ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.1082.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 1082/2016-81
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Hany Gajdziokové ve věci žalobce A. P. , zastoupeného Mgr. Jiřím Švehlou, advokátem se sídlem v Praze 3, Blodkova 1476/4, PSČ 130 00, proti žalované Pojišťovně České spořitelny, a. s., Vienna Insurance Group , se sídlem v Pardubicích, Zelené Předměstí, náměstí Republiky 115, PSČ 530 02, identifikační číslo osoby 47452820, o zaplacení částky 35 700 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 5 C 131/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 26. 11. 2015, č. j. 23 Co 417/2015-63, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).
Ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. stanoví, že dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a dále na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Jako otázku procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dovolatel předkládá otázky „způsobu hodnocení důkazů, zjišťování skutkového stavu a právního posuzování věci, které jsou upraveny v §132 a §157 odst. 2 o. s. ř., kdy skutkový stav lze v konkrétní věci zjišťovat na základě provedených důkazů a jejich hodnocení jednotlivě a ve vzájemné souvislosti a kdy zjištěný skutkový stav je potřeba posuzovat podle platných právních předpisů“.
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jež je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na http://www.nsoud.cz ).
Současná právní úprava dovolacího řízení předpokládá, že dovolací soud se bude při posouzení přípustnosti dovolání zabývat právní otázkou, kterou dovolatel konkrétně vymezí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132, usnesení téhož soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2757/2006, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 23/2003). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě vymezena a není zjistitelná ani z obsahu dovolání, nesplňuje dovolání náležitosti stanovené v §241a odst. 3 o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, a ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3215/2008).
Shora uvedeným požadavkům dovolatel nedostál. Nejenže nevymezuje dostatečně srozumitelným způsobem otázku procesního práva, kterou odvolací soud v napadeném rozhodnutí řešil a při jejímž řešení se měl odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu, nýbrž zejména nikterak neoznačuje judikatorní závěry, od kterých se měl odvolací soud odchýlit.
Jako otázku dosud nevyřešenou dovolatel předkládá otázku aplikace hlavy I. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“), dle §3030 o. z., konkrétně otázku aplikace ustanovení §6, 7 a 8 o. z. na právní vztahy vzniklé před účinností o. z. (tedy před 1. 1. 2014). Oproti jeho přesvědčení však tato otázka v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu již vyřešena byla.
V rozsudku ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněném pod číslem 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud odmítl takový výklad ustanovení §3030 o. z., podle něhož by toto přechodné ustanovení způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost (pravou retroaktivitu) ustanovení §1 až 14 o. z. na dříve (do 31. 12. 2013) vzniklé právní vztahy (poměry). K těmto závěrům se přihlásil též například v usneseních ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 32 Cdo 544/2016, a ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 26 Cdo 2513/2017.
Zásady dnes výslovně deklarované v §6 a §8 o. z., jimiž ve svém rozhodnutí argumentoval soud prvního stupně, byly ostatně našemu právnímu řádu imanentní i v poměrech před 1. 1. 2014 (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2912/2014) a v rozhodovací praxi soudů se promítaly především prostřednictvím užití korektivu dobrých mravů, zakotveného v §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, zrušeného ke dni 1. 1. 2014. Dovolatel přitom odvolacímu soudu nedůvodně vytýká, že se tímto aspektem právního posouzení věci nezabýval; odvolací soud při hodnocení těch skutečností, z nichž soud prvního stupně dovozoval předpoklady pro odepření právní ochrany, dospěl k závěrům opačným.
Lze k tomu tedy uzavřít, že Nejvyšší soud předloženou otázku ve své rozhodovací praxi již vyřešil a odvolací soud se v napadeném rozhodnutí od řešení přijatého dovolacím soudem neodchýlil.
Jako další otázku dosud nevyřešenou dovolatel předkládá otázku výkladu §4 odst. 4 a 5 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „zákon o pojistné smlouvě“), z toho pohledu, „zda je akceptovatelný odkaz v pojistných podmínkách na další dokument či ujednání (tj. Oceňovací tabulky), který součástí pojistných podmínek není, avšak závazným způsobem určuje rozsah pojistného plnění“.
V mezidobí, po podání dovolání v souzené věci, byla též tato otázka dovolacím soudem vyřešena. Nejvyšší soud tak učinil v rozsudku ze dne 16. 10. 2017, sp. zn. 32 Cdo 787/2017, v němž se zabýval právě otázkou, zda v režimu zákona o pojistné smlouvě jsou součástí pojistné smlouvy tzv. oceňovací tabulky, limitující výši pojistného plnění z úrazového pojištění a pojištění pro případ pracovní neschopnosti, na něž neodkazuje samotná pojistná smlouva, nýbrž pojistné podmínky. Ty v tam souzené věci obsahovaly ustanovení, podle něhož mohou pojistník a pojištěný do oceňovacích tabulek nahlížet na každém obchodním místě pojistitele. Nejvyšší soud nepřisvědčil dovolateli, že při výkladu §4 odst. 4 zákona o pojistné smlouvě lze za použití argumentu a contrario dospět k závěru, že v pojistné smlouvě nevyjmenované dokumenty nemohou být její součástí, a uzavřel, že skutečnost, že smlouva vyjmenovává dokumenty a listiny, které výslovně činí svou součástí, neznamená, že by vedle těchto ve smlouvě vyjmenovaných dokumentů a listin nemohly být její součástí též další dokumenty a listiny, a to v rozsahu, ve kterém na ně smlouva odkazuje. Tzv. oceňovací tabulky proto v poměrech souzené věci posoudil jako součást pojistné smlouvy.
Otázka hmotného práva, kterou předkládá dovolatel, tedy již v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena byla (což platí bez zřetele k tomu, že se tak stalo až po podání dovolání) a odvolací soud se při jejím řešení od rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
Dovolatel, ačkoliv napadl rozsudek odvolacího soudu výslovně též ve výrocích o nákladech řízení před soudy obou stupňů, vymezuje se v dovolání pouze vůči výroku o věci samé a ve vztahu k náhradě nákladů řízení dovolání postrádá jakoukoliv argumentaci. Údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání, jehož absence zatěžuje dovolání vadou, pro niž nelze přistoupit ke zkoumání jeho přípustnosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 856/2014). Uvedené nedostatky již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. dílem jako nepřípustné, dílem jako vadné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. 1. 2018
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu