tato výhrada je sice procesního charakteru, její důvodnost je však namístě posuzovat z hlediska jejího věcného významu. Ústavní soud tento princip opakovaně označil za klíčový princip garantující svobodu odvolacího práva v trestních věcech. Obviněný směřoval námitku porušení zákazu reformationis in peius jak k výroku o vině, tak i k navazujícímu výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy. Co se týká výroku o vině, tak tuto námitku státní zástupce označil za lichou, neboť k porušení uvedeného zákazu nedošlo. Tím, že soud prvního stupně následně po doplnění dokazování pouze zpřesnil skutkové okolnosti v tom směru, že rychlost vozidla řízeného obviněným byla nejméně 170 km/h (namísto původního údaje 140-170 km/h), a tedy zůstala v rámci původně stanoveného rozpětí, přičemž stíhané jednání soud i podruhé posoudil zcela shodně jako v prvním rozsudku nalézacího soudu, se postavení obviněného nijak nezhoršilo a k porušení zmíněného zákazu nemohlo dojít. Nalézací soud se však dopustil pochybení při rozhodování o přiznání nároku poškozené Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra a odvolací soud na tuto výtku, která byla obsažená i v odvolání obviněného, nijak nereagoval. Zákaz reformationis in peius vyplývá z §264 odst. 2 trestního řádu a týká se rovněž i výroku o náhradě škody. V nyní posuzovaném případě došlo ke zhoršení postavení obviněného, když nalézací soud ve svém druhém rozsudku zavázal obviněného zaplatit ve prospěch poškozené Zdravotní pojišťovny Ministerstva vnitra částku 177 120 Kč namísto původně stanovené částky 175 127 Kč. Přesto se státní zástupce domnívá, že není důvodu do rozhodnutí soudů jakkoli zasahovat a tato rušit. Poukázal na to, že obviněný v dovolání nezpochybňoval správnost nároku uplatněného v nové výši, pouze vytýkal porušení procesního pravidla. Navýšení navíc představuje pouze částku 1 993 Kč, která je v porovnání s celkovou výší škody a nemajetkové újmy, k jejíž náhradě byl obviněný zavázán, spíše marginálního významu. V takovém případě, je-li současně nově přiznaný nárok fakticky správný a důvodný, a pojišťovna by se ho úspěšně domohla v rámci občanskoprávního řízení, je zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. f) trestního řádu dovolání odmítl. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného nežli navrženého rozhodnutí Nejvyššího soudu.
K vyjádření státního zástupce podal obviněný repliku, ve které namítl, že pod uplatněný dovolací důvod lze podřadit všechny námitky uvedené v dovolání. Sice některé námitky uplatnil již v předchozích stádiích trestního řízení, ale soudy se s nimi nevypořádaly dostatečně a správně, mnohdy vůbec. Názor státního zástupce stran posuzování důkazních návrhů obviněný považuje za nesprávný a odporující příslušným ustanovením trestního řádu. Závěr, zda si svědek něco pamatuje z dopravní nehody či nikoli, si totiž soud může učinit až poté, co takového svědka vyslechne. Úvahy soudů obou stupňů i úvahy státního zástupce tak v tomto ohledu označil na předčasné a nepodložené. I osoby, které si po úraze nemohou vzpomenout na předchozí události, si často po určité době některé zapomenuté události znovu vybaví, a to i včetně některých detailů. Obviněný nesouhlasil s argumentací státního zástupce, že poškozený B. dopravní nehodu vůbec nezavinil. Pokud by poškozený zachoval alespoň základní míru opatrnosti, tak by musel vidět, že vozidlo obviněného se ke křižovatce blíží tak rychle, že nestihne dokončit odbočovací manévr. Poškozený tak nezachoval potřebnou míru opatrnosti a odpovídá či spoluodpovídá za vznik dopravní nehody. Dále obviněný uvedl, že je rozdíl, pokud mu první rozsudek nalézacího soudu přisuzoval rychlost 140-170 km/h (podle zásady in dubio pro reo tedy rychlost 140 km/h), zatímco druhý rozsudek uváděl, že obviněný jel rychlostí nejméně 170 km/h. Mezi těmito hodnotami je rozdíl 30 km/h, a jestliže je mu v druhém rozsudku soudu prvního stupně přisuzovaná rychlost o 30 km/h vyšší než v prvním rozsudku, jedná se bezesporu o zhoršení jeho postavení. K odkazu státního zástupce na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 3 Tdo 1086/2013 namítl, že toto rozhodnutí se týkalo odlišné situace a odlišné právní otázky. Na rozdíl od tohoto judikátu v nyní posuzovaném případě došlo ke změně údajů týkajících se skutku kladeného obviněnému za vinu, tak, že tyto údaje byly oproti prvnímu rozsudku změněny v neprospěch obviněného. Argumentaci státního zástupce týkající se výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy obviněný označil za nesprávnou. Pokud dospěl k závěru, že ve vztahu k výroku o náhradě škody došlo k porušení zákazu reformationis in peius, a i přes tuto skutečnost nepovažuje za nutné danou nezákonnost napravovat cestou mimořádných opravných prostředků, tak lze jeho názor považovat za absurdní a nepochopitelný. V závěru své repliky obviněný setrval na svém původním procesním návrhu.
Obviněný J. V. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Praze ani Okresního soudu v Kolíně netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle. Pokud část dovolací argumentace obviněného směřovala proti provedenému dokazování (zejména námitka, že byly provedeny pouze důkazy svědčící v jeho neprospěch, neprovedení výslechu navrhovaných svědků a nesprávné zadání a neobjektivní hodnocení znaleckých posudků ze strany okresního soudu) a učiněným skutkovým zjištěním, neodpovídala v této části uplatněnému ani žádnému jinému zákonem vymezenému důvodu dovolání.
Pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu lze oproti tomu podřadit výhrady dovolatele týkající se naplnění objektivní a subjektivní stránky stíhaných trestných činů, nicméně tyto námitky jsou zjevně neopodstatněné. Řidič, který provádí odbočovací manévr vlevo, má dle §21 odst. 5 zákona o silničním provozu povinnost dát přednost v jízdě protijedoucímu vozidlu. Tato povinnost je bezesporu jednou z nejdůležitějších povinností, kterou účastník silničního provozu má (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2011 sp. zn. 8 Tdo 1116/2011 nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2009 sp. zn. 7 Tdo 38/2009). Jde o povinnost kvalitativně vyšší, než je povinnost dodržet rychlostní limit, to ale samo o sobě automaticky neznamená, že vždy a za všech okolností bude viníkem dopravní nehody právě řidič, který odbočuje vlevo. V daném případě, právě v důsledku jednání obviněného, nemohl poškozený B. dostát své povinnosti dát přednost v jízdě protijedoucímu vozidlu. Tento závěr podporují i rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004, č. 45/2005 Sb. rozh. tr. a rozhodnutí ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 953/2014, v nichž bylo řečeno, že extrémní rychlost vozidla, které jede po hlavní silnici, může zbavovat odpovědnosti řidiče, který takovému vozidlu nedal přednost v jízdě. Obviněný namítá, že tato rozhodnutí není možné na danou situaci vztáhnout, jelikož skutkový děj se u daných případů stal v obci, kdežto v nyní řešeném případě se nehoda stala mimo obec na silnici první třídy. Namítá, že v obci je situace naprosto odlišná. S tímto tvrzením není možné souhlasit, neboť přestože se skutkové děje u uvedených rozhodnutí staly na jiném místě (obec a naproti tomu silnice první třídy), tak závěry v nich uvedené lze uplatnit i na nastalou situaci mimo obec. Problém totiž obecně spočíval ve zcela nepřiměřené rychlosti (téměř až dvojnásobné), kterou se pohybovalo vozidlo jedoucí po hlavní silnici, nikoliv v tom, že k nehodě došlo v obci, kde jsou určité specifické podmínky. Stejně nepřiměřenou rychlostí (téměř dvojnásobnou) se pohyboval i obviněný na silnici první třídy. To ve svém důsledku vedlo ke zbavení odpovědnosti za nehodu u poškozeného B. Ten se v dané situaci mohl důvodně domnívat, že obviněný jede rychlostí, která je zákonem povolena, tedy maximálně 90 km/h. Za tohoto předpokladu se také mohl spoléhat, že odbočovací manévr stihne dokončit bez toho, aniž by došlo ke kolizi. K tomuto se vyjádřil i soudní znalec doc. Ing. Vémola, Ph. D. ve svém posudku, kde na str. 16 uvádí, že řidič nemůže spolehlivě rozpoznat ani odhadnout vyšší rychlost jízdy protijedoucího vozidla, pokud se k němu pohybuje po trajektorii, která odpovídá směru pozorování, tedy pokud se přibližuje ze směru přímo proti pozorovateli. Poškozený proto nemohl správně odhadnout, že obviněný se přibližuje rychlostí nejméně 170 km/h a neměl možnost nehodě zabránit. V důsledku toho pak nelze souhlasit s obviněným, že příčinou dopravní nehody byl riskantní odbočovací manévr poškozeného, neboť z již zmíněného znaleckého posudku vyplývá, že kdyby obviněný jel se svým vozidlem ve vzdálenosti 71,3 m před místem střetnutí dovolenou rychlostí 90 km/h, tak by se vozidla vzájemně bezpečně minula. V okamžiku, kdy by byl obviněný se svým vozidlem v místě střetu, tak by vozidlo poškozeného bylo 4 metry za koridorem pohybu vozidla obviněného, což je dostatečné pro provedení bezpečného odbočovacího manévru. Nelze proto souhlasit ani s tím, že chybí příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a následkem v podobě dopravní nehody. Tato souvislost je totiž zcela evidentní a v rozsudcích obou stupňů řádně popsána. Soudy se také zabývaly tím, jak se na vzniku dopravní nehody mohl či nemohl podílet poškozený. Relevantní není ani námitka, že nebyla řádně posouzena subjektivní stránka trestných činů. Z obou rozsudků totiž jednoznačně vyplývá, o jakou formu zavinění se jednalo. Dále k namítanému rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, je nutné podotknout, že jej nelze na nyní posuzovanou věc aplikovat, neboť toto rozhodnutí se podrobně zabývalo především otázkou spoluzavinění a jeho promítnutím do určení skutkové podstaty trestného činu. V nynějším případě však spoluzavinění poškozeného nebylo shledáno především proto, že vozidlo obviněného se pohybovalo rychlostí téměř dvojnásobnou oproti rychlosti povolené, přičemž při jejím dodržení by měl poškozený dostatek času na dokončení odbočovacího manévru a opuštění jízdního koridoru obviněného. Nejvyšší soud považuje za nutné v této souvislosti zmínit, že v dopravě na pozemních komunikacích se uplatňuje významná zásada, tzv. princip omezené důvěry. Podstatou tohoto principu je, že při provozu na pozemních komunikacích se řidič může spoléhat na to, že ostatní účastníci provozu dodržují pravidla silničního zákona (příslušná ustanovení zákona), pokud z okolností konkrétního případu nevyplývá opak (k tomu viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu - rozhodnutí ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 6 Tdo 953/2014 nebo rozhodnutí ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 6 Tdo 143/2011 či nález Ústavního soudu - nález ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 2065/15 nebo nález ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3159/15). To v praxi znamená, že řidič, který jede po hlavní silnici a má právo přednosti v jízdě, nemusí brát zvláštní ohledy na řidiče, kteří jedou např. po vedlejší silnici nebo na vedlejší silnici odbočují. Rovněž to ovšem znamená, že i řidič, který je povinen dát přednost v jízdě např. při odbočování, může spoléhat na to, že vozidlo s právem přednosti se pohybuje v souladu s pravidly silničního provozu, tedy povolenou rychlostí a nikoliv takovou, která jí překračuje téměř dvojnásobně, což znemožňuje při předvídatelných a pozorovatelných okolnostech provést odbočovací manévr. V opačném případě při nemožnosti odhadu rychlosti přijíždějícího vozidla a přitom jeho dostatečné pozorované vzdálenosti by nebylo možno takový manévr vůbec provést.
Námitku porušení zákazu reformationis in peius nebylo rovněž možno shledat důvodnou. Zákaz reformationis in peius vyplývá z §264 odst. 2 trestního řádu a jde o klíčový princip garantující svobodu odvolacího práva v trestních řízeních, který je součástí práva na soudní ochranu a spravedlivý proces (viz nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 670/05 nebo nález ze dne 18. 11. 2008 sp. zn. II. ÚS 254/08). Obviněný námitku porušení zákazu reformationis in peius směřoval proti výroku o vině a proti výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy. Ve vztahu k výroku o vině shledal porušení tohoto zákazu v tom, že nalézací soud zpřesnil údaj o rychlosti vozidla obviněného z původního rozpětí „140-170 km/h“ na určení „nejméně 170 km/h“. Tuto námitku považuje soud za irelevantní, neboť nedošlo ke zhoršení postavení obviněného. Zpřesnění rychlosti zůstalo v rámci rozpětí původně stanoveného a především stíhané jednání bylo posouzeno zcela shodně jako v původním rozsudku, ve kterém bylo uvedeno rozpětí 140-170 km/h. Uvedené potvrzuje i rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 3 Tdo 1086/2013, na které odkázal ve svém vyjádření Nejvyšší státní zástupce. V něm se uvádí, že pokud skutečně došlo pouze k upřesnění jednotlivých skutkových okolností, které však byly již součástí popisu skutku u nalézacího soudu, tak nelze hovořit o porušení zákazu reformationis in peius. Tento obecný závěr lze plně aplikovat i na nyní posuzovanou věc, byť byl původně učiněn ve vztahu k trestnému činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) trestního zákoníku. V tomto ohledu tedy nemohlo dojít ke zhoršení postavení obviněného.
K porušení zákazu reformationis in peius však došlo ve vztahu k přiznání nároku poškozené Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR. Na tuto skutečnost, uvedenou také jako odvolací námitku, nereagoval ani odvolací soud. Zákaz reformationis in peius se rovněž týká výroku o náhradě škody. V tom nyní došlo ke zhoršení postavení obviněného, když Okresní soud v Kolíně ve svém prvním rozsudku ze dne 16. 2. 2017 uložil obviněnému povinnost nahradit škodu Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR ve výši 175 127 Kč a ve svém druhém rozsudku ze dne 14. 12. 2017 tuto částku zvýšil na 177 120 Kč. Obviněného tedy zavázal zaplatit o necelé 2 000 Kč více. V tomto smyslu je proto námitka dovolatele opodstatněná.
S ohledem na charakter dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda by zjištěná vada napadeného rozhodnutí mohla ovlivnit postavení obviněného v případě, že by bylo jeho dovolání plně vyhověno. Obviněný ve svém dovolání nezpochybňoval správnost nároku uplatněného v nové výši, pouze vytkl porušení procesního pravidla stanoveného v §264 odst. 2 trestního řádu. Navíc navýšení je pouze o 1 993 Kč, což je v porovnání s celkovou výší škody a nemajetkové újmy, k jejíž náhradě byl obviněný zavázán, spíše marginálního významu. Pokud je tedy nově přiznaný nárok fakticky správný a důvodný a pojišťovna by se ho úspěšně domohla v rámci občanskoprávního řízení, pak je zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného.
Vzhledem k dosud uvedenému, ke srovnání, v jaké výši se nalézací soud dopustil pochybení při určení náhrady škody a nemajetkové újmy poškozené Zdravotní pojišťovny Ministerstva vnitra ČR a s ohledem na to, že vyšší nárok byl určený fakticky správně a je tedy důvodný, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného. Snížení výše náhrady škody a nemajetkové újmy by se nemohlo podstatně odrazit v příznivějším postavení obviněného, neboť poškozená Zdravotní pojišťovna Ministerstva vnitra ČR by se onoho nároku ve výši 1 993 Kč úspěšně domohla v rámci občanskoprávního řízení. Jelikož současně právní otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, nemá po právní stránce zásadní význam, neboť již byla soudní praxí vyřešena, odmítl Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. f) trestního řádu. Možno ještě poznamenat, že toto ustanovení reflektuje charakter dovolání jako mimořádného opravného prostředku a zabraňuje kasaci pravomocných rozhodnutí soudů ze zcela nevýznamných důvodů. Zohledňuje i společenský zájem na stabilitě soudních rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 5. 12. 2018
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu