ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.607.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 607/2018-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 7. 2018 o dovolání, které podal obviněný J. P. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 30. 11. 2017, sp. zn. 14 To 238/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 5 T 215/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného J. P. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 29. 5. 2017, sp. zn. 5 T 215/2015, byl obviněný J. P. uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“) ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 24. 8. 2012 v P. na Finanční úřad pro Jihočeský kraj, Územní pracoviště v Písku, jako předseda představenstva společnosti 1. písecká lesní a dřevařská, a. s., IČ: 25198611, se sídlem Drhovle - Brloh 12, 397 01 Písek, zapsané do obchodního rejstříku, vedeného Krajským soudem v Českých Budějovicích dne 19. 8. 1999 v oddíle B, vložka 1020, v úmyslu získat výplatu nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty, podal daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období měsíce července roku 2012 dané společnosti, jež vycházelo z daňového dokladu – faktury č. 2012.5 ze dne 30. 5. 2012 znějící na částku 22.968.894 Kč, včetně DPH (tj. základ daně ve výši 19.140.745 Kč a DPH ve výši 3.828.149 Kč) vystavené s odkazem na Smlouvu o poskytnutí výlučného práva vytěžit lesní porost a o převodu vlastnického práva k vytěženým stromům ze dne 28. 7. 2012 vztahující se k pozemku k.ú. A., a zahrnuté v účetnictví dané společnosti, a tohoto jednání se dopustil s vědomím, že předmětný doklad obsahuje zjevně nepravdivé údaje, když vzhledem ke svým znalostem s odkazem na zaměření jeho podnikatelských aktivit nejméně od roku 1999 musel vědět, že z plochy pozemku definované k.ú. A., nemohlo být vytěženo cca 11.000 tun dendromasy, když toto množství neodpovídá reálné produkční schopnosti stanoviště, na kterém v letech 1996 až 2012 byly pěstovány vánoční stromky smrku pichlavého s výsadbou v roce 1996 a smýcením v roce 2012, když objem deklarované dendromasy byl učiněn s odkazem na cenu cca 11.000 tun rozštěpované dendromasy, jež se v roce 2012 pohybovala v rozmezí od 11.198.000 Kč (bez DPH) do 14.597.000 Kč (bez DPH), a to za předpokladu, že její průměrná výhřevnost byla 9–10 GJ/t, přičemž na citované faktuře byla deklarována částka 22.968.894 Kč včetně DPH (tj. základ daně ve výši 19.140.745 Kč a DPH ve výši 3.828.149 Kč) jako cena výlučných těžebních práv ze smlouvy 25/2012, byť na daném pozemku mohlo být vytěženo maximálně 1.465 tun dendromasy, jejíž hodnota se v roce 2012 pohybovala v rozmezí od 1.491.000 Kč (bez DPH) do 1.945.000 Kč (bez DPH), a to za předpokladu, že její průměrná výhřevnost byla 9–10 GJ/t, nicméně uplatňovaný nadměrný odpočet DPH společnosti 1. písecká lesní a dřevařská, a. s., ve výši nejméně 3.828.149 Kč nebyl vyplacen, jelikož Finanční úřad pro Jihočeský kraj, Územní pracoviště v Písku, měl pochybnosti o pravdivosti údajů na předmětné faktuře uvedených, které při důkazním řízení nebyly odstraněny a tedy škoda Českému státu zastoupenému Finančním úřadem pro Jihočeský kraj, Územní pracoviště v Písku, nábřeží 1. máje 2259, 397 01 Písek, IČ: 72080043, ve výši nejméně 3.828.149 Kč nevznikla.
Za to byl obviněný odsouzen podle §240 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2,5 (dva a půl) roku, jehož výkon byl v souladu s ustanovením §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) let.
Proti rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 29. 5. 2017, sp. zn. 5 T 215/2015, podal obviněný odvolání, a to do všech výroků napadeného rozhodnutí. Odvolání podala také státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Písku, a to v neprospěch obviněného do výroku o trestu.
O odvoláních rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře usnesením ze dne 30. 11. 2017, sp. zn. 14 To 238/2017, a to tak, že jej podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 30. 11. 2017, sp. zn. 14 To 238/2017, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 478–480), ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , jelikož má za to, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , protože rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný má za to, že v projednávané věci je dán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich vyplývajícími závěry na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé. Uvedení obviněného v popisu skutku je toliko formálního charakteru, neboť nemá oporu v provedeném dokazování. Soudy nezjistily, že by se obviněný dopustil jednání uvedeného v popisu skutku, skutkový stav byl dotvářen nepodloženými úvahami a není výsledkem logických hodnotících úvah. Soudy vybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Obviněný byl de facto odsouzen za to, že obchodoval s těžebními právy, kdy postupoval tak, jak je běžná praxe v tomto oboru, což deklaroval na postupech používaných státním podnikem Lesy České republiky, s. p., a taktéž za to, že využil smluvní volnost při uzavírání cen. Jelikož předmětem smlouvy a samotné faktury byl pouze prodej těžebních práv, není rozhodné, jaké množství štěpky či biomasy se nacházelo na daném pozemku. Soudy se nevyslovily k otázce zákonnosti obchodování s těžebními právy. Poukázal na zavedenou praxi, kdy není možné prodávat štěpku či biomasu tak, že se určí množství předem a toto množství se uvede do faktury či smlouvy. Mimo jiné i z tohoto důvodu se v lesnictví obchoduje s těžebními právy. Obchodník nese tzv. riziko obchodu či podnikání, pokud špatně odhadne očekávané množství štěpky nebo biomasy. Jednotlivé posudky pouze prokázaly, že k těžbě došlo (tj. bylo přijato daňové plnění) a že nelze s jistotou určit množství biomasy/štěpky. Na druhou stranu nebylo prokázáno, že by těžbu na výše zmiňovaném pozemku provedl někdo jiný nebo že by se k těžebním právům hlásil jiný subjekt než 1. písecká lesní a dřevařská, a. s. Ke krácení daně by došlo až v případě, pokud by bylo prokázáno, že na pokyn odsouzeného společnost 1. písecká lesní a dřevařská, a. s., neprovedla těžbu na předmětném pozemku a tím nepřijala plnění z uzavřené smlouvy a vystavené faktury. Dále obviněný uvedl, že společnost 1. písecká lesní a dřevařská, a. s., splnila veškeré podmínky stanovené pro přiznání nároku na odpočet. Naopak finanční správa ani orgány činné v trestním řízení dostatečně a jasně nedoložily, že odsouzený věděl o podvodném jednání, že se účastnil takovéhoto jednání, anebo se při uzavírání obchodu choval neobezřetně. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nejsou patrné žádné skutečnosti ani přímé či nepřímé důkazy ukazující na jakoukoliv spojitost osoby obviněného s ostatními subjekty obchodu, vůči nimž ani nebylo zahájeno trestní stíhání. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 Afs 60/2017 obviněný uvedl, že je povinností orgánů činných v trestním řízení prokázat též úmyslné jednání beze všech pochybností a v opačném případě musí postupovat podle zásady in dubio pro reo.
Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek (správně usnesení) Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 30. 11. 2017, sp. zn. 14 To 238/2017, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 29. 5. 2017, sp. zn. 5 T 215/2015, a dále podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Písku, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 23. 4. 2018, sp. zn. 1 NZO 294/2018.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že valná většina námitek obviněného se ve skutečnosti týká procesní stránky věci, provádění a hodnocení důkazů, přičemž obviněný se takto snaží ve svůj prospěch dosáhnout přehodnocení skutkových zjištění, ke kterým dospěly soudy. Odkázal na teoretická východiska stran extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a uvedl, že v projednávané věci se o takový případ nejedná. Soud prvního stupně se dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů, jakož i při posuzování obhajoby obviněného. Odvolací soud se s argumentací soudu prvního stupně správně ztotožnil. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, flagrantní nelogičnosti ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Za takových okolnosti ani námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být sama o sobě dovolacím důvodem. Pro tuto trestní věc nebylo rozhodující ani posouzení toho, zda je v obecné rovině prodej těžebních práv v souladu se zákonem a praxí v daném oboru. Pro předmětnou trestní věc je totiž rozhodující prokázání zřejmě ekonomické nevýhodnosti údajně proběhnuvšího obchodního případu, který byl zcela očividně pro společnost 1. písecká lesní a dřevařská, a. s, za nastavených podmínek a zejména údajně dojednané ceny vysoce ztrátový a neměl žádné hospodářské opodstatnění. Úmyslné zavinění pachatele za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku nevylučují takové jeho kroky, které podnikl pro uskutečnění podnikatelského záměru, jenž byl ve skutečnosti jen prostředkem ke spáchání protiprávního činu. Proto zde není podstatné, zda pachatel měl skutečný zájem na podnikání, anebo jen předstíral takový zájem v úmyslu vylákat výhodu na příslušné dani, poplatku nebo podobné povinné platbě nebo zkrátit tyto platby. Podstatná je totiž skutečnost, že jednal bez ohledu na dodržení příslušných daňových předpisů. Snad jen námitku, že nebyla naplněna subjektivní stránka pokusu předmětného zločinu, lze s jistými výhradami formálně podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Přesto i tato námitka je uplatněna způsobem v zásadě nepřípustným, jelikož ji obviněný zdůvodnil s odkazem na nesprávné hodnocení soudem provedených důkazů. Soudy se s otázkou subjektivní stránky daného zločinu dostatečně vypořádaly, kde v podrobnostech lze odkázat na jednotlivé pasáže jejich odůvodnění.
Na základě výše uvedeného státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 30. 11. 2017, sp. zn. 14 To 238/2017, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným J. P. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy, zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.
V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy obviněný poukazuje na dovolací důvod uvedený pod písm. g).
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé , popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména jednotlivé posudky, kdy obviněný tvrdí, že prokázaly toliko, že k těžbě došlo a nelze s jistotou určit množství biomasy/štěpky, a nepřímo předmětnou smlouvu a fakturu) a vadná skutková zjištění (obecná námitka nesprávných a neúplných skutkových zjištění, kdy má především za to, že soudy nezohlednily podstatu a ustálenou praxi obchodování s těžebními právy, kdy podstatou předmětné smlouvy a faktury byl pouze prodej těžebních práv a není rozhodné, jaké množství štěpky či biomasy se nacházelo na daném pozemku), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že soudy neprokázaly, že se obviněný dopustil předmětného skutku, a dále, že nebylo prokázáno, že by těžbu na předmětném pozemku provedl někdo jiný nebo se k těžebním právům hlásil jiný subjekt než 1. písecká lesní a dřevařská, a. s.) a předkládá vlastní verzi událostí (kdy obviněný uvádí, že pouze obchodoval s těžebními právy, kdy postupoval tak, jak je běžná praxe v tomto oboru a využil smluvní volnosti při uzavírání cen a dále uvedl, že společnost 1. písecká lesní a dřevařská, a. s., splnila veškeré podmínky stanovené pro přiznání nároku na odpočet).
Námitky obviněného takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Tuto část námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný J. P. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozuje z tvrzených vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Za relevantní proto nelze shledat námitku, že soudy vyhodnotily důkazy v jeho neprospěch, tedy, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Předmětná námitka svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Je pravdou, že se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V projednávané věci však Nejvyšší soud žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Písku, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Skutková zjištění soudu mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. V této souvislosti je třeba konstatovat, že po obsahové stránce byly důkazy nalézacím soudem hodnoceny pečlivě a v souladu s objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém souhrnu, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Nalézací soud se v procesu hodnocení důkazů nedopustil žádného vybočení z mezí volného hodnocení důkazu podle §2 odst. 6 tr. ř. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí v plném rozsahu odkázal na skutkový stav věci zjištěný nalézacím soudem a konstatoval, že o skutkovém stavu věci nejsou žádné důvodné pochybnosti. V rámci námitek obviněného se tak v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podal nalézací soud, resp. soud odvolací, kdy se obviněný neztotožňuje se soudem zjištěným skutkovým stavem věci a předkládá vlastní verzi skutkových událostí.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Nad rámec výše uvedeného lze podotknout, ostatně jak již uvedl státní zástupce, že pro danou věc nebylo rozhodující posouzení toho, zda je v obecné rovině prodej těžebních práv v souladu se zákonem a praxí v daném oboru. Obsah smluv uzavíraných podle tvrzení obviněného údajně společností Lesy České republiky, s. p., nemá pro věc žádný význam, ty se případu obviněného nijak netýkají a nebyl důvod k nim vést dokazování. Civilní právo, do něhož patří i problematika obchodních smluv, je postaveno mimo jiné na zásadě smluvní volnosti. To však neznamená, že pokud je v daňovém řízení vykázán nějaký obchodní případ, a to i na podkladě smlouvy jinak po formální stránce bezvadné a právní úpravou předpokládané, typicky podle smlouvy kupní či smlouvy o dílo, který však nemá reálný odraz ve skutečnosti a je co do předmětu plnění, do existence smluvních stran či do zcela neodpovídajícího rozsahu plnění jen fiktivní, vytvořený jen za účelem obohacení v daňovém řízení zkrácením daně či vylákáním výhody na dani, nemůže být jeho uplatnění v daňovém řízení posouzeno jako trestné ve smyslu §240 tr. zákoníku. Pro nyní projednávanou věc je totiž rozhodující prokázání zřejmě ekonomické nevýhodnosti údajně proběhnuvšího obchodního případu, který byl zcela očividně pro společnost 1. písecká lesní a dřevařská, a. s, za nastavených podmínek a zejména údajně dojednané ceny vysoce ztrátový a neměl žádné hospodářské opodstatnění. Primárním předmětem smlouvy sice mohl být převod těžebních práv, součástí ujednání ovšem byl i převod vlastnického práva k vytěžené hmotě, jejímž zpeněžením by nabyvatel práv k těžbě za normálně očekávatelného běhu událostí musel minimálně pokrýt sjednanou cenu a vlastní náklady na těžbu (sjednání ztrátového obchodu za účelem navázání obchodních styků s předpokladem ziskové obchodní spolupráce v budoucnu zde nepřipadá v úvahu). S otázkou rizika podnikání to nemá nic společného, neboť v předmětném případě byl rozdíl mezi částkou vykázanou na faktuře doložené finančnímu úřadu a hodnotou biomasy, která mohla být reálně na daném pozemku vytěžena, natolik markantní, že při zkušenostech obviněného v oboru jsou omyl či nesprávné vyhodnocení ziskovosti zcela vyloučeny. Úmyslné zavinění pachatele za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku nevylučují takové jeho kroky, které podnikl pro uskutečnění podnikatelského záměru, jenž byl ve skutečnosti jen prostředkem ke spáchání protiprávního činu. Proto zde není podstatné, zda pachatel měl skutečný zájem na podnikání, anebo jen předstíral takový zájem v úmyslu vylákat výhodu na příslušné dani, poplatku nebo podobné povinné platbě nebo zkrátit tyto platby. Podstatná je totiž skutečnost, že jednal bez ohledu na dodržení příslušných daňových předpisů.
Obviněný sice namítl, že nebyla naplněna subjektivní stránka daného trestného činu, kdy tuto námitku by bylo možno ve formální rovině podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně námitka obviněným vznesená byla uplatněna způsobem neregulérním, neboť byla uplatněna pouze a výlučně s odkazem na nesprávné hodnocení soudem provedených důkazů, jeho vlastní hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi skutkového stavu věci, čímž se zcela míjí s obviněným uplatněným dovolacím důvodem.
Namítá-li obviněný, že vůči ostatním osobám, které byly jako články řetězu účastny na samotném obchodu, dosud nebylo zahájeno trestní stíhání, je možno poukázat na to, že pro závěr o úmyslném zavinění pachatele je bez významu, zda jiný podnikatel by nakonec musel řešit otázku splnění daňové povinnosti vůči státu. Právní odpovědnost každého z těchto subjektů se totiž posuzuje samostatně (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 5 Tdo 1055/2012).
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. 7. 2018
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu