ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.4252.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 4252/2017-116
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyň a) J. S. , zastoupené Mgr. Petrem Řehákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Újezd 409/19, a b) J. C. , zastoupené JUDr. Janem Slunečkem, advokátem se sídlem v Lounech, Mírové náměstí 48, proti žalovaným 1) P. C. , zastoupenému Mgr. Richardem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 5, Ke Klimentce 2186/15, a 2) M. C. , zastoupenému JUDr. Janem Růžkem, advokátem se sídlem v Lounech, Poděbradova 751, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 5 C 347/2013, o dovolání žalovaného 1) proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. března 2017, č. j. 14 Co 1091/2016-98, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. března 2017, č. j. 14 Co 1091/2016-98, jakož i usnesení Okresního soudu v Lounech ze dne 14. října 2016, č. j. 5 C 347/2013-89, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Lounech k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Lounech (dále již „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 14. října 2016, č. j. 5 C 347/2013-89, rozhodl, že: „Připouští se, aby do řízení na straně žalobce jako další účastnice přistoupila J. C.“
K odvolání žalovaných Krajský soud v Ústí nad Labem (dále již „odvolací soud“) usnesením ze dne 31. března 2017, č. j. 14 Co 1091/2016-98, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Dospěl k závěru, že v daném případě byly naplněny předpoklady ve smyslu §92 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalovaný 1) (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení otázky přistoupení J. C. do řízení na straně žalující, přičemž předpoklady přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že při řešení uvedené procesní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“).
Dovolatel předně odkazuje na rozhodnutí dovolacího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 3449/2014, z nějž mj. vyplývá, že je-li při rozhodování o navrženém přistoupení do řízení zřejmé (nepochybné), že dosavadní žalobce (či žalovaný) již v době zahájení řízení nebyl ve sporu aktivně (pasivně) legitimován, nejsou splněny podmínky k tomu, aby soud připustil přistoupení dalšího účastníka do řízení na jeho straně, když nápravu v tomto případě lze zjednat jen prostřednictvím záměny účastníků podle §92 odst. 2 o. s. ř. Dovolatel poukazuje na dva žalobní petity, jak jsou vymezeny žalobou, a na odlišný okruh účastníků s tím, že původní žalobkyně nebyla účastnicí smlouvy, na jejímž základě došlo k převodu vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu přistupující žalobkyně, takže je zjevné, že původní žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k tomuto spoluvlastnickému podílu. S odkazem na rozhodnutí dovolacího soudu ve věci sp. zn. 29 Odo 232/2001, dovolatel zdůrazňuje, že není možné rozhodnout o přistoupení dalšího účastníka řízení na straně žalobce, aniž by taková osoba, jejíž vstup do řízení je navrhován, soudu předložila či vymezila alespoň základní skutková tvrzení, na jejichž základě se domnívá, že jí svědčí aktivní legitimace, neboť bez takového vymezení nemůže soud posoudit, zda může být vůbec (uvedená osoba) účastníkem řízení. Dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu a případně také usnesení soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K tomuto dovolání žalovaného 1) nebylo ze strany ostatních účastníků podáno žádné písemné vyjádření.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání je – jak bude rozvedeno níže – přípustné a je i důvodné.
Na návrh žalobce může soud připustit, aby do řízení přistoupil další účastník. Souhlasu toho, kdo má takto do řízení vstoupit, je třeba, jestliže má vystupovat na straně žalobce (§92 odst. 1 o. s. ř.).
Z dispoziční zásady, jež ovládá zahájení sporného řízení, vyplývá, že přistoupení dalšího účastníka může navrhnout pouze žalobce. Stanovisko žalovaného k návrhu na přistoupení dalšího účastníka nemá právní význam, a jde-li o přistoupení dalšího účastníka na straně žalované, nevyžaduje se souhlas toho, kdo má do řízení přistoupit. Při rozhodování o přistoupení dalšího účastníka do řízení podle §92 odst. 1 o. s. ř. soudy především neřeší otázku věcné legitimace tohoto účastníka (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. listopadu 2001, sp. zn. 25 Cdo 1767/2001, nebo usnesení téhož soudu ze dne 16. srpna 2005, sp. zn. 33 Odo 903/2005).
Otázka věcné legitimace účastníka řízení (jak aktivní, tak pasivní) je otázkou hmotněprávní, kterou soud řeší až v konečném rozhodnutí ve věci, a důsledkem případného nedostatku věcné legitimace je (po projednání věci) zamítnutí žaloby. Soud však při rozhodování o návrhu podle ustanovení §92 odst. 1 o. s. ř. mimo jiné posuzuje např. i to, zda navrhované přistoupení účastníka do řízení odpovídá požadavku hospodárnosti řízení vyplývajícímu z ustanovení §6 a §100 odst. 1 o. s. ř. Naplnění této zásady je představováno především splněním povinnosti soudu postupovat v řízení po jeho zahájení tak, aby věc byla co nejrychleji projednána a rozhodnuta. Požadavek procesní ekonomie se dotýká jak postupu soudu, tak i účastníků řízení. Je ovšem nepochybné, že realizace tohoto cíle nemůže jít na úkor požadavku zajištění ochrany práv, aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, byly spolehlivě zjištěny.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu přistoupení dalšího účastníka (žalobce nebo žalovaného) do řízení podle §92 odst. 1 o. s. ř. soud nepřipustí také tehdy, je-li zřejmé (nepochybné), že dosavadní žalobce nebo žalovaný již v době zahájení řízení nebyl věcně legitimován a že tedy žalobce návrhem na přistoupení dalšího účastníka do řízení obchází institut záměny účastníků upravený v §92 odst. 2 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. prosince 2005, sp. zn. 21 Cdo 1421/2005, ze dne 15. února 2006, sp. zn. 29 Odo 119/2006, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 1/2007 pod č. 1, ze dne 21. listopadu 2012, sp. zn. 30 Cdo 3267/2012, ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. 22 Cdo 4194/2013; všechna zde označená rozhodnutí jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz ).
Z obsahu spisu vyplývá, že původní žalobkyně J. S. podala proti žalovaným 1) a 2) za účasti J. C. na straně žalované dvě žaloby (v rámci jedné listiny). Jednak 1) žalobu na určení, že zůstavitel J. C. byl ke dni svého úmrtí vlastníkem ideální ½ označeného nemovitého majetku, a dále 2) žalobu o určení, že J. C. [nynější žalobkyně b), která byla soudem prvního stupně považována za vedlejší účastnici na straně žalovaných 1) a 2)] je vlastnicí ideální ½ označeného nemovitého majetku.
Ve vztahu k žalobě 2) žalobkyně v žalobě uvedla, že kupní smlouva, na základě které J. C. převedla na žalované 1) a 2) svůj spoluvlastnický podíl na předmětných nemovitostech, je „absolutně neplatná, neboť… svým obsahem, jakož i účelem odporuje zákonu, obchází jej a v neposlední řadě je také zcela jistě v rozporu s dobrými mravy… Právní zájem žalované (správně žalobkyně) na určení vlastnického práva k nemovitostem je založen tím, že uzavřením smlouvy, na jejímž základě došlo k převodu vlastnictví na žalovaného č. 1 a č. 2, byly poškozeny zájmy rodičů žalobkyně…“
Z (prvního odstavce) odůvodnění (písemného vyhotovení) usnesení soudu prvního stupně ovšem vyplývá, že soud prvního stupně návrh původní žalobkyně J. S. na přistoupení J. C. do řízení na stranu žalující posuzoval pouze ve vztahu k žalobě 1) (tj. na určení, že zůstavitel J. C. byl ke dni svého úmrtí v uvedeném rozsahu spoluvlastníkem označeného nemovitého majetku), aniž by se vypořádal s tím, že předmětný návrh žalobkyně učinila (vycházeje z protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 30. června 2016 na č. l. 67 verte) způsobem, jenž si vyžadoval (od soudu prvního stupně) procesního upřesnění v tom směru, zda tento její návrh směřuje vůči oběma žalobám anebo jen k jedné (a tedy které) z nich (viz arg. – citace z uvedeného protokolu o jednání: „Právní zástupce žalobkyně přednáší žalobu jako na čl. 1 a násl. s tím, že navrhuje, aby J. C. přistoupila do řízení na stranu žalující s tím, že ona má naléhavý právní zájem na určení vlastnictví.“
Neurčitost uvedeného procesního návrhu ostatně (rovněž z označeného protokolu o jednání) podtrhuje i okolnost, že vyjádření J. C. se (alespoň podle použité formulace) vztahovalo k její procesní (účastnické) participaci ve vztahu k žalobě 2), jejímž předmětem je soudní deklarace věcně právního vztahu J. C. ve vztahu k předmětnému spoluvlastnickému podílu na označených nemovitostech, který jmenovaná úplatně převedla na žalované 1) a 2) (viz arg. z uvedeného protokolu o jednání: „J. C. uvádí, že by byla ráda, aby jí po dobu jejího života byl dům vrácen, chtěla by tam dožít...chci dům zpátky, mám tam všechny věci…“).
Z vyloženého vyplývá, že soud prvního stupně před rozhodnutím o uvedeném procesním návrhu původní žalobkyně si měl předně vyjasnit (co do určitosti) obsah tohoto procesního úkonu, což neučinil, čímž pochybil. Pochybil ovšem i odvolací soud, který za popsané procesní situace odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně potvrdil z důvodů, jak je vyložil v odůvodnění (písemného vyhotovení) svého usnesení.
Jelikož v dovolacím řízení nelze popsané procesní defekty odstraňovat, Nejvyššímu soudu nezbylo, než podle §243e odst. 1 o. s. ř. napadené usnesení odvolacího soudu zrušit, a jelikož důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud podle §243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. přistoupil i ke zrušení usnesení soudu prvního stupně, jemuž věc vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je pro soud závazný. Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 6. 2018
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu