ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.2622.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 2622/2018-361
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobkyně I. Š., nar. XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem se sídlem v Brně, Krkoškova 748/28, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 98/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2017, č. j. 13 Co 129/2017-273, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2017, č. j. 13 Co 129/2017-273, se zrušuje v rozsahu, v jakém jím byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 1. 2017, č. j. 25 C 98/2014-150, ve výrocích II, IV a V a ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení; ve zbylém rozsahu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne 24. 11. 2014, doplněnou podáním došlým soudu dne 29. 7. 2016 a dále podáním došlým soudu dne 5. 9. 2016, domáhala jednak konstatování, že došlo k průtahům v řízení u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 11 Cm 204/95, a přiznání finančního zadostiučinění za toto řízení v celkové výši 348 000 Kč s příslušenstvím, a dále konstatování, že došlo k průtahům v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 11 Cm 82/2008, a přiznání finančního zadostiučinění za toto řízení ve výši 85 000 Kč s příslušenstvím.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 12. 1. 2017, č. j. 25 C 98/2014-150, zamítl žalobu, aby soud konstatoval, že průtahy v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 11 Cm 204/95 došlo k zásahu do práva žalobkyně na spravedlivý proces (výrok I), zamítl žalobu, aby soud konstatoval, že průtahy v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 11 Cm 82/2008 došlo k zásahu do práva žalobkyně na spravedlivý proces (výrok II), zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 348 000 Kč s příslušenstvím (výrok III), zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 85 000 Kč s příslušenstvím (výrok IV), a uložil žalobkyni zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč (výrok V).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. 6. 2017, č. j. 13 Co 129/2017-273, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
4. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že řízení pod sp. zn. 11 Cm 204/95 bylo u soudu zahájeno dne 8. 3. 1995, kdy soudu došla žaloba podaná Bankou Haná, a. s., proti žalobkyni, v té věci jako žalované, o zaplacení částky 72 587 Kč jako nároku vyplývajícího ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi účastnicemi, od níž Banka Haná, a. s., odstoupila. Žalobě bylo vyhověno a řízení bylo definitivně skončeno odmítnutím ústavní stížnosti žalobkyně (usnesením Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2010). Žalobkyně v řízení pod sp. zn. 11 Cm 204/95 uplatnila dne 20. 5. 2002 vzájemným návrhem nárok na zaplacení částky ve výši 3 318 323 Kč, jako náhrady škody, kterou jí měla Banka Haná, a. s., způsobit bezdůvodným odstoupením od smlouvy a neposkytnutím sjednaného úvěru v plné výši. Usnesením ze dne 4. 7. 2008 byl vzájemný návrh vyloučen k samostatnému řízení, jež bylo u soudu vedeno pod sp. zn. 11 Cm 82/2008. Tento vzájemný návrh byl však zamítnut a řízení bylo skončeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2013 o odmítnutí dovolání žalobkyně. Žalobkyně dne 28. 4. 2014 uplatnila u žalované nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu za nepřiměřenou délku výše uvedených řízení. Žalovaná ohledně řízení vedeného pod sp. zn. 11 Cm 204/95 vznesla námitku promlčení a ohledně řízení pod sp. zn. 11 Cm 82/2008 konstatovala, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu, přičemž za dostačující formu zadostiučinění považovala konstatování porušení práva.
5. Na základě výše uvedených skutkových zjištění shledal soud prvního stupně k námitce žalované a s poukazem na ustanovení §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, nárok na zadostiučinění nemajetkové újmy za tvrzenou nepřiměřenou délku řízení vedeného pod sp. zn. 11 Cm 204/95 promlčeným. Uvedený závěr odůvodnil tím, že žalobkyně se o vzniklé nemajetkové újmě dozvěděla z usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2010, kterým byla odmítnuta její ústavní stížnost, nárok na přiměřené zadostiučinění však u žalované uplatnila až dne 28. 4. 2014, tedy po uplynutí šestiměsíční promlčecí doby. Možnost, že by se žalobkyně mohla o vzniklé nemajetkové újmě dozvědět později, soud prvního stupně vyloučil. Dále se soud prvního stupně zabýval řízením vedeným pod sp. zn. 11 Cm 82/2008, jehož délku zhodnotil jako nepřiměřenou, a tudíž představující nesprávný úřední postup ve smyslu §13 odst. 1 věty třetí OdpŠk. Uvedený závěr odůvodnil tím, že řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy, soud prvního stupně i soud odvolací rozhodovaly shodně dvakrát, jednou rozhodoval soud dovolací. Řízení trvalo podle soudu prvního stupně od podání vzájemného návrhu (dne 20. 5. 2002) do jeho skončení (dne 28. 11. 2013) celkem 11 let a 6 měsíců. Uvedenou délku řízení vyhodnotil soud prvního stupně jako nepřiměřenou, porušující právo žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě a působící žalobkyni nemajetkovou újmu. Adekvátním odškodněním této újmy pak soud prvního stupně shledal konstatování porušení práva. Řízení mělo podle jeho názoru pro žalobkyni „nulový“ význam, který dovozoval z toho, že nejpozději od odmítnutí ústavní stížnosti v původním řízení musela vědět, že nebude s žalobou ve vyloučeném sporu úspěšná. Dále soud prvního stupně uvedl, že konstatování porušení práva je plnohodnotnou formou zadostiučinění předpokládanou ustanovením §31a odst. 2 OdpŠk a satisfakce v penězích připadá v úvahu až tehdy, pokud by morální satisfakce nepostačovala.
6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a zcela se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně o promlčení žalobních nároků vztažených k řízení pod sp. zn. 11 Cm 204/95. Odvolací soud navíc k námitce žalobkyně o nemravnosti uplatnění námitky promlčení konstatoval, že neshledal žádné okolnosti, pro něž by výkon práva žalované představovaný vznesením námitky promlčení bylo namístě shledat rozporným s dobrými mravy. Dále se odvolací soud zabýval právním posouzením nároku na zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení vedeného pod sp. zn. 11 Cm 82/2008. Odvolací soud akceptoval závěr soudu prvního stupně, podle kterého je celková doba řízení (11 let a 6 měsíců) nepřiměřená, představující nesprávný úřední postup ve smyslu §13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, a tak působící žalobkyni nemajetkovou újmu. Odvolací soud se naopak neztotožnil s úvahami, na nichž soud prvního stupně vystavěl závěr o dostatečnosti odškodnění toliko v morální formě a především uvedl, že z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že primární je peněžní satisfakce a sekundární je satisfakce morální, a nikoliv naopak, jak uvedl soud prvního stupně. Odvolací soud nesdílel názor soudu prvního stupně, který shledal dostatečným odškodnění v morální formě právě z důvodu „nulového“ významu řízení pro žalobkyni, jež dovodil z toho, že si žalobkyně vzhledem k průběhu souvisejícího řízení musela být vědoma svého neúspěchu. K tomu odvolací soud uvedl, že vzájemný návrh žalobkyně nebyl zjevně bezdůvodný, a pro žalobkyni nepříznivé řešení předběžné otázky v původním řízení pro ni objektivně nemohlo mít tomu soudem prvního stupně přikládaný význam. Přesto však odvolací soud závěr soudu prvního stupně o dostatečnosti morálního odškodnění za nepřiměřenou délku řízení vedeného pod sp. zn. 11 Cm 82/2008 potvrdil. Jako důvod uvedl, že mezi okolnosti, pro něž se lze spokojit pouze s morálním odškodněním, patří rovněž ta skutečnost, že je žalobkyně osobou iniciující vyšší množství soudních sporů, neboť uvedené ji ve vztahu k prožívání intenzity újmy způsobené nepřiměřenou délkou (jednoho z vícera) řízení staví do jiné pozice, než v jaké by se nacházela osoba účastná jediného či několika mála soudních řízení. Odvolací soud dále uvedl, že z údajů rejstříku Co (bezmála třicet řízení) je zřejmé, že žalobkyně vedla či vede u pražských obvodních soudů celou řadu řízení, v nichž se na státu domáhá odškodnění tvrzených nemajetkových újem či náhrad tvrzených škod. Z uvedeného důvodu považoval odvolací soud za adekvátní odškodnění žalobkyně konstatování porušení práva. Jelikož se uvedeného odškodnění žalobkyni od žalované dostalo již v rámci předběžného projednání nároku, soud prvního stupně podle soudu odvolacího nepochybil, pokud žalobu zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu dovoláním, ve kterém uplatnila následující dovolací důvody.
8. Odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, vyjádřené například v rozsudku ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 722/2015, ve kterém Nejvyšší soud poukázal na to, že pokud soud dospěje k závěru o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a tím tedy k závěru o nesprávném úředním postupu, je namístě, aby stanovil odpovídající odškodnění v penězích. Žalobkyně navíc zdůrazňuje, že o odškodnění formou konstatování porušení práva lze uvažovat pouze ve výjimečných případech.
9. Odvolací soud dále podle názoru žalobkyně řádně neodůvodnil, proč v případě odškodnění průtahů v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 11 Cm 82/2008 lze uvažovat o nahrazení peněžité formy odškodnění formou konstatování porušení daného práva. Podle žalobkyně samotná skutečnost, že je osobou iniciující vyšší počet soudních sporů, není natolik významnou skutečností, aby odůvodňovala nepřiznání finančního odškodnění. Žalobkyně dále uvádí, že není možné automaticky tvrdit, že každá osoba, která uplatní své zákonné právo domáhat se ochrany u soudu ve vícero případech, přichází o právo náhrady škody způsobené průtahy v řízení ve formě finančního odškodnění.
10. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
12. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
13. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
14. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Jakkoli žalobkyně napadá rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, nijak nebrojí proti závěru odvolacího soudu, o který opřel potvrzení rozsudku soudu prvního stupně zamítající ve výrocích I a III nárok žalobkyně na konstatování, že průtahy v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 11 Cm 204/95 došlo k zásahu do práva žalobkyně na spravedlivý proces a zaplacení částky 348 000 Kč s příslušenstvím. Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v uvedeném rozsahu se tak míjí s odůvodněním napadeného rozsudku, který nárok žalobkyně neuznal pro jeho promlčení, což je diskvalifikuje z možnosti založit přípustnost dovolání v daném rozsahu ve smyslu §237 o. s. ř., neboť na výše uvedených důvodech rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
16. Ohledně zbylého rozsahu napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s formou přisouzeného zadostiučinění (zde žalobkyní formulovaný v přesvědčení, že jí mělo být přiznáno zadostiučinění v penězích), neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v §31a odst. 2 OdpŠk, přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).
17. Dovolání je však přípustné pro posouzení otázky, zda skutečnost, že žalobkyně je osobou iniciující větší množství soudních sporů, je důvodem pro nepřiznání finančního zadostiučinění, neboť uvedenou otázku posoudil odvolací soud v rozporu s judikaturou soudu dovolacího.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
18. Podle §13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odst. 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odst. 2).
19. Podle §31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odstavce 3 téhož ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.
20. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
21. Nejvyšší soud se již v minulosti zabýval otázkou, kdy lze počínání žalobce s ohledem na množství jím zahájených sporů považovat za obstrukční a litigiózní (sudičské). K problému litigiózního (sudičského) přístupu některých žalobců se ve své judikatuře již několikrát vyjádřil Ústavní soud, a to například v usnesení ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2791/08, kde uvedl, že „pouze jako obiter dictum považuje Ústavní soud za případné vyjádřit v dané věci politování nad skutečností, že právní zástupkyně stěžovatele, respektive stěžovatel samotný považuje za profesionálně a odborně únosné, aby neustálým vyvoláváním mnoha desítek soudních sporů z malicherných důvodů nad únosnou míru zatěžovali kapacitu obecných soudů a Ústavního soudu. Ke dni 21. 10. 2011 stěžovatel podal k Ústavnímu soudu 60 návrhů ve věcech nejrůznějšího druhu, z nichž rovných 52 bylo již odmítnuto pro nedostatek zákonných náležitostí, pro neoprávněnost navrhovatele nebo pro zjevnou neopodstatněnost. Již v usnesení ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 480/06, Ústavní soud konstatoval, že takové počínání lze pokládat za obstrukční a litigiózní (sudičské). Takový výkon práva lze hodnotit jako příčící se dobrým mravům. Uváží-li Ústavní soud i značné soudní náklady a náklady spojené s podáváním ústavních stížností, nezbývá než vyslovit podiv nad tím, že stěžovatel očekává, že podáváním žádostí o osvobození soudních poplatků přenese veškeré náklady takto vznikající na stát (tedy na daňové poplatníky) nebo na jiné účastníky jím vyvolaných sporů.“
22. Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny upravující právo na přístup k soudu rovněž vymezuje základní funkci soudního řízení, jíž je ochrana práva, zvláště práva subjektivního. To však nelze vykládat tak, že právo na přístup k soudu má pouze ten, jemuž subjektivní právo svědčí, neboť právě to má být v soudním řízení zjištěno. Právo na přístup k soudu má tudíž i takový subjekt práva, jemuž subjektivní právo nesvědčí, ač se domnívá opak. Jiný výklad by znamenal protiústavní odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae). Rovněž práva na přístup k soudu však lze zneužít. Zneužít právo znamená vykonat je k právem neodůvodněné újmě někoho jiného nebo k újmě společnosti. Specifickým případem zneužití práva je chování šikanózní (říká se též šikanózní výkon práva), které spočívá v tom, že někdo vykoná své právo se záměrem způsobit jinému nepřiměřenou újmu. Ve vztahu k právu na přístup k soudu lze za zneužití tohoto práva považovat situaci, kdy žalobce nezahajuje soudní řízení pro ochranu svého, byť domnělého, subjektivního práva, ale zahajuje je pouze pro soudní řízení samo. Neúměrným množstvím takto zahájených řízení účastník přetěžuje již tak přetíženou justici, z čehož následně těží zahajováním dalších řízení ohledně náhrady újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení. Úspěch v těchto řízeních, byť přiznáním odškodnění ve formě konstatování porušení práva, pak žalobce zcela proti smyslu zákona č. 82/1998 Sb. a existence soudního řízení podněcuje k zahajování dalších soudních řízení. Justice tak trváním na bezmezné ochraně práva na přístup k soudu bez dalšího dostává sama sebe do bludného kruhu.
23. V demokratickém právním státě nelze ani takovýmto šikanózním žalobám bránit, neboť existence subjektivního práva, tedy věcná legitimace žalobce má být v řízení zkoumána, jak bylo řečeno výše. Soud je tak povinen se každou žalobou důsledně zabývat, přičemž ani litigiózní přístup žalobce jej nezbavuje povinnosti věc rozhodnout v přiměřeném čase. Pokud však soud poruší tuto svou povinnost a žalobci vznikne nemajetková újma (byť nepatrná vzhledem k významu takových řízení pro žalobce), nelze odhlédnout od toho, že žalobce opakovaně zneužívá svého práva na přístup k soudu a že rovněž v daném případě lze podání žaloby takto posoudit. I v tomto případě však došlo ze strany státu k porušení práva, respektive k nesprávnému úřednímu postupu, v jehož důsledku žalobkyni vznikla újma, přičemž vznik újmy konstatovala i žalovaná. Podle ustanovení §2 OdpŠk se odpovědnosti za tuto újmu nelze zprostit. Spodní hranici možného odškodnění představuje konstatování porušení práva podle §31a odst. 2 OdpŠk (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2681/2014).
24. Předpokladem poskytnutí zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva z důvodu litigiózního chování poškozeného však je, že jde skutečně o sudiče. Aby šlo o litigiózní (sudičské) jednání, musí být splněny dvě podmínky. Zaprvé, musí být počet žalob podávaných jednou osobou mimořádně vysoký (v řádu desítek či stovek za relevantní časové období). Zadruhé, většina těchto žalob musí být neúspěšná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2531/2016). Splněním daných podmínek se však odvolací soud ve vztahu k žalobám podávaným žalobkyní nezabýval, když pouze ze skutečnosti, že žalobkyně vystupuje jako žalující strana u pražských obvodních soudů v „bezmála třiceti řízeních“, dospěl k závěru, že žalobkyně vede řadu obdobných sporů, čímž má být význam předmětu řízení pro žalobkyni a vznik nemajetkové újmy snižován. Právní posouzení žalovaného nároku je tak v tomto ohledu neúplné, a tudíž nesprávné.
VI. Závěr
25. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu v uvedeném rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
26. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
27. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 12. 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu