ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.2784.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 2784/2018-160
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Bohumila Dvořáka, v právní věci žalobkyně a) J. S. , a žalobce b) P. S., obou zastoupených JUDr. Bohuslavem Petrem, advokátem se sídlem v Hluboké nad Vltavou, Luční 901, proti žalované P. V., zastoupené Mgr. Miluší Pospíšilovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Paprsková 1340/10, o ochranu osobnosti , vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 21/2012, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. ledna 2017, č. j. 3 Co 114/2015-119, takto:
Dovolání žalované se odmítá.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Městský soud v Praze (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. prosince 2014, č. j. 34 C 21/2012-95, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali, aby byla žalovaná povinna zaplatit každému z nich částku 250.000 Kč z titulu ochrany osobnosti, neboť žalovaná zavinila dopravní nehodu, při níž zemřel zletilý syn žalobců, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Vrchní soud v Praze (dále též „odvolací soud“) usnesením ze dne 26. ledna 2017, č. j. 3 Co 114/2015-119, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud dospěl po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně k závěru, že soud prvního stupně jasně a přesvědčivě nevyložil, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil. Přisvědčil argumentům uvedených v odvolání žalobců, že rozhodnutí soudu prvního stupně nerespektuje zásady uvedené v ustanovení §157 odst. 2 o.s.ř. a je tak nepřezkoumatelné, neboť není patrno, na základě jakých konkrétních důkazů soud učinil své závěry. Dovodil, že pokud soud prvního stupně nepovažoval žalobci navržené důkazy za postačující, bylo jeho povinností účastníky ve smyslu ustanovení §118a odst. 3 o.s.ř. o svých závěrech poučit. Soud prvního stupně se v odůvodnění rozhodnutí rovněž nevypořádal s argumenty vycházejícími z konstantní judikatury uvedené v odvolání žalobců a odvolacímu soudu tak nezbylo než s ohledem na uvedené nedostatky rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž soud účastníkům poskytne potřebná poučení a řádně zjistí skutkový stav, který právně posoudí a odůvodní.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dne 19. dubna 2017 dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 o.s.ř., neboť podle dovolatelky bylo napadené rozhodnutí vydané v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu při řešení otázky procesního práva. Dovolatelka nesouhlasí s postupem odvolacího soudu, který pro nedostatečné vylíčení rozhodných skutečností účastníky řízení rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Má za to, že pokud měl odvolací soud za to, že se žalobcům nedostalo poučení podle §118a odst. 1 o.s.ř., nic nebránilo, aby toto poučení poskytl žalobcům sám odvolací soud při dovolacím jednání. Vadou řízení by byl uvedený nedostatek, jen jestliže potřeba uvést další tvrzení nebo důkazy vyplyne z odlišného právního názoru odvolacího soudu. Své tvrzení dovolatelka opírá o judikaturu dovolacího soudu, konkrétně o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1829/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2004, sp. zn. 29 Odo 1449/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1586/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3799/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 616/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3044/2016. Dovolatelka rovněž vyslovila nesouhlas se závěrem, že odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně nesplňovalo požadavky uvedené v §157 odst. 2 o.s.ř., tedy, že soud dostatečně nevyložil, které skutečnosti měl za prokázány a které nikoli, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil. Důvodem pro závěr o nepřezkoumatelnosti rozsudku nemůže být podle dovolatelky ani nevypořádání se s některou částí argumentace žalobců v odůvodnění rozhodnutí. Postup odvolacího soudu ústící ve zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně podle §219a odst. 1 písm. c) o.s.ř. tak nebyl podle dovolatelky opodstatněn. Podle §219 o.s.ř. odvolací soud naopak potvrdí rozhodnutí, je-li ve výroku věcně správné. Žalovaná proto navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání.
K dovolání žalované nebylo podáno žádné vyjádření.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §242 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Aby mohlo být dovolání v projednávané věci kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu, dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (byť ani jen např.) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř., či jeho části (srovnej obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2014, sp. zn. 29 NSČR 36/2014 anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2016, sen. zn. 29 NSČR 113/2016).
Je možno například současně též připomenout usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srovnej například usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak například v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Dovolatelka namítá nesprávnost postupu odvolacího soudu ohledně poučovací povinnosti podle §118a o.s.ř. a své tvrzení opírá o výčet judikatury dovolacího soudu. Uvedená rozhodnutí ovšem řeší jinou procesní situaci, odlišnou od té, která nastala v posuzované věci.
Je třeba připomenout, že postup podle §118a o.s.ř. přichází v úvahu tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle §118a o.s.ř. přistupovat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 21 Cdo 3090/2008 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. listopadu 2017, sp. zn. 30 Cdo 1549/2017).
V nyní posuzované věci však odvolací soud hodnotil, zda poučení, které se účastníkům dostalo v prvostupňovém řízení, bylo dostatečné, řádné a srozumitelné. Dospěl k závěru, že nikoliv, a to především s ohledem na požadavek soudu prvního stupně objasnit otázku společného soužití žalobců se synem. Odvolací soud proto zrušil rozsudek soudu prvního stupně a Nejvyšší soud shledává jeho názor zcela souladný se svojí judikaturou týkající se řádného poučení účastníků řízení podle §118a o.s.ř. (srov. rozsudek Nevyššího soudu ze dne 23. března 2010, sp. zn. 33 Cdo 466/2008, nebo rozsudek ze dne 11. ledna 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2016, sp. zn. 30 Cdo 1016/2016, a další).
Na uvedeném závěru a na tvrzení odvolacího soudu, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nebylo ve smyslu ustanovení §157 odst. 2 o.s.ř. přesvědčivé, nemůže nic změnit ani odkaz dovolatelky na rozsudek dovolacího soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 29 Odo 988/2006, zabývající se podmínkami, při jejichž naplnění se jedná o nepřezkoumatelný rozsudek, ani odkaz na usnesení dovolacího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 5197/2009, které ukládá soudu povinnost uvést důvody pro své rozhodnutí v závislosti na konkrétních okolnostech případu.
Taktéž nesouhlas dovolatelky s postupem odvolacího soudu podle §219a odst. 1 písm. c) o.s.ř. nemůže založit přípustnost dovolání, neboť těmito výhradami jsou namítány vady řízení. Je tomu tak proto, že přípustnost dovolání podle §237 o.s.ř. může založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní. Dovolací soud je oprávněn zabývat se eventuálními vadami řízení pouze u přípustného dovolání.
Dovolací soud proto uzavírá, že dovolatelka poukazuje na vady řízení, k nimž by ovšem dovolací soud mohl ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. přihlédnout pouze v procesní situaci, bylo-li by dovolání ve smyslu §237 o.s.ř. přípustné. Tento zákonný předpoklad ovšem v dané věci naplněn není, a proto Nejvyšší soud dovolání žalované podle §243c odst. 1 věty první o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§243c odst. 3 věta první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 10. 2018
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu