ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.529.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 529/2018-36
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 6. 2018 o dovolání, které podal obviněný J. U. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2017, sp. zn. 7 To 409/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 7 T 89/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného J. U. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 7 T 89/2017 , byl obviněný J. U. uznán vinným jednak přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), jednak přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že v době od 23:00 hod. dne 21. 4. 2017 do 00:10 hod. dne 22. 4. 2017 v B. na ulici G., v restauraci S. č., z prvního boxu pod schody odcizil volně odloženou kabelku černé barvy s kovovými ozdobami zlaté barvy značky Deichmann v hodnotě 230 Kč, která obsahovala dámskou kosmetiku – rtěnku zn. Mac, konturovací tužku, lesk na rty, vše v hodnotě 390 Kč, svazek 3 ks klíčů s čipovým klíčem v hodnotě 640 Kč, občanský průkaz v hodnotě 100 Kč, platební kartu České spořitelny v hodnotě 300 Kč, čímž způsobil poškozené T. Š. škodu ve výši 1.660 Kč, dále ve stejné době tamtéž odcizil z volně odložené kabelky mobilní telefon značky HUAWEI P Lite 8 MT v hodnotě 4.000 Kč, koženou peněženku značky MANGO v hodnotě 500 Kč, která obsahovala finanční hotovost v přesněji nezjištěné výši (cca 1.200 Kč), vstupenku na Čarodějáles v hodnotě 500 Kč, průkaz na MHD – měsíční v hodnotě 550 Kč, průkaz pojištěnce zdravotní pojišťovny MV na jméno L. C., SIM kartu v hodnotě 99 Kč, platební kartu České spořitelny, a. s., v hodnotě 300 Kč, čímž způsobil poškozené L. C. škodu odcizením ve výši nejméně 5.949 Kč, přičemž uvedeného jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 10. 1. 2017, č. j. 7 T 155/2016-111, který nabyl právní moci dne 6. 4. 2017, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně z téhož dne č. j. 9 To 95/2017-136, uznán vinným ze spáchání přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku .
Za to byl obviněný odsouzen podle §205 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 24 (dvaceti čtyř) měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené T. Š., bytem B., B., částku ve výši 1.660 Kč, a poškozené L. C., bytem [adresa jmenované je obsažena v obálce se „krytými údaji“ ve smyslu §55 odst. 1 písm. c) tr. ř.; tato je vedena jako příloha spisu sp. zn. 7 T 89/2017, přičemž tímto údajem podložené aktuální ztotožnění oprávněného pro účely případného výkonu rozhodnutí nebo exekuce provede na vyžádání soudu nebo exekutora předseda senátu 7T Městského soudu v Brně nebo jiný k tomu kompetentní zaměstnanec tohoto soudu] částku ve výši 1.949 Kč, přičemž podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškozené T. Š. a L. C. odkázány se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §226 písm. c) tr. ř. byl obviněný zproštěn návrhu na potrestání státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 3. 7. 2017, č. j. 5ZK 229/2017-3, pro skutek spočívající v tom, že v době od 04:00 hod. do 05:00 hod. dne 13. 4. 2017 v B. na ulici N., v restauraci L. na stole spícímu K. Š. z ruky odcizil mobilní telefon značky HUAWEI P8 Lite, zlaté barvy, v hodnotě 3.750 Kč, čímž způsobil poškozenému K. Š. škodu ve výši 3.750 Kč, přičemž uvedeného jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 10. 1. 2017, č. j. 7 T 155/2016-111, který nabyl právní moci dne 6. 4. 2017, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně z téhož dne č. j. 9 To 95/2017-136, uznán vinným ze spáchání přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku , v čemž bylo podaným návrhem na potrestání spatřováno spáchání dílčího útoku pokračujícího přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), d), odst. 2 tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obviněný.
Podle §229 odst. 3 tr. ř. byl poškozený K. Š., bytem V., B., odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 7 T 89/2017, podal obviněný odvolání, které směřoval do všech odsuzujících výroků.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30. 11. 2017, sp. zn. 7 To 409/2017 , a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2017, sp. zn. 7 To 409/2017, resp. odsuzující části, podal obviněný prostřednictvím své advokátky dovolání (č. l. 189–192), ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , jelikož má za to, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , protože napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obviněný má za to, že napadeným usnesením bylo zasaženo do jeho základních práv a svobod podle čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a dále čl. 6 odst. 1 a čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Obviněný namítá, že nebyla naplněna objektivní stránka přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku, jakož i přečinu krádeže v části skutku týkající se údajného odcizení dvou kabelek včetně jejich obsahu, neboť ze skutkových zjištění soudu prvního stupně nelze učinit právní závěr, že by předmětné kabelky byly vůbec odcizeny, nadto pak že je odcizil obviněný. Má tedy za to, že soud prvního stupně učinil opačný závěr toliko na základě neurčitých domněnek a zcela v rozporu s právní zásadou tzv. materiální pravdy obsaženou v §2 odst. 5 tr. ř., když naprosto nedostatečně zjišťoval skutkový stav věci. Ze žádného provedeného důkazu pak především nijak neplyne skutkový závěr, že by se kabelky dostaly do jeho dispozice. Obviněný dále namítl, že jeho jednání, kdy si přisvojil volně ležící mobilní telefon poškozené L. C., by nemělo být hodnoceno jako krádež, jelikož nebyla naplněna subjektivní stránka – úmysl se mobilního telefonu zmocnit, neboť telefon se do jeho moci dostal omylem, když jej z omluvitelných důvodů (rozrušení, ovlivnění alkoholem, pozdní noční hodina atd.) důvodně považoval za vlastní věc. Lze tedy zvážit právní kvalifikaci přečinu zatajení věci podle §219 tr. zákoníku, ovšem s ohledem na hodnotu mobilního telefonu o trestný čin nejde. Jako zásadní vadu spatřuje to, že nalézací soud neprovedl výslech svědka M. S., s čímž se ani nijak nevypořádal v odůvodnění rozhodnutí. Shodně tak se soud druhého stupně nijak nevyjádřil k důvodům, pro něž neprovedl předmětný výslech, a tím učinil napadené rozhodnutí jak nepřezkoumatelné, tak protiústavní. Soudy tak zasáhly do jeho základních práv a svobod.
Vzhledem k výše uvedenému obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2017, sp. zn. 7 To 409/2017, tak i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 7 T 89/2017, a to v odsuzující části rozsudku, a aby věc podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně k novému projednání věci.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 24. 4. 2018, sp. zn. 1 NZO 310/2018.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že z obsahu konkrétních námitek obviněného je zjevné, že k údajným nesrovnalostem v otázce přisvojení si předmětných věcí poškozených a v úmyslném zavinění dospěl přes vyjádření nesouhlasu se skutkovými zjištěními, ke kterým dospěly soudy nižších stupňů. Přitom obviněný v dovolání interpretuje důkazy (výslovně jen svou vlastní výpověď) odlišně od toho, jak byly vyhodnoceny jednotlivě i ve vzájemných souvislostech v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů zejména nalézacím soudem (str. 5–6 odsuzujícího rozsudku). Na podkladě takto modifikovaného a s výjimkou vlastní výpovědi i zcela obecného a neadresného vyhodnocení důkazů obviněný předestírá vlastní verzi skutkového děje, přičemž na podkladě této vlastní verze událostí, pro sebe výhodnější, dospívá k závěru, že většinu věcí, kabelky, resp. jejich obsah, si vůbec nepřisvojil, dokonce že ani vůbec tyto věci odcizeny nebyly. Obviněný přitom záměrně zcela ignoruje důkazy, zejména svědecké výpovědi, včetně výpovědí poškozených, které jednoznačně prokázaly, že k předmětnému trestnému jednání v restauraci S. č. v noci na přelomu dnů 21. 4. 2017 a 22. 4. 2017 došlo. Na podporu svých tvrzení citoval jen neúplné části vět z odůvodnění odsuzujícího rozsudku, které vytrhl z kontextu. Obviněný takto při údajném závěru nalézacího soudu, že: „pachateli mohli být muži, kteří byli vpuštěni do uzavřené společnosti“ zcela vynechal úvodní část věty, v níž soud uvedl, na podkladě jakých důkazů ke svému závěru dospěl a že měl při svém závěru na mysli jediné možné pachatele, nikoli možné pachatele, což také náležitě vyjádřil. Stejně tak obviněný druhou citací věty z odůvodnění rozsudku v kontextu použití slůvka toliko navozuje zkreslený dojem, že byl označen za pachatele jen na základě skutečnosti, že k odcizení všech věcí došlo v jediný okamžik. Závěr o vině obviněného je učiněn po vyhodnocení dalších skutečností vyplynuvších z provedených důkazů, ať již jde o časové souvislosti, o chování obviněného po činu, o situaci na místě činu, u stolu, kde ke krádeži došlo, o roli M. S. atd. Obhajoba obviněného byla jednoznačně vyvrácena, jak uvedl nalézací soud (str. 5 rozsudku) a potvrdil i soud odvolací (str. 5 usnesení). Tento soud se navíc vypořádal i s rozpory mezi výpovědí obviněného a k jeho návrhu dodatečně slyšené svědkyně D. P. Státní zástupce rovněž neshledal, že by se jednalo o případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy.
Stran námitek opomenutých důkazů pak státní zástupce uvedl, že je nutno připustit, že k neprovedení výslechu M. S. není v odůvodnění odsuzujícího rozsudku uvedeno ničeho, ovšem nebyl ani dohledán procesní návrh obviněného, v němž by výslech této osoby výslovně požadoval. Z protokolu o hlavním líčení dne 10. 8. 2017 vyplývá, že k dotazu samosoudkyně obviněný nedal souhlas se čtením úředních záznamů a navrhl vyslechnout čtyři svědky, mezi nimiž se M. S. neobjevil. M. S. byl sice soudem předvolán na den 10. 10. 2017, nepodařilo se mu však doručit. Podstatné ale je, že při hlavním líčení konaném tohoto dne k dotazu samosoudkyně strany již neměly dalších důkazních návrhů. Požadavek na výslech svědka M. S. se pak neobjevil ani v písemném odůvodnění odvolání obviněného ze dne 2. 11. 2017.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jelikož je zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2017, sp. zn. 7 To 409/2017, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným J. U. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy, zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Brně odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.
V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy obviněný poukazuje na dovolací důvod uvedený pod písm. g).
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé , popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména jeho vlastní výpovědi; spadá sem i námitka neprovedení jím navrhovaného důkazu) a vadná skutková zjištění (obecná námitka nesprávných a neúplných skutkových zjištění, kdy má za to, že nelze učinit závěr o tom, že byly kabelky vůbec ukradeny), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a předkládá vlastní verzi událostí (kdy obviněný uvádí, že kabelky nikdy nebyly v jeho dispozici a telefon se k němu dostal omylem z „omluvitelných důvodů“, přičemž si nepamatoval, jak se dostal do restaurace, ani cestu domů, a když si ráno dne 22. 4. 2017 uvědomil svůj omyl stran telefonu, kontaktoval svého známého M. S., jenž mu vypověděl, že měl být po jeho odchodu napaden oslavenci, což obviněného vylekalo, zazmatkoval a jednal zkratovitě, když se tohoto telefonu obratem zbavil).
Námitky obviněného takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Tuto část námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný J. U. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozuje z tvrzených vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Nutno uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Stran námitky opomenutých důkazů, resp. neprovedení výslechu navrhovaného svědka M. S., Nejvyšší soud uvádí, že tzv. opomenuté důkazy jsou takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, a uvedený postup by téměř vždy založil nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost.
V projednávané věci se však o takovýto případ nejedná. V prvé řadě je třeba uvést, že návrh obviněného na výslech svědků M. S. a D. P. (č. l. 169) byl soudu doručen poté, co byl v jeho věci podán řádný opravný prostředek. V rámci řízení před soudem prvního stupně obviněný tento požadavek nevznesl. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 10. 8. 2017 (č. l. 107–110) vyplývá, že k dotazu samosoudkyně obviněný nedal souhlas se čtením úředních záznamů o podaném vysvětlení svědků a navrhl vyslechnout svědky C., Š., Š. a P. Jmenovaný svědek tedy mezi navrhovanými výslechy nebyl, stejně jako svědkyně P. Návrh na doplnění dokazování se neobjevil ani v rámci řádného opravného prostředku. Návrh obviněného na doplnění dokazování výslechem svědků M. S. a D. P., doručený soudu dva dny před konáním veřejného zasedání, byl odvolacím soudem vzat na vědomí. Zatímco svědkyně P. se k soudu dostavila a byla následně soudem vyslechnuta, svědek S. se k soudu nedostavil. Z protokolu o veřejném zasedání ze dne 30. 11. 2017 se podává, že poté, co bylo zjištěno, že se jmenovaný před jednací síní nenachází, byly strany opakovaně dotazovány stran návrhu na doplnění dokazování, kdy obviněný trval na výslechu M. S. Po poradě senátu, bez přerušení jednání, vyhlásil předseda senátu usnesení, že návrhu na výslech svědka M. S. se nevyhovuje, neboť bylo provedeno dokazování v dostatečném rozsahu jak před soudem prvního stupně, tak v invencích doplnění dokazování.
Návrh obviněného na doplnění dokazování výslechem svědků M. S. a D. P. nebyl odvolacím soudem opomenut. V rámci veřejného zasedání se návrhem na výslech obou jmenovaných svědků zabýval, svědkyni P. vyslechl, její výpověď následně rozebírá i v odůvodnění svého rozhodnutí. Stran výslechu M. S. pak dospěl k závěru, že návrhu na jeho výslech nevyhovuje, neboť dokazování bylo provedeno v dostatečném rozsahu. Výslech navrhovaného svědka tedy nebyl proveden, a tím pádem nebyl soudem ani zmiňován v rámci napadeného usnesení.
Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé . Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
O takový případ se v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Brně, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Brně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. V rámci námitek obviněného se tak v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podaly soudy, kdy se obviněný neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními a předkládá vlastní verzi skutkových událostí.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem . Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Obviněný zejména vytkl oběma soudům nižších instancí ve vztahu k odcizeným věcem s výjimkou mobilního telefonu chybný závěr o naplnění objektivní stránky přečinu krádeže a ve vztahu k odcizeným platebním kartám též naplnění objektivní stránky přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku, jakož i ve vztahu k mobilnímu telefonu naplnění subjektivní stránky trestného činu krádeže. Uvedené námitky lze v obecné rovině podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Námitky obviněného jsou však založeny na jeho nesouhlasu s učiněnými skutkovými zjištěními. Obviněný na podkladě zejména své vlastní výpovědi dochází ke zcela odlišným skutkovým závěrům než nalézací soud (str. 5–6 rozsudku). Předkládá soudu vlastní verzi událostí, v rámci níž dospívá k závěru, že kabelky a jejich obsah si vůbec nepřisvojil, dokonce že ani nebyly odcizeny. Obviněný současně odkazuje na některé pasáže samotného odůvodnění, které však vytrhává z kontextu. Takový postup je zcela nepatřičný. Nalézací soud na str. 5–6 rozsudku rozvedl, na podkladě kterých důkazů dospěl k závěru o vině obviněného, kdy současně rozvedl, proč neuvěřil obhajobě obviněného, že tento si vůbec neuvědomoval, co dělal.
Nalézací soud uvedl, že obviněný se předmětné trestné činnosti ve vztahu k přečinu krádeže dopustil „ bezesporu ve formě přímého úmyslu “ podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a to „ vzhledem k zaměřenosti jeho jednání i faktickému opakování trestné činnosti “, kdy u přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku se z jeho strany jednalo minimálně o úmysl nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť „ musel být srozuměn s tím, že v peněžence i kabelce běžné osoby se nachází mimo finanční hotovost také prostředek pro bezhotovostní platby, čímž jsou platební karty, kdy přisvojením si takového platebního prostředku jsou naplněny všechny znaky žalovaného přečinu “ (str. 6 rozsudku). Odvolací soud se i po provedeném doplnění dokazování výslechem svědkyně P. ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. V tomto směru lze odkázat na odůvodnění napadeného usnesení, zejména pak na str. 4–5.
V projednávané věci tedy byly naplněny skutkové podstaty žalovaných přečinů, tedy nebylo namístě uplatnění skutkové podstaty zatajení věci podle §219 tr. zákoníku.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by právně relevantní námitky byly důvodné, dospěl k závěru, že obviněným podané dovolání není zatíženo vytýkanými vadami.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného J. U. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 6. 2018
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu