ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.3109.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 3109/2018-143
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce V. M. , zastoupeného JUDr. Martinem Vlčkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Anglická 4, proti žalovanému J. K. , zastoupenému Pavlem Uhlem, advokátem se sídlem v Praze 5, Komenského 15, o ochranu osobnosti , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 120/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2018, č.j. 22 Co 8/2018-79, takto:
I. Řízení o „dovolání“ žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. ledna 2018, č.j. 16 C 120/2017-54, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2018, č.j. 22 Co 8/2018-79, žalobce se odmítá .
III. Žalobce je povinen do tří dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč k rukám jeho zástupce Pavla Uhla, advokáta se sídlem v Praze 5, Komenského 15.
IV. Žalobce je povinen do patnácti dnů ode dne doručení tohoto usnesení zaplatit Obvodnímu soudu pro Prahu 4 doplatek soudního poplatku za dovolání ve výši 4.000 Kč.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále také „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. ledna 2018, č.j. 16 C 120/2017-54, s přihlédnutím k ustanovení §81 násl. občanského zákoníku (dále jen „ o.z“) a §2951 téhož zákona zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby se žalovaný zdržel ve výroku uvedeného tvrzení (výrok I.) a dále, aby žalovaný zajistil zveřejnění omluvy žalobci ve znění uvedeném ve výroku (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Městský soud v Praze (dále také „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. dubna 2018, č.j. 22 Co 8/2018-79, k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil ve výrocích I. a II. a zrušil jej ve výroku III., zatímco ve zbývající části výroků I. a II. jej potvrdil.
V případě prvního sporem dotčeného tvrzení odvolací soud uzavřel, že z kontrolního závěru NKÚ též plyne, že minimálně od července 2017 nebyla akce ještě dofinancována, byť již byla dokončena. Částku k doplacení zmiňoval i sám žalobce ve své Situační zprávě z března 2017. Zjištěné tak opodstatňovalo výrok žalovaného, že CIIRC nezískal financování z projektu VaVpl, se kterým počítal, a kvůli kterému byl založen, aniž by bylo zajištěno jiné financování v dostatečném rozsahu. Žalovaný zde unesl důkaz pravdy a i podloženost závěru o nedostatečném rozsahu (financování). Odvolací soud v tomto případě proto konstatoval, že první z výroků proto nelze právně hodnotit jako neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce.
U druhého ze sporem dotčených výroků odvolací soud dovodil, že ve znění, jak je napadán, nemá objektivně negativní konotaci. To na rozdíl od výroku žalovaného v Návrhu na odvolání, kde kritizuje rektora ČVUT (nikoliv žalobce), že rektor rozhodl o realizaci (nikoliv podpisu) investičního záměru bez zajištění financování v dostatečném rozsahu, resp. i rozdíl oproti výroku v Materiálu, kde žalovaný kritizuje rektora (tedy opět nikoliv žalobce), že podepsal investiční záměr, ve kterém se mluví o nutnosti podpory CIIRC ze strany ČVUT, aniž by měl pro tuto podporu (tj. podporu CIIRC ze strany ČVUT) zajištěné finanční zdroje, zde tedy míněno vlastní. I to se ukázalo po provedeném dokazování opodstatněným. Odvolací soud tak uzavřel, že ani druhým výrokem nemohlo být neoprávněně zasaženo do osobnostních práv žalobce.
Konečně ve vztahu k třetímu dotčenému výroku odvolací soud v této části rozsudek soudu prvního stupně zrušil s ohledem na zjištěnou vadu řízení a v tomto rozsahu vrátil věc k dalšímu řízení.
Podáním ze dne 20. června 2018 žalobce napadl výslovně dovoláním rozsudek Obvodní soudu pro Prahu 4 ze dne 9. ledna 2018, č.j. 16 C 120/2017-54, a rozsudek odvolacího soudu ze dne 26. dubna 2018, č.j. 22 Co 8/2018-79, v rozsahu zamítavých výroků. Dovolatel má za to, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost tohoto dovolání je podle dovolatele založena na vyřešení otázky, která v rozhodování „odvolacího soudu“ dosud nebyla vyřešena, a tak, jak ji oba soudy zatím vyřešily, měla být posouzena jinak. Dovolatel v této souvislosti předkládá otázku, zda nepravdivé nebo hrubě zkreslující výroky zakládající odpovědnost svého autora ve smyslu §81 a §82 o.z. mohou v čase přibývat či pozbývat na pravdivosti, a zda pro rozsudek i v této věci je rozhodující stav v době vyhlášení. Dovolatel proto žádá o zrušení napadených rozhodnutí (v uvedených výrocích).
Žalovaný se k podanému dovolání písemně vyjádřil prostřednictvím svého zástupce s návrhem, aby dovolací soud dovolání odmítl neb zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 30. září 2017.
Žalobce svým dovoláním napadá nejen rozhodnutí odvolacího soudu, ale výslovně i rozsudek soudu prvního stupně. V tomto případě však přehlíží, že podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout výlučně jen pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Případnému přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně tak není vyhrazeno dovolání, občanský soudní řád proto ani neupravuje funkční příslušnost určitého soudu k projednání zmíněného opravného prostředku, je-li přesto proti takovému rozhodnutí soudu prvního stupně podán.
Jestliže žalobce v označené věci rozhodnutí soudu prvního stupně napadl dovoláním, pominul tak uvedenou podmínku dovolacího řízení. Za tohoto stavu nedostatek funkční příslušnosti představuje neodstranitelný nedostatek podmínky řízení. Proto nezbývá, než řízení o takovém „dovolání“, které trpí touto vadou, podle ustanovení §104 odst. 1 o.s.ř. zastavit. Ač – jak již bylo uvedeno – není procesním předpisem upravena funkční příslušnost k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, o zastavení tohoto „dovolacího“ řízení rozhodl Nejvyšší soud ČR, neboť je vrcholným článkem soustavy obecných soudů, který je nadto povolán k rozhodování o opravném prostředku (dovolání) proti rozhodnutím odvolacích soudů (obdobně srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. května 2001, sp.zn. 20 Cdo 1535/99).
Pokud se týče dovolání žalobce proti dotčeným výrokům rozsudku odvolacího soudu, dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, že byly splněny podmínky §241 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě ve smyslu ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj. že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Nelze pominout skutečnost, že Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Tedy musí být vyloženo, v čem se takto dovoláním napadené rozhodnutí od této rozhodovací praxe odchyluje.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. tedy obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani např. jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř. (či jeho části), srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013.
Lze současně připomenout též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „ naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup .“
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil např. v usnesení ze dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá .“
Z tohoto pohledu dovolání podané v projednávané věci uvedené předpoklady, které jsou jedině způsobilé založit jeho přípustnost, nesplňuje.
Bylo již zmíněno, že dovolatel k otázce přípustnosti podaného dovolání uvádí, že je založena na vyřešení otázky, která v rozhodování „odvolacího soudu“ dosud nebyla vyřešena, a tak, jak ji oba soudy zatím vyřešily, měla být posouzena jinak. Je zřejmé, že takto formulované zdůvodnění žalobcem předpokládané přípustnosti tohoto dovolání nikterak neodpovídá výše prezentovaným a vyloženým čtyřem možným případům přípustnosti dovolání, která se vztahují výlučně k rozhodovací praxi dovolacího (a nikoliv tedy odvolacího) soudu. Z tohoto zorného úhlu by proto bylo třeba toto dovolání klasifikovat jako poznamenané zásadní procesní vadou, kterou však již s ohledem na uplynutí dovolací lhůty není možné odstranit. Tato okolnost by proto odůvodňovala odmítnutí tohoto dovolání ve smyslu ustanovení §243c odst. 1 věta první o.s.ř.
Ač, jak se naznačuje např. již z toho, že předmětným dovoláním bylo (jak již bylo zmíněno) nepřípustně napadeno rozhodnutí soudu prvního stupně, toto dovolání osvědčuje „osobitý“ přístup k zákonné úpravě dovolání, kterou přináší procesní předpis, pak i v případě, že by uvedenou formulaci v dovolání, „ ...která v rozhodování „ odvolacího soudu “ dosud nebyla vyřešena ...“, nebyla přes to vnímána jako užitá záměrně, a bylo by eventuálně důvodu hodnotit ji jen jako poznamenanou případnou chybou v psaní, takže by pojem „odvolací soud“ byl nahrazen termínem „dovolací soud“, což by již odpovídalo jedné z alternativ úpravy přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o.s.ř., nebylo by možno předmětné dovolání považovat za přípustné.
Předkládá-li dovolatel k odůvodnění přípustnosti dovolání otázku, „ zda nepravdivé nebo hrubě zkreslující výroky zakládající odpovědnost svého autora ve smyslu §81 a §82 o.z. mohou v čase přibývat či pozbývat na pravdivosti, a zda pro rozsudek i v této věci je rozhodující stav v době vyhlášení“ , pak ji v zásadě podrobněji nerozvíjí, když se dovolání převážně upíná ke skutkovému náhledu žalobce na projednávanou věc. Nelze přitom ani přehlédnout, že na takto položené otázce succus rozhodnutí soudů obou stupňů nespočívá.
Nad to, otázka vzniku odpovědnosti za zásah do osobnostní sféry člověka je v rozhodovací činnosti dovolacího soudu jednoznačně vyložena v celé řadě judikátů. Takto je možno poukázat na skutečnost, že neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti je jednání neoprávněně směřující proti osobní i mravní integritě fyzické osoby, které je objektivně způsobilé snížit její důstojnost, vážnost a čest a které ohrožuje její postavení, resp. uplatnění ve společnosti (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. října 2002, sp.zn. 28 Cdo 983/2002). Pro úspěšné uplatnění práva na ochranu osobnosti není vyžadováno vyvolání konkrétních následků zásahu proti tomuto chráněnému statku, ale postačuje, že zásah byl objektivně způsobilý narušit nebo alespoň ohrozit osobnostní práva chráněná zákonem (analogicky srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. května 2002, sp.zn. 28 Cdo 662/2002).
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti člověka musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení, nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické, resp. morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby. Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem.
Uplatnění konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení v těchto případech znamená, že o snížení důstojnosti postižené fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře půjde pouze tam, kde za konkrétní situace, za které k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti, pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby“.
Z uvedených zásad je nepochybné, že v případě, kdy určité jednání v konkrétním časovém úseku objektivně nemá charakter neoprávněného zásahu do osobnosti člověka, nemůže se později samo přetransformovat v zásah spadající do kategorie zásahů neoprávněných.
Z popsaného důvodu proto nemohl být (a skutečně také nebyl) naplněn důvod přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř.
Pokud dovolatel případně namítá, že odvolací soud k určitým skutečnostem či důkazům nepřihlédl nebo je opominul, v daném směru namítá tvrzenou vadu řízení. Vady řízení obecně nejsou způsobilým dovolacím důvodem, neboť jejich případnou existenci může dovolací soud posuzovat jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Pokud nesouhlasí s hodnocením důkazů odvolacím soudem, dovolací soud připomíná, že samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o.s.ř. nelze úspěšně napadnout (srovnej např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatel od 1. ledna 2013 k dispozici nemá (§241a odst. 1 o.s.ř.).
Z uvedeného je tak třeba dovodit, že dovolání žalobce ve své podstatě nenaplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o.s.ř. Za popsaného stavu Nejvyšší soud proto toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl (§243c odst. 1 věta první o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, v důsledku čehož vzniklo žalovanému zastoupenému advokátem právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti ze dne 4. června 1996, č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) účelně vynaložené náklady žalovaného sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (jeho písemné vyjádření k dovolání), a to z tarifní odměny ve smyslu §1 odst. 2, §6 odst. 1, §7 bod 5, §9 odst. 4 písm. a), §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) ve výši 3.100 Kč, dále z jednoho paušálu hotových výdajů podle §13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč, to vše ještě s připočtením částky 714 Kč představující náhradu za 21 % DPH podle §137 odst. 1 a 3 o.s.ř. a §47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 4.114 Kč.
Dovolání v označené věci bylo podáno dne 20. 6. 2018 . Soudní poplatek za toto dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2018, č.j. 22 Co 8/2018-79, činí podle položky 23 bodu 1 písm. d) Sazebníku soudních poplatků (ve znění účinném od 30. 9. 2017) 14.000 Kč. Žalobce však na tomto poplatku zaplatil doposud pouze 10.000 Kč, takže nedoplatek na soudním poplatku z dovolání tak činí 4.000 Kč. Z uvedeného důvodu proto bylo dovolateli uloženo uvedenou částku soudního poplatku doplatit (§9 odst. 4 písm. a/, §9 odst. 6 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění změn a doplňků; analogicky srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2867/2016).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 10. 2018
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu