ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.459.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 459/2018-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. dubna 2018 o dovolání podaném R. V. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 8. 2017, sp. zn. 3 To 80/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 T 1/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 4. 2017, sp. zn. 32 T 1/2017, byl R. V. (dále jen obviněný, případně dovolatel) uznán vinným následujícím jednáním:
ačkoli byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 24. 11. 2004, č. j. 4 T 68/93-560, který nabyl právní moci dne 24. 8. 2005, mimo jiné pro spáchání jednak trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zákona a jednak trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zákona k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let a 7 měsíců,
byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 8. 1. 2013, č. j. 1 T 152/2012-106, který nabyl právní moci dne 11. 3. 2013, pro spáchání přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku a 9 měsíců, dne 13. 6. 2015 spáchal mimo jiné přečin výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, pro nějž byl následně odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 26. 4. 2016, č. j. 32 T 50/2015-283, který u něj nabyl právní moci dne 31. 5. 2016, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let,
přesto dne 12. 4. 2016, v době mezi 00:00 hodin a 02:00 hodin, v obci P., v objektu restaurace H. U N., umístěné na ulici F., tedy na místě volně přístupném veřejnosti, za přítomnosti nejméně dalších tří osob, po předchozí konzumaci alkoholických nápojů, fyzicky napadl L. S., a to takovým způsobem, že jej udeřil pěstí ruky do obličejové části hlavy a tímto svým jednáním jmenovanému způsobil zhmoždění nosu a povrchní ránu slizniční části horního rtu, tedy poranění, v jejichž důsledku nebyl L. S. nucen vyhledat lékařské ošetření, načež vzápětí přistoupil ke stolu, u něhož seděl poškozený P. K., a jeho známá R. R. s tím, že když mu tito dali slovně najevo, že si přejí být spolu o samotě, udeřil poškozeného P. K. pěstí ruky do obličejové části hlavy a posadil se k vedlejšímu stolu, avšak vzápětí, za současného vyhrožování, že kdyby měl u sebe nůž, tak bude kvičet jako prase, vědom si skutečnosti, že níže popsaným způsobem mu může způsobit závažná, život ohrožující poranění důležitých orgánů, uchopil do rukou dřevěnou židli o hmotnosti 8,30 kg, a mrštil ji středně velkou silou ze vzdálenosti přibližně 3 metrů po poškozeném, kterého tímto způsobem zasáhnul do obličeje, hned na to totožným způsobem, ale velkou silou, mrštil po poškozeném další židli stejného typu, která jej zasáhla do hrudníku, čímž poškozenému P. K. způsobil poranění spočívající ve zhmoždění pravé očnice, odlomení části hrany vnitřního horního řezáku vlevo, zhmoždění levé strany hrudníku a zlomeninu 9. žebra vlevo, tedy středně těžká poranění s následnou dobou léčení v trvání 4-6 týdnů, kdy s ohledem na použitou intenzitu síly, s níž byly židle vrženy, s ohledem na jejich hmotnost, tvar a materiál, z něhož byly vyrobeny, a místa na těle poškozeného, vůči nimž útok směřoval, jen shodou šťastných okolností zcela nezávislých na jeho vůli nedošlo ke vzniku závažnějších poranění poškozeného, zejména poranění nitrolebních cév a vzniku krvácení do nitrolebních prostorů či mozkových struktur, eventuálně zhmoždění mozkové tkáně.
Tím spáchal pokus zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku, jednak přečin výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
Za to byl odsouzen podle §145 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 roků a 6 měsíců, když podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené na náhradě majetkové škody Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky se sídlem Orlická 2020/4, Praha, částku 2.564 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený P. K., odkázán se svým nárokem na náhradu majetkové škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného rozhodl Vrchní soud v Olomouci dne 9. 8. 2017, sp. zn. 3 To 80/2017, tak, že jej podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 8. 2017, sp. zn. 3 To 80/2017, podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný se neztotožňuje zejména s právní kvalifikací skutku a na ni navazujícím hodnocením nalézacího soudu v případě uložení trestu (dále viz čl. III). V průběhu řízení jak před nalézacím, tak odvolacím soudem opakovaně poukazoval na rozpory ve výpovědích svědků vyslýchaných v předmětné věci. Právě tyto výpovědi jsou podstatné pro právní kvalifikaci skutku, kterou učinil nalézací soud, se kterou se poté ztotožnil i soud odvolací. Soudy obou stupňů sice dospěly k závěru, že takovému hodnocení, které učinily, odpovídá zásadě volného hodnocení důkazů a zásadě formální logiky, ovšem s takovým závěrem se neztotožňuje. Pokud by totiž hodnocení obou soudů odpovídalo ust. §2 odst. 6 tr. ř., bezpochyby musely soudy dojít k takovému hodnocení, kdy v případě zásady in dubio pro reo musí pachatele uznat vinným pouze z toho skutku, který naplní všechny znaky předmětného trestného činu, o němž nejsou důvodné pochybnosti. O právním hodnocení skutku ve smyslu ust. §21 odst. 1 k §145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku, kterého se měl dopustit obviněný, zde pochybnosti jsou a naprosto důvodné. Stojí proti sobě dvě podstatné výpovědi, a to výpověď poškozeného K. a jeho přítelkyně R. Dvě osoby, dvě tvrzení a dva významní svědci skutku, mimo jiné pod vlivem alkoholu (což potvrdil svědek M.). Nelze se spokojit se závěry soudu, které výpověď poškozeného staví nad výpověď jeho přítelkyně – svědkyně – s odůvodněním, že tato byla pod vlivem alkoholu a že poškozený je osobou, která nejlépe vnímá prožité události a poskytuje tudíž nejpřesnější obraz celé situace (ačkoliv i poškozený byl pod vlivem alkoholu). Má za to, že zejména poškozený mohl být ve chvíli jednání obviněného v šoku a ano, mohl vnímat situaci nejlépe, ale také ji mohl vnímat jaksi zkresleně či „nadsazeně“. To ostatně vyplývá také z jeho výpovědi, kdy uvádí, že jej obviněný udeřil pěstí, což neguje svědkyně R. Dále poškozený tvrdí, že mu první židle zlomila zub, R. uvádí, že první židle letěla na ni a ona ji odhodila rukou za sebe a K., tedy K. vůbec nezasáhla. K. říká, že druhá židle mu zlomila žebro, ale přitom nezměnil polohu, R. naopak uvádí, že jej druhá židle shodila na zem. Podle K. házel pachatel židle vrchem s nápřahem, podle R. bokem. K. uvádí, že obviněného polil pivem, R. opět toto neguje. Tyto namátkou vybrané rozpory nejsou žádnými detaily, u kterých by se závěr obou soudů, že je zúčastněné osoby vnímaly rozdílně, dal akceptovat, nýbrž se jedná o zcela zásadní momenty a zakládají tak závažné pochybnosti o řádné objektivizaci předmětného jednání.
Zásadní momenty jsou to zejména proto, že soudy odvodily pokus zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku právě na základě způsobu házení židlí dovolatelem, kdy vzaly za prokázané, že židle byly házeny vrchem s nápřahem a z této skutečnosti odvodily také úmysl dovolatele způsobit poškozenému těžké ublížení na zdraví a jen shodou okolností a šťastných náhod nezasáhly poškozeného výš. Úmysl způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví dovolatel kategoricky popírá. To, že svědek M. mimo jiné vypovídá odchylně od těchto obou výše uvedených osob, pro svědectví stěžejních, jen dokresluje celkovou situaci.
Jak svědek K., tak svědkyně R. jsou osoby, které se léčily v psychiatrické léčebně právě ze závislosti na alkoholu, což značně snižuje jejich věrohodnost, a to především v návaznosti na jejich výpovědi, které obsahují tak značné rozpory, jež není možno přehlédnout pouze s odkazem na skutečnost, že každá osoba vnímá prožité události jiným způsobem, jak uvedl nalézací soud. Návrh na vypracování znaleckých posudků na tyto osoby byly soudy zamítnuty. Soudy vzaly za věrohodné výpovědi osob, které spolu i přes protialkoholní léčbu seděly a požívaly alkoholické nápoje v hospodě.
Soudy měly tedy použít tolik opomíjenou zásadu in dubio pro reo, a to zejména s ohledem na výše uvedené, a pokud by tedy uznaly dovolatele vinným, pak toliko ze spáchání přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. Skutek, jímž byl odsouzený uznán vinným, nenaplňuje zákonné znaky pokusu zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku, když zde zcela absentuje subjektivní stránka, tedy úmysl dovolatele způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví.
Pokud se jedná o úvahy soudů při ukládání trestu, pak nesouhlasí se závěrem, že je dovolatel „speciálním“ recidivistou. Soud vycházel ve svých úvahách při ukládání trestu z právní kvalifikace ust. §145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku, a to s poukazem na předchozí odsouzení rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně č. j. 4 T 68/93-560 ze dne 24. 11. 2004, který nabyl právní moci dne 24. 8. 2005, pro spáchání jednak trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zákona a jednak trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zákona k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let a dvou měsíců. K tomuto je nutno uvést, že se jedná o skutek, který byl spáchán v roce 1993, obviněnému nemůže přitěžovat skutečnost, že orgánům činným v trestním řízení trvalo až do roku 2004, než byla předmětná trestní věc projednána soudem. V současné době uplynulo již 24 let od spáchání skutku, který zakládá výše uvedenou právní kvalifikaci současného jednání dovolatele, přičemž pro hodnocení materiální podmínky recidivy jako přitěžující okolnosti soudní praxe zaujala stanovisko, že doba 10 let od dřívějšího odsouzení je dobou tak dlouhou, že již bude po jejím uplynutí recidiva vyloučena (srov. R 1/1965). Napadený závěr soudů je rovněž v rozporu se zásadou ne bis in idem.
Nadto se soudy ani nezabývaly skutečností, že dovolatel byl rovněž v době spáchání skutku ovlivněn alkoholem. Soudy měly tedy dospět k závěru, že je nutno zkoumat duševní stav dovolatele v době spáchání skutku a nechat za tímto účelem zpracovat znalecký posudek z oblasti psychiatrie za účelem objektivizace míry závislosti dovolatele na alkoholu a jeho účinku na něj, a posoudit, zda se jej dopustil ve stavu zmenšené příčetnosti či nikoliv, což má mimo jiné také vliv na stanovení druhu trestu a jeho výměry, když mohly soudy využít svou pravomoc a na konkrétní případ aplikovat ust. §40 odst. 2 tr. zákoníku, tedy snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby a uložit zároveň ochranné léčení, neboť v tomto konkrétním případě by bylo možno za současného uložení ochranného léčení dosáhnout možnosti nápravy dovolatele i trestem kratšího trvání.
Vzhledem k okolnostem případu a rovněž i s ohledem na skutečně způsobenou újmu poškozenému je trest ukládaný v polovině zákonné trestní sazby v rozmezí 5–12 let odnětí svobody nepřiměřeně přísný.
Ze shora uvedených důvodů dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zcela zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 3 To 80/2017-389 ze dne 9. 8. 2017 a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 32 T 1/2017-287 ze dne 10. 4. 2017 a podle §265l odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu k dalšímu řízení a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, když státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se vyjádřil tak, že je možno plně souhlasit s názorem odvolacího soudu, že pokud jde o úmysl obviněného a charakter zranění poškozeného, ze znaleckého posudku znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, MUDr. Kameníčka, bylo zjištěno, že místo směřování útoku, tedy horní část těla sedícího poškozeného a jeho hlava, typ použitého útočného nástroje i intenzitu uvedeného útoku mohlo dojít ke vzniku nepoměrně závažnějších poranění, ať už v oblasti hlavy či hrudníku poškozeného a takováto zranění by jednoznačně naplňovala kritéria daná ustanovením §122 odst. 2 písm. e) či písm. i) tr. zákoníku, kdy ke způsobení takovýchto zranění nedošlo toliko shodou okolností a tedy i z důvodů nezávislých na vůli samotného obviněného. V jednání obviněného je tedy třeba spatřovat jednání v úmyslu nepřímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť obviněný s ohledem na směřování útoku, jeho intenzitu a použitou zbraň, jakož i s ohledem na skutečnost, že už se v minulosti podobných útoků dopustil, zcela jednoznačně věděl, že poškozenému P. K. může způsobit zejména při zasažení hlavy tímto předmětem závažná zranění, jež by naplnila kritéria těžkého ublížení na zdraví, ale také, že se může dopustit výtržnického chování, tedy že může porušit zájmy chráněné tímto trestním zákoníkem, přičemž pro případ, že takové porušení způsobí, byl s tím srozuměn.
Pokud jde o námitky obviněného stran ukládání trestu, pak zde soudy jeho jednání správně posoudily jako jednání speciálního recidivisty, když jednak se svého jednání dopustil krátce po podmíněném propuštění z posledního výkonu trestu odnětí svobody, dopouštěl se majetkové trestné činnosti a následně i činnosti násilné, přičemž námitky obviněného stran plynutí času jsou zcela právně bezvýznamné, neboť speciální recidivu je možno posoudit bez ohledu na časový odstup předcházejících odsouzení.
Meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod v dovolání naplněn nebyl. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné, dále, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou , v zákonné lhůtě a na předepsaném místě .
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným R. V. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Obviněný R. V. zaměřuje své dovolací námitky do dvou okruhů, kdy prvním okruhem je námitka ve smyslu nesprávného právního posouzení jeho jednání jako pokusu těžké újmy podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoníku, a druhou otázkou pak posouzení jeho speciální recidivy v rámci tohoto ustanovení s ohledem na charakter předchozího odsouzení a následně uloženého trestu.
K prvně vymezenému okruhu problému je možno uzavřít, že se jedná o polemiku se skutkovým zjištěním, když je rozebírán skutkový, a posléze též právní závěr, nižších soudů ve smyslu způsobilosti jednání obviněného přivodit útokem 8 kg židlí vůči hlavě poškozeného zranění, které je podřaditelné pod těžkou újmu. Zcela evidentně se tak jedná o polemiku se stabilizovanými skutkovými zjištěními, která jsou základem pro rozhodování dovolacího soudu. Namítaná polemika s obsahem svědeckých výpovědí poškozeného K. a svědkyně R., tak nemůže být platně podřazena pod citovaný dovolací důvod, když pod tyto námitky směřuje svou vlastní verzi skutkového děje. Současně ani není dán onen extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními nižších soudů a provedenými důkazy, když výpovědi dvou zmíněných svědků nejsou ani zdaleka důkazy jedinými. To samé platí i pro hodnocení výpovědi svědka M., jež má pro věc značný význam. K této otázce se dostatečně vyjádřil soud prvního stupně v rámci hodnocení svědeckých výpovědí na straně 14–16 svého rozsudku a posléze odvolací soud na straně 3 svého usnesení o zamítnutí odvolání. K námitce neprovedení důkazů psychiatricko-psychologickými znaleckými zkoumáními svědků K. a R. se jasně vyjádřil soud prvního stupně na straně 16 i.f. a 17 svého rozsudku, když tento postup je zcela v souladu se zákonem. K problematice tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí je možno uzavřít, že zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Zde navrhované důkazy by byly dílem nadbytečné, dílem impotentní.
Dostatečně je odůvodněn i závěr o způsobilosti jednání obviněného přivodit těžkou újmu na zdraví a také jeho úmyslné zavinění. I zde je možno odkázat na podrobné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který se vyjádřil, s ohledem na vyjádření znalce z oboru zdravotnictví, k možnosti vzniku zranění s ohledem na intenzitu vedeného útoku (velká intenzita síly, s níž byla přinejmenším jedna ze židlí mrštěna), když pouze shodou šťastných okolností, nezávislých na vůli obviněného, nedošlo ke vzniku nepoměrně závažnějších poranění, např. nitrolebního zranění ve smyslu poranění nitrolebních cév a vzniku krvácení do nitrolebních prostorů či mozkových struktur, eventuálně zhmoždění mozkové tkáně. Onen hod takto těžkého předmětu vůči hlavě poškozeného je též dostatečným podkladem pro závěr i o jeho úmyslu, který byl náležitě popsán v rozsudku nalézacího soudu jako nepřímý úmysl, když obviněný zcela jednoznačně věděl, že poškozenému P. K. může způsobit, zejména při zasažení hlavy tímto předmětem, závažná zranění, přičemž pro případ, že takovéto porušení způsobí, byl s tím srozuměn.
Druhá otázka se týká vlivu předchozího odsouzení na ukládaný trest, resp. na samu právní kvalifikaci kvalifikované skutkové podstaty tohoto zločinu. Akcentován je ze strany obviněného značný časový odstup od spáchání prvně jmenovaného trestného činu do doby nynější. V tomto směru je možno tuto námitku podřadit pod tvrzený dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se jedná o otázku hmotněprávního posouzení skutku. V dané věci však Nejvyšší soud v minulosti opakovaně judikoval, že ve vztahu k zpětnosti je možno přihlížet i k velmi starým odsouzením, když takový závěr je zcela oprávněný.
Nad rámec shora uvedeného Nejvyšší soud poukazuje na charakter předcházejícího jednání, takto způsobení smrtelného zranění po úderu do hlavy poškozeného ze strany obviněného ve zcela stejné restauraci v P. U N., a dále na okolnost, že obviněný byl posléze celá léta ve výkonu trestu, z kterého byl podmíněně propuštěn až v roce 2011, což mu reálně znemožňovalo případné opakování trestné činnosti. K tomu došlo až nyní spáchaným skutkem v roce 2016, kdy v mezidobí se dopustil jednání, jež zakládá zpětnost ve vztahu k přečinu výtržnictví. Je tak zcela evidentní, že se jedná o speciální recidivu, když sama skutečnost běhu doby na tuto okolnost nemá vliv. Pod pojmem opětovně se rozumějí případy, kdy pachatel trestný čin těžkého ublížení na zdraví opakuje, tedy především souběh trestných činů podle §145, přičemž dokonce není třeba, aby za takový čin byl již pravomocně odsouzen. Patří sem však samozřejmě i případy, kdy pachatel byl již v minulosti za takový čin pravomocně odsouzen nebo i potrestán, což je dáno s ohledem na popis skutku v této věci. Význam běhu času byl u tohoto znaku vyjádřen v rozhodnutí publikovaném pod č. 58/2001 Sb. rozh. tr., který se týkal znaku opětovně u trestného činu výtržnictví a kde bylo uzavřeno, že „nebylo záměrem zákonodárce jakkoli vymezovat zpětnost od spáchání stejného deliktu totožným pachatelem. V opačném případě by postupoval obdobně jako kupř. ve vymezení trestnosti činu upraveného ust. §205 odst. 2 tr. zákoníku. Zjevně tak bylo zákonodárcovým záměrem zpřísnit potrestání osob, které se dříve dopustily násilného jednání a z jeho následků, byť i v podobě odsouzení a potrestání, si nevzaly žádné ponaučení“.
V dané věci tak bylo zcela po právu rozhodnuto ve smyslu užité právní kvalifikace podle §145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoníku ve vztahu k obsahu předchozího odsouzení rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 24. 11. 2004, č. j. 4 T 68/1993-560. Sama skutečnost, že skutek je v citované věci spáchán v roce 1991, není v dané souvislosti rozhodná, neboť narozdíl od namítaného posouzení recidivujících odsouzení se jedná o znak skutkové podstaty, tudíž nejde o okolnost přitěžující, ale o posouzení jednání z hlediska aplikace zákonného ustanovení hmotného práva, zde trestního zákoníku §145 odst. 2 písm. g) tr. zákoníku. Jestliže pak mu byl uložen v této sazbě §145 odst. 2 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody ve výměře 8 roků a 6 měsíců, tak se jedná o trest ukládaný v této trestní sazbě, jež činí 5 let až 12 let trestu odnětí svobody, tudíž je ukládán trest ještě v dolní polovině zákonné trestní sazby a je zjevné, že předchozí odsouzení nebylo posuzováno jako okolnost přitěžující, což však objektivně neplatí pro další odsouzení, která byla na obviněném R. V. uložena a následně na něm byly vykonávány jiné tresty odnětí svobody. Z těchto důvodu bylo dovolání postupem podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. dubna 2018
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
Vyhotovil člen senátu:
Mgr. Daniel Broukal