ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.1335.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 1335/2018-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 10. 2018 o dovolání, které podal obviněný M. K., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2018, sp. zn. 11 To 50/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 1 T 106/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Obviněný M. K. (dále zpravidla jen „obviněný“, či „dovolatel”) byl rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 4. 12. 2017, sp. zn. 1 T 106/2017, uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a odsouzen podle §199 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na tři roky, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Ž. D. odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Trestné činnosti se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil obviněný tím, že v přesně nezjištěné době minimálně od května 2012 do 22. 6. 2016 v H., minimálně na adrese náměstí 5. k., kde tehdy žili ve společné domácnosti, fyzicky i psychicky týral svoji družku Ž. D., takovým způsobem, že ji neustále kritizoval, říkal jí, že všechno dělá špatně, vulgárně jí nadával, že je střevo, debil, kunda, píča, kretén, který nic neumí a u všeho musí být on přítomen, fyzicky ji napadal takovým způsobem, že poté, co ji napomenul, když podle jeho mínění udělala něco špatně, uhodil jí otevřenou dlaní na tvář a toto jednání opakoval po celou dobu nejméně jednou až dvakrát týdně, někdy i denně, dále družku tahal za vlasy, kousal do různých částí těla, kopal do ní a říkal, že ho vzrušuje, když vidí, že jí to bolí, v noci ji opakovaně vyhodil z domu a zamkl tak, že musela jít spát k jeho matce,
po celou dobu společného soužití ji hlídal, chtěl mít nad ní kontrolu, zamykal jí v domě, aby nemohla nikam chodit, nedal jí klíče od domu, sama mohla chodit pouze do obchodu pro potraviny a pro vodu do studánky, která byla několik metrů od domu, sama nikam nesměla, k lékaři jezdili společně, nesměla mít mobilní telefon, musela mu odevzdávat rodičovský příspěvek, který pobírala ve výši 3.800 Kč, kdy jí říkal, že na rodičovský příspěvek nemá právo a když potřebovala koupit nějaké jídlo, musela ho poprosit o finanční částku 100 Kč nebo 200 Kč, v rámci znaleckého zkoumání osobnosti Ž. D. znalcem z oboru školství, odvětví psychologie, pak znalec zjistil množství posttraumatických stresových známek.
3. Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Berouně podali odvolání obviněný, v jeho neprospěch státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Berouně a poškozená Ž. D. O těchto odvoláních rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 3. 2018, sp. zn. 11 To 50/2018, jímž z podnětu odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek okresního soudu ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. nově rozhodl a obviněnému uložil za zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal výrok o vině nezměněn, a za sbíhající se přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl obviněný uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Berouně ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 8 T 102/2017, podle §199 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody na tři roky, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku uložil obviněnému povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil splácel dluh na výživném. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zároveň zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Berouně ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 8 T 102/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Odvolání obviněného a poškozené jako nedůvodná podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
4. Prostřednictvím obhájce poté podal obviněný proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Praze dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s poukazem na to, že rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Obviněný namítl, že nebylo náležitě prokázáno, že by se stal skutek tak, jak byl popsán v odsuzujícím rozsudku, a jeho vina nebyla přesvědčivě prokázána. Současně namítl, že výpověď samotné poškozené zůstala neurčitá stran toho, jak často měla být napadána, posttraumatické stresové známky u poškozené mohly souviset s jejími traumaty z dětství a dospívání. Znalecké vyšetření poškozené nijak negarantuje pravdivost jejích tvrzení, další svědkyně jen reprodukovaly to, co jim poškozená sdělila, a samy nebyly žádnému násilí přítomny. Některá poranění poškozené mohla vzniknout při provozovaných sexuálních praktikách. Obviněný připomněl rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1448/2012, podle něhož nemusí kvalifikaci přečinu podle §199 odst. 1 tr. zákoníku naplnit jakékoli násilí, a namítl, že soudy dostatečně nezkoumaly intenzitu posuzovaného jednání a nezabývaly se možným uplatněním principu subsidiarity trestní represe.
6. Rozhodnutí soudů obou stupňů trpí podle obviněného vadou nepřezkoumatelnosti, když odvolací soud vyhodnotil jako účelovou procesní obranu obviněného, který včas a řádně vznesl námitky proti formulaci otázek pro znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který vyšetřoval duševní stav obviněného, a akceptoval postup soudu prvního stupně, který neprovedl dokazování navrhované obviněným v podobě nahrávek telefonních hovorů mezi obviněným a poškozenou, zabýval se však hodnocením jejich obsahu, jako by provedeny byly. Soud opomněl reagovat i na věcné námitky obviněného vyvracející tvrzení poškozené, když údajné zamykání poškozené v domě by bylo zcela iracionální, protože dům má okna ve výšce asi jednoho metru nad zemí.
7. S ohledem na shora uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2018, sp. zn. 11 To 50/2018, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 4. 12. 2017, sp. zn. 1 T 106/2017, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
8. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že námitky uvedené v dovolání uplatňoval obviněný v rámci své obhajoby již od počátku řízení a vtělil je i do odvolání, takže se jimi zabývaly jak nalézací, tak i odvolací soud. Dále státní zástupkyně poukázala na řadu důkazů podporujících výpověď poškozené, takže i podle ní byly vyvráceny námitky obviněného zpochybňující věrohodnost výpovědi poškozené a skutková zjištění tak mají spolehlivou oporu v provedených důkazech a obviněný byl důvodně uznán vinným ze spáchání zločinu podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. ř.
9. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné. Současně vyslovila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve ověřil, že dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2018, sp. zn. 11 To 50/2018, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný je podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
11. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
12. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
13. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
14. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zásadně v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
15. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
16. Se zřetelem k dovolací argumentaci obviněného však Nejvyšší soud konstatuje, že jeho námitky směřují převážně do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům obou stupňů vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadná skutková zjištění, přičemž předkládá vlastní hodnotící závěr, že se skutku kladeného mu za vinu nedopustil, resp. jeho vina nebyla dostatečně přesvědčivě prokázána. Právě z uvedených skutkových a procesních výhrad vyvozuje závěr o naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný tedy nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení provedených důkazů) a právním posouzením věci, neuplatňuje ani (s výjimkou stručné zmínky o možném uplatnění subsidiarity trestní represe) konkrétní hmotněprávní výhrady. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze. I námitka odkazující na možné uplatnění principu subsidiarity trestní represe a nedostatečné intenzitě použitého násilí se pak odvíjí především od zpochybnění vyvozených skutkových závěrů a zejména výpovědi samotné poškozené.
17. Zásadu, že ve vztahu k výše popsaným námitkám neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny) a v neposlední řadě případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy , tj. když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
18. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud konstatuje, že v nyní projednávané věci není dána žádná vada důkazního řízení, jež by odůvodňovala jeho výjimečný zásah do skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů. Navzdory tomu se ke skutkovým a procesním výhradám obviněného alespoň ve stručnosti vyjádří.
19. Námitku obviněného, že závěr o vině nestojí na celé řadě důkazů, ale jen na vzájemně rozporných tvrzeních poškozené, vyvrací obsah výpovědí řady svědků. Svědkyně P. V. jako předchozí partnerka obviněného popsala obdobné chování obviněného vůči ní, což ji vedlo k ukončení soužití s obviněným. Kurátorka R. R. a sociální pracovnice N. D. navštěvovaly domácnost obviněného a poškozené a osobně se přesvědčily o situaci v této rodině. Ani znalecké vyšetření osoby poškozené nezpochybnilo její popis soužití s obviněným.
20. Námitkami obviněného proti formulaci otázek pro znalce, který vyšetřoval duševní stav obviněného, i přehráním jen části (nikoli všech) nahrávek telefonních hovorů mezi obviněným a poškozenou se podrobně zabýval odvolací soud (na str. 6 až 9 jeho rozsudku) a srozumitelně a přesvědčivě vysvětlil, proč po provedení předchozích důkazů včetně přehrání záznamů části telefonátů, které si obviněný cíleně nahrával, nepovažoval za nezbytné přehrávat obsah všech dalších telefonních hovorů pořízených až po datu ukončení trestné činnosti. V případě výhrad vůči způsobu položení otázek znalci pak oprávněně poukázal na to, že zmíněný znalec byl osobně vyslechnut u hlavního líčení a pokud měl obviněný za to, že postup znalce, který u obviněného vyloučil duševní onemocnění, mohl být nepříznivě ovlivněn formulací zadaných otázek, měl možnost osobním výslechem znalce tyto obavy rozptýlit nebo potvrdit. Proti vlastnímu závěru znaleckého vyšetření však obviněný ani v dovolání žádné konkrétní výhrady neuplatnil.
21. Uváděné námitky obviněného ve vztahu ke správnosti a úplnosti skutkových zjištění nevybočily z rámce prostých námitek skutkové povahy, jimiž zpochybnil pouze způsob hodnocení provedených důkazů. V daných souvislostech je potřeba zmínit, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.), a učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Nelze proto dovozovat, že by jejich skutková zjištění byla založena na svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mohlo jednat o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16), odůvodnění rozhodnutí napadeného dovoláním rovněž nelze označovat za nepřezkoumatelné. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Zároveň lze poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
22. Na tomto místě je vhodné poukázat také na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Čl. 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.
23. Činí-li za dané situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů soudů nižších stupňů a právě z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu (i jiných důvodů dovolání) irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
24. K námitce zpochybňující správnost právního posouzení skutku jako zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku lze uvést následující:
25. Tohoto trestného činu se dopustí pachatel, který týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí po delší dobu. Objektem tohoto trestného činu je ochrana osob před tzv. domácím násilím, které však zákon nedefinuje. V obecné rovině se jedná o násilí mezi rodinnými příslušníky, blízkými osobami či jedinci v obdobném vztahu, jež je determinováno specifičností takového vztahu, kdy mezi násilnou osobou a její obětí mohou existovat vazby citové, finanční, dále plynoucí ze sdílení společného obydlí či výchovy potomků, kdy pachatel často zneužívá tento soukromý prostor skrytý před zraky ostatních osob. Oběť domácího násilí tudíž vnímá ataky násilné osoby odlišně, než kdyby násilnou osobou byla osoba cizí. Za další typický znak domácího násilí lze považovat nerovnoměrný vztah mezi pachatelem a obětí, opakovanost a dlouhodobost trvání násilí a zpravidla jeho eskalace.
26. Týráním se rozumí zlé nakládání s osobou blízkou nebo jinou osobou žijící s pachatelem ve společném obydlí vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, přičemž dosahuje takové intenzity, aby bylo způsobilé vyvolat stav, který pociťuje postižená osoba jako těžké příkoří, resp. psychické nebo i fyzické útrapy (srov. č. 20/2006 Sb. rozh. tr.). Při pokračování v páchání takového činu po delší dobu se musí jednat o časový úsek řádově v měsících, kdy platí, že čím méně intenzivní bude týrání, tím delší dobu bude muset takové zlé nakládání trvat. Z hlediska zavinění je třeba úmyslu.
27. Naplněním uvedených znaků zmíněného zločinu se odvolací soud rovněž zabýval a poukázal především na povahu a závažnost jednání obviněného, četnost a opakování útoků vůči poškozené, stupňování jejich intenzity, na povahu vzájemného vztahu mezi poškozenou a obviněným i na vyšší stupeň hrubosti, necitelnosti a bezohlednosti v jednání obviněného (str. 10 rozsudku odvolacího soudu).
28. Ohledně subsidiarity trestní represe lze konstatovat, že vyjadřuje zásadu, že trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny. Zásada subsidiarity trestní represe je formulována v §12 odst. 2 tr. zákoníku, který stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
29. Podle §13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Z dikce tohoto ustanovení platí, že zásadně každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. V případě jeho existence je třeba vůči jeho pachateli vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Naznačený závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku.
30. Společenská škodlivost tedy není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenská škodlivost se neposuzuje v obecné poloze, vždy ji je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
31. V dané souvislosti považuje Nejvyšší soud za potřebné odkázat na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012 (publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.) podle kterého „I. trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. II. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako ,ultima ratio‘ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. III. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ,ultima ratio‘, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. Chování pachatele po spáchání skutku vykazujícího znaky trestného činu, zejména jeho snahu nahradit takovým činem způsobenou škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu, není okolností, která by ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe dovolovala rezignovat na povinnost uplatňovat trestní odpovědnost takového pachatele, ale lze ji zohlednit zejména při úvaze o použití §172 odst. 2 písm. c) tr. ř. (příp. §159a odst. 4 tr. ř.) nebo některého z odklonů v trestním řízení [srov. §179c odst. 2 písm. f), g), h), §307 a §309 tr. ř., §70 zákona o soudnictví ve věcech mládeže], případně při úvaze o druhu a výši sankce ukládané za takový trestný čin (srov. §39 odst. 1 věta za středníkem tr. zákoníku)“.
32. V nyní posuzované věci však použití institutu subsidiarity trestní represe nepřichází v úvahu. Odvolací soud dostatečně zdůvodnil, v čem naplňuje posuzovaný skutek znaky zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku a v jaké míře byly znaky uvedeného zločinu naplněny. Uvedený zločin svou povahou ani nespadá do kategorie méně závažných činů, u nichž by mohlo přicházet použití §12 odst. 2 tr. zákoníku v úvahu. Nelze mít ani za to, že by posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídal běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
33. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno částečně z jiných důvodů, než jsou uvedené v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zčásti pak z důvodů, které sice lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.
34. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, lze odkázat na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 10. 2018
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Aleš Holík