ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.689.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 689/2018-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 7. 2018 o dovolání, které podala obviněná V. M. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 55 To 319/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 18 T 94/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněné V. M. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 21. 3. 2017, sp. zn. 18 T 94/2016, byla obviněná V. M. uznána vinnou zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3, odst. 4 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dopustila jednáním podrobně popsaném ve výroku o vině.
Za to byla odsouzena podle §206 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 24 (dvacetičtyř) měsíců.
Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen a podle §82 odst. 1 tr. zákoníku stanovena zkušební doba v trvání 36 (třicetišesti) měsíců.
Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku za použití §48 odst. 4 tr. zákoníku byla obviněné současně uložena přiměřená povinnost spočívající v tom, aby během zkušební doby podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla dále obviněné uložena povinnost nahradit poškozenému Insolvenčnímu správci poškozeného J. G., se sídlem v Ú. n. L., Ž., škodu ve výši 206.038,16 Kč a poškozené A. G., trvale bytem v Ú. n. L., K., škodu ve výši 84.516 Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 21. 3. 2017, sp. zn. 18 T 94/2016, podala obviněné odvolání směřující do výroku o vině i trestu.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 55 To 319/2017, a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), e), f) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněná V. M. se uznává vinnou zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, kterého se dopustila jednáním spočívajícím v tom, že
v Ú. n. L. na adrese M., ani jinde, od srpna 2012 do prosince 2013 vyjma plateb z 6. 11. 2012 ve výši 1.500 Kč, z 8. 1. 2013 ve výši 8.900 Kč a z 23. 12. 2013 ve výši 3.000 Kč, nevyplácela sirotčí důchod své vnučce A. G. a dále v době od srpna 2012 do února 2014 vyjma platby 2.000 Kč nevyplácela sirotčí důchod svému vnukovi J. G., ačkoliv si byla vědoma toho, že tyto dávky byly určeny výhradně jejím vnoučatům, jimž byla ustanovena jako opatrovník rozhodnutím Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 3. 2005 pod č. j. 20 P 275/2003-44, a jako opatrovníku jí byly na její bankovní účet zasílány Českou správou sociálního zabezpečení sirotčí důchody určené pro obě nezaopatřena vnoučata, a s ohledem na skutečnost, že otcem obou vnoučat byl muž polské národnosti, jí na výše uvedený účet byly zasílány sirotčí důchody i ze strany polské, kdy v době od srpna roku 2012 do ledna roku 2013 byla na účet opatrovnice V. M. ze strany České správy sociálního zabezpečení zasílána částka ve výši 10.576 Kč měsíčně, dále v době od února roku 2013 do prosince roku 2013 částka ve výši 10.752 Kč měsíčně, přičemž po ukončení vyplácení sirotčího důchodu A. G. byl dále od ledna 2014 do února 2014 vyplácen příspěvek pouze J. G., a to v lednu 2014 ve výši 5.376 Kč a v únoru ve výši 5.399 Kč, přičemž J. G. následně zažádal o výplatu sirotčího důchodu do vlastních rukou, a tímto svým jednáním tak způsobila A. G. škodu na nevyplaceném českém a polském sirotčím důchodu ve výši 166.303,87 Kč, a J. G. škodu na nevyplaceném českém a polském sirotčím důchodu ve výši 188.478,87 Kč, a uvedeného jednání se dopustila jako poručnice obou dětí, kdy měla ze zákona povinnost hájit zájmy dětí a nakládat s finančními prostředky ze sirotčího důchodu výhradně v jejich prospěch a pro jejich potřebu.
Za to byla odsouzena podle §206 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let.
Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen a podle §82 odst. 1 tr. zákoníku stanovena zkušební doba v trvání 1 (jednoho) roku.
Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku za použití §48 odst. 4 tr. zákoníku byla obviněné současně uložena přiměřená povinnost spočívající v tom, aby během zkušební doby podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost nahradit poškozeným:
1) J. G. k rukám Insolvenčního správce poškozeného JUDr. Bohumila Vintricha, se sídlem Ústí nad Labem, Žukovova č. 546/15, škodu ve výši 177.703,87 Kč.
2) A. G., trvale bytem v Ú. n. L., K., škodu ve výši 84.516 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený J. G. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních .
II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala obviněná dovolání (č. l. 416–418), v němž uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněná především namítla, že není pravdou, že by sirotčí důchody vyplácené ČSSZ či Polskou republikou použila pro svoji potřebu. Byla naopak velmi tolerantní a naivní, přičemž to byli právě poškození, tedy její vnoučata, kdo se k ní chovali neurvale, užívali návykové látky, a marnotratně nakládali s penězi, které jim ve své naivitě byla nucena dávat. V této souvislosti uvedla, že se o poškozené starala, platila za ně vysoké částky za telefonní hovory z mobilů, hradila také náklady spojené s přípravou na jejich budoucí povolání, a v jejich prospěch financovala i další věci. Pokud jde o okamžik jejího odstěhování se ze společně obývaného bytu, zdůraznila, že peníze poté předávala osobně poškozenému J. G. před prodejnou O. v Č. L., přičemž vnuk za ní dojížděl i 2x měsíčně a sirotčí důchod ve výši cca 20.000 Kč bral jak za sebe, tak i za sestru A. To, že si od něj předání peněz nenechala potvrdit, sice bylo její chybou, ale poškozený jí stejně nehodlal nikdy potvrzení vydat či podepsat. Výpovědi poškozených pak označila za chaotické, nesourodé a vzájemně si odporující. Dále se podrobně vyjádřila k závadovému chování poškozených. V závěru dovolání zpochybnila závěr soudů, že poškozené A. G. způsobila škodu ve výši 90.864 Kč nevyplacením českého sirotčího důchodu a 84.516 Kč nevyplacením polského sirotčího důchodu, a poškozenému J. G. celkovou škodu ve výši 177.703,87 Kč na nevyplaceném českém a polském sirotčím důchodu. Tyto částky podle ní před soudem nebyly nikdy zjištěny a obžaloba tak byla podána zcela bezdůvodně. Pokud by – jak zdůraznila – orgány činné v trestním řízení postupovaly objektivně, nikdy by na ni nemohla být podána obžaloba a ona by nikdy nemohla být odsouzena.
Na základě výše uvedeného obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 55 To 319/2017, jakož i všechna rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, aby věc v potřebném rozsahu znova projednal a rozhodl.
K dovolání obviněné se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 8. 6. 2018, sp. zn. 1 NZO 496/2018.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněné, uvedl, že z obsahu dovolací argumentace je patrno, že obviněná jen opakuje své výhrady zmiňované již v předchozích stadiích trestního řízení, s nimiž se oba soudy řádně vypořádaly. Z hlediska posouzení podaného dovolání a rozhodnutí o něm je však podstatné zejména to, že výhrady obviněné pod uplatněný ani žádný jiný dovolací důvod podřadit nelze. Trestná činnost obviněné je časově vymezena obdobím od srpna 2012 do prosince 2013, potažmo do února 2014. Obviněná nicméně část dovolací argumentace směřuje ještě k období před tím, než se z bytu poškozených odstěhovala, období do července 2012 předmětem trestního stíhání tedy není. Situace diametrálně odlišná však nastala v období od srpna 2012. Obviněná V. M. se pravděpodobně z důvodu konfliktů s vnoučaty ze společně obývaného bytu odstěhovala a žádnými finančními prostředky se již na chodu domácnosti nijak nepodílela. Přesto byly na její účet nadále zasílány sirotčí důchody pro děti. Obviněná v této souvislosti namítá, že sirotčí důchody poškozeným vyplácela, neboť je osobně předávala J. G. Zjištění soudů, která učinily na podkladě řádně provedených a náležitě hodnocených důkazů, jsou však zcela opačná. V tomto směru lze odkázat na úvahy obsažené na str. 8–9 rozsudku nalézacího soudu, potažmo na str. 4–7 (body 7–8) rozsudku soudu odvolacího, kde jsou výstižným způsobem zdůrazněny okolnosti svědčící pro výše uvedený závěr, který se stal podkladem výroku o vině. Především, oba poškození shodně potvrdili, že sirotčí důchody jim obviněná nevyplácela a zpočátku jim dokonce tvrdila, že jí už na účet zasílány nejsou. Tvrzení obviněné V. M., že sirotčí důchody předávala J. G. osobně v České Lípě, pak v kontextu dalších důkazů vyznívá zcela nelogicky a zmateně. Tvrzení obviněné stran skutkového stavu prezentované v podaném dovolání je založeno pouze na výhradách vůči tomu, jak obecné soudy provedené důkazy hodnotily a k jakým skutkovým závěrům poté dospěly. Takové námitky se však s uplatněným dovolacím důvodem míjí a přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu založit nemohou. To se přitom týká i výhrad, v jejichž rámci obviněná zpochybňuje způsobení škody. Ani k tomu totiž neuvádí nic konkrétního vyjma opakovaného vyjádření v tom směru, že ve skutečnosti žádnou škodu nezpůsobila.
Podané dovolání státní zástupce shledal za podané z jiného důvodu, než jaký je uveden v §265b tr. ř., a jako takové jej navrhl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 55 To 319/2017, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest. Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnou V. M. vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněnou uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit námitky, v rámci nichž obviněná soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (především svědecké výpovědi poškozených, jež v konečném důsledku považuje za chaotické, nesourodé a vzájemně si odporující) a vadná skutková zjištění (obecná námitka, že skutkový stav věci nebyl náležitě objasněn, resp. že o poškozené se náležitě starala, platila za ně vysoké částky za telefonní hovory a další náklady, kdy naopak poškození se chovali nezodpovědně a marnotratně a v této souvislosti poukázala na komplikované vztahy mezi ní a poškozenými), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, kdy poukazuje na neprokázání výše vzniklé škody) a vlastní verzi skutkového stavu věci (obviněná trvá na tom, že není pravdou, že by sirotčí důchody vyplácené ČSSZ či Polskou republikou použila pro svou potřebu; zdůraznila, že poté co opustila společnou domácnost, peníze předávala osobně poškozenému J. G. před prodejnou O. v Č. L., přičemž poškozený za ní dojížděl i 2x měsíčně a sirotčí důchod ve výši cca 20.000 Kč bral za sebe i sestru A.).
Námitky obviněné takto vznesené jsou založeny na podkladě jejího vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněné) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněná vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněná výše uvedený dovolací důvod nezaložila na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Tuto část námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněná V. M. uplatnila, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněná namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozuje z tvrzených vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Nutno uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy . Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod. Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé.
O takový případ se v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v České Lípě, která se stala podkladem napadeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudy hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněné a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněná, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Z obsahu dovolání obviněné je zřejmé, že její námitky výše uvedeným požadavkům na hmotněprávní povahu námitek v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají a nejsou tak způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. 7. 2018
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu