ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.1597.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 1597/2017-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 1. 2018 o dovolání podaném M. V. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 7. 2017, sp. zn. 2 To 42/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 T 36/2015, takto:
I. Podle §265k odst. 1 trestního řádu se usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 7. 2017, sp. zn. 2 To 42/2017, a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 2. 2017, sp. zn. 17 T 36/2015, zrušují .
II. Podle §265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 trestního řádu se Krajskému soudu v Českých Budějovicích přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
IV. Podle §265 l odst. 4 trestního řádu se obviněný nebere do vazby .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 2. 2017, sp. zn. 17 T 36/2015, byl M. V. (dále jen obviněný) uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), dále přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, a přečinem soulože mezi příbuznými podle §188 tr. zákoníku, čehož se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že
v blíže neurčené době nejméně od počátku roku 2007 do jara 2015 nejdříve v P. v bytě domu v K. ulici a nejspíše od roku 2010 v J., vše okres P., v domě, v době, kdy žil s bývalou manželkou J. V. a společnými nezletilými dětmi „AAAAA“*) a „XXXXX“*) ve společné domácnosti nebo v době pobytu nezletilých dětí u něho v rámci neinstitucionální a po dohodě s matkou dětí realizované střídavé péče o ně,
po celou dobu svou nezletilou dceru „AAAAA“ opakovaně v přesně nezjištěném počtu případů osahával na prsou a na celém těle, strkal jí prsty do přirození, nutil ji, aby sála jeho pohlavní úd až do ejakulace, ve věku nejméně od 12 let na ní opakovaně vykonal soulož, v některých případech v opilosti, nejméně v jednom případě ji předtím hodil na postel,
pohlavní styky si v době nepřítomnosti matky a proti vůli nezletilé, kterou vyjadřovala pláčem či verbálním odmítáním jeho aktivit, vynucoval s využitím postavení výchovné autority i fyzické síly, kterou poškozenou v některých případech držel či ji stlačil do požadované pozice, a říkal jí, že to nesmí svěřit matce;
poškozená pociťovala bolest, říkala mu to a měla na něho zlost, někdy plakala, posléze se rezignovaně pohlavním stykům podrobovala,
a takového jednání se dopustil, ačkoli je jejím biologickým otcem a po celou dobu se podílel na její výchově a tedy věděl, že je dítětem mladším patnácti let .
Za uvedenou trestnou činnost byl obviněný odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
O odvolání obviněného rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 20. 7. 2017, sp. zn. 2 To 42/2017, tak, že je jako nedůvodné podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.
Proti výše uvedenému usnesení soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Stran skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle §185 tr. zákoníku zejména namítl, že se vůči poškozené nedopustil žádného násilí. Soudy v tomto ohledu toliko převzaly výpověď poškozené jako nespornou a dále již předmětnou skutečnost řádně neobjasňovaly. Soudy tedy své skutkové závěry opírají o domněnky, které nebyly prokázány na základě konkrétních důkazů. Tvrzení o násilném jednání je podle obviněného smyšlené a pramení ve skutečnostech, že obviněný odešel od rodiny kvůli jiné ženě, jakož i z důvodu, že trval na tom, aby se poškozená rozešla s tehdejším partnerem. Krom toho, ve výroku o vině soud prvního stupně o konkrétních druzích násilí nikterak nepojednává. Soud druhého stupně následně podle obviněného pochybil, když jeho odvolání podle §256 tr. ř. zamítl aniž by k takovému postupu byly splněny podmínky. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení soudu druhého stupně, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřila příslušná státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně), která k dovolací argumentaci obviněného uvedla, že se jedná o opakování námitek známých z předchozích stadií trestního řízení, přičemž jednání obviněného, které on sám v podaném dovolání rozporuje, bylo prokázáno jak svědeckými výpověďmi bývalé manželky J. V. a poškozené „AAAAA“, tak i znaleckými posudky, anebo výpovědí svědkyně N. F. Konkrétní způsob násilného jednání obviněného byl přitom velmi podrobně popsán ve skutkové větě rozhodnutí soudu prvního stupně, jakož i odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně. Nadto státní zástupkyně poukázala na podstatu (obviněným uplatněného) dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a možnosti Nejvyššího soudu k mimořádnému zásahu do hodnocení důkazů a učiněných skutkových zjištění, ke kterým dospěly soudy prvního a druhého stupně. Závěry v těchto rozhodnutích uvedené přitom mají podklad právě v provedených důkazech, přičemž soudy řádně odůvodnily, na jakých skutečnostech založily svá rozhodnutí o vině obviněného. Dovoláním napadené rozhodnutí tudíž není zatíženo žádnými vadami, které by bylo nutné a možné napravit cestou dovolání. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) §265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez jeho věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném opravném prostředku (odvolání) rozhodl usnesením. Druhá alternativa pak představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené v rámci alternativy první, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což znamená, že v posuzovaném případě by předcházející řízení muselo být zatíženo hmotněprávními vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje a na které reaguje dovolací soud v další části tohoto svého rozhodnutí.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud předně připomíná, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat zpravidla jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dále pak, ne každá námitka stran porušení práva na spravedlivý proces musí být bez dalšího shledána důvodnou, neboť Nejvyšší soud posuzuje opodstatněnost argumentace předestřené dovolateli v jejich mimořádných opravných prostředcích v kontextu navrhovaných a provedených důkazů, na jejich základě zjištěného skutkového stavu věci, přiléhavosti aplikovaných norem hmotného práva, apod. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je nadto v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, přičemž je zcela na úvaze soudů, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky budou objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Dále pak, samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Nejvyšší soud přesto ve výjimečných případech zasahuje do samotného hodnocení důkazů a učiněných skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, a to především v případech, kdy projednávaná věc trpí přítomností tzv. extrémního rozporu právě mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, v důsledku čehož došlo rovněž k nesprávné aplikaci právních norem. V těchto případech je zcela odůvodněna relevance dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 11 Tdo 422/2010). Úvahy stran extrémního rozporu tedy připadají v potaz, pokud je dokazování zatíženo takovými procesními vadami a nedostatky, které znemožnily, aby výsledné závěry o vině logicky a přesvědčivě vyplynuly z provedených důkazů. Půjde tudíž zejména o situace, kdy je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozhodnutí, kdy jsou přítomny logické rozpory mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, resp. vyvozenými právními závěry, skutek nemá žádnou oporu ve výsledcích provedeného dokazování, rovněž pokud došlo k deformaci důkazů, z nichž byla dovozována taková skutková zjištění, která z nich vůbec nevyplývají, anebo zůstaly opomenuty a nehodnoceny stěžejní důkazy apod. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 104/2017). Zcela nepřípustné by poté bylo takové odůvodnění soudu, které by vycházelo z důkazů, které vůbec nebyly provedeny (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 84/09).
Přestože dovolací argumentace obviněného stran provedených důkazů a skutkových zjištění není příliš konkrétní, byla zaměřena převážně na rozporování naplnění obligatorního znaku skutkové podstaty podle §185 tr. zákoníku „ donucení k pohlavnímu styku násilím “, a obviněný nadto v podaném dovolání ani výslovně nenamítal přítomnost tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, tak Nejvyšší soud v rámci přezkumu věci právě onu přítomnost extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními shledal. Ačkoli se podle dovozených skutkových zjištění měl obviněný sexuálních ataků na poškozené dopouštět již od roku 2007 (tedy v době kdy poškozená měla šest let), tak orgány činné v trestním řízení se o nich dozvěděly až v červnu roku 2015 (takto po uplynutí osmi let), a to z podnětu I. F., která o nich měla mít zprostředkované informace. Vyjma snad komunikace na sociálních sítích, kde měla poškozená referovat o praktikách, ke kterým mělo v jejím útlém věku docházet, se sama poškozená překvapivě s žádostí o případnou pomoc na nikoho neobrátila. Přitom se nejednalo o např. „pouhé“ hlazení na intimních partiích, nýbrž mělo docházet i k orálnímu styku s následným vyvrcholením obviněného. Ani nikdo z rodinných příslušníků (jak plyne z jejich výpovědí) po dobu osmi let neměl důvod se domnívat, že k nějakému závadnému jednání dochází. Tedy snad krom bratra poškozené, kterému jednání obviněného popsala poškozená, přičemž i v tomto případě se jeví jako značně nepravděpodobné, že by mlčky souhlasil se zneužíváním sestry a nepokusil se o žádnou adekvátní reakci. Nelze taktéž přehlédnout, že poškozená několikrát měnila svoji výpověď, resp. svoji původní usvědčující výpověď ještě v přípravném řízení odvolala s tvrzením, že si vše vymyslela, mj. pod vlivem V. F. Rovněž ze znaleckých posudků vyplývá, že věrohodnost poškozené se jeví jako velmi problematická, posléze pouze jako problematická. Soudy prvního i druhého stupně podle přesvědčení Nejvyššího soudu především nedostatečně konfrontovaly tvrzení poškozené s dalšími důkazy, zejména v podobě některých svědeckých výpovědí, podle kterých si poškozená vše vymyslela, přičemž výpověď poškozené přijaly bez dalšího za věrohodnou a pravdivou. Přitom právě (a pouze) z výpovědi poškozené je dovozována vina obviněného, neboť ostatní nepřímé důkazy jsou od této buď odvozeny (svědectví z doslechu) anebo se dají vykládat jak ve prospěch, tak i neprospěch obviněného (gynekologické zkoumání, možnosti přenosu kapavky, znalecké posudky k osobnosti poškozené apod.). Podle Nejvyššího soudu tudíž přetrvávají pochybnosti o věrohodnosti výpovědi poškozené, přičemž tato dosud nebyla najisto stanovena, aby mohla sloužit jako nezvratný podklad pro odsuzující rozhodnutí.
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že právně relevantně s ohledem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by bylo možné taktéž hodnotit argumentaci obviněného stran absence znaku násilí , který je podle názoru obviněného nezbytný k naplnění skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle §185 tr. zákoníku. Tento druh námitek však Nejvyšší soud neshledal opodstatněným. Předně, soudy prvního a druhého stupně nikdy nedovozovaly, že by se obviněný vůči poškozené dopouštěl hrubého násilí. To ovšem není podstatné, pokud mohlo být spolehlivě dovozeno, že např. fyzicky překonával odpor poškozené, přičemž její odpor musel být obviněnému zcela zřejmý. V tomto lze odkázat na již ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, podle které se za násilí ve smyslu §185 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku považuje použití fyzické síly ze strany pachatele za účelem překonání nebo zamezení vážně míněného odporu znásilňované osoby a dosažení pohlavního styku proti její vůli. Není nezbytné, aby poškozená osoba kladla zřejmý fyzický odpor. Postačuje, pokud pachateli musela být zjevná nevole této osoby s jeho jednáním (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 11 Tdo 294/2014; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1051/2011). Nadto je namístě poukázat na další dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle něhož k naplnění znaku násilí u trestného činu znásilnění podle §185 tr. zákoníku, jehož se dopustil otec vůči své dceři, postačuje i menší forma odporu poškozené. Je tomu tak proto, že mezi pachatelem a poškozenou existuje určitý vztah závislosti, od kterého se odvíjí i reakce poškozené na uvedený protiprávní čin (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 8 Tdo 994/2011). Projevy násilného jednání přitom soud prvního stupně (oproti názoru obviněného) pojal jak do skutkové věty svého rozhodnutí (držení poškozené, hození na postel anebo stlačování do požadovaných pozic), tak rovněž do navazujícího odůvodnění (viz např. str. 14 a 15 rozsudku). Předestřené úvahy k právní kvalifikaci Nejvyšší soud uvádí z důvodu, pokud by soudy v novém řízení opětovně dospěly k závěru o vině obviněného z jemu obžalobou přisuzovaného jednání.
Z uvedeného se jeví takto nezbytným, aby Krajský soud v Českých Budějovicích trestní věc obviněného v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž se opětovně bude zejména zabývat otázkou věrohodnosti výpovědi poškozené a to zejména v detailní spolupráci s příslušnými znalci z oblasti psychologie a gynekologie stran jednání, kterého se měl obviněný dopouštět, jakož i reálnosti tohoto jednání, zejména i s ohledem na uvažovanou délku takového jednání, jeho intenzitu i samotného věku poškozené a průběhu označeného jednání dovolatele po celou (dlouhou) dobu osmi let, tedy v rozmezí věku poškozené od jejích šesti let až do dovršení čtrnácti let. To především s ohledem na potřebné vysvětlení poškozené proč označené jednání dovolatele bez dalšího snášela a nikomu nesdělila a takto podrobně testovat přesvědčivost (věrohodnost) její výpovědi. Případně provede další důkazy, pokud jejich provedení shledá za nezbytné pro náležité objasnění věci.
Nejvyššímu soudu proto z podnětu takto důvodně podaného dovolání obviněného nezbylo, než podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 7. 2017, sp. zn. 2 To 42/2017, a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 2. 2017, sp. zn. 17 T 36/2015, zrušit a podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušit i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. potom Krajskému soudu v Českých Budějovicích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Řízení se tak vrací do stadia, kdy bude znovu projednána trestní věc obviněného před soudem prvního stupně, přičemž v tomto novém řízení je Krajský soud v Českých Budějovicích vázán právním názorem, který vyslovil v tomto usnesení Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.).
Podle §265 l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Citované ustanovení lze analogicky vztáhnout i na nyní posuzovanou věc, protože Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené usnesení soudu druhého stupně, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, a takto pozbyl v důsledku uvedeného právní moci i vykonatelnosti výrok o trestu a v příslušném výkonu trestu na obviněném nelze pokračovat. Nejvyšší soud shledal, že na straně obviněného není dán žádný z důvodů vazby podle §67 odst. 1 písm. a) až c) tr. ř., a proto rozhodl, že se obviněný nebere do vazby.
Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 1. 2018
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb.