ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.731.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 731/2018-236
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce M. B., zastoupeného JUDr. Oldřichem Filipem, advokátem se sídlem v České Lípě, Jiráskova 613, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16 , o zaplacení 754.400 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 1/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2017, č. j. 20 Co 250/2017-191, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobce se v řízení proti žalované domáhal zaplacení částky 754.400 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody (ušlého zisku) vzniklé mu v důsledku dvou nezákonných rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, který jimi změnil usnesení soudního exekutora ze dne 29. května 2006, kterým byl žalobci udělen příklep na vydražené nemovitosti tak, že se příklep neuděluje. Obě rozhodnutí Krajského soudu byla zrušena Nejvyšším soudem a teprve usnesením ze dne 14. února 2013, které nabylo právní moci 4. dubna 2013, Krajský soud usnesení soudního exekutora z roku 2006 potvrdil. V důsledku toho žalobce nemohl pronajímat byt, který se ve vydražené nemovitosti nacházel.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. dubna 2017, č.j. 27 C 1/2016-168, žalobu zamítl. Věc posoudil podle příslušných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů a §442 občanského zákoníku. S poukazem na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (25 Cdo 119/2003, 25 Cdo 2857/2005, 25 Cdo 4313/2008, 28 Cdo 5171/2008, 30 Cdo 82/2013) poukázal na to, že pro výši ušlého zisku je rozhodující, jakému prospěchu, k němuž mělo reálně dojít, zabránilo jednání škůdce, tedy o jaký reálně dosažitelný (nikoli hypotetický) prospěch poškozený přišel. Na poškozeném spočívá důkazní břemeno k prokázání tvrzení, že při pravidelném běhu okolností by získal určitý prospěch. Ztracená obchodní (výdělečná) příležitost musí být prokázána v reálné podobě, neboť ušlý zisk nelze dovozovat jen ze zmaření zamýšleného výdělečného záměru. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že sice byla vydána nezákonná rozhodnutí, žalobce nepochybně měl záměr nemovitost pronajímat, ale neprokázal, že by měl nějakého konkrétního zájemce o její pronájem. V této souvislosti zejména neuvěřil výpovědi svědka J. S., že si chtěl pronajmout nemovitost za 9.000 Kč měsíčně. Nebyl tak splněn minimálně jeden z předpokladů, za kterých se odpovědnost státu za škodu realizuje, a to příčinná souvislost.
Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. září 2017, č. j. 20 Co 250/2017-191, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil a výrokem II. žalobci uložil zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení 600 Kč. Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovým i právním hodnocením věci soudem prvního stupně. Poukázal na žalobu a uplatnění nároku v rámci předběžného projednání, jejichž nekonkrétní obsah podporuje závěr, že konstrukci vážného zájemce o byt v rozhodné době vytvořil žalobce až dodatečně v reakci na vyjádření žalované. Je zjevně nelogické, aby žalobce již v rámci předběžného uplatnění nároku a podání žaloby neuvedl konkrétní skutečnosti o zmařeném pronájmu bytu s označením příslušných důkazů, které měl mít od roku 2006 k dispozici, ale naopak svůj nárok opíral jen o hypotetický záměr byt pronajímat. Odvolací soud se ztotožnil i s názorem soudu prvního stupně o nevěrohodnosti svědecké výpovědi S..
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce (dále též „dovolatel“) dovoláním ze dne 18. prosince 2017. Domnívá se, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a závisí na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, resp. má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Soud prvního stupně podle názoru dovolatele dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným, resp. nedostatečným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zamítavý výrok je založen na faktu, že soud neuvěřil svědkovi J. S.. Stejného pochybení se dopustil i odvolací soud. Judikatura dovolacího soudu citovaná soudy obou stupňů se zabývá odlišnou a poněkud sofistikovanější problematikou případů, v nichž mělo dojít k ušlému majetkovému prospěchu. Formální aplikace judikatury se zcela míjí s realitou nájemního bydlení v ČR. Nadto žalobce znovu tvrdí, že reálného nájemce měl, a to S.. Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání vyjádřila podáním ze dne 7. února 2018 a navrhla jeho odmítnutí, případně zamítnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 96/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014 do 29. září 2017.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, přičemž byly splněny předpoklady ustanovení §241 o.s.ř., a stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř. Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Na tomto místě lze připomenout usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „ naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup .“
Žalobce sice v dovolání tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, resp. má být dovolacím soudem vyřešena jinak, ale ve skutečnosti nesouhlasí se skutkovými závěry soudů obou stupňů. Polemika žalobce s hodnocením v řízení provedených důkazů je z hlediska přípustnosti dovolání bezcenná, neboť samotné hodnocení důkazů z hlediska jejich zákonnosti, závažnosti a věrohodnosti (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o.s.ř.) nelze s úspěchem napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o.s.ř.. Žalobce tak ve skutečnosti nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, nýbrž mu vytýká, že právní posouzení založil na nesprávně, resp. neúplně zjištěném skutkovém stavu věci a že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Způsob ani výsledek hodnocení důkazů promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, nelze regulérně zpochybnit dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení. K případným vadám řízení, pokud by skutečně jimi řízení bylo postiženo, dovolací soud přihlíží pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); tento předpoklad však v dané věci splněn není.
Lze uzavřít, že dovolání je v daném případě postiženo naznačenou procesní vadou, která brání jeho projednání. Nejvyšší soud je proto podle §243c odst. 1 věty první o.s.ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení není zdůvodňován s přihlédnutím k ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 6. 2018
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu