ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.1532.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 1532/2017-43
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 1. 2018 o dovolání, které podal obviněný D. R. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 4 To 141/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 4/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného D. R. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 2 T 4/2017 , byl obviněný D. R. shledán vinným zločinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1, alinea druhá, odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), a to na podkladě skutkového stavu spočívajícím v tom, že:
v přesně nezjištěné době nejpozději v únoru roku 2012 s cílem obstarávat a dále prodávat padělané osobní identifikační karty, cestovní pasy, řidičské průkazy a rejstříky trestů Litevské republiky I. T., F. P., G. R., L. R. a D. R. vznikla organizovaná skupina působící na území České republiky, Slovenské republiky a Litevské republiky; řídící osobou této skupiny byl I. T., který z území Slovenské republiky úkoloval F. P., případně později do skupiny přistoupivšího W. K., kteří působili na území České republiky a Rakouské republiky, a zajišťovali zde objednávky na padělané doklady a od zájemců vybírali zálohy na výrobu požadovaných dokladů ve výši 200 až 1.000 EUR; I. T. sám zajišťoval objednávky na území Slovenské republiky a dále po přijetí objednávky a zálohy od F. P. a W. K., případně osoby N. B., následně v Litevské republice předával objednávky formou elektronické komunikace, zejména prostřednictvím rozepsaných emailů a dále pak i osobně, osobě D. R., který zajišťoval výrobu požadovaných dokladů u doposud neustavené osoby a následně padělané doklady předával I. T., který zajistil jejich distribuci koncovým odběratelům cestou F. P. a W. K.; I. T. spolu s F. P. dále získávali zájemce o změny jednatelů, společníků a sídel obchodních společností, jakož i zájemce o změny dalších identifikačních údajů obchodních společností, kdy I. T. spolu s F. P. pro účely provádění změn v obchodních rejstřících obstarali cestou D. R. osobám G. R. a L. R. padělané doklady totožnosti, dále I. T. si obstaral cestou D. R. padělané doklady totožnosti pro sebe, přičemž po vzájemné domluvě mezi F. P. a I. T., případně po zaúkolování osob G. R. či L. R., ze strany F. P., G. R., L. R. a I. T. dle pokynů a instrukcí F. P. prováděli za použití těchto padělaných dokladů totožnosti přepisy různých obchodních společností na fiktivní osoby jednatelů, společníků, a případně také prováděli změny sídel těchto obchodních společností, tuto činnost prováděli za úplatu ve výši cca 30.000 Kč, kdy činnost této organizované skupiny byla ukončena zadržením podezřelých Policií České republiky, Útvarem pro odhalováni organizovaného zločinu dne 26. května 2015, kdy D. R. jako člen organizované skupiny působící ve více státech se tohoto jednání dopustil tím, že:
1) v blíže nezjištěné době nejpozději však dne 16. července 2013 D. R. převzal od I. T. objednávku F. P. na výrobu identifikační karty Litevské republiky, D. R. zajistil výrobu identifikační karty Litevské republiky na jméno S. A., V., K., poté tuto identifikační kartu předal I. T., který ji dopravil na území České republiky, kde ji nejpozději dne 1. srpna 2013 v B. předal F. P., který ji následně předal G. R. tak, aby G. R. mohl tuto identifikační kartu používat dle instrukcí a pokynů F. P. k přepisům obchodních společností na fiktivní osobu S. A.,
2) v blíže nezjištěné době D. R. převzal od I. T. objednávku na výrobu identifikační karty Litevské republiky a rejstříku trestů Litevské republiky, oba znějící na jméno V. M., bytem V., T. Š., D. R. zajistil výrobu této identifikační karty a rejstříku trestů, poté tyto doklady předal I. T., který zajistil jejich dopravu do České republiky, kde je od něj převzal F. P., který je dále předal G. R. tak, aby G. R. mohl tyto doklady používat dle instrukcí a pokynů F. P. k přepisům obchodních společností na fiktivní osobu V. M.,
3) v blíže nezjištěné době D. R. převzal od I. T. objednávku na výrobu padělaných dokladů, a to identifikační karty Litevské republiky a cestovního pasu Litevské republiky, D. R. zajistil výrobu identifikační karty Litevské republiky a cestovního pasu Litevské republiky, oba znějící na jméno A. E., bytem Š., M., Litevská republika, poté D. R. tyto doklady předal I. T., který zajistil jejich dopravu do České republiky, kde je od něj nejpozději dne 30. května 2013 převzal F. P., který je dále předal L. R. tak, aby L. R. mohla tyto doklady používat dle instrukcí a pokynů F. P. k přepisům obchodních společností na fiktivní osobu A. E.,
4) v blíže nezjištěné době nejpozději však dne 23. října 2014 D. R. převzal od I. T. na základě požadavku G. R. a F. P. objednávku na výrobu identifikační karty Litevské republiky a řidičského průkazu Litevské republiky, oba znějící na jméno M. G., V., T. Š., D. R. zajistil výrobu identifikační karty Litevské republiky a řidičského průkazu Litevské republiky oba znějící na jméno M. G., V., T. Š., poté D. R. tyto doklady předal I. T., který zajistil jejich dopravu do České republiky, kde je nejpozději dne 23. října 2014 předal F. P., který je za doposud neustanovenou finanční částku předal G. R.,
5) v blíže nezjištěné době roku 2012 D. R. převzal objednávku na výrobu padělků identifikační karty a cestovního pasu Litevské republiky od I. T. po tom, co F. P. zprostředkoval, na základě požadavku osoby N. B., kontakt mezi I. T. a N. B. za účelem objednání padělků identifikační karty a pasu Litevské republiky, kdy N. B. následně v blíže nezjištěné době druhé poloviny roku 2012 předala I. T. v B.-L., poblíž bydliště N. B., 2 ks fotografií osoby T. M., Ukrajina, bytem N., S., Ukrajina, a zálohu ve výši 700 Euro, D. R. na území Litevské republiky zajistil výrobu identifikační karty Litevské republiky a cestovního pasu Litevské republiky, oba s fotografiemi T. M., ale oba znějící na jméno D. K., státní příslušnost Litevská republika, poté D. R. identifikační kartu a cestovní pas na blíže neustanoveném místě na chatě ve městě M. v Litvě předal I. T., který je dopravil na území České republiky, kde je nejpozději v prosinci 2012 v B.-L., poblíž bydliště N. B., předal N. B., tato při předání padělaných dokladů doplatila zbývající část ceny v hodnotě 700 Euro a následně téhož dne padělané doklady předala v místě svého bydliště ve svém bytě v B., na ulici M., T. M., aby T. M. mohla tuto identifikační kartu a pas používat za účelem legalizace pobytu na území České republiky,
6) v doposud blíže neustanovené době od roku 2012 do měsíce května 2015 D. R. přebíral objednávky na výrobu padělků řidičských průkazů Litevské republiky od I. T. po tom, co F. P. zprostředkoval na blíže neustanoveném místě ve Z. kontakt mezi I. T. a W. K., a to za účelem objednání padělků řidičských průkazů Litevské republiky, kdy za tímto účelem W. K. předával přímo I. T., nebo prostřednictvím F. P., fotografie, kopie identifikačních stran pasů žadatelů o takto vyrobené řidičské průkazy, poznámky s označením skupin řidičského oprávnění a zálohu ve výši nejprve 200 Euro a po navýšení ceny v průběhu doby padělání těchto dokladů následně předával zálohu ve výši 300 Euro za jeden padělaný řidičský průkaz, poté D. R. na území Litevské republiky zajistil u dosud neustanovené osoby výrobu řidičských průkazů Litevské republiky blíže neustanovených čísel, následně řidičské průkazy na blíže neustanovených místech předával I. T., který je dopravil na území České republiky, kde je po předchozí domluvě na předem dohodnutém místě v P., Z. či B., předával W. K., který při předání padělaných řidičských průkazů doplatil zbývající část ceny v hodnotě 200 Euro či 300 EURO a následně padělané doklady předával na blíže neustanovených místech objednatelům těchto řidičských průkazů, aby je mohli používat jako pravé a takovým způsobem vyrobili minimálně 11 padělků řidičských průkazů Litevské republiky, z toho občanům Rakouska jménem:
J. K. B.,
H. W.,
J. S., W., A.,
G. P., S., W.,
M. R., W., A.,
osobě G. W., a dále osobě B. K., a osobě G. S.,
7) v přesně nezjištěné době, nejpozději v únoru roku 2013 D. R. převzal od I. T. objednávku na výrobu identifikační karty Litevské republiky pro I. T., D. R. na území Litevské republiky zajistil výrobu identifikační karty Litevské republiky znějící na jméno V. M., bytem M., R. J., Litevská republika, následně D. R. tento padělaný doklad předal I. T., který jej používal jako pravý,
8) v přesně nezjištěné době, nejpozději v únoru roku 2013 D. R. převzal od I. T. objednávku na výrobu identifikační karty Litevské republiky pro I. T., D. R. na území Litevské republiky zajistil výrobu identifikační karty Litevské republiky znějící na jméno M. W., bytem V., ul. T., Litevská republika, následně D. R. tento padělaný doklad předal I. T., který jej používal jako pravý .
Za to byl obviněný odsouzen podle §348 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) roků, pro jehož výkon byl podle ustanovení §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest vyhoštění z území České republiky ve výměře 8 (osmi) roků.
Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to:
- Notebooku zn. Samsung, včetně přívodního napájecího kabelu, vydaný obžalovaným podle §78 odst. 1 tr. ř. dne 2. 6. 2016;
- Mobilního telefonu zn. Samsung SN-G850F, včetně SIM karty s nápisem „OMNITE“" a baterie, vydaný obžalovaným, podle §78 odst. 1 tr. ř. dne 2. 6. 2016,
které jsou uloženy na NCOZ SKPV, expozitura Brno.
Podle §226 písm. c) tr. ř. byl obviněný D. R. zproštěn obžaloby Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 2. 1. 2017, č. j. 3 ZT 68/2016-87, pro skutek spočívající v tom, že v blíže nezjištěné době nejpozději však dne 6. května 2014 a na doposud neustanoveném místě D. R. převzal od I. T. na základě požadavku B. V. a F. P. objednávku na výrobu cestovního pasu Litevské republiky a řidičského průkazu Litevské republiky, D. R. zajistil na území Litevské republiky výrobu cestovního pasu Litevské republiky a řidičského průkazu Litevské republiky, oba znějící na jméno A. B., bytem P., B., poté D. R. tyto doklady předal I. T., který zajistil jeho dopravu na území České republiky, kde je nejpozději dne 6. května 2014 předal F. P., který je dále předal B. V., trvale bytem M. Š., okres B.; B. V. se padělaným cestovním pasem Litevské republiky na jméno A. B. prokázal dne 6. května 2014 v pobočce České Spořitelny, a. s., v OC Olympia Brno, na ulici U dálnice 777, Brno-Modřice, a s jeho pomocí si založil u České Spořitelny, a. s., který je veden na jméno A. B., bytem P., B. , v němž byl spatřován jeden z dílčích útoků pokračujícího zločinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea druhá, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obžalovaný.
Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 2 T 4/2017, podal obviněný odvolání směřující do celé jeho odsuzující části.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 4 To 141/2017 , a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 4 To 141/2017, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 4279-4285), v rámci něhož odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, přičemž je dovolání směřováno proti veškerým jeho výrokům i proti výši uloženého trestu.
Obviněný namítl, že ze znění skutkové věty není jasné, kdy mělo dojít k převzetí objednávky a jakým způsobem, přičemž soud ve všech případech vycházel z výpovědi jediného svědka I. T., jehož výpověď byla rozporuplná. Obviněný neměl s předmětnou činností nic společného, o činnosti zbytku skupiny neměl žádné ponětí a žádné osoby kromě svědka T. neznal. Brojí tak zejména proti závěru, že byl členem organizované skupiny působící ve více státech. Má za to, že soud nedokázal specifikovat v rámci spolupráce a dělby práce této skupiny jakým způsobem docházelo k dělbě zisku, když samotný svědek T. vypověděl, že obviněný nikdy nevěděl, pro koho jsou jednotlivé doklady určené, neznal důvody vyhotovení těchto dokladů, a nikdy mu nebyla sdělena ani uváděna žádná jména týkající se a vztahující se k těmto dokladům. Ve výpovědi před soudem rovněž uvedl, že vůbec neví, zda z této činnosti měl obviněný vůbec nějaký majetkový prospěch. Státní zástupce ve své závěrečné řeči pak v rozporu s původní obžalobou uváděl, že obviněný byl členem organizované skupiny sestávající se dále z T., falšovatele dokladů a D., nicméně se tak jednalo o zcela jinou skupinu, než byla v obžalobě a ve výroku rozsudku. Navíc soudy označily za členy i osoby, které byly žadatelé o padělané doklady, není však jasné, jaké osoby do této skupiny patří a proč některé z nich nebyly obviněny. Podle obžaloby bylo dostačující k prokázání existence organizované skupiny působící ve více státech to, že měl mít tušení, že osoby uváděných jmen existují, tím jsou však podle jeho názoru fakta nahrazována tušeními. Zapojení jeho osoby do trestné činnosti se nepodává ani z odposlechů, ani z emailové korespondence. Obviněný se vědomě na žádném trestném činu nepodílel. Od svědka T. se zcela distancoval a po jeho zatčení i nadále setrval v České republice a dobrovolně se i dostavil na policii, což by jistě neudělal za situace, kdyby se vědomě podílel na nelegální činnosti. V řízení nebylo prokázáno fungování skupiny, nebyla objasněna její činnost. I tehdy, když by o trestné činnosti věděl, jeho jednání by mohlo být posouzeno nanejvýše podle §350 odst. 1 tr. zákoníku.
Dále obviněný namítá procesní pochybení soudu a poukazuje na nedostatky ve vedení celého řízení, zejména pak na činnost státní zástupkyně. Namítá, že byly zamítnuty jím navrhované důkazy, případně k provedeným důkazům nebylo vůbec soudy přihlédnuto. Podrobně rozebírá výpověď svědka T., poukazuje na skutečnosti, které shledává nesprávnými, a osobu svědka za zaujatého vůči jeho osobě s ohledem na jejich vzájemný spor stran neuhrazeného dluhu.
Obviněný brojí i proti jemu uloženému trestu, zejména pak namítá přílišnou tvrdost, kdy mu byl uložen trest odnětí svobody ve výměře 5 roků, zatímco svědek T. coby organizátor, jehož trestná činnost byla mnohem rozsáhlejší, v předchozím soudním řízení obdržel toliko 4 roky. Nad to mu byl uložen i trest vyhoštění a trest propadnutí věci, k jejichž uložení nebylo podle jeho názoru žádné opodstatnění, když mobilní telefon byl pořízen už v roce 2014. V tomto směru nebyla vůbec zohledněna skutečnost, že sám přispěl k tomu, že skupina, o níž neměl tušení, přestala fungovat.
Vzhledem k výše uvedenému obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 4 To 141/2017, a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 2 T 4/2017, zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 6. 12. 2017, sp. zn. 1 NZO 1269/2017.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že pokud obviněný zpochybňuje právní kvalifikaci svého jednání, činí tak částečně na podkladě své vlastní představy o skutkovém ději (že o ničem nevěděl, že soud vychází z tušení, a ne z faktů atd.), což je však v dovolacím řízení vyloučeno, neboť podkladem dovolacího přezkumu může být v zásadě jen ten skutkový stav, který byl zjištěn ve věci činnými soudy. K námitkám obviněného rozvedl, že otázka prospěchu z trestné činnosti, potažmo jeho výše a rozdělení mezi členy skupiny není znakem skutkové podstaty zločinu, jehož spáchání je kladeno obviněnému za vinu. K organizované skupině pak uvedl, že obviněný věděl, že se protiprávní činnosti dopouští minimálně on, T. a neustanovená osoba, tedy tři trestně odpovědní lidé, přičemž tímto způsobem jednat chtěl (objednávka padělků a jejich předání je nepochybně projevem chtění). Že má jeho jednání přeshraniční dopad (více států) rovněž obviněný věděl a byl s tím minimálně srozuměn, neboť mu bylo známo, že T. působí minimálně na území Slovenska, případně Česka a s tímto vědomím s T. přímo spolupracoval, když sám byl činný v Litvě. Skutečnost, že obviněný neznal jména členů organizované skupiny, že nevěděl, komu jsou doklady určeny, neznal důvody vyhotovení padělků apod., pak není z hlediska jeho trestní odpovědnosti podstatná, neboť postačí, že se pachatel fakticky a neformálně včlenil do skupiny a aktivně se podílel na její činnosti. Okolnost, že se nepodařilo zjistit totožnost všech členů organizované skupiny, tento znak bez dalšího nevylučuje, konkrétní jméno nebo totožnost osoby nemusí být dána, důležitá je vědomost pachatele o tom, že taková osoba existuje. Pokud se obviněný domáhá kvalifikace svého jednání podle §350 odst. 1 tr. zákoníku (přečin padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku a nálezu), pak pro zaujetí této kvalifikace chybí základní předpoklady, a tak vůbec nepřichází v úvahu.
V části, v níž obviněný zpochybňuje skutková zjištění soudů, a též jak soudy hodnotily provedené důkazy, pak státní zástupce shledává předmětné námitky nepodřaditelné pod obviněným uplatněný dovolací důvod. Současně neshledává, že by se v projednávané věci jednalo o případ extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé.
Třetí část námitek, týkajících se namítané tvrdosti uložených trestů, vyhodnotil státní zástupce jako pod předmětný dovolací důvod taktéž nepodřaditelnou.
Vzhledem k výše uvedenému proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 4 To 141/2017, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným D. R. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod dovolací důvod tedy nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný namítá nesprávné hodnocení důkazů (zejména svědeckou výpověď I. T., kterou označil za rozporuplnou, dále svědeckou výpověď R. G., záznamy telekomunikačního provozu, emailovou korespondenci a výsledky provedených odposlechů) a vadná skutková zjištění (námitka nedostatečných skutkových zjištění, zejména stran vzájemných vztahů mezi jednotlivými obviněnými, povahy jeho vztahu s I. T. a možnosti, že byl zaujat vůči jeho osobě s ohledem na jejich vzájemnou komunikaci související s peněžním dluhem, zda měl přístup k emailové korespondenci I. T., resp. zda byl v tomto smyslu kontaktován, jaká byla dělba zisku mezi údajnými členy skupiny a kdo všechno do této skupiny měl patřit) stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že byly interpretovány jednostranně a soudy pominuly důkazy svědčící v jeho prospěch) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný trvá na tom, že se žádné trestné činnosti nedopustil, s činností dalších osob, zejména pak I. T., neměl nic společného, o jejich činnosti nic nevěděl a žádné další osoby vyjma I. T. ani neznal; s I. T. byli kamarádi, dokonce u něj nějaký čas i bydlel, přičemž I. T. věděl, že v minulosti použil falešné doklady, a po jeho návratu do Litvy jej I. T. z vlastního podnětu navštívil a zdržel se několik měsíců; sám I. T. uvedl, že obviněný nevěděl, pro koho jsou jednotlivé doklady určeny, ani neznal důvody vyhotovení těchto dokladů a nikdy mu nebyla sdělena ani uváděna žádná jména týkající se a vztahující se k těmto dokladům; stěžejní je pak i skutečnost, že později jakékoli styky s I. T. bojkotoval).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel, kdy obviněný sám hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod zčásti nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný D. R. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, vadných skutkových zjištění a vlastní verzi skutkového stavu věci, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Procesního rázu jsou i námitky dovolatele, v rámci nichž brojí proti způsobu, jakým bylo vedeno samotné řízení u soudu či práce státní zástupkyně. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Za relevantní proto nelze shledat námitku, že soudy vyhodnotily, příp. vyselektovaly důkazy v jeho neprospěch, tedy, že soudy de facto nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Předmětná námitka svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé , kterýžto obviněný v rámci dovolání naznačuje. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Brně, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Brně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Skutková zjištění soudu mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. V této souvislosti je třeba konstatovat, že po obsahové stránce byly důkazy nalézacím soudem hodnoceny pečlivě a v souladu s objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém souhrnu, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
Nad rámec výše uvedeného považuje Nejvyšší soud v této souvislosti za stěžejní uvést, že případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem . Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze pak podřadit tu část námitek, v rámci nichž obviněný zpochybňuje správnost právního posouzení skutku, zejména pak naplnění znaku „organizované skupiny působící ve více státech“, přičemž vznáší možnost, že jeho jednání mohlo být posouzeno nanejvýš podle §350 odst. 1 tr. zákoníku.
Uvedeným námitkám nelze přisvědčit.
Podle §348 odst. 1 alinea druhá, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku se přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny dopustí ten, kdo takovou listinu opatří sobě nebo jinému, aby jí bylo užito jako pravé, a spáchá takový čin jako člen organizované skupiny působící ve více státech .
Objektem tohoto trestného činu je zájem na řádném a zákonném chodu státního aparátu a důvěra v pravost a pravdivost veřejných listin . Podle §131 tr. zákoníku se veřejnou listinou rozumí listina vydaná soudem České republiky, jiným orgánem veřejné moci nebo jiným subjektem k tomu pověřeným či zmocněným jiným právním předpisem v mezích jeho pravomoci, potvrzující, že jde o nařízení nebo prohlášení orgánu nebo jiného subjektu, který listinu vydal, anebo osvědčující některou právně významnou skutečnost. Zákon současně rozšířil ochranu poskytovanou §348 tr. zákoníku i na veřejné listiny vydané oprávněným subjektem cizího státu nebo mezinárodní organizace, pokud podle mezinárodní smlouvy má taková listina účinky na území České republiky. Podmínky této legální definice splňují, a za veřejnou listinu se proto považují např. občanský průkaz (srov. R 30/1962, R 49/1963), živnostenský list nebo koncesní listina (srov. přiměřeně R 60/1994-I.), stejně jako i listiny vydané v cizině, např. cizozemský cestovní pas či řidičský průkaz cizího státu, pokud opravňuje k řízení motorových vozidel na území ČR, apod.
Znak v úmyslu, aby jí bylo užito jako pravé, předpokládá, že pachatel v době, kdy padělá veřejnou listinu nebo podstatně změní její obsah, případně když sobě nebo jinému padělanou nebo veřejnou listinu s podstatně změněným obsahem opatří či takovou listinu přechovává, jedná s cílem, aby jí bylo užito jako pravé. Není podstatné, zda jí má takto užít přímo pachatel nebo jiná osoba. Pachatel nemusí ani vědět, pro koho je padělek veřejné listiny určen . Z hlediska dokonání činu nemusí k užití padělané nebo pozměněné listiny vůbec dojít. Čin je dokonán již vyhotovením nepravé listiny nebo podstatným pozměněním obsahu veřejné listiny, jejím opatřením nebo přechováváním.
Pod pojmem opatří sobě nebo jinému, se rozumí obstarání padělané veřejné listiny nebo veřejné listiny s podstatně změněným obsahem každým jiným způsobem než paděláním nebo podstatnou změnou obsahu veřejné listiny. Může se jednat o koupi, darování, výměnu za jinou věc, ale i o krádež padělku, event. jiný trestný čin (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 3255–3258).
Na podkladě skutkových zjištění, jimiž je dovolací soud vázán, obviněný opatřil jinému padělanou veřejnou listinu (kdy na podkladě žádosti I. T. tomuto zajistil u dosud neztotožněné osoby na území Litvy výrobu padělků zejména osobních dokladů, a následně takto opatřené padělané listiny předal I. T.), aby jí bylo užito jako pravé (padělky nevykazovaly žádnou zřetelnou značku, že nejde o původní doklad, tudíž nelze pochybovat o tom, že měly být užity jako pravé; přičemž takto i užity byly).
Uvedené jednání se pak obviněný dopustil jako člen organizované skupiny, kdy vedle jeho osoby v celém procesu figuroval minimálně I. T. a dosud neztotožněná osoba vyrábějící padělané listiny. Organizovanou skupinou se rozumí sdružení více osob (podle soudní praxe musí jít o sdružení alespoň tří trestně odpovědných osob), v němž je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivými členy sdružení a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, a tím i jeho nebezpečnost pro společnost (srov. rozhodnutí č. 53/1976-II., č. 45/1985 Sb. rozh. tr.). Skupina nemusí mít trvalý charakter a tímto způsobem lze spáchat i jen ojedinělý, jednorázový trestný čin. V projednávané věci se jednalo o sdružení nejméně tří trestně odpovědných lidí, kteří měli různé úkoly, a jejich činnost měla svá pravidla. Obviněný byl článkem řetězce, kde každý jednotlivý člen měl svou pozici a úkoly, které plnil, a bez jejichž vzájemné spolupráce by nemohlo být dosaženo cíle. Obviněný si byl vědom toho, že se podílí na popsaném podvodném jednání, jehož předmětem byly padělané veřejné listiny. K námitce obviněného, že další osoby ve skupině, tedy další články řetězce neznal, je možno uvést, že toto není podmínkou, stejně jako přesné rozložení rolí či povědomost o tom, jak je mezi jednotlivými participanty rozdělován zisk, pokud z takové činnosti plyne, neboť ani to není podmínkou pro uplatnění trestní odpovědnosti. Podle právní teorie i soudní judikatury se nevyžaduje výslovné přijetí za člena skupiny nebo výslovné přistoupení ke skupině. Postačí, že se pachatel do skupiny fakticky včlenil a aktivně se na její činnosti podílel (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 53/1976-II, 45/1986 Sb. rozh. tr.). V daném případě s ohledem na popsané okolnosti, za nichž k činu došlo, je nutné čin obviněného posuzovat jako společné jednání více pachatelů, tedy že jednání každého ze spolupachatelů je článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí č. 36/1973 a č. 15/1967 Sb. rozh. tr.).
Kvalifikovaným znakem pak je, že se obviněný jednání dopustil jako člen organizované skupiny působící ve více státech. Organizovaná skupina ve smyslu této zvlášť přitěžující okolnosti musí působit ve více státech , jimiž se rozumí nejméně dva státy, a to případně včetně České republiky. Zde se jednalo minimálně o Českou republiku, Litvu a Slovenskou republiku. I tento znak tedy byl naplněn.
Obviněný dále namítl přílišnou tvrdost jemu uloženého trestu, kdy uvedl, že nebyla zohledněna polehčující okolnost spočívající v tom, že sám přispěl k tomu, že celá organizovaná skupina, o níž neměl tušení, přestala fungovat, a přesto, že k tomuto přispěl, byl mu vyměřen trest odnětí svobody výrazně vyšší, než dostal organizátor celé trestné činnosti I. T. Za zcela nesmyslné pak považuje uložení trestu vyhoštění a trestu propadnutí věci, zejména pak mobilního telefonu, který pochází z doby, kdy ještě žádná trestná činnost neprobíhala.
Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva.
Teoreticky pak (jiné) hmotněprávní posouzení zahrnuje i otázky ukládání trestu . Při výkladu tohoto pojmu ve vztahu k zákonnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je však nutno brát na zřetel také jeho vztah k ostatním zákonným důvodům dovolání a celkovou systematiku ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. V tomto konkrétním případě je pak významný vztah k ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a jeho důsledky. Podle tohoto ustanovení je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem.
Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení , na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Z uvedeného vyplývá, že dovolání ve vztahu k uloženému trestu nelze podat pouze z důvodu, že se uložený trest jeví jako nepřiměřeně mírný nebo přísný .
Z obsahu dovolání obviněného je zřejmé, že jeho výtky vůči uloženému trestu odnětí svobody se odvíjí od jeho výše, resp. že obviněný shledává jemu uložený nepodmíněný trest odnětí svobody za nepřiměřeně přísný, a to s odkazem na výsledek řízení v jiné trestní věci a nedostatečné vyhodnocení polehčujících okolností v podobě jeho přispění k ukončení trestné činnosti skupiny, jíž však byl, jak prokázáno, sám členem. Svou námitkou však nenamítá nesprávné právní posouzení skutku, nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu uplatněného důvodu dovolání, ale porušení obecných zásad pro ukládání trestu podle §39 odst. 3 tr. zákoníku (námitky stran polehčujících a přitěžujících okolnost), čímž se zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného D. R. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 1. 2018
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata