ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.1382.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 1382/2018-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 11. 2018 o dovolání, které podal obviněný L. Z. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2018, sp. zn. 9 To 47/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 2 T 141/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného L. Z. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 2 T 141/2017 , byl obviněný L. Z. uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 11. 2. 2017 kolem 02:00 hod., v obci V., okr. P.-z., na chodníku před restaurací N. S. R., pod vlivem požitého alkoholu, bez vážného důvodu fyzicky napadl poškozeného R. M., nar. XY, tak, že uchopil ukazovák na levé ruce poškozeného a velkou intenzitou a aktivním pohybem ho vyvrátil ve směru vpravo, čímž poškozenému způsobil zranění spočívající v šikmé zlomenině prvního článku 2. prstu levé ruky se zkrácením a posunem kostních úlomků směrem vzad, s otokem a podkožním krevním výronem měkkých tkání v místě zlomeniny, které si vyžádalo operaci druhého prstu levé ruky a vložení chirurgického kovového materiálu do místa lomných linií, přičemž poškozený R. M. byl v důsledku tohoto poranění omezen v běžném způsobu života po dobu nejméně osmi týdnů .
Za to byl odsouzen podle §146 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) roků.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený R. M., nar. XY, odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 2 T 141/2017, podal obviněný odvolání směřující do všech výroků napadeného rozsudku. Odvolání podal také státní zástupce Okresního státního zastupitelství Praha-západ, a to v neprospěch obviněného do výroku o uloženém trestu.
O odvoláních rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 7. 3. 2018, sp. zn. 9 To 47/2018, a to tak, že odvolání obviněného i státního zástupce podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2018, sp. zn. 9 To 47/2018, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 157–159), ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný namítl, že se mu za vinu kladeného jednání nedopustil, svou vinu zcela odmítá. O skutečnosti, že by se uvedeného jednání dopustil, neexistuje žádný přímý důkaz, a ani logický řetězec důkazů nepřímých. Jediným důkazem je výpověď poškozeného, který tuto mění, když několik hodin po vzniku zranění uvedl zcela jiný důvod vzniku zranění, a teprve následně označil za viníka obviněného. Znalecký posudek i znalkyně připouští více možných příčin vzniku zranění. Svědkyně B. K. vypověděla, že nic neviděla a o údajném incidentu mezi ním a poškozeným nic nevěděla. Svědkyně M. M., manželka poškozeného, na místě incidentu nebyla a o všem se dozvěděla až z doslechu od manžela. Navíc má s obviněným vyhrocený vztah. Přesto byla soudem vyslechnuta. Naopak nebyla vůbec vyslechnuta svědkyně I. K., servírka v restauraci, u níž, resp. v jejíž blízkosti k incidentu údajně došlo. Věrohodnost výpovědi poškozeného, resp. důvod proč výpovědi poškozeného soud uvěřil, na rozdíl od jeho výpovědi je pouze to, že údajně vypil více tvrdého alkoholu než poškozený. Nikdo neviděl, uvnitř restaurace ani v jejím okolí, že by nějaký incident mezi ním a poškozeným vůbec vznikal, nikdo nepotvrdil, že by restauraci vůbec opustil, nikdo nepotvrdil, že by viděl jednání, které popisuje poškozený a které mělo vést k jeho zranění. Má za to, že byl pouze na základě obvinění a tvrzení poškozeného uznán vinným úmyslným trestným činem, když úmysl je spatřován v tom, že měl, a to opět pouze podle tvrzení poškozeného prohlásit, poté, co měl poškozeného uchopit za prst na ruce a vyvrátit mu ho: „Tak, a teď jsem ti zlomil prst“. V daném případě vůbec nebylo prokázáno naplnění subjektivní stránky trestného činu, který je mu kladen za vinu, a proto je jeho odsouzení podle jeho názoru i podle názoru jeho obhájce zcela nezákonné a nesprávné. Je přesvědčen, že byla porušena základní zásada právní, a to zásada presumpce neviny, kdy soud nepostupoval v souladu se zásadou in dubio pro reo.
Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud v plném rozsahu zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2018, č. j.: 9 To 47/2018-146, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 7. 11. 2017, č. j.: 2 T 141/2017-114, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí ve věci.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky, které jej obdrželo dne 24. 9. 2018 (č. l. 160v). Dne 12. 10. 2018 bylo Nejvyššímu soudu doručeno sdělení Nejvyššího státního zastupitelství sp. zn. 1 NZO 1024/2018, v němž státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že nevyužívá svého oprávnění podle §265h odst. 2 tr. ř. a k dovolání se nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedl, že výslovně souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2018, sp. zn. 9 To 47/2018, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným L. Z. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení . Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé , popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod dovolací důvod tedy nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný namítá nesprávné hodnocení důkazů [kdy konkrétně poukazuje na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. Olgy Plockové Tatičové (č. l. 22–26), vypracovaný k zodpovězení otázky rozsahu a způsobu vzniku zranění poškozeného, jehož závěry označuje za nejednoznačné, dále výpovědi svědkyň B. K. a M. M., stejně jako výpověď poškozeného R. M., kterou shledává nekonzistentní; spadá sem i námitka neprovedení důkazu výslechem I. K., servírky v restauraci] a vadná skutková zjištění (obecná námitka neúplného a nejasně zjištěného skutkového stavu, zejména otázky jak poškozený ke svému zranění přišel a kdy), jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že nebyl proveden žádný přímý důkaz a ani zde není existence logického řetězce důkazů nepřímých), kdy současně předkládá vlastní verzi událostí (kdy obviněný trvá na tom, že se předmětného jednání vůči poškozenému nedopustil, po celou dobu si ho v restauraci nevšímal, restauraci neopustil a nedošlo mezi nimi k žádnému konfliktu).
Námitky obviněného takto vznesené jsou založeny především na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a z toho vyplývajících odlišných skutkových zjištění. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů. Námitky obviněného proto pod jím uplatněný dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. V rámci tohoto dovolacího důvodu tedy není možné ani polemizovat se skutkovými závěry soudu (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, totiž neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního , zejména pak ustanovení §2 odst. 5, odst. 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak odvolacímu soudu nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Za relevantní proto nelze shledat ani námitku, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Předmětná námitka totiž svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Nutno uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Do uvedeného výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. představuje určitý průlom judikatura Ústavního soudu České republiky (dále jen Ústavní soud), v níž je kritizován postup Nejvyššího soudu s tím, že ten v některých případech interpretuje zmíněný dovolací důvod příliš restriktivně a vybočuje tak z rámce ústavním pořádkem garantovaného práva na spravedlivý proces. Přitom v této souvislosti je třeba poukázat na to, že Ústavní soud především zdůrazňuje, že zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. V takovém případě by se jednalo o tzv. opomenuté důkazy, tedy takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, a uvedený postup by téměř vždy založil nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost.
V projednávané věci se však o takovýto případ nejedná, neboť nalézací soud se k návrhům na doplnění dokazování vyslovil přímo v rámci odůvodnění na str. 5, kdy náležitě vysvětlil, z jakých důvodů považuje návrh na doplnění dokazování výslechem servírky I. K. za nadbytečný. Uvedl, že „ k okolnostem možného opuštění, resp. setrvání obžalovaného v restauraci již byla vyslechnuta svědkyně K., která nevyloučila odchod obžalovaného z restaurace na ten krátký okamžik, v němž se dopustil stíhaného jednání, aniž by měla vůči obžalovanému jakýkoli negativní vztah “.
Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy . Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod. Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé.
O takový případ se v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud se k existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu Praha-západ, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Praze na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo.
Nalézací soud vycházel ze znaleckého posudku MUDr. Olgy Plockové Tatičové, z něhož se podává, že ke zranění poškozeného mohlo dojít několika způsoby, přičemž mechanika útoku popsaná poškozeným odpovídá jedné z takovýchto možností, resp. znalkyně poškozeným uvedený způsob ataku nevyvrátila, ale připustila jako možný. Dále vycházel soud ze svědeckých výpovědí, kdy svědkyně B. K. nepotvrdila obviněného obhajobu v tom smyslu, že by po celou dobu neopustil prostor restaurace, kdy se současně vyjádřila i k míře alkoholu zkonzumovaného jak obviněným, tak poškozeným, přičemž se jednalo o osobu, kterou sám obviněný označil za kamarádku z vesnice, tedy osobu, která neměla žádný osobní zájem na tom, aby mu svou výpovědí přitížila. Ke svědectví manželky poškozeného přistupoval soud obezřetně právě s ohledem na její vztah k poškozenému, stejně jako údajně negativní vztah k obviněnému, nicméně obsah její výpovědi se nevztahoval k incidentu samotnému, spíše se týkal popisu toho, jakým způsobem poškozený pociťoval následky útoku, předtím než vyhledal lékařské ošetření. Zásadní pak byla výpověď poškozeného R. M., který při výslechu uvedl, jak ke vzniku zranění došlo, přičemž vysvětlil, proč na pohotovosti druhý den ráno uvedl, že ke zranění došlo jiným způsobem. V projednávané věci se jedná o situaci, kdy samotnému incidentu nebyly kromě obviněného a poškozeného přítomny další osoby. Na celou situaci je pak třeba nahlížet v její celistvosti. Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu je zřejmé, že soud jednotlivým skutečnostem věnoval náležitou pozornost, přičemž neopomněl žádná důležitá zjištění. Lze konstatovat, že soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. V rámci námitek obviněného se v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podaly soudy, kdy se obviněný neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními. Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem . Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozeného, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozeným, resp. obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Nalézací soud se taktéž vyjádřil k otázce subjektivní stránky dovolatelova jednání, kdy na str. 6 odůvodnění rozsudku uvedl, že „ v případě obžalovaného jde tedy nejméně o nepřímý úmysl trestný čin spáchat podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť si obžalovaný musel být vědom toho, že pokud velkou silou vyhne prst poškozeného do strany, může dojít k jeho zlomení a s tím tak musel být jednoznačně srozuměn, čímž se rozumí i stav, kdy jde o smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem . Pokud jde o těžší následek, postačí k trestnosti takového jednání i nedbalostní zavinění - viz. ust. §17 písm. a) tr. zákoníku “. Nalézací soud tedy shledal úmyslné zavinění pouze k ublížení na zdraví a k vzniklému následku v podobě těžké újmy na zdraví dovodil zavinění nedbalostní. Jak uvedl odvolací soud „ toto posouzení vyhodnocuje způsob jednání obžalovaného v jeho prospěch, takže z pohledu odvolání obžalovaného nelze této právní kvalifikaci nic vytýkat, státní zástupce se proti výroku o vině neodvolal “ (str. 3 napadeného usnesení). S uvedeným závěrem se Nejvyšší soud ztotožňuje.
Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše rozvedené závěry dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 11. 2018
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu