ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.3033.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 3033/2018-179
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce K. P., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Františkem Honsou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1207/10, proti žalovaným 1) M. M., narozenému dne XY, bytem v XY a 2) J. P. , narozenému dne XY, bytem v XY, oběma zastoupenými JUDr. Janou Fráňovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Jakubská 670/14, o ochranu osobnosti , vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 5 C 224/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. února 2018, č. j. 21 Co 351/2017-148, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen do tří dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatit žalovanému M. M. na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3.363,80 Kč k rukám jeho zástupkyně JUDr. Jany Fráňové, advokátky se sídlem v Praze 1, Jakubská 670/14.
III. Žalobce je povinen do tří dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatit žalovanému J. P. na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3.363,80 Kč k rukám jeho zástupkyně JUDr. Jany Fráňové, advokátky se sídlem v Praze 1, Jakubská 670/14.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobce se domáhal ochrany své osobnosti, do které mělo být neoprávněně zasaženo uveřejněním dvou článků, jejichž autory byli žalovaní, na serveru www.tabletmedia.cz a na internetových stránkách týdeníku Dotyk. Žalobce je v článcích spojován s kontroverzními kauzami některých podnikatelů a firmy Key Investments, proti čemuž se důrazně ohradil. Namítá, že žalovaní uvedenými články poškodili jeho čest, vážnost a dobré jméno ve společnosti a požaduje po žalovaných uveřejnění omluvy spolu s náhradou nemajetkové újmy ve výši 5.000.000 Kč.
Okresní soud Praha-západ (dále také „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. května 2017, č. j. 5 C 224/2016-112, zamítl ve výroku I. návrh žalobce, aby bylo prvnímu žalovanému uloženo zaslat svým jménem žalobci dopis ve znění: „Vážený pane P., já, níže podepsaný M. M., jsem autorem článku s názvem „XY?“ V hlavní roli predátor S., uveřejněného v čísle XY týdeníku Dotyk vydaného dne 22. 1. 2016, a dále jsem spoluautorem článku s názvem „XY‘“, uveřejněného v čísle XY týdeníku Dotyk vydaného dne XY. Ve výše uvedených článcích byla uvedena nepravdivá tvrzení o Vaší osobě spočívající v tom, že jste byl nepravdivě spojován s kontroverzním jednáním pana P. S., s kontroverzním jednáním pana I. H., s kontroverzním jednáním pana T. H., s kauzou Key Investments (vyvádění peněz z pražských radnic) a s manipulací s insolvenčním řízením vedeném proti společnosti ECM REAL ESTATE INVESTMENTS A.G. Výše uvedeným jsem neoprávněně zasáhl do Vaší osobnosti, a proto se vám za své protiprávní jednání upřímně omlouvám, M. M.“, ve výroku II. zamítl návrh žalobce, aby bylo druhému žalovanému uloženo zaslat svým jménem žalobci dopis ve znění: „Vážený pane P., já, níže podepsaný J. P., jsem spoluautorem článku s názvem „XY“, uveřejněného v čísle XY týdeníku Dotyk vydaného dne XY. Ve výše uvedeném článku byla uvedena nepravdivá tvrzení o Vaší osobě spočívající v tom, že jste byl nepravdivě spojován s kontroverzním jednáním pana P. S., s kontroverzním jednáním pana I. H., s kontroverzním jednáním pana T. H., s kauzou Key Investments (vyvádění peněz z pražských radnic) a s manipulací s insolvenčním řízením vedeném proti společnosti ECM REAL ESTATE INVESTMENTS A.G. Výše uvedeným jsem neoprávněně zasáhl do Vaší osobnosti, a proto se vám za své protiprávní jednání upřímně omlouvám, J. P.“. Výrokem III. zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal po prvním žalovaném zaplacení částky 5.000.000 Kč s úrokem z prodlení, výrokem IV. zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal po druhém žalovaném zaplacení částky 5.000.000 Kč s úrokem z prodlení a výrokem V. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že žádný z požadavků žalobce není důvodný, neboť se žalovaní tvrzeného neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobce nedopustili. Oba žalovaní byli v zaměstnaneckém poměru se společností Tablet Media a.s. a uvedené články sepsali v rámci svých pracovně-právních povinností. Články prošly schvalovacím procesem, byly vydány se souhlasem šéfredaktorky a byly výsledkem kolektivní práce redakčního týmu. Podle tiskového zákona nese odpovědnost za obsah periodického tisku vydavatel. S ohledem na skutečnost, že žalovaní se nedopustili překročení rámce své novinářské činnosti, nejednali z vlastní iniciativy a ve vlastním zájmu, nýbrž v rozsahu své pracovní náplně, má soud za to, že žalovaní nejsou v posuzované věci pasivně legitimováni. Návrh žalobce tak pro nedostatek pasivní legitimace žalovaných zamítl, aniž by se zabýval obsahem článků samotných.
Krajský soud v Praze (dále také „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. února 2018, č. j. 21 Co 351/2017-148, k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně dospěl ke správným skutkovým i právním závěrům založeným na provedených důkazech. S odkazem na tiskový zákon dovodil, že je-li autorem článku zaměstnanec vydavatele, může se postižená osoba domáhat ochrany pouze na vydavateli, nikoli přímo na tomto zaměstnanci. Výjimkou z tohoto pravidla by bylo, jednalo-li by se o tzv. exces. O takový případ se však v projednávané věci, kdy byly články vypracovány v souladu s pokyny zaměstnavatele a v souladu s dlouhodobým programem redakční činnosti týdeníku, nejedná. Odvolací soud proto přisvědčil soudu prvního stupně, že žalovaní nejsou v projednávané věci pasivně legitimování.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce (dále též „dovolatel“) dne 29. května 2018 včasné dovolání, ve kterém se domáhal zrušení rozsudku odvolacího soudu a rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání dovolatel odvozuje z ustanovení §237 o.s.ř., když soudí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to otázky, zda je novinář a publicista pro své excesivní jednání ve vztahu k plnění svých pracovních úkolů pasivně legitimovaný v řízení zahájeném žalobou na ochranu osobnosti. Dovolatel má za to, že se odvolací soud a soud prvního stupně „řádně nezabývaly celým předmětem sporu, když pouze izolovaně posoudily otázku pasivní legitimace žalovaných“. Tuto otázku však není možné podle dovolatele řešit samostatně, bez ostatních právních a skutkových otázek sporu. Oba soudy tak pochybily, neboť se nezabývaly obsahem článků a jejich přesností a pravdivostí. Poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.12.2003, sp. zn. 30 Cdo 73/2003, podle něhož jednání zaměstnance není vybočením z plnění úkolů, má-li činnost zaměstnance mimo jiné věcný vztah k plnění úkolů zaměstnavatele. Dovolatel má za to, že jednání žalovaných věcný vztah k plnění úkolů zaměstnavatele postrádá, neboť žalovaní zneužili důvěry, která jim byla ze strany zaměstnavatele dána, na místo řádně ověřených informací jejich články obsahovaly řadu nepravdivých a difamačních tvrzení, čímž žalovaní porušili etický kodex týdeníku a ve vztahu k jejich pracovním povinnostem jednali excesivně. Je přesvědčen, že žalovaní publikováním článků sledovali vlastní zájmy, dopustili se tak excesu, tedy překročení rámce své novinářské činnosti, a závěry obou soudů jsou v tomto ohledu nesprávné.
Žalovaní se k podanému dovolání vyjádřili tak, že se ztotožňují s názory odvolacího soudu a navrhli, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné a nedůvodné odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 30. září 2017. Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby mohlo být dovolání v projednávané věci kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj. že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu, dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř., či jeho části (obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013).
Je možno současně připomenout například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srovnej například usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak například v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil např. v usnesení ze dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá .“
Uvedeným požadavkům ovšem dovolání nevyhovuje.
Přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata s řešením právních otázek, takže dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení těchto otázek. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 1 o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 1 o.s.ř. a contrario ).
Právě takovýto nepřípustný dovolací důvod obsahově uplatňuje dovolatel. Byť formálně uplatňuje dovolací důvod dosud neřešené právní otázky, podle obsahu dovolání ve své podstatě zpochybňuje správnost zamítnutí žaloby pro nedostatek pasivní věcné legitimace žalovaných, a to námitkami směřujícími proti skutkovému závěru odvolacího soudu, že činnost žalovaných měla věcný vztah k plnění úkolů zaměstnavatele a k překročení jejich kompetencí nedošlo. Jeho námitky jsou tak převážně námitkami směřujícími proti nesprávně zjištěnému skutkovému stavu, resp. proti hodnocení důkazů soudem.
Pokud dovolatel vychází z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která nebyla dovolacím soudem dosud vyřešena, pak tento důvod nebyl naplněn. Nejvyšší soud se k otázce excesivního jednání, pro nějž je charakteristické, aby zaměstnanec svým jednáním výlučně sledoval zájmy či potřeby vlastní, resp. zájmy nebo potřeby třetích osob vyslovil např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1509/2011, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2878/2012, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2000, sp. zn. 30 Cdo 1526/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4207/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 610/2017 a dalších.
V této souvislosti nemůže být důvodná ani námitka porušení práva na spravedlivý proces, neboť právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
Z uvedeného je tak třeba dovodit, že dovolání žalobce ve své podstatě nenaplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o.s.ř. Za popsaného stavu Nejvyšší soud proto toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl (§243c odst. 1 věta první o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání žalobce ve věci samé bylo odmítnuto, přičemž každému z žalovaných zastoupených touž advokátkou vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti ze dne 4. června 1996, č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) účelně vynaložené náklady každého z žalovaných sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (jeho písemné vyjádření k dovolání), a to z tarifní odměny ve smyslu §1 odst. 2, §6 odst. 1, §7 bod 5, §9 odst. 4 písm. a), §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) ve výši 3 100 Kč, ponížené podle §12 odst. 4 cit vyhlášky o 20%, dále z jednoho paušálu hotových výdajů podle §13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč, to vše ještě s připočtením částky 583,80 Kč představující náhradu za 21 % DPH podle §137 odst. 1 a 3 o.s.ř. a §47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem u každého z žalovaných 3.363,80 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 11. 2018
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu