ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.3287.2018.2
sp. zn. 30 Cdo 3287/2018-169
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl pověřeným členem senátu JUDr. Davidem Vláčilem ve věci žalobce L. L., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Evou Chromcovou Burešovou, advokátkou se sídlem v Prostějově, Floriana Nováka 5267/3 proti žalovaným 1/ České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16 a 2/ J. H., soudnímu exekutorovi, Exekutorský úřad XY se sídlem XY, o náhradu škody a o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Okresního soudu v Prostějově, pod sp. zn. 6 C 228/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2017, č. j 44 Co 241/2016-65, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Prostějově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem z 9. 3. 2016, č. j. 6 C 228/2015-48 zamítl žalobu, aby žalovaní byli povinni žalobci zaplatil částku 113 317 Kč (výrok I rozsudku) a žalobci rovněž uložil, aby každému ze žalovaných nahradil náklady řízení v částce 300 Kč (výroky II a III rozsudku).
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu), uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému 2/ náklady odvolacího řízení ve výši 300 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a ve vztahu k žalovanému 1/ rozhodl, že se mu náhrada nákladů odvolacího řízení „nepřiznává“ (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, jíž se žalobce domáhal jednak náhrady škody ve výši 13 317 Kč, jež podle jeho přesvědčení měla spočívat v nezákonném exekučním vymožení pohledávky Městského soudu v Brně, jako oprávněného, na základě usnesení ze dne 12. 3. 2009, sp. zn. 90 Nt 104/2008 (dále jen „exekuční titul“), podle něhož byla na základě pověření Okresního soudu v Prostějově, ze dne 22. 8. 2012, prováděna žalovaným 2) exekuce pod sp. zn. 030 Ex 7020/12. Částku 100 000 Kč pak požadoval žalobce jako kompenzaci nemajetkové újmy.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Nejvyšší soud především nepřihlížel k podání žalobce (dovolání ze dne 13. 6. 2017), které jím bylo sepsáno, aniž by byl zastoupen advokátem (srov. §241a odst. 5 o. s. ř.) a zabýval se toliko dovoláním žalobce sepsaným prostřednictvím advokátky dne 18. 7. 2018.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
Požadavek, aby dovolatel vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolaní (§241a odst. 2 o. s. ř.), znamená, že je povinen uvést, od řešení jaké konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud a) odchýlil od „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího soudu nebo b) která taková otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo c) která otázka hmotného nebo procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, d) popř. která taková právní otázka (již dříve dovolacím soudem vyřešená) má být dovolacím soudem posouzena (opětovně, ale) jinak (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněná pod čísly 80/2013 a 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 a usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. III. ÚS 3892/13 a ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14). Žalobce však předpoklady přípustnosti dovolání taxativně uvedené v §237 o. s. ř. ve svém podání náležitě nevymezil.
Argument žalobce, podle kterého se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu nemůže být způsobilým dovolacím důvodem, neboť zákonným důvodem dovolání je ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., toliko odchýlení se od rozhodovací praxe „dovolacího soudu“, tedy Nejvyššího soudu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované jako R 4/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), která může být za určitých okolností výjimečně zprostředkována též judikaturou Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. I. ÚS 3507/16), nikoliv však Nejvyššího správního soudu, jak se tomu stalo v poměrech právě projednávané věci.
Ačkoli žalobce polemizuje s tím, jak odvolací soud rozhodl, nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. Není přitom úkolem dovolacího soudu, aby na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval předpoklady přípustnosti dovolání podle s §237 o. s. ř., a nahrazoval tak plnění procesní povinnosti dovolatele.
Rovněž Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení pléna Ústavního soudu, ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16, popř. též jeho usnesení ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá“.
Vytýká-li žalobce soudům procesní pochybení (nesprávná protokolace, možnost ve smyslu ust. §153 odst. 2 o. s. ř. překročit návrhy účastníků, apod.), nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného či procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, nýbrž mu vytýká, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci – je-li jimi řízení skutečně postiženo – přihlíží dovolací soud pouze v případě, jedná-li se o dovolání jinak přípustné (§242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.), což ovšem není případ právě projednávané věci.
K námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud odkazuje na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněného pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek: „Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele.“
Bez ohledu na vady dovolání lze odkázat na §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03 , a ze dne 31. května 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009). Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval vedle nároku žalobce na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 100000 Kč též o nároku na náhradu škody ve výši 13 317 Kč, ve vztahu k němuž ovšem dovolání (navíc) není objektivně přípustné.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3, věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 11. 2018
JUDr. David Vláčil
pověřený člen senátu