ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.4961.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 4961/2016-102
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce F. B. , zastoupeného JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, Ph.D., advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova tř. 770/52, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 100 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 76/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2016, č. j. 35 Co 59/2016-63, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. 4. 2016, č. j. 35 Co 59/2016-63, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 26. 11. 2015, č. j. 11 C 76/2014-41, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 100 000 Kč (výrok I) a žalobci uloženo zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 600 Kč (výrok II). Odvolací soud též rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Částky 100 000 Kč se žalobce domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu s tím, že rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 3. 2014, č. j. 29 A 11/2012-50, nebyl vydán v přiměřené době, když k jeho vydání došlo až po dvou letech od podání žaloby. Záležitost byla přitom pro žalobce důležitá, neboť na základě pochybení stavebního úřadu, který řádně neprováděl kontrolu při výstavbě vodovodního řádu a nedodržoval projektovou dokumentaci, nejsou dosud v terénu obnoveny hranice jeho pozemků, které nabyl děděním po rodičích. Tato skutečnost má za následek nejen spory o hranice s novými majiteli sousedních pozemků, ale také stres a nepřiměřeně dlouho trvající nejistotu stran právního postavení od doby, kdy bylo zahájeno dědické řízení po zesnulém otci žalobce. V důsledku neobnovení hranic po ukončené výstavbě katastrální úřad v současné době vede pozemky o výměře o 145 m 2 menší, než tomu bylo před výstavbou vodovodního řádu. Rodiče žalobce nebyli účastníky stavebního řízení, a z toho důvodu nebyly hranice pozemků po ukončené výstavbě oprávněnou geodetickou organizací obnoveny v souladu s projektovou dokumentací tak, jak to bylo provedeno u ostatních pozemků, kde majitelé byli účastníky stavebních řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2; k příslušenstvím pohledávky se přitom nepřihlíží.
V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009). Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval o nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč a o nákladech řízení přiznaných žalované ve výši 600 Kč.
Napadeným rozsudkem odvolacího soudu, ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, nebylo ve smyslu §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč, přičemž se současně nejedná o nárok ze spotřebitelské smlouvy, pracovněprávního vztahu či o věc uvedenou v ustanovení §120 odst. 2 o. s. ř., a ani napadené rozhodnutí nepatří mezi rozhodnutí vyjmenovaná v ustanovení §238a o. s. ř., což zakládá nepřípustnost dovolání. Za tohoto stavu se dovolací soud nemohl ani zabývat případnými vadami řízení (§242 odst. 3 o. s. ř.).
K námitce žalobce směřující proti závěru odvolacího soudu o přiměřenosti délky řízení u správního soudu, když doba mezi shromážděním podkladů pro rozhodnutí a vydáním vlastního rozhodnutí měla přesahovat dobu několika měsíců či let, Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že závěr o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je v obecné rovině především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s tímto závěrem, neboť ten se odvíjí od okolností každého konkrétního případu, a nemůže sám o sobě představovat právní otázku dovolacím soudem dosud neřešenou ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva na přiměřenu délku řízení, a tím i k nesprávnému úřednímu postupu, v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), přičemž závěrem o přiměřenosti délky řízení se zabývá až tehdy, byl-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřený (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1712/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3050/2014, proti němuž podaná ústavní stížnosti byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. III. ÚS 1144/15), což v případě dovolatele není.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně 28. srpna 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu