ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.1625.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 1625/2017-36
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 1. 2018 o dovolání, které podal obviněný A. Š. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 50 To 239/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 6 T 42/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. Š. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 21. 4. 2017, sp. zn. 6 T 42/2016 , byl obviněný A. Š. uznán vinným pod bodem 1) jednak přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), jednak přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že:
1) dne 16. května 2015 kolem 01:00 hodin v Ch., M., na chodníku před klubem Ch., který provozoval, před více než dvěma dalšími osobami po předchozí slovní rozepři, která se týkala nevpuštění poškozeného S. S., zpět do klubu, napadl poškozeného nejméně dvěma údery pěstí do obličeje, čímž mu způsobil zlomeninu nosních kůstek s dislokací, tržnou ránu horního víčka levého oka, hematom za uchem vlevo, tato zranění si vyžádala lékařské a operační zákrok zlomeniny nosu v celkové anestezii s hospitalizací od 19. 5. 2015 do 20. 5. 2015, v době od 18. 5. 2015 do 29. 5. 2015 byl v pracovní neschopnosti a trpěl bolestmi zejména nosu a hlavy, a tohoto jednání se dopustil přesto, že dne 1. 1. 2001 fyzicky napadl jinou osobu, což bylo kvalifikováno mimo jiné jako trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tehdy účinného tr. zákona, za který byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 19. 9. 2003, sp. zn. 2 T 83/2001, který nabyl právní moci 30. 10. 2003,
a pod bodem 2) přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že:
2) dne 20. srpna 2016 kolem 03:00 hodin v Ch., M., na ulici před klubem Ch., který provozuje, před více než dvěma dalšími osobami v domnění, že poškozený J. S. nebo jeho přátelé hodili do dveří jím provozovaného klubu skleněnou láhev v reakci na to, že je nevpustil do klubu, fyzicky napadl J. S. tak, že jej nejméně pětkrát udeřil dřevěnou tyčí sloužící ke cvičení mažoretek a to do levého stehna, do hýždí a opakovaně do levé ruky, kterou si poškozený kryl hlavu, na kterou některé údery směřovaly, v útoku ustal po zlomení tyče, tímto jednáním způsobil poškozenému pohmoždění levého předloktí s nutností lékařské ošetření a dále poškozenému rozbil mobilní telefon zn. iPhone 6, který měl poškozený uložený v zadní kapse kalhot, na kterém mu způsobil škodu ve výši 10.000 Kč, a tohoto jednání se dopustil přesto, že dne 1. 1. 2001 fyzicky napadl jinou osobu, což bylo kvalifikováno mimo jiné jako trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tehdy účinného tr. zákona, za který byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 19. 9. 2003, sp. zn. 2 T 83/2001, který nabyl právní moci 30. 10. 2003 .
Za skutek pod bodem 1) výroku o vině byl obviněný odsouzen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za užití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let.
Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost uhradit ve zkušební době podle svých sil škodu, kterou trestným činem způsobil.
Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 50 To 314/2016, který nabyl právní moci téhož dne, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Za skutek pod bodem 2) výroku o vině byl obviněný odsouzen podle §358 odst. 2 tr. zákoníku, §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 30 denních sazeb ve výši 1.000 Kč, celkem tedy 30.000 Kč.
Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 8 (osmi) měsíců.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit jako náhradu škody poškozeným:
- Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, regionální pobočka Plzeň, pobočka pro Jihočeský, Karlovarský a Plzeňský kraj, se sídlem Plzeň, Sady 5. května 59, částku 7.963 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z uvedené částky od právní moci tohoto výroku do zaplacení,
- J. S., bytem K., B. S., adresa pro doručování Spolková republika Německo, W., P.-r.-l. (Café B.), částku 10.000 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený J. S. odkázán se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 21. 4. 2017, sp. zn. 6 T 42/2016, podal obviněný odvolání, které zaměřil do všech výroků napadeného rozsudku.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 50 To 239/2017 , a to tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 50 To 239/2017, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 358-362), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Poté, co shrnul dosavadní průběh řízení, citoval odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších instancí a zopakoval své námitky uplatněné v odvolání, namítl, že skutky nebyly správně posouzeny, resp. nebyly správně právně kvalifikovány. Je přesvědčen, že zásadní předběžná právní otázka byla vyřešena nesprávně, pokud byly skutky ze dne 16. 5. 2015, resp. 20. 8. 2016, kvalifikovány jako trestné činy, neboť na ně měl být správně aplikován zákon o přestupcích. Jeho jednání bylo sice způsobilé založit společensky škodlivý stav, avšak je toho názoru, že nebyla splněna podmínka, že nebyl postačující postih podle jiného právního předpisu. Došlo tak k porušení zásady subsidiarity trestí represe. S odkazem na vlastní právní výklad a citovanou judikaturu dále namítá, že ve vztahu k porušení zákonem chráněného zájmu nebyl zjištěn nepřímý, natož pak přímý úmysl. Obviněný současně uvádí, že s přihlédnutím ke všem okolnostem nelze mít za daného skutkového stavu za prokázané, že se oba skutky staly tak, jak byly popsány v rozsudku nalézacího soudu a usnesení odvolacího soudu, zejména pokud jde o tvrzenou intenzitu a tvrzenou pohnutku v jednání dovolatele. Právní posouzení skutků je tak podle dovolatele nesprávné.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 50 To 239/2017, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že námitky obviněného, byť velmi obecně formulované, odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, byť se jedná o námitky neopodstatněné. Jak vyplývá z druhového (resp. skupinového) objektu trestných činů jinak narušujících veřejný pořádek, předmětem ochrany zde primárně nejsou individuální zájmy jednotlivých občanů, nýbrž veřejný pořádek jako hodnota, která přesahuje individuální zájmy jednotlivců.
Nalézací soud v rozsudku dostatečně vysvětlil, proč považoval jednání obviněného z nočních hodin dne 16. 5. 2015 a dne 20. 8. 2016 za výtržnost ve smyslu §358 odst. 1 tr. zákoníku. Je třeba přihlédnout i ke skutku, jak byl popsán ve výroku o vině, a k výstupům soudu k hodnocení jednotlivých důkazů. Ke skutku pod bodem 1) výroku o vině uvedl, že intenzita napadení poškozeného byla poměrně značná, jejím následkem bylo popsané zranění na těle poškozeného, jež si vyžádalo operativní zákrok pod celkovou anestezií. Není žádných pochyb, že byly současně naplněny i zákonné znaky skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. Ohledně subjektivní stránky lze poukázat na to, že cílený úder pěstí do obličeje poškozené osoby lze z hlediska formy zavinění považovat za jednání vedené přinejmenším nepřímým (eventuálním) úmyslem ve smyslu §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 3 Tdo 783/2013). Zasažen byl ve značné míře i zájem na ochraně veřejného (nočního) klidu a pořádku, kdy obviněný násilně řešil situaci na veřejném místě před srocením více osob, přičemž incident byl následně spojen s řešením zdravotního postižení poškozeného v pozdních nočních hodinách na ulici ve středu města, včetně „křísení“ poškozeného a příjezdu zdravotnické záchranné služby. U skutku pod bodem 2) výroku o vině pak došlo k obdobnému konfliktu na stejném místě, v podobné pozdní noční době, za přítomnosti více osob, přičemž i v tomto případě obviněný řešil situaci násilným napadením poškozeného. Tentokrát sice byla zdravotní újma poškozeného menší, násilný útok před jinými osobami a na veřejném místě však trval delší dobu, byl proveden za užití nástroje, několika údery a až dehonestujícím způsobem. Uplatnění odpovědnosti jen podle zákona o přestupcích v obou tak společensky škodlivých případech rozhodně nepostačuje. Důvodné nejsou ani námitky obviněného k subjektivní stránce, které ostatně obviněný ani nijak nekonkretizuje. Ve věci je naopak zcela vyloučeno uvažovat reálně o nedbalostním jednání obviněného.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 50 To 239/2017, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným A. Š. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Přestože obviněný v rámci podaného dovolání deklaruje, že se již nedomáhá přezkoumání a hodnocení správnosti a úplnosti provedených důkazů a zjištěného skutkového stavu, jak byl zjištěn nalézacím soudem, namítá současně, že s přihlédnutím ke všem okolnostem nelze mít za daného skutkového stavu za prokázané, že se oba skutky staly tak, jak byly popsány v rozsudku nalézacího soudu a usnesení odvolacího soudu, zejména pokud jde o tvrzenou intenzitu a tvrzenou pohnutku v jednání dovolatele. Taková námitka je založena na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Týká se tedy procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel, čímž se míjí s uplatněným dovolacím důvodem. Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je totiž dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně.
Obviněný dále uplatnil námitky, které lze pod jím uplatněný dovolací důvod podřadit. Jedná se však o obecně formulované námitky, kdy obviněný namítá, že se soudy nižších stupňů dostatečně nevypořádaly s naplněním znaků výtržnictví, intenzity výtržnosti a zavinění a s uplatněním zásady subsidiarity trestní represe. Část těchto námitek je však uplatněna bez konkretizace, k jakému z uvedených přečinů se vztahuje, resp. obviněný u námitek stran subsidiarity trestní represe a zavinění nerozlišuje mezi oběma předmětnými přečiny, které se však odlišují objektem a jinými zákonnými znaky.
Obviněný byl shledán vinným dvěma přečiny výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku.
Přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku se dopustí mimo jiného ten, kdo se veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném dopustí výtržnosti tím, že napadne jiného, a to opětovně .
Výtržností se rozumí jednání, které závažným způsobem (hrubě) narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití (R 44/1990). Je to na rozdíl od hrubé neslušnosti zpravidla fyzické nebo psychické násilí, které je namířeno proti osobám i věcem (bezdůvodné napadání personálu v restauraci, hrubé rušení průběhu taneční zábavy apod.). Veřejně je trestný čin spáchán, pokud je spáchán před nejméně třemi osobami současně přítomnými [§117 písm. b) tr. zákoníku]. Místem veřejnosti přístupným je každé místo, kam má přístup široký okruh lidí individuálně neurčených a kde se také zpravidla více lidí zdržuje, takže hrubá neslušnost nebo výtržnost by mohla být postřehnuta více lidmi (v době činu tam však nemusí být).
V projednávané věci se obviněný dopustil skutků pod body 1) a 2) výroku o vině na chodníku před klubem, tedy na místě veřejnosti přístupném, za přítomnosti více než dvou osob, tedy za přítomnosti nejméně požadovaných tří osob, tedy veřejně, přestože v obou případech k incidentu došlo v pozdní noční hodině, kdy napadl fyzickým útokem poškozené, čímž narušil veřejný klid a pořádek.
U skutku pod bodem 1) svým jednáním současně naplnil i skutkovou podstatu jiného přečinu, přičemž intenzita jeho útoku na poškozeného S. S. byla taková, že poškozenému způsobil zranění spočívající v tržné ráně horního víčka levého oka, hematomu za uchem vlevo a zlomeninu nosních kůstek s dislokací, přičemž tato zranění si vyžádala nejen samotné lékařské ošetření, ale i operační zákrok v celkové anestezii. Jak uvedl státní zástupce, byl tímto incidentem ve značné míře dotčen i zájem na ochraně veřejného (nočního) klidu a pořádku, neboť na místě došlo k situaci, kdy bylo nutno se postarat o zraněného člověka, ať už s pomocí jiných a na místě přítomných osob, tak i asistencí zdravotnické záchranné služby. Příčinou jednání obviněného pak byla předchozí slovní rozepře mezi ním a poškozeným stran toho, že poškozený nebyl vpuštěn do prostoru klubu. Obviněný tak situaci řešil radikálním způsobem, kdy přistoupil k fyzickému násilí.
U skutku pod bodem 2) pak obviněný jednal v podstatě totožným způsobem, kdy však současně svým jednáním nenaplnil skutkovou podstatu přečinu ublížení na zdraví. Vůči poškozenému J. S. použil násilí poté, co došlo mezi ním a poškozeným ke slovnímu konfliktu. Obviněný napadl poškozeného pomocí nástroje, dřevěné tyče sloužící ke cvičení mažoretek, kdy poškozeného uhodil nejméně pětkrát, a to do levého stehna, do hýždí, opakovaně pak do levé ruky, kterou si poškozený kryl hlavu, tedy směřoval svoje údery i na hlavu poškozeného, přičemž mu způsobil zranění, která si vyžádala lékařské ošetření, ačkoli nedosahovala takového rozsahu, aby byla posouzena jako ublížení na zdraví ve smyslu ustanovení §146 odst. 1 tr. zákoníku. Útok za přítomnosti dalších osob trval delší dobu a v útoku obviněný ustal až poté, co si předmětnou tyč, kterou útok na poškozeného vedl, zlomil. Při útoku na poškozeného pak došlo i k poškození jeho mobilního telefonu, čímž byla způsobena škoda ve výši 10.000 Kč. I zde obviněný řešil celou situaci tím, že přistoupil k násilí.
S ohledem na výše uvedené pak lze dospět k závěru, že došlo v obou případech k naplnění všech objektivních znaků skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
Namítal-li pak obviněný, že uvedené jednání nenaplňuje potřebnou míru společenské škodlivosti, tedy že trestní represe měla přijít do úvahy až ve chvíli, kdy ostatní prostředky selhaly či jsou neúčinné, pak Nejvyšší soud takovouto námitku neshledal důvodnou. Porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, zcela jistě nelze zpochybňovat, to však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky nebezpečných činů. Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu, bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (správního, obchodního práva), jimiž lze zajistit nápravu.
Stran namítané absence nepřímého, potažmo přímého úmyslu, resp. subjektivní stránky, nelze ani této námitce přisvědčit. Bez ohledu na to, že obviněný předmětnou námitku zakládá na polemice se skutkovými závěry (kdy namítá, že nebyla prokázána), nelze v projednávané věci uvažovat o posouzení jeho jednání jako jednání nedbalostního. Obviněný nemohl důvodně spoléhat na to, že fyzickým útokem na chodníku před dalšími osobami přítomnými nezpůsobí ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem. Nelze opomenout ani tu skutečnost, že za obdobné jednání byl v minulosti odsouzen. Nejvyšší soud se tak ztotožňuje se závěry nalézacího, a potažmo odvolacího soudu, který dovodil u obviněného srozumění s trestněprávně relevantním následkem hrozícím z jeho jednání.
Posouzení obou takto společensky škodlivých činů nelze posoudit jen podle zákona o přestupcích, resp. vyvození odpovědnosti podle tohoto právního předpisu by nebylo dostačující. Na jednání obviněného je totiž třeba nahlížet v kontextu a v jeho celistvosti. Zejména pak u skutku pod bodem 1) výroku o vině nelze nepřihlížet k tomu, že obviněný svým jednáním naplnil i skutkovou podstatu přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, tedy skutkem z hlediska společenské závažnosti závažnějším.
Skutkovou podstatu přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku naplní pachatel, který jinému úmyslně ublíží na zdraví . Ublížení na zdraví musí být v příčinné souvislosti s jednáním pachatele.
Podle §122 odst. 1 tr. zákoníku se ublížením na zdraví rozumí takový stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného a který vyžaduje lékařského ošetření.
S ohledem na výše popsaná zranění poškozeného S. S. u skutku pod bodem 1) výroku o vině lze uzavřít, že veškeré podmínky pro posouzení jednání obviněného jako přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku jsou splněny.
Po subjektivní stránce jde o úmyslný trestný čin. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných , rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u úmyslu eventuálního byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn (viz Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 170, 171).
Z uvedených zjištění není pochyb o tom, že byla prokázána bezprostřední příčinná souvislost mezi údery obviněného a uvedenými úrazovými změnami poškozeného, a že soudy zcela správně v tomto průběhu děje shledaly, že obviněný tím, že zasadil poškozenému úder pěstí do obličeje, jednal přinejmenším v nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť věděl, že tímto jednáním může způsobit poškozenému zranění (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 3 Tdo 783/2013).
Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše rozvedené závěry dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného A. Š. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 1. 2018
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata