ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.715.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 715/2018-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 7. 2018 o dovolání, které podal obviněný K. K. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. 68 To 64/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 1 T 58/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného K. K. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 1 T 58/2016 , byl obviněný K. K. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dopustil podle skutkových zjištění jednáním spočívajícím v tom, že dne 19. 5. 2015, v době kolem 16.15 hodin, řídil po ulici V. v Š., která je v daném úseku hlavní komunikací, ve směru z centra města, osobní motorové vozidlo značky Peugeot 206, ve vlastnictví společnosti BONARK, s. r. o., IČ: 49610937, se sídlem Petrov nad Desnou 150, a jehož provozovatelem byla společnost BOIVARK, s. r. o., IČ: 29454158, se sídlem Jesenická 1198/7A, Šumperk, přičemž současně byla v daném úseku na hlavní komunikaci osazena svislá dopravní značka „B 20a Nejvyšší dovolená rychlost“, která upravovala nejvyšší dovolenou rychlost v místě na hodnotu 30 km/hod., kdy obžalovaný nepřizpůsobil rychlost jízdy svým schopnostem, vlastnostem vozidla, předpokládanému stavebnímu a dopravně-technickému stavu pozemní komunikace, předpokládanému provozu na pozemních komunikacích, kdy jel v daném úseku rychlostí v technicky přijatelném rozmezí mezi 69 až 75 km/hod., tedy ve střední hodnotě 72 km/hod., v důsledku čehož nestihl reagovat na z vedlejší ulice B. N. vyjíždějící vozidlo značky Renault Kangoo, řízené řidičkou, poškozenou E. A., která při vyjíždění respektovala dopravní značku „P6 Stůj, dej přednost v jízdě!“, zastavila na výhledu a poté v technicky přijatelném rozmezí rychlosti mezi 17 až 19 km/hod., vjela do hlavní komunikace – ulice V., následkem čehož došlo ke střetu přední části vozidla Peugeot s levým bokem vozidla Renault Kangoo, po kterém bylo toto vozidlo nárazem odmrštěno na zdejší budovu, ve vlastnictví subjektu M. H. – Hospoda U H., se sídlem T., Š., kdy po nárazu do budovy se vozidlo Renault odrazilo zpět na komunikaci a v důsledku dopravní nehody došlo ke zranění poškozené E. A., která utrpěla zejména hematom ve stěně břišní aorty, drobnou rupturu levé ledviny, mnohočetné nedislokované fraktury pánve, zlomeninu X. až XII. žebra vlevo, zhmoždění plic, otřes mozku, což si vyžádalo její hospitalizaci v nemocničním zařízení do dne 9. 6. 2015, dále pak po dobu šesti týdnů její rehabilitační pobyt v nemocničním zařízení, přičemž poškozená byla neschopna samostatné chůze až do poloviny července 2015 a do současnosti se podrobuje rehabilitačním procedurám, je omezena v pohybu a trpí bolestivostí postižených tělesných partií, dále došlo ke zranění spolujezdce ve vozidle Peugeot 206, poškozeného M. K., který utrpěl zhmoždění lebky, otřes mozku sporně, řezné rány levého předloktí, řeznou ránu pravého lokte bez nutnosti vystavení pracovní neschopnosti, kdy poškozený trpěl bolestivostí po dobu dvou dnů, přičemž došlo také k rozsáhlým hmotným škodám na obou vozidlech a byla nárazem vozidla Renault poškozena i při hlavní komunikaci stojící a výše označená nemovitost .
Za to byl odsouzen podle §147 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu ve výměře 2 (dvou) roků.
Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti řízení motorových vozidel na 1 (jeden) rok.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené E. A., bytem D., Š., zastoupené zmocněncem JUDr. Jiřím Novákem, na náhradě škody částku ve výši 39.757 Kč a nemajetkovou újmu ve výši 401.857 Kč, a poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky se sídlem Orlická 4/2020, Praha 3, na náhradě škody částku ve výši 131.235 Kč.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Česká průmyslová zdravotní pojišťovna, Ostrava-Vítkovice, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená E. A., zastoupená zmocněncem JUDr. Jiřím Novákem, odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 1 T 58/2016, podal obviněný odvolání, které směřoval do výroku o vině, trestu a adhezního výroku. Odvolání podal taktéž státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Šumperku, a to v neprospěch obviněného do výroku o trestu. Odvolání do výroku o náhradě škody podala i poškozená E. A.
O odvoláních rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. 68 To 64/2017 , a to tak, že z podnětu odvolání Okresního státního zástupce v Šumperku podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém výroku o trestu, a za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. obviněného při nezměněném výroku o vině, jak je uveden v napadeném rozsudku, odsoudil podle §147 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 2 (dvou) roků.
Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti řízení motorových vozidel na 2 (dva) roky.
V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Podle §256 tr. ř. byla odvolání obviněného K. K. a poškozené E. A. zamítnuta.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. 68 To 64/2017, resp. odsuzující části, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 470–472), ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný namítá, že učiněná skutková zjištění ze strany soudů nevyjadřují naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty přisouzeného trestného činu. Je toho názoru, že oba soudy při hodnocení důkazů, které byly provedeny v průběhu celého řízení, zejména vycházely ze všech důkazů a skutečností, které pouze svědčily proti jeho osobě. Z důvodu zkušeností, které získal jednak ze silničního provozu, ale zejména z automobilových soutěží, je podle obviněného zřejmé, že poškozená paní E. A. nerespektovala při jízdě dopravní značku „P6 Stůj, dej přednost v jízdě!“, před výjezdem do hlavní komunikace – ulice V. vůbec nezastavila a uvedenou křižovatku se snažila projet nepřerušenou a v podstatě plynulou jízdou. Nesouhlasí rovněž se závěrem a následně i vyhodnocením zjištěných skutečností, že poškozená nemohla zabránit vzniku nehodového děje. Už samotný fakt, že ve směru jízdy se na uvedené vozovce a v jeho jízdním pruhu nacházelo další auto, a to dodávkový automobil bílé barvy, nasvědčuje tomu, že při vjezdu do hlavní komunikace z ulice B. N. na ulici V. nedávala poškozená přednost ani tomuto automobilu a ani nerespektovala dopravní značku „P6“. Pokud by měl mít svůj díl spoluviny na této dopravní nehodě, tak pouze z důvodu překročení maximální povolené rychlosti. Obviněný je tedy přesvědčen, že při celkovém hodnocení zjištěných skutečností a důkazů, a to jak jednotlivě, tak vcelku, existují objektivní skutečnosti a důkazy k tíži poškozené, které však nebyly soudy vzaty v potaz. Soudy se přiklonily k verzi a variantě, která se projevila uznáním jeho viny a v následném vyměřeném trestu, bez jakékoliv spoluodpovědnosti, příp. viny ze strany poškozené.
Vzhledem k výše uvedenému obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 31. 7. 2017, č. j. 68 To 64/2017-424, tak i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 7. 12. 2016, č. j. l T 58/2016-369, a věc přikázal Okresnímu soudu v Šumperku k novému projednání.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 23. 5. 2018, sp. zn. 1 NZO 469/2018.
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že neshledává, že by ve věci šlo o případ tzv. extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry na straně druhé, a je proto třeba vycházet z učiněných skutkových závěrů. Námitky obviněného přitom nenaplňují nejen deklarovaný dovolací důvod, ale ani žádný jiný ze zákonem taxativně stanovených dovolacích důvodů. Obviněný prostřednictvím svých námitek pouze předkládá dovolacímu soudu k posouzení jinou (pro něj příznivější) verzi skutkového děje a polemizuje se způsobem, jaký soudy hodnotily ve věci provedené důkazy. Skutečnost, že poškozená před vjezdem do křižovatky zastavila, vyplynula nejen z její výpovědi, ale vyplynula jako nejvíce pravděpodobná varianta i z výpovědi soudního znalce Ing. Ivana Krejsy, odborného vyjádření Ing. Ladislava Mandáka, PhD., znalce z oboru doprava, přičemž přestupkové řízení, které bylo vedeno Městským úřadem Šumperk proti poškozené, bylo zastaveno, neboť na základě znaleckého posudku a vyhodnocení všech důkazů nebylo prokázáno, že by poškozená před vjezdem do křižovatky nezastavila. Pokud soudy dospěly k závěru, že poškozená svou povinnost vyplývající ze zákona neporušila, je podle jejího názoru takové hodnocení důkazů zcela v souladu se zákonem. Je nepochybné, že prvotní a jedinou příčinou dopravní nehody byla rychlost vozidla řízeného obviněným, který v místě, kde byla nejvyšší povolená rychlost stanovená na 30 km/h, jel rychlostí 69–75 km/h, tedy rychlostí minimálně dvakrát větší než rychlostí povolenou, v důsledku čehož poškozená nemohla adekvátně reagovat a došlo ke vzniku dopravní nehody. Jednání obviněného potom nelze, s přihlédnutím ke všem okolnostem, kvalifikovat jinak než přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jelikož bylo podáno z jiného důvodu, než byl uveden v §265b tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. 68 To 64/2017, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným K. K. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé , popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména jeho vlastní výpovědi a výpovědi poškozené E. A.) a vadná skutková zjištění (obecná námitka nesprávných a neúplných skutkových zjištění, kdy má za to, že nelze učinit závěr o tom, že by poškozená zastavila na stopce, dále zjištění stran toho, zda poškozená mohla srážce vozidel zabránit), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a předkládá vlastní verzi událostí (kdy obviněný uvádí, že poškozená nerespektovala při jízdě dopravní značku „P6 Stůj, dej přednost v jízdě!“, před výjezdem do hlavní komunikace – ulice V. vůbec nezastavila a uvedenou křižovatku se snažila projet nepřerušenou a v podstatě plynulou jízdou; existují objektivní skutečnosti a důkazy k tíži poškozené, resp. jejího spoluzavinění).
Námitky obviněného takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Tuto část námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný K. K. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozuje z tvrzených vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Nutno uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Ve vztahu k uplatněným námitkám Nejvyšší soud poznamenává, že obviněný vznesl námitku, že nebyly naplněny všechny zákonné znaky skutkové podstaty přisouzeného trestného činu podle §147 odst. 2 tr. zákoníku, kteroužto lze ve formální rovině, byť s velkou dávkou benevolence, podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitka obviněným vznesená byla nicméně uplatněna způsobem ne zcela regulérním, neboť byla uplatněna s odkazem na nesprávné hodnocení soudem provedených důkazů, jeho vlastní hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi skutkového stavu věci, tedy zcela odlišný skutkový základ, čímž se míjí s obviněným uplatněným dovolacím důvodem.
Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé . Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod.
O takový případ se v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Šumperku, která se stala podkladem napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. V rámci námitek obviněného se tak v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podaly soudy, kdy se obviněný neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními a předkládá vlastní verzi skutkových událostí, tedy, že to byla chyba poškozené, nikoli jeho, která způsobila následnou kolizi obou vozidel.
Skutečnost, že poškozená před vjezdem do křižovatky zastavila na stopce, byla stěžejním zjištěním pro posouzení skutku a případné její spoluviny. V rámci předcházejícího řízení (v projednávané věci se jedná o druhé rozhodnutí ve věci) bylo soudem odvolacím soudu prvního stupně uloženo, aby provedl doplňující šetření, což soud nalézací učinil. Vycházel jak z výpovědi poškozené, tak zejména z výpovědi soudního znalce Ing. Ivana Krejsy. Dále pak z odborného vyjádření Ing. Ladislava Mandáka, PhD., znalce z oboru doprava, stejně jako z výsledků přestupkové řízení, které bylo vedeno Městským úřadem Šumperk proti poškozené a které bylo zastaveno, neboť na základě znaleckého posudku a vyhodnocení všech důkazů nebylo prokázáno, že by poškozená před vjezdem do křižovatky nezastavila. Odvolací soud uvedl, že zatímco poškozená setrvala od počátku řízení na své výpovědi, obviněný svou výpověď měnil. V rámci řízení bylo postaveno najisto, že hlavní příčinou nehody byla nepřiměřená rychlost obviněného, která v místě střetu více než dvojnásobně překračovala nejvyšší povolenou rychlost. Odvolací soud uvedl, že „ jestliže obžalovaný před místem střetu jel za dodávkovým vozidlem a pak náhle zvýšil při předjíždění tohoto vozidla svoji rychlost až na 72 km/h, jak dovodil znalec Ing. Krejsa, pak není divu, že před rozjezdem do křižovatky, po zastavení svého vozidla, poškozená E. A., při rozhlížení se, nemusela vozidlo obžalovaného vůbec vidět a zaregistrovat, kdy následně při průjezdu křižovatkou, do vozidla poškozené obžalovaný ve zmíněné vysoké rychlosti, navíc na daném nepřehledném místě, vrazil, když se pohyboval v prostoru této křižovatky rychlostí naprosto neodpovídající dané dopravní situaci “. Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, že „ příčinou srážky obou vozidel je právě naprosto neadekvátní zvýšení rychlosti vozidla obžalovaného, při předjíždění bílé dodávky, kdy takto se obžalovaný do křižovatky ve své podstatě pro ostatní účastníky silničního provozu přiřítil naprosto neadekvátní rychlostí a právě proto došlo ke srážce, neboť z důvodu této nepřiměřené rychlosti obžalovaný ani nedal dalším účastníkům silničního provozu možnost k tomu, aby mu z vedlejší silnice dali přednost v jízdě “ (str. 7 a 8 napadeného rozsudku).
Stěžejní je pak i zjištění, že rychlost poškozené nebyla pro střet vozidel zásadní. Znalec se zabýval i možností, že by poškozená skutečně na stopce nezastavila a do křižovatky vjela plynulou jízdou. Nicméně „ otázka, zda vozidlo řízené poškozenou vyjelo do křižovatky z nuly nebo vjelo do křižovatky bez zastavení, nemělo na vlastní nehodový děj žádný vliv, neboť pokud by obžalovaný respektoval dopravní značení a jel předepsanou rychlosti 30 km/h, pak by ke střetu vůbec nemohlo dojít, neboť poškozená by se svým vozidlem danou křižovatkou před obžalovaným již zcela bezpečně projela. Ten samý závěr pak znalec konstatoval dokonce i při rychlosti obžalovaného 50 km/h “ (str. 8 napadeného rozsudku). Tento závěr však stojí nad rámec uvedeného, neboť bylo prokázáno, že poškozená na značce stop zastavila a byla to právě nepřiměřeně vysoká rychlost obviněného, který navíc v nepřehledném úseku předjížděl jiný automobil, která způsobila srážku obou vozidel.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem . Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozené, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenou, resp. obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
V projednávané věci tedy byla naplněna skutková podstata žalovaného přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti pode §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by právně relevantní námitky byly důvodné, dospěl k závěru, že obviněným podané dovolání není zatíženo vytýkanými vadami.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného K. K. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. 7. 2018
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu