ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.5091.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 5091/2017-186
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Hynka Zoubka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně M. L. , zastoupené JUDr. Pavlem Virágem, advokátem se sídlem v Praze 3, Sudoměřská 1550/6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 161/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2017, č. j. 28 Co 452/2016-152, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2017, č. j. 28 Co 452/2016-152,
se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se v řízení domáhá zaplacení částky 251 018 Kč s příslušenstvím coby zadostiučinění za nepřiměřenou délku trestního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 14/2001 („kauza H-SYSTEM“), v němž vystupovala v procesním postavení poškozené.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 8. 2016,
č. j. 20 C 161/2014-112, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 19 219 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši za dobu od 4. 7. 2014 do zaplacení, jakož i náhradu nákladů řízení (výrok I) a zamítl žalobu ohledně zbývající částky 231 799 Kč s požadovaným příslušenstvím a dále úrok z prodlení z částky 19 219 Kč za den 3. 7. 2014 (výrok II). Chybu v psaní týkající se data vyhlášení rozsudku opravil soud prvního stupně usnesením ze dne 30. 1. 2017,
č. j. 20 C 161/2014-146.
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem změnil zamítavý výrok soudu prvního stupně tak, že uložil žalované zaplatit žalobkyni (dalších) 21 534 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši za dobu od 4. 7. 2014 do zaplacení, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a znovu rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Soud prvního stupně vyšel při posouzení věci z následujícího závěru o skutkovém stavu. Trestní řízení vůči obžalovaným J. E., J. V., L. T., I. K., P. S. a P. S. pro zvlášť závažnou hospodářskou trestnou činnost bylo vedeno u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 14/2001. Řízení bylo zahájeno sdělením obvinění jednotlivým osobám v prosinci 1999 a v lednu 2000, žalobkyně se k trestnímu řízení se svým nárokem na náhradu škody připojila dne 1. 8. 2000, obžaloba byla podána Vrchním státním zastupitelstvím v Praze dne 6. 8. 2001. Hlavní líčení se konala v září a říjnu 2002, v květnu, červnu, září a prosinci 2003, jakož i v lednu a únoru 2004. V řízení bylo prováděno mimořádně rozsáhlé dokazování, mimo jiné byly vyslechnuty stovky osob v postavení poškozených. Dne 19. 2. 2004 byl vyhlášen rozsudek, jímž byli všichni obžalovaní uznáni vinnými ze spáchání trestných činů podvodu, poškozování věřitele a zpronevěry a bylo též rozhodnuto o jejich povinnosti společně a nerozdílně nahradit poškozeným (včetně žalobkyně) vzniklou škodu. S odvoláními obžalovaných a poškozených byla věc předložena Vrchnímu soudu v Praze dne 23. 2. 2005. Vrchní soud v Praze zadal vypracovat znalecké posudky, dne 25. 4. 2006 při neveřejném zasedání odmítl některá odvolání pro opožděnost nebo jako podaná osobou neoprávněnou a konal veřejná zasedání v květnu a červnu 2006, při nichž provedl dokazování listinnými důkazy a výslechy znalců. Dne 6. 6. 2006 byl Vrchním soudem v Praze vyhlášen rozsudek, jímž byli obžalovaní K., S. a S. uznáni vinnými (dovolání těchto osob byla odmítnuta usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007) a obžalovanému S. bylo uloženo nahradit poškozeným škodu, což se týkalo i žalobkyně a jejího majetkového nároku ve výši 1 176 875 Kč. Ohledně obžalovaných E., V. a T. byl rozsudek Městského soudu v Praze zrušen a věc mu byla vrácena k novému projednání s tím, že je nutno rozsáhle doplnit dokazování. Městský soud v Praze konal nová hlavní líčení v březnu a dubnu 2009 a rozsudkem ze dne 23. 4. 2009 opět uznal tyto obžalované vinnými ze zvlášť závažného trestného činu podvodu a rozhodl též o povinnosti obžalovaných nahradit poškozeným vzniklou škodu. Vrchní soud v Praze tento v pořadí druhý rozsudek Městského soudu v Praze dne 30. 4. 2010 zrušil a věc znovu vrátil k novému projednání s tím, že soud prvního stupně nerespektoval závazný pokyn odvolacího soudu k doplnění dokazování. Městský soud v Praze po doplnění dokazování svým v pořadí třetím rozsudkem ze dne 13. 12. 2010 opětovně uznal obžalované vinnými a rozhodl o jejich povinnosti nahradit poškozeným vzniklou škodu. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 6. 2011 zrušil rozsudek Městského soudu v Praze pouze ve výrocích o trestu (zatímco výroky o vině a o náhradě škody byly potvrzeny a dne 29. 6. 2011 nabyly samostatně právní moci) a znovu o trestech pro obžalované rozhodl tak, že tresty odnětí svobody snížil pod dolní hranici trestní sazby z důvodu nepřiměřené délky trestního řízení. K dovolání nejvyššího státního zástupce Nejvyšší soud dne 30. 10. 2012 rozsudek Vrchního soudu v Praze ohledně výroků o trestu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení s tím, že uložené tresty se vzhledem k okolnostem případu, kdy jednání obžalovaných vykazovalo mimořádnou míru společenské nebezpečnosti, jeví jako nepřiměřeně nízké. Na základě amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 Vrchní soud v Praze zastavil dne 10. 1. 2013 trestní řízení a stížnost podanou nejvyšším státním zástupcem proti usnesení o zastavení řízení Nejvyšší soud odmítl dne 29. 8. 2013. Dne 3. 1. 2014 žalobkyně uplatnila u žalované svůj nárok na peněžité zadostiučinění ve výši 455 998 Kč za nepřiměřenou délku adhezního řízení, přičemž v rámci předběžného projednání žalovaná shledala délku posuzovaného řízení nepřiměřenou, avšak s ohledem na okolnosti případu, zejména princip sdílené újmy poškozenými, přistoupila k podstatnému snížení peněžitého zadostiučinění a žalobkyni uhradila toliko částku 2 314 Kč.
5. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil následovně. Celkovou délku posuzovaného řízení ve smyslu §31a odst. 3 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, posuzoval od zahájení trestního stíhání (21. 12. 1999) do doby odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem dne 29. 8. 2013 a takto určenou délku řízení hodnotil jako nepřiměřenou. Vyšel ze základní částky zadostiučinění ve výši 17 000 Kč ročně, přičemž za první dva roky se jedná o částku poloviční. Takto určenou základní částku v celkové výši 215 333 Kč přizpůsobil konkrétním okolnostem dané věci s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk. Vzal v úvahu, že trestní řízení bylo skutkově náročné z důvodu rozsáhlé trestné činnosti obžalovaných a mimořádného počtu poškozených. V posuzovaném řízení bylo provedeno rozsáhlé dokazování a věc byla opakovaně projednávána na všech stupních soudní soustavy. Co se týče postupu soudů, posuzované řízení nebylo postiženo významnějšími průtahy, pochybení lze spatřit pouze v řízení předcházejícím vydání rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2009, který byl zrušen pro nerespektování závazného právního názoru. Význam řízení pro poškozenou soud prvního stupně zhodnotil jako nižší, neboť připojení se poškozené do trestního řízení je výrazem beneficia legis zákonodárce, což činí význam adhezního řízení pro žalobkyni podstatným způsobem sníženým, jelikož primárně se předpokládá, že poškozená žalobkyně má svá majetková práva uplatňovat v řízení občanskoprávním. Kromě majetkového nároku, se kterým se poškozená k trestnímu řízení připojila, nemá poškozená právo na morální satisfakci spočívající v trestním stíhání a odsouzení pachatelů trestného činu, jímž byla poškozené způsobena škoda. Ohledně kritéria významu předmětu řízení pro poškozenou vzal soud prvního stupně dále v úvahu, že žalobkyně nemohla důvodně očekávat uspokojení svého nároku, což bylo konstatováno i přímo v trestním řízení, jak se podává z usnesení ze dne 30. 10. 2012, v němž Nejvyšší soud uvedl: „[…] vzhledem k výši způsobené škody, nejméně 982 655 845,40 Kč a vzhledem k vysokému počtu poškozených klientů (více než 1 000 osob) je zřejmé, že tato škoda zůstane neuhrazena a pro poškozené v podstatě nedobytná“. Snížený význam adhezního řízení pro žalobkyni je dán i tím, že poškození se mají domáhat svých majetkových nároků „především“ v civilním řízení. Soud prvního stupně rovněž přihlédl k tomu, že význam posuzovaného řízení se v průběhu trestního řízení měnil, neboť již dne 6. 6. 2006 byl pravomocně odsouzen obžalovaný S. a další dva spoluobžalovaní, a bylo rozhodnuto o jejich povinnosti k náhradě škody. Konečně soud prvního stupně zhodnotil, že poškození při hájení svých zájmů vystupovali společně a jejich újma je tak sdílená. V souhrnu všech uvedených okolností soud prvního stupně dospěl k závěru, že je na místě snížit základní částku o 90 % (o 30 % na základě kritéria složitosti věci, o dalších 30 % na základě kritéria opakovaného projednávání posuzované věci na více stupních soudní soustavy a o dalších 30 % na základě kritéria významu předmětu adhezního řízení pro poškozenou žalobkyni).
6. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu prokázaného před soudem prvního stupně.
7. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením učiněným soudem prvního stupně, když shledal, že délka posuzovaného řízení není přiměřená a že žalobkyni náleží peněžité zadostiučinění. Základní částku odvolací soud určil shodně jako soud prvního stupně ve výši 17 000 Kč ročně, přičemž za první dva roky posuzovaného řízení se jedná o částku poloviční. Shodně jako soud prvního stupně krátil i odvolací soud základní částku o 30 % z důvodu „obtížnosti vedeného trestního řízení po stránce skutkové, právní i procesní“ a o dalších 30 % z důvodu „počtu soudních soustav, před kterými bylo trestní stíhání obviněných vedeno“. S ohledem na kritérium významu předmětu řízení pro poškozenou ponížil částku o dalších
20 %. Odvolací soud zdůraznil, že poškozený nemá právo na „satisfakci spočívající v trestním stíhání a následném odsouzení pachatelů trestného činu, jímž byla poškozenému způsobena škoda“. Adhezní řízení není podle odvolacího soudu řízením, „které by primárně vedlo ke zjištění odpovědnosti za škodu a přiznání povinnosti platit takovouto škodu ze strany odsouzených“. Význam řízení pro poškozenou snižuje i to, že žalobkyně mohla odstranit pocit nejistoty z nepřiměřeně dlouhého adhezního řízení tím, že „mohla sama zahájit občanskoprávní řízení o náhradu škody“, když poškozený se má náhrady trestným činem způsobené škody domáhat „především“ v civilním řízení. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud neshledal, že by žalobkyně sdílela nemajetkovou újmu s ostatními poškozenými a že by bylo třeba základní částku krátit i z tohoto důvodu.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v části, v níž byla žaloba zamítnuta, dovoláním, v němž uplatnila následující dovolací důvody.
9. Odvolací soud podle žalobkyně nesprávně posoudil míru závažnosti vzniklé nemajetkové újmy žalobkyně a nesprávně stanovil výši zadostiučinění, která žalobkyni za vzniklou újmu náleží. Zkrácení peněžitého zadostiučinění o 80 % žalobkyně hodnotí jako zcela nepřiměřené, neboť zadostiučinění nemůže „plnit svou satisfakční funkci“. Poukázala v tomto ohledu na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu představovanou například stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011,
sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněným pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), jakož i například na nález Ústavního soudu ze dne
6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11.
10. Žalobkyně považovala za nesprávný i závěr, že adhezní řízení pro ni mělo jen velmi nízký význam. Nesouhlasila s tím, že se má jako poškozená domáhat náhrady škody přednostně v řízení občanskoprávním a že adhezní řízení je toliko určitým beneficiem legis . Poukazovala naopak na to, že i poškozenému je v trestním řízení garantováno právo na spravedlivý proces, jak vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2002,
sp. zn. 3 Tdo 110/2002.
11. Odvolací soud rovněž podle žalobkyně přecenil při posuzování jednotlivých kritérií význam složitosti věci, když nesmírně rozsáhlé a podrobné dokazování se vedlo do doby vydání v pořadí prvního rozsudku trestního soudu prvního stupně. Následující řízení pak již bylo zbytečně zdlouhavé a v důsledku nebyl ani naplněn účel trestního řízení, které bylo kvůli amnestii prezidenta republiky zastaveno, ani nebylo rozhodnuto o náhradě škody ve prospěch žalobkyně.
12. Konečně žalobkyně namítala porušení svého práva na spravedlivý proces, když napadené rozhodnutí pro ni nebylo předvídatelné, jelikož soudy rozhodly v mnoha jiných případech o nárocích poškozených z téže trestní věci tak, že poškozeným peněžité zadostiučinění přiznaly.
13. Přípustnost dovolání žalobkyně spatřuje v tom, že se odvolací soud při hodnocení jednotlivých kritérií (složitost věci, význam předmětu řízení pro poškozenou) a určení výše zadostiučinění odchýlil od shora uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popřípadě Ústavního soudu.
14. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
15. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
16. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky povinného zastoupení uvedené v §241 odst. 1 o. s. ř. a v souladu s §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolání obsahuje všechny náležitosti vyžadované zákonem, Nejvyšší soud se proto dále zabýval jeho přípustností.
IV. Přípustnost dovolání
17. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
18. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
19. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud se při přezkumu výše či formy zadostiučinění omezuje na posouzení právních otázek spojených s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 OdpŠk (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1599/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 1768/15). Jinými slovy, v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, posuzuje dovolací soud v zásadě jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše či formy přiměřeného zadostiučinění, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace konkrétního kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 %, nebo o 30 % (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).
20. Dovolání není přípustné ohledně otázky snížení základního odškodnění o více než
50 %, neboť řešení dosažené odvolacím soudem není v rozporu s judikaturou soudu dovolacího představovanou rozsudkem ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3995/2011, uveřejněným pod číslem 101/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Rovněž z části VI. Stanoviska je zřejmé, že se zvýšení či snížení o 50 % nevztahuje k poměru základní výše zadostiučinění před zohledněním kritérií uvedených v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk, vůči výsledné výši zadostiučinění po zohlednění daných kritérií, ale že se vztahuje ke každému z těchto kritérií zvlášť a lze si proto představit i situace, kdy při zachování požadavku na jeho přiměřenost bude zadostiučinění přiznané v penězích nižší o více než 50 % oproti výchozí částce.
21. V rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu není ani posouzení odvolacího soudu, který snížil základní částku na základě kritéria složitosti věci o 60 %, když své úvahy s přihlédnutím k okolnostem dané věci řádně odůvodnil. Složitost řízení z pohledu Evropského soudu zahrnuje ve své konkretizaci jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena a dále složitost věci samu o sobě [srov. bod IV písm. a) Stanoviska] a ve výjimečných případech lze uvažovat o zvýšení či snížení základní částky na základě konkrétního kritéria i ve větším rozsahu než o 50 % (srov. bod VI Stanoviska a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. IV. ÚS 128/11).
22. Ani při řešení otázky charakteru adhezního řízení pro osoby, které se připojí se svým majetkovým nárokem k trestnímu řízení v postavení poškozeného, se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, když uzavřel, že žalobkyni nesvědčí právo na potrestání obžalovaných (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4578/2015, uveřejněný pod číslem 73/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 2247/16). Přesvědčení žalobkyně o tom, že v trestním řízení nebylo pravomocně rozhodnuto o jejím nároku vůči obžalovaným, navíc neodpovídá průběhu a výsledku trestního řízení. Žalobkyně získala exekuční titul vůči obžalovanému S. již v roce 2006, vůči obžalovaným E., V. a T. pak v roce 2011.
23. Námitka žalobkyně, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, jelikož odvolací soud rozhodl jinak, než rozhodly ve skutkově obdobných věcech jiné odvolací senáty, trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení v této části pokračovat. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek přípustnosti dovolání považuje za splněné
(§241a odst. 2 o. s. ř.). Uvedené platí i tehdy, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, které se vztahuje k ochraně základních práv a svobod (zde práva na spravedlivý proces), kdy požadavek na vymezení přípustnosti dovolání, tedy například uvedením toho, od které ustálené judikatury Ústavního soudu se odvolací soud měl podle názoru dovolatele odchýlit, není přehnaným formalismem (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, zejména body 39, 43-44, 46 odůvodnění).
24. Žalobkyně ve svém dovolání dále namítá nesprávné právní posouzení učiněné odvolacím soudem při aplikaci §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk, konkrétně nesprávné zhodnocení typového významu adhezního řízení pro poškozenou. Jelikož odvolací soud uvedenou právní otázku posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, je dovolání přípustné a zároveň i důvodné.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
25. Podle §13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
26. Podle §31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž
k nemajetkové újmě došlo (odst. 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odst. 3).
27. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 987/2015, uveřejněném pod číslem 10/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přijal a odůvodnil závěr, že důvodnost kompenzačního nároku poškozené, která uplatnila v trestním řízení svůj adhezní nárok na náhradu škody či nemajetkové újmy v penězích, případně nárok na vydání bezdůvodného obohacení, je třeba vždy odvíjet od závěru o nepřiměřenosti délky trestního stíhání a že předpoklad zvýšeného významu řízení pro účastníka se neuplatní, domáhal-li se účastník nároku na náhradu škody na zdraví jako poškozený v adhezním řízení.
28. Uvedený závěr však neznamená, že význam adhezního řízení pro poškozenou lze bez dalšího považovat za snížený jen kvůli tomu, že poškozená využila beneficia legis a domáhá se svého majetkového nároku vůči pachateli trestného činu v rámci probíhajícího trestního řízení (srov. bod 28 nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 2500/17, a tam citovanou judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva).
29. Lze vyjít z toho, že význam adhezního řízení pro poškozenou je zásadně standardní: u adhezního řízení se sice neprosadí předpoklad typově zvýšeného významu předmětu řízení, jak se jinak děje například ve věcech pracovněprávních sporů nebo věcí týkajících se zdraví nebo života (srov. Stanovisko nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014,
sp. zn. 30 Cdo 2542/2014), ale ani se význam řízení o majetkovém nároku poškozené bez dalšího nesnižuje jen kvůli tomu, že daný nárok byl uplatněn v adhezním řízení. K tomu pak přistupují jednotlivé okolnosti konkrétního případu, které mohou takto standardní význam řízení pro poškozenou modifikovat. Platí, že zvýšený význam předmětu řízení pro svou osobu tvrdí a prokazuje při uplatnění nároku z odpovědnosti za neprojednání věci v přiměřené lhůtě poškozená, zatímco v případě nižšího významu předmětu řízení pro poškozenou, tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní o této okolnosti žalovanou a není povinností soudu zjišťovat nad rámec tvrzení účastníků okolnosti rozhodné pro posouzení významu předmětu řízení pro poškozenou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010). Na druhou stranu soudu nic nebrání, aby zohlednil okolnosti rozhodné pro posouzení významu řízení pro účastníka, které jsou zjistitelné z účastníky označených důkazů k prokázání jiných jejich skutkových tvrzení, a to včetně spisového materiálu vztahujícího se k posuzovanému řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015,
sp. zn. 30 Cdo 1597/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. IV. ÚS 1145/15).
30. Není tak správný závěr odvolacího soudu, že adhezní řízení má pro poškozenou typově nižší význam než řízení civilní (se stejným předmětem řízení), postavený na úvaze, že se žalobkyně měla svého majetkového nároku primárně domáhat v řízení civilním
a poskytnuté peněžité zadostiučinění pro ni proto může plnit pouze symbolickou funkci. Peněžité zadostiučinění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě nemůže mít toliko symbolický charakter, ale musí být způsobilé dostatečně kompenzovat vzniklou újmu, jinak se nejedná o zadostiučinění přiměřené (srov. v obecné rovině rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 162/2010, a konkrétně ve vztahu ke kauze H-SYSTEM bod 19 nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. III. ÚS 3369/17). Na druhou stranu v situaci, kdy žalobkyni bylo poskytnuto celkové zadostiučinění v částce 43 067 Kč, nelze hovořit o tom, že by jí bylo poskytnuto zadostiučinění toliko v symbolické výši.
31. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též
k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož
i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žádné takové vady však žalobkyně v dovolání neoznačuje a z obsahu spisu se nepodávají.
VI. Závěr
32. Nejvyšší soud s ohledem na doposud řečené napadený rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, neboť právní hodnocení kritéria významu předmětu řízení pro poškozenou uvedené v §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk je z rozvedených důvodů nesprávné. Skutečnost, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu musel být pro uvedené nesprávné právní posouzení zrušen, však bez dalšího neznamená, že jako přiměřené zadostiučinění neobstojí odvolacím soudem přiznaná částka 43 067 Kč, a to zejména pokud se vezme v úvahu, že odvolací soud vyšel z vyšší (17 000 Kč) než minimální základní roční částky odškodnění. Je však nutné, aby odvolací soud v novém rozhodnutí při hodnocení kritéria významu předmětu řízení pro poškozenou řádně zhodnotil všechny okolnosti případu včetně toho, zda má na význam předmětu řízení pro poškozenou vliv, že již od počátku trestního řízení musela být poškozené žalobkyni zřejmá faktická nevymahatelnost jejího nároku na náhradu škody (srov. též odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012 v daném trestním řízení).
33. S přihlédnutím k délce probíhajícího řízení nepřistoupil Nejvyšší soud též ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně podle §243e odst. 2 věty druhé o. s. ř., neboť nesprávné právní posouzení věci lze napravit v řízení odvolacím v rámci nového rozhodnutí o výši peněžitého zadostiučinění.
34. Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozsudku vyslovenými. V rámci nového projednání věci odvolací soud při stanovení výše peněžitého zadostiučinění znovu posoudí kritérium významu předmětu řízení pro poškozenou žalobkyni, přičemž nepřehlédne též závěry učiněné ohledně kauzy H-SYSTEM Ústavním soudem vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 2500/17 (srov. zejména bod 28 nálezu a tam citovanou judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva), a v nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. III. ÚS 3369/17 (srov. zejména body 17-19).
35. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 6. 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu