ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.696.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 696/2018-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 8. 2018 o dovolání podaném M. B. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 1. 2018, sp. zn. 5 To 346/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 73 T 23/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 73 T 23/2017, byl M. B. (dále jen obviněný, případně dovolatel) uznán vinným následujícím jednáním:
společně s pravomocně odsouzeným R. B. dne 9. 12. 2016 v době kolem 23:30 hodin, v O.-H., na ulici K., ve společných prostorách bytového domu ve 2. podlaží, po předchozí slovní rozepři fyzicky napadli poškozeného M. H. tak, že jej nejprve obžalovaný B. a poté i obžalovaný Ba. opakovaně udeřili pěstí do hlavy, kdy poškozený si hlavu kryl rukama, v průběhu napadení poškozený M. H. upadl na zem, kde jej obžalovaní M. B. i obžalovaný R. B. opakovaně kopali do celého těla, včetně hlavy, čímž poškozenému M. H. způsobili zhmoždění obou očnic s krevními podlitinami očních víček, zhmoždění levého kotníku s otokem a pohmatovou citlivostí, kožní oděrku hřbete nosu, a zhmoždění očních bulbů se zakrvácením do spojivek i do zadního očního segmentu, konkrétně sklivce, tedy středně těžké zranění s průměrnou dobou léčení v délce 3-4 týdnů, které si u poškozeného vyžádalo lékařské ošetření, avšak bez výraznějšího omezení v běžném způsobu života.
Tím spáchal pokus přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §146 odst. 1 tr. zákoníku, za to byl odsouzen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §62 odst. 1, odst. 3, §63 odst. 1 tr. zákoníku k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin. Podle §63 odst. 2 tr. zákoníku mu byla uložena povinnost: dostavit se ve lhůtě 10 pracovních dnů od doručení tohoto rozsudku k projednání podmínek výkonu trestu obecně prospěšných prací na středisko Probační a mediační služby v Ostravě, se sídlem Ostrava – Mariánské Hory, ul. Tovární 985/18, do skončení výkonu trestu obecně prospěšných prací s probačním úředníkem řádně spolupracovat, zejména pravidelně se k němu dostavovat, oznámit mu do 5 pracovních dnů každou změnu svého pobytu a telefonického kontaktu a informovat ho o všech podstatných změnách, které mohou ovlivnit výkon trestu obecně prospěšných prací, dostavovat se k poskytovateli prací po dobu výkonu trestu obecně prospěšných prací bez předchozího užití omamných a psychotropních látek, včetně alkoholu, vyjma látek předepsaných lékařem, a na výzvu probačního úředníka, nebo jiného pověřeného pracovníka se podrobit namátkovému testování na přítomnost omamných a psychotropních látek v těle.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému (a již odsouzenému R. B.) uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně, se sídlem Ostrava-Vítkovice, Jeremenkova 161/11, IČ: 47672234, částku ve výši 9.296 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození Pražská správa sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 8, Trojská 1997/13a, M. H., bytem K., O.-H., odkázáni se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného rozhodl Krajský sodu v Ostravě dne 9. 1. 2018 sp. zn. 5 To 346/2017, tak, že jej podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 1. 2018 sp. zn. 5 To 346/2017, podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotněprávním posouzení.
Skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nenaplňuje znaky trestného činu ublížení na zdraví dle §146 odst. 1 trestního zákona (správně zákoníku, pozn. Nejvyššího soudu, dále opraveno) ve stadiu pokusu, jímž byl obžalovaný uznán vinným, a za který mu byl uložen trest. Současně rozhodnutím soudů bylo porušeno právo na spravedlivý proces, mezi jehož aspekty se řadí rovněž zákaz libovůle při rozhodování soudů (blíže nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2110/07, ze dne 28. 5. 2009). Dále pak soud v rámci dokazování porušil též zásadu zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností a zásadu volného hodnocení důkazů. Obviněnému je známo, že Nejvyšší soud do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně zásadně nezasahuje, nicméně výjimečně tak může učinit s ohledem na principy, které vyplývají z ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces, a to v případě, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Takový rozpor je dán, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. (blíže např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 7 Tdo 439/2012). Obviněný je přesvědčen, že některá skutková zjištění provedená soudem prvního stupně jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, když některá skutková zjištění, která soud učinil, jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna a skutková zjištění, která soud učinil, nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení. S takto chybně učiněnými skutkovými závěry soudu prvního stupně se ztotožnil i odvolací soud, aniž by se celou věcí a námitkami obžalovaného podrobněji zabýval.
Zásadní nedostatek, kterým trpí provedené dokazování soudy oběma stupňů, spočívá v nesprávné interpretaci videozáznamu, který zachycuje začátek incidentu mezi obviněným, R. B., a poškozeným M. H. V čase 0:03 až 0:04 videozáznamu je vidět, že incident rozpoutala osoba, která je uvnitř bytu – poškozený M. H. Skutečnost, že si začal právě poškozený, potvrdila ve svědecké výpovědi i svědkyně M. P. Obviněný sice došel společně s R. B. za poškozeným M. H., nikoliv však z důvodu, aby se s poškozeným bezprostředně napadli, ale aby ho upozornili na jeho předchozí zjevně nevhodné chování k B. M. Poškozený je „uvítal“ napadením, oba obvinění se společně bránili způsobem přiměřeným vzhledem k útoku, nechtěli ohrozit zájem chráněný zákonem, a to ani v nepřímém úmyslu. Právě prvotní útok poškozeného byl příčinou potyčky mezi všemi zúčastněnými, chování obviněného a R. B. nebylo excesivní povahy, když sám poškozený dál pokračoval v útocích. Obviněný má za to, že soud měl aplikovat ustanovení §29 trestního zákoníku vztahující se na nutnou obranu. Závěr krajského soudu o tom, že obvinění útočili dva proti jednomu, je v rozporu s provedenými důkazy, když incident prokazatelně rozpoutal poškozený, který pak dále pokračoval v napadání vůči obviněným. Zároveň skutečnost, že oba obvinění utrpěli pouze lehká zranění, nevylučuje možnost aplikace ustanovení §29 trestního zákoníku o nutné obraně, když tato obrana musí být z povahy věci důsledná a musí mít potenciál odvrátit přímo hrozící útok.
V rozsudku soudu prvního stupně jsou podrobně rozpracovány dva mechanismy úrazového děje, kdy se soud přiklonil k variantě vylíčené poškozeným M. H., nicméně důkaz provedený znaleckým posudkem připouští i mechanismus úrazového děje tak, jak jej popsali v trestním řízení oba obžalovaní. Právě v tomto místě obviněný apeluje na dovolací soud, aby důkladně zvážil celou situaci v kontextu extrémních rozporů s provedenými důkazy, poškozený H. si během celého trestního řízení všechny své výpovědi přikresloval a zveličoval, byl přistižen při uvádění nepravdivých informací a nelze ho považovat za důvěryhodnou osobu.
Jestliže jednání poškozeného H. bylo vyhodnoceno jako přestupek (a to poškozený incident rozpoutal a aktivně útočil), obviněný rozporuje kvalifikování jeho jednání jako pokus trestného činu ublížení na zdraví. Obviněný má za to, že orgány činné v trestním řízení použily jediné vodítko pro rozlišení právní kvalifikace jednání mezi obviněnými a poškozeným – a to takové, že na základě lékařských zpráv viděly zranění poškozeného a dobu jeho léčení, v důsledku čehož řešily věc v trestněprávní rovině ve vztahu k obviněným, kdežto jednání poškozeného bylo posouzeno jako přestupek. Zranění poškozeného a zejména doba léčení se však v rámci dokazování v hlavním líčení ukázala jako značně přehnaná. Soud prvního stupně měl rozhodnout o zproštění obžaloby vzhledem k tomu, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem, ale nanejvýš přestupkem, v čemž spatřuje naplnění důvodu dovolání dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Dále jedním ze znaků trestného činu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku je zavinění ve formě úmyslu. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže a) pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Obviněný však v tomto případě rozhodně nejednal v úmyslu a ani mu úmyslné zavinění nebylo před soudy bez důvodných pochybností prokázáno na základě provedeného dokazování, což je v přímém rozporu s §2 odst. 5 tr. ř. Úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Celý incident se rozpoutal spontánně, a to z popudu poškozeného, bez jakékoliv předchozí domluvy obviněných. Pokud lze tedy jednání obviněného posuzovat jako zaviněné, nebude zde zavinění ve formě úmyslu, ale pouze nedbalostní. Nedbalostní forma zavinění nepostačuje k tomu, aby byly naplněny znaky skutkové podstaty ublížení na zdraví dle §146 odst. 1 tr. zákoníku, rovněž bez úmyslu k dokonání trestného činu není trestný ani pokus. Následek, kdy došlo k určitému ublížení na zdraví poškozeného, by měl být považován za nedbalostní, což neodůvodňuje kvalifikaci právního jednání jako trestného činu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku.
K tomuto dovolatel poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 1968, sp. zn. 2 Tz 22/67. Podle tohoto judikátu k naplnění subjektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tehdejšího tr. zák. nestačí, že pachatel jednal úmyslně, nýbrž musí být prokázáno, že jeho úmysl směřoval ke způsobení následku uvedeného v tomto ustanovení, tj. ke způsobení ublížení na zdraví. Zůstanou-li po vyčerpání všech dosažitelných důkazů pochybnosti o některé skutkové okolnosti důležité pro zavinění, jmenovitě pro úmysl přivodit následek uvedený v tehdejším §221 odst. 1 tr. zák., je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného a neuznat jej vinným tímto trestným činem.
Nad rámec výše uvedeného má obviněný za to, že v jeho jednání absentuje společenská škodlivost dle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Soud prvního stupně se ke zvážení společenské škodlivosti ve svém odůvodnění vůbec nevyjádřil, odvolací soud poté konstatoval, že trestní odpovědnost obžalovaného je dána a je natolik vysoká, že k vyřešení věci by nepostačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného předpisu než tr. zákoníku. Nicméně toto své konstatování soud ničím nepodkládá, ani nijak neodůvodňuje. Ohledně zhodnocení společenské škodlivosti obviněný poukazuje na své předchozí námitky – nejednal v úmyslu, incident rozpoutal poškozený, obviněný se bránil, poškozený sice měl nějaké zdravotní následky, nicméně ty ho neomezovaly v běžném způsobu života, poškozený se snažil se svými výpověďmi záměrně zkomplikovat životní situaci obou obviněných ve věci, určité zdravotní následky si z incidentu odnesli i oba obvinění. Veškeré trestněprávní následky jsou pro obviněného fatální, tím spíše s ohledem na okolnosti daného případu.
Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující ve výrocích o vině a trestu a výroku o náhradě škody a sám rozhodl rozsudkem o zproštění obžaloby.
Opis dovolání obviněného byl samosoudkyní soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, když státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se vyjádřil tak, že námitky nelze pod uplatněný dovolací důvod přiřadit, neboť nesměřují vůči právnímu posouzení skutku či jinému hmotněprávnímu posouzení, kromě toho je nepovažuje za důvodné ani v obecné rovině. Není pravda, že by přezkoumávaná soudní rozhodnutí vykazovala deficit práva na spravedlivý proces z důvodu libovůle soudů. Z přezkoumávaných rozhodnutí je totiž dobře patrné nejen to, jaký skutek je obviněnému kladen za vinu, nýbrž i to, o jaké důkazy soudy své stanovisko o vině obviněného opřely a jakými úvahami se přitom řídily. Z dotčených rozhodnutí je přitom dobře patrné též to, jak se soudy vypořádaly s obhajobou obviněného a proč neuvěřily jeho verzi průběhu skutkového děje. V tomto ohledu lze poukázat především na str. 8-11 rozsudku okresního soudu, ze kterých též vyplývá, že nedošlo k porušení zásady volného hodnocení důkazů ani zásady in dubio pro reo, neboť na podkladě provedených důkazů lze závěr obviněného o vině bezpečně učinit, a to aniž by hodnocení důkazů soudy bylo nelogické či vnitřně rozporné. Byť si lze v hypotetické rovině představit i jiné hodnocení provedených důkazů, vyhodnocení ze strany soudů závažnými nedostatky netrpí, soudy řádně vysvětlily, proč akceptovaly verzi poškozeného, a nikoliv obviněného, závěr o jeho vině tudíž obsahu provedených důkazů neodporuje a nelze tvrdit, že by vycházel z extrémně vadného dokazování, které trpí extrémními rozpory. Namítá-li obviněný nutnou obranu, pak vychází ze své vlastní verze skutkového děje, která byla ovšem soudy vyvrácena – podle ve věci činných soudů to byl právě obviněný, kdo útočil, nikoliv poškozený. Proto nelze námitku nutné obrany v daném případě pod uplatněný dovolací důvod přiřadit, vychází z jiné než soudy akceptované verze skutkového děje, tudíž jejím prostřednictvím obviněný primárně napadá skutková zjištění a teprve v návaznosti na to, tedy až sekundárně, právní kvalifikaci. K argumentaci tohoto typu však nelze v dovolacím řízení zásadně přihlížet.
Dále obviněný namítá, že jeho jednání může být nanejvýše přestupkem, že absentuje úmyslné zavinění, které je obligatorním znakem skutkové podstaty přečinu, jež je mu kladen za vinu, jednal pouze nedbale, a konečně jeho jednání postrádá společenskou škodlivost. Tyto námitky pod uplatněný dovolací důvod sice přiřadit lze, avšak nejsou důvodné. Předně ve skutkové větě popsané jednání nemůže být přestupkem, protože vykazuje veškeré znaky pokusu přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §146 odst. 1 tr. zákoníku, jak správně vysvětluje okresní soud na str. 11-12 svého rozsudku. Za této situace naplnění všech zákonných znaků pokusu předmětného přečinu je možnost kvalifikovat skutek jako pouhý přestupek vyloučena. S tím souvisí též společenská škodlivost jednání obviněného. V zásadě každé jednání vykazující formální znaky trestného činu je současně též jednáním společensky škodlivým a ani v řešeném případě nelze konstatovat existenci nějakých výjimečných okolností, díky kterým by bylo možno říci, že skutek obviněného nedosahuje ani spodní hranice trestnosti. Uplatnění trestní odpovědnosti tedy nic nebrání, čin obviněného společensky škodlivý je. Co se týče namítaného nedostatku úmyslného zavinění, též zde se jedná o nedůvodnou výtku. Při způsobu, kterým obviněný společně s další osobou poškozeného napadli (opakované údery pěstí do hlavy, opakované kopání do těla poškozeného poté, co upadl na zem), musel být obviněný minimálně srozuměn ve smyslu §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku s tím, že poškozený utrpí na svém zdraví újmu odpovídající ublížení na zdraví (§122 odst. 1, §146 odst. 1 tr. zákoníku). Že rány pěstí a kopy (mířené též do oblasti hlavy poškozeného) mohou jiného člověka poranit, a v některých případech i fatálně, je skutečností známou každému, tato znalost nevyžaduje žádného zvláštního vzdělání, jistě si jí byl plně vědom i obviněný. Pokud za této situace poškozeného bil pěstí a kopal do něj, byl tedy s možností újmy na zdraví poškozeného bez jakékoliv pochybnosti srozuměn. Subjektivní stránka předmětného přečinu naplněna byla.
Vzhledem k tomu, že z odůvodnění dotčených rozhodnutí nelze dovodit ani existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, když naopak vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v §125 odst. 1 tr. ř., a jako taková jsou rozhodnutí plně přezkoumatelná, navrhuje dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou , v zákonné lhůtě a na předepsaném místě .
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. B. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Část dovolacích námitek má jednoznačně skutkový základ, pod který je možno podřadit námitku směřující do porušení práva na spravedlivý proces, který je dovozován z toho, že skutková zjištění nižších soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Dovolatel zde sice poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 439/2012, nicméně na rozdíl od tohoto citovaného rozhodnutí, v daném případě nebyl tento tzv. extrémní nesoulad naplněn. Pod tu samou skupinu důkazů je možno vztáhnout i námitku týkající se údajně nesprávné interpretace videozáznamů a z toho se odvíjejících úvah o průběhu skutkového děje zejména ve vztahu k tomu, jak celý incident započal. To samé pak platí i o údajně dvojím možném průběhu úrazového děje, tedy mechanizmu připouštějícím i jiný případ vzniku zranění než ten, který vylíčil poškozený M. H. Se všemi těmito námitkami se jak soud prvního stupně na str. 8 až 11 velmi podrobně zabýval, kdy současně platí, že na tyto správné skutkové závěry navázal i odvolací soud na str. 3 a 4 svého rozhodnutí pod body 6) a 7). Platí, že na základě řádně provedených důkazů lze závěr obviněného o vině bezpečně učinit, jestliže hodnocení důkazů soudy nižších stupňů není ani nelogické či vnitřně rozporné. Nejde o znak libovůle soudů při hodnocení provedených důkazů, byť je možno připustit i jinou verzi skutkového děje a to včetně mechanismu vzniku zranění poškozeného. To však neznamená, že by nebylo možno obviněného uznat vinným řádně odůvodněným postupem v souladu s hodnotícími úvahami §2 odst. 6 tr. ř., tedy oním způsobem předvídaným v námitkách o spravedlivém procesu. Ten samý základ má i námitka týkající se nutné obrany, na kterou podle dovolatele mělo být přistoupeno, když obrana musí být důraznější než útok a proto jsou zranění obviněného a jeho spolupachatele méně závažná než zranění poškozeného. Pod touto námitkou se opět skrývá nesouhlas se skutkovými zjištěními. V zásadě tak platí, že nyní opakovaná část dovolacích námitek je shodná s argumenty, jež byly obsahem odvolání projednávaného před Krajským soudem v Ostravě.
Zatím co námitka o údajné nutné obraně má svůj podklad výlučně ve vlastní tvrzené verzi skutkového děje, tak pod uplatněný dovolací důvod je možno podřadit námitku týkající se absence úmyslného zavinění a z toho důvodu pak kvalifikování jednání jako možný přestupek. Nicméně soud prvního stupně jasně na citovaných str. 11 a 12 svého rozhodnutí popsal, proč a z jakých důvodů naplnil obviněný všechny znaky pokusu přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §146 odst. 1 tr. zákoníku, kdy současně musel být minimálně srozuměn ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, s tím, že poškozený utrpí újmu odpovídající ublížení na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku, tedy že mířené rány pěstí a kopy do oblasti hlavy poškozeného mohou tato zranění způsobit. Tím je naplněna i ona subjektivní stránka, tedy zavinění obviněného, kdy jen shodou okolností na jeho vůli nezávislých k naplnění ublížení na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 a §146 odst. 1 tr. zákoníku nedošlo. Současně takto popsaný skutek je zcela běžným způsobem páchání této trestné činnosti, který nikterak nevybočuje z obvyklého způsobu jejího provádění, aby bylo možno dovozovat, že jednání není dostatečně společensky škodlivé. Není zde dána žádná výjimečná okolnost, která by konkrétní způsob provedení tohoto činu jednání obviněného posunovala směrem k dolní hranici tohoto přečinu, případně pod tuto dolní hranici k možnému posouzení jeho jednání jako přestupek. Platí, že opakované údery do hlavy poškozeného v situaci, kdy je napaden více útočníky, jsou dostatečně invazivním zásahem do tr. zákoníkem chráněného zájmu na ochraně zdraví. To samé je možno vztáhnout i k okolnosti přibrání dovolatele již odsouzeným spolupachatelem B. a jeho příchodu ke dveřím, za kterými byl poškozený a dále pak následku na těle poškozeného, který nebyl bagatelní, ale je náležitě popsán ve skutkové větě rozhodnutí soudu prvního stupně.
Z tohoto důvodu bylo dovolání obviněného M. B. odmítnuto postupem podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. 8. 2018
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
Vyhotovil člen senátu:
Mgr. Daniel Broukal