ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.1602.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 1602/2017-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 1. 2018 o dovolání, které podal obviněný T. O. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 5 To 244/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 102 T 6/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného T. O. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 13. 7. 2017, sp. zn. 102 T 6/2017 , byl obviněný T. O. uznán vinným dvěma zločiny loupeže podle §173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), a to na podkladě skutkového stavu spočívajícím v tom, že:
1) v době kolem 18:45 hodin dne 20. 08. 2016 v O.-M., okres K., na neoznačené komunikaci, poblíž domu, na ul. K., v úmyslu zmocnit se vhodné věci i za užití síly, bez jakéhokoliv slovního projevu přistoupil znenadání k I. Š., kterou strčil do hrudníku, poté uchopil její hůlku, kterou držela v pravé ruce, o hůlku se s ní přetahoval, až se mu jí podařilo vytrhnout jmenované z ruky, následně chytil I. Š. za zápěstí pravé ruky a druhou rukou jí, přestože se bránila voláním o pomoc a zatínáním ruky v pěst, z prostředníčku pravé ruky stáhl prsten ze žlutého kovu v hodnotě 5.676,-Kč, se kterým odešel pryč, způsobil tak I. Š. škodu ve výši 5.676,-Kč;
2) v době kolem 14:20 hod. dne 11. 10. 2016 v O.-M., okres K., na ul. K., poblíž prodejny potravin K., v úmyslu zmocnit se cizí věcí i za užití síly, přistoupil znenadání k M. Z., kterého chytil rukou za popruh pánské látkové tašky, kterou měl pověšenou přes krk na levém rameni a pravém boku, ve výšce prsou, snažil se mu kabelu sundat, čemuž se M. Z. bránil tak, že jej dvakrát udeřil hůlkou do zad, T. O. pořád svou rukou držel popruh tašky a silně za něj tahal, a chtěl si ji vzít, což se mu nejprve nedařilo, neboť M. Z. tašku držel pravou rukou, když se však M. Z. ohnal po T. O. hůlkou, ztratil M. Z. rovnováhu, upadl na zem, čehož následně T. O. využil, vzal jmenovanému předmětnou tašku s pánskou černou koženkovou peněženkou s doklady, finanční hotovostí ve výši 130,- Kč, mobilním telefonem, dioptrickými brýlemi a pouzdrem, z místa utekl, způsobil tak M. Z. škodu ve výši nejméně 1.751,- Kč .
Za to byl obviněný odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců nepodmíněně. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému stanovena povinnost zaplatit poškozeným:
- I. Š., bytem O.-M., P., škodu ve výši 5 676 Kč,
- M. Z., bytem O.-L., V Z. d., škodu ve výši 1 171 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený M. Z., bytem O.-L., V Z. d., odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 13. 7. 2017, sp. zn. 102 T 6/2017, podal obviněný odvolání, které zaměřil do všech jeho výroků.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 5 To 244/2017 , a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 5 To 244/2017, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 247-248), ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , jelikož má za to, že napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, byl dán důvod dovolání dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , protože rozsudek soudu prvého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný namítl, že již nalézací soud se v rozsudku dostatečně nevypořádal s jeho obhajobou, kdy z provedených důkazů neučinil správná skutková zjištění a v návaznosti na takto vadná zjištění učinil nesprávné rozhodnutí o vině. Má za to, že okresním soudem zvolená (a krajským soudem potvrzená) právní kvalifikace vytýkaného jednání není zcela přiléhavá.
Ke skutku pod bodem 1) pak namítl, že ačkoli se ke spáchání skutku doznal, stalo se tak pouze z toho důvodu, že mu bylo policisty slíbeno, že nepůjde do vazby, pokud tak učiní. Jemu vytýkaného jednání se nedopustil, neboť v inkriminované době na místě činu vůbec nebyl a popíjel s ostatními nájemníky v ubytovně na K. ulici. Ačkoli to jím navržení svědci H., Z. a J. nepotvrdili (ale ani nevyvrátili), soud měl k této skutečnosti vyslechnout ještě další jím navržené svědky. V této souvislosti rovněž vyjádřil přesvědčení, že již v přípravném řízení měla být provedena rekognice, při které by poškozená Š. měla možnost poznat útočníka a nemusela tak učinit až u hlavního líčení, a tedy v rozporu s trestním řádem. Dále po celou dobu vyšetřování nebyl ztotožněn svědek (zahrádkář), na kterého se ihned po přepadení poškozená obrátila s žádostí o pomoc a nebyl tak ani vyslechnut. Zároveň nebyly odebrány stopy DNA či otisky prstů z hůlky poškozené Š. či jejího těla. Rovněž policejní orgán nezajistil nahrávky z kamer, které zabírají prostor křižovatky u hřbitova a které by mohly napovědět, kdo skutečně vybíhal z lesa po předmětném přepadení poškozené Š. Krom toho poukázal na údajné rozpory ve výpovědi svědkyně M., kdy tuto nelze považovat za věrohodnou, a soudům také vytkl, že nebylo přihlédnuto k jeho handicapu, tedy zranění pravé ruky, který mu v podstatě bránil skutek spáchat.
Ve vztahu ke skutku pod bodem 2) uvedl, že se sice k jeho spáchání doznal, nicméně zcela se vyhrazuje proti závěru, že by proti poškozenému Z. užil jakéhokoli násilí směřujícího ke zmocnění se jeho tašky. Proto je namístě učinit závěr, že společenská škodlivost jeho jednání nedosáhla intenzity zločinu loupeže. Je přesvědčen, že jeho jednání mělo být kvalifikováno jako zločin krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku.
Závěrem ještě, aniž by podrobněji rozvedl, zda tato výhrada směřuje ke skutku 1), 2) či k oběma, soudům vytkl, že se řádně nezabývaly prokázáním subjektivní stránky, potažmo otázkou jeho příčetnosti. V této souvislosti především namítl, že soudy pochybily, pakliže nezkoumaly, zda v důsledku užitého alkoholu a léků nebyly negativně ovlivněny jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti. Podle jeho názoru měl být k zodpovězení této otázky přibrán znalec.
Vzhledem k výše uvedenému obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí v celém jeho rozsahu a podle §2651 odst. 1 tr. ř. věc přikázal odvolacímu soudu, popřípadě soudu prvního stupně, k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 28. 12. 2017, sp. zn. 1 NZO 1306/2017.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že s ohledem na vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze žádnou z jeho námitek uplatněných ve vztahu ke skutku pod bodem 1) výroku o vině pod tento podřadit. Obviněný je totiž směřuje výlučně jen proti provedenému dokazování, jeho rozsahu, potažmo proti hodnocení jednotlivých důkazů, v návaznosti na což zpochybňuje skutková zjištění a dovozuje, že skutku se nedopustil. Takové námitky se však s uplatněným dovolacím důvodem zcela míjí. Současně neshledal, že by se jednalo o případ neprovedených důkazů, případně extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Obviněný je usvědčován především samotnou poškozenou I. Š., která popsala jak průběh jednání pachatele, tak i jeho osobu, dále svědectvím svědkyně J. M., která jej zná, přičemž jím navrhovaní svědci jeho obhajobu nepotvrdili. V této souvislosti uvedl, že tzv. agnoskace, tedy ztotožnění pachatele svědkem v hlavním líčení, je přípustným důkazním prostředkem, třebaže ji zákon jako důkaz výslovně neupravuje. Za zcela bezpředmětné označil tvrzení obviněného, že soudy nepřihlédly ke zranění jeho ruky, mj. i proto, že jeho obětí byla devadesátiletá špatně pohyblivá seniorka. Stran námitky případné nepříčetnosti, státní zástupce uvedl, že i v tomto směru obviněný toliko zpochybňuje rozsah provedeného dokazování, navíc se touto námitkou náležitě zabýval již odvolací soud.
Ve vztahu k námitkám u skutku pod bodem 2) výroku o vině, není dle státního zástupce zcela zřejmé, jak je námitka nepoužití násilí vůči poškozenému myšlena. Pokud tak, že násilí použito nebylo, pak se jedná o námitku skutkovou, pokud, že přetahování o tašku jako násilí nelze chápat, pak se jedná o námitku zcela neopodstatněnou.
Vzhledem k výše uvedenému proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl, neboť je považuje za neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 5 To 244/2017, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným T. O. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy, zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Ostravě odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.
V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy obviněný poukazuje na dovolací důvod uvedený pod písm. g).
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé , popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod dovolací důvod tedy nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný namítá nesprávné hodnocení důkazů [zejména výpovědi poškozené I. Š. a svědkyně J. M., jíž neshledává věrohodnou, dále výpovědi svědků J. H., B. Z. a R. J., stejně jako agnoskace při hlavním líčení; spadá sem i námitka neprovedení jím navrhovaných důkazů, zejména blíže nejmenovaných svědků k prokázání skutečnosti, že se v době spáchání skutku pod bodem 1) nacházel na ubytovně v K. ulici, a dále rekognice, při které by poškozená I. Š. mohla identifikovat útočníka, otisky prstů na hůlce poškozené a její osobě, stopy DNA, nahrávky z kamer zabírající prostor křižovatky; dále sem lze podřadit námitku neprovedení znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, a to k otázce možné nepříčetnosti jeho osoby] a vadná skutková zjištění [zejména zjištění, kde se nacházel v době spáchání skutku pod bodem 1), či jak mohl hendikep jeho ruky případně ovlivnit útok na poškozenou I. Š.], stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají; resp. že provedené důkazy jsou nedostatečné k prokázání jeho viny, nevěrohodné a nedostatečné) a vlastní verzi skutkového stavu věci [kdy obviněný u skutku pod bodem 1) uvedl, že se tohoto nedopustil, neboť se v době útoku nacházel na ubytovně v K. ulici, kde popíjel s přáteli].
Námitky obviněného takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod částečně nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů. Tuto část námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný T. O. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozuje především z tvrzených vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Za relevantní nelze shledat ani námitku, že soudy postupovaly toliko v jeho neprospěch, tedy nikoli v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Předmětná námitka svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Nejvyšší soud taktéž neshledal, že by se v projednávané věci jednalo o případ tzv. opomenutých důkazů, kdy obviněný namítl, že nebylo vyhověno jeho důkazním návrhům. Nutno uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Do uvedeného výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. představuje určitý průlom judikatura Ústavního soudu České republiky (dále jen „Ústavní soud“), v níž je kritizován postup Nejvyššího soudu s tím, že ten v některých případech interpretuje zmíněný dovolací důvod příliš restriktivně a vybočuje tak z rámce ústavním pořádkem garantovaného práva na spravedlivý proces. Přitom v této souvislosti je třeba poukázat na to, že Ústavní soud především zdůrazňuje, že zásadu spravedlivého procesu vyplývající z článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. V takovém případě by se jednalo o tzv. opomenuté důkazy, tedy takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, a uvedený postup by téměř vždy založil nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost.
V projednávané věci se však o takovýto případ nejedná, neboť nalézací soud se s návrhy obviněného na doplnění dokazování výslechem „dalších“ svědků náležitě vypořádal, kdy těmto závěrům není čeho vytknout a Nejvyšší soud na ně v podrobnostech odkazuje (str. 5 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud pak reagoval i na námitky obviněného stran neprovedení rekognice, neodebrání vorků DNA, otisků prstů a dalších důkazních materiálů, stejně jako vypracování znaleckého posudku z odvětví psychiatrie na jeho osobu (str. 5 až 6 napadeného usnesení).
Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé . Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod.
O takový případ se v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. V rámci námitek obviněného se tak v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podaly soudy, kdy se obviněný neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními a předkládá vlastní verzi skutkových událostí.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem . Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozené, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenými, resp. obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitky uplatněné ve vztahu ke skutku pod bodem 2) výroku o vině, kdy obviněný namítl, že nebyl naplněn znak užití násilí ve vztahu k poškozenému, resp. že jeho jednání mohlo být posouzeno toliko jako trestný čin krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku. Stejně tak blíže nekonkretizovaná námitka absence subjektivní stránky jemu vytýkaného jednání.
Zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. spáchá ten, kdo, proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci . Za to bude potrestán odnětím svobody na dvě léta až deset let .
Zločin loupeže má dva objekty. Předmětem ochrany je jednak osobní svoboda a jednak majetek, jehož se pachatel chce zmocnit. Objektivní stránka záleží v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, jakožto prostředků k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby.
Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Není podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka nebo útočníků a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele. Zmocněním se cizí věci se rozumí, že si pachatel zjedná možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Následně po užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí pachatelem vůči napadenému poškozenému je již nerozhodné, zda pachatel sám odejme věc napadeného, nebo ji napadený poškozený v důsledku použitého násilí nebo pod vlivem pohrůžky bezprostředního násilí pachateli vydá . Úmysl pachatele (srov. §15 tr. zákoníku) se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci. Trestný čin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku je dokonán již užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti někomu v úmyslu zmocnit se cizí věci, aniž by bylo třeba, aby tento úmysl byl uskutečněn (srov. SR 20/1998–1). Tedy i když pachatel po použití násilí dobrovolně upustí od uskutečnění svého úmyslu zmocnit se cizí věci, trestnost trestného činu loupeže nezaniká podle §8 odst. 3 tr. zákoníku, protože čin byl již dokonán (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 – 421., 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1551 – 1558).
Z provedeného dokazování vyplynul skutkový stav věci spočívající v tom, že obviněný přistoupil k poškozenému a tomuto se snažil sundat z ramene jeho tašku, čemuž se poškozený bránil, a to i tím, že obviněného udeřil hůlkou, přičemž ztratil rovnováhu a upadl na zem, čehož obviněný využil a tašku mu odcizil.
Obviněný nijak nepopírá, na rozdíl od skutku pod bodem 1) výroku o vině, že poškozenému odcizil předmětnou tašku, brojí však proti tomu, že by vůči jeho osobě užil násilí. Pokud je jeho námitka myšlena v tom smyslu, že k násilí nedošlo, pak se jedná o námitku skutkového charakteru směřující do skutkových zjištění, a tedy pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nepodřaditelnou. Jak uvedeno výše, ze skutkových zjištění, jimiž je dovolací soud vázán, užití násilí vyplývá. Obviněný v úmyslu zmocnit se tašky obviněného, k tomuto přistoupil a tašku se mu pokusil sundat z ramene, a když poškozený odmítl tašku vydat, s tímto se přetahoval, tedy užil vlastní síly, aby se tašky zmocnil, kdy poškozený se bránil hůlkou, v důsledku jejíhož užití, s ohledem na svůj pokročilý věk, ztratil rovnováhu a upadl. Proto ani pokud byla námitka myšlena tak, že jednání obviněného, kdy se tento s poškozeným o tašku „přetahoval“, není možno chápat jako užití násilí ve smyslu §173 odst. 1 tr. zákoníku, nelze této přisvědčit, resp. jedná se o námitku neopodstatněnou.
Obviněný svým jednáním naplnil skutkovou podstatu zločinu loupeže, neboť užil vůči poškozeným v obou případech násilí, proto nelze uvažovat nad aplikací ustanovení §205 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud v této souvislosti podotýká, že se současně jedná o trestný čin tzv. předčasně dokonaný, neboť loupež je dokonána již užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti někomu v úmyslu zmocnit se cizí věci. Stejně tak je třeba mít na paměti, že intenzita násilí není rozhodující. Použije-li pachatel trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí menší intenzity, pak tato skutečnost má význam jen z hlediska povahy a závažnosti trestného činu loupeže podle §39 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Ani výjimečně malá intenzita násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí není důvodem pro posouzení jednání pachatele jako trestného činu krádeže podle §205 odst. 1 tr. zákoníku (srov. R 60/1967) - srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 – 421., 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1551 - 1558. Ve stejném smyslu se vyjádřil i odvolací soud (str. 6 až 7 napadeného usnesení).
Současně je na místě uvést, že jednání obviněného, a to v obou skutcích, dosahovalo míry společenské nebezpečnosti nutné pro posouzení jeho jednání jako jednání podléhající trestní represi. Nelze přisvědčit úvaze dovolatele, že jeho jednání vykazuje nižší míru společenské škodlivosti. Naopak je zřejmé, že obviněný neváhal využít pro svůj záměr zmocnit se cizí věci pokročilého věku obou poškozených, kdy se současně jednalo o lidi, kteří se pohybovali za pomoci hůlky, a u nichž se dalo předpokládat, že nebudou klást výrazný fyzický odpor. Stejně tak nelze opomenout ani pestrou kriminální minulost obviněného, který neváhá pro svůj osobní prospěch porušovat normy řádného společenského soužití.
Odvolací soud se taktéž zabýval i subjektivní stránkou, resp. námitkou obviněného, že nebylo nijak zkoumáno, zda byl s ohledem na své problémy s drogami a užívání léků v době útoků příčetný. Uvedená námitka svým obsahem spadá pod skutková zjištění, kdy obviněný v podstatě odkazuje na nedostatečně provedené dokazování ve věci a z toho vyplývající neúplná skutková zjištění, čímž se míjí s uplatněným dovolacím důvodem podle §265 odst. 1 písm. g) tr. ř. Ostatně předmětnou námitkou se zabýval již náležitě odvolací soud v rámci projednání řádného opravného prostředku obviněného. S odkazem na lékařské zprávy uvedl, že „ u obžalovaného nebyly shledány známky duševního onemocnění, což bylo potvrzeno i zprávou Psychiatrické nemocnice v Opavě “ (str. 5 napadeného usnesení).
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně právní relevantnost uplatněných námitek, dospěl k závěru, že obviněným podané dovolání není zatíženo vytýkanými vadami. Obviněný současně uplatnil námitky zčásti totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního ř. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného T. O. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 1. 2018
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu