ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.2065.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 2065/2018-188
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobkyně B. K., zastoupené JUDr. Pavlem Virágem, advokátem se sídlem v Praze 3, Sudoměřská 1550/6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 258/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2016, č. j. 25 Co 135/2016-130, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne ze dne 23. 6. 2016, č. j. 25 Co 135/2016-130, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 12. 2015, č. j. 19 C 258/2014-86, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se v řízení na žalované domáhá zaplacení částky 251 018 Kč s příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 14/2001, v němž vystupovala jako poškozená.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. 12. 2015, č. j. 19 C 258/2014-86, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 91 875 Kč s příslušenstvím (výrok I), v částce 159 143 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil vyhovující výrok I rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, změnil zamítající výrok II tohoto rozsudku tak, že žalované uložil povinnost zaplatit částku 27 436 Kč s příslušenstvím, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Nejvyšší soud k dovolání žalobkyně rozhodl usnesením ze dne 10. 5. 2017, č. j. 30 Cdo 5342/2016-153, tak, že dovolání odmítl (výrok I usnesení Nejvyššího soudu) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II usnesení Nejvyššího soudu). Nejvyšší soud dovolání podané žalobkyní odmítl pro vady, neboť v něm žalobkyně nijak nekonkretizovala předpoklady přípustnosti dovolání.
5. Ústavní soud nálezem ze dne 14. 5. 2018, sp. zn. I. ÚS 2502/17, k ústavní stížnosti žalobkyně rozhodl tak, že usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, č. j. 30 Cdo 5342/2016-153, bylo porušeno základní právo stěžovatelky na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem zaručené článkem 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (výrok I nálezu Ústavního soudu), rozhodnutí Nejvyššího soudu proto zrušil (výrok II nálezu Ústavního soudu) a ve zbývající části ústavní stížnost odmítl (výrok III nálezu Ústavního soudu).
6. Ústavní soud v odůvodnění svého nálezu nejprve uvedl, že dovolání musí obsahovat náležitosti stanovené §241 odst. 2 o. s. ř., k nimž patří vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dále zdůraznil, že toto vymezení může být vyjádřeno v kterékoliv části, a to i na více místech, a není rovněž nezbytné, aby ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu byla specifikována uvedením spisové značky konkrétního rozhodnutí. V návaznosti na to odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 2500/17, a na nález Ústavního soudu ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. III. ÚS 3369/17, kterými bylo rozhodnuto o ústavních stížnostech jiných stěžovatelů vystupujících ve stejném trestním řízení v procesním postavení poškozených, v nichž dovodil, že stěžovatelé dostatečně určitě vymezili důvody přípustnosti dovolání. Závěry v citovaných nálezech učiněné proto Ústavní soud vztáhl i na projednávanou věc, přičemž uzavřel, že stěžovatelka učinila předmětem přezkumu otázku složitosti řízení, stejně jako postup orgánů veřejné moci. V souladu s těmito závěry pak Nejvyšší soud zavázal, aby opětovně posoudil přípustnost dovolání stěžovatelky.
7. S ohledem na skutečnost, že nálezem Ústavního soudu bylo zrušeno usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 10. 5. 2017, č. j. 30 Cdo 5342/2016-153, přistoupil dovolací soud opětovně k projednání dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2016, č. j. 25 Co 135/2016-130.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Žalobkyně v dovolání napadá závěr odvolacího soudu o snížení zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení o 30 % z důvodu jeho složitosti. Konkrétně namítá, že odvolací soud kritérium složitosti řízení ve vztahu k celkové délce řízení přecenil, když nesmírně rozsáhlé a podrobné dokazování se vedlo pouze do 6. 6. 2006, kdy nabyl právní moci odsuzující rozsudek nad jedním z obviněných, P. S. Po tomto datu až do skončení řízení dne 29. 8. 2013 již nelze podle žalobkyně délku řízení odůvodnit složitostí věci, ale nesprávným postupem soudů projevujícím se nízkou aktivitou orgánů činných v trestním řízení, opakovaným projednáním věci ve více soudních instancích, prodlevami mezi jednotlivými hlavními líčeními a vydáním několika vadných rozhodnutí.
9. Žalovaná ve vyjádření k dovolání namítá, že žalobkyně netvrdí takové skutečnosti, které by odůvodňovaly změnu či zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu. Ve vztahu k námitkám žalobkyně uvádí, že v posuzovaném řízení se neprojevily žádné průtahy ve smyslu nečinnosti. Délka řízení byla dána především objektivními okolnostmi, pro které bylo řízení složité jak po procesní, tak po skutkové a částečně i právní stránce. V této souvislosti poukazuje žalovaná zejména na potřebu rozsáhlého a složitého dokazování zahrnujícího nutnost výslechu několika stovek svědků, opakovaného výslechu obviněných a vypracování řady znaleckých posudků. Společně s tím pak žalovaná upozorňuje na rozsáhlost spisového materiálu, a rovněž na složitost řízení spočívající v obtížném shromažďování důkazního materiálu, a to zejména v souvislosti s předvoláváním svědků k hlavním líčením.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb . ) , dále jen „o. s. ř.“.
11. Dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
12. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
13. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud se při přezkumu výše či formy zadostiučinění omezuje na posouzení právních otázek spojených s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1599/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 1768/15). Jinými slovy, v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, dovolací soud posuzuje jen správnost základních úvah odvolacího soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace jednotlivých kritérií měl soud přiměřené zadostiučinění snížit o 10%, 20%, nebo 30 % (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3817/2015).
15. Otázka snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu složitosti řízení nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění hodnotil složitost řízení, jež plynula z opakovaného průběhu řízení na třech stupních soudní soustavy, vysokého počtu poškozených, více současně stíhaných pachatelů, objemného spisového materiálu a potřeby rozsáhlého dokazování (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 679/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013).
16. Nejvyšší soud vázán právním názorem Ústavního soudu vysloveným v nálezu ze dne ze dne 14. 5. 2018, sp. zn. I. ÚS 2502/17, ve spojení s nálezem Ústavního soudu ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. III. ÚS 3369/17, a nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 2500/17, však měl dovolání za přípustné pro posouzení otázky kritéria postupu orgánů veřejné moci, neboť při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
17. Dovolání je důvodné.
18. Podle §13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
19. Podle §31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odst. 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odst. 3).
20. V rozsudku ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, Nejvyšší soud dovodil, že z hlediska kritéria spočívajícího v postupu orgánu veřejné moci [§31a odst. 3 písm. d) OdpŠk] je třeba zejména zkoumat, zda jeho postup v řízení odpovídá procesním pravidlům. Dojde-li v řízení ke zrušení rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady, spočívající především v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru, popř. v rozporu postupu orgánu veřejné moci, který vydání rozhodnutí předcházel, s procesními předpisy, je třeba takovou skutečnost při posuzování celkové délky řízení zohlednit, a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku uvedeného pochybení orgánu veřejné moci ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně.
21. K náležitému posouzení kritéria postupu soudů v posuzovaném řízení (byť v případě jiných dovolatelů) vybídl rovněž Ústavní soud v nálezu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 2500/17, když s poukazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva zdůraznil, že opakované projednávání věci na několika stupních soudní soustavy, kdy vydaná rozhodnutí musela být soudy vyšších instancí rušena z důvodu existence vad řízení či nesprávného posouzení věci, svědčí spíše o vážné dysfunkci soudního systému a že tuto skutečnost je třeba přičítat k tíži soudům.
22. V nyní posuzovaném případě odvolací soud vzal za správný závěr soudu prvního stupně, že v posuzovaném řízení se neprojevily dílčí nedůvodné období nečinnosti, nicméně nikterak se nezabýval otázkou, zda postup soudů v řízení byl v souladu procesními pravidly a zda se případná pochybení soudů projevila na celkové délce řízení, přestože žalobkyně v řízení namítala, že nepřiměřená délka řízení byla zapříčiněna především nesprávným procesním postupem rozhodujících soudů. Vzhledem k tomu je posouzení věci provedené odvolacím soudem neúplné, a tudíž i nesprávné.
VI. Závěr
23. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení §243e odst. 2 o. s. ř. i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
24. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozsudku vyslovenými.
25. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího soudu rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 7. 2018
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu