ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.2837.2018.1
sp. zn. 32 Cdo 2837/2018-132
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně FCC Česká republika, s. r. o. , se sídlem v Praze 8, Ďáblická 791/89, identifikační číslo osoby 45809712, zastoupené JUDr. Kristýnou Oberfalcerovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Národní 340/21, proti žalovanému M. P. , narozenému XY, s evidovanou adresou pobytu XY, a adresou pro doručování XY, zastoupenému Mgr. Pavlem Čulákem, advokátem se sídlem v Sokolově, 5. května 655, o zaplacení částky 57 363 Kč s příslušenstvím, o žalobě na obnovu řízení podané žalovaným, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 7 C 116/2016, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 3. 2018, č. j. 64 Co 52/2018-104, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Sokolově usnesením ze dne 20. 11. 2017, č. j. 7 C 116/2016-82, povolil obnovu řízení vedeného u tohoto soudu pod sp. zn. 7 C 116/2016.
Krajský soud v Plzni v záhlaví označeným usnesením k odvolání žalobkyně změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žaloba na obnovu řízení se zamítá (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání (výslovně pouze proti prvnímu výroku), v němž co do přípustnosti s odkazem na ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu v prvním výroku i ve výroku o nákladech řízení a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatel má za to, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky, zda „navrhovaný výslech svědka - příbuzného, se kterým se však žalovaný nestýká a není v kontaktu již několik let, nezná ani jeho pobyt, protože se jedná o osobu bez domova, o kterém navíc nevěděl, že dotyčný má k dané věci informace, a tedy jej bez své viny nemohl navrhnout v původním řízení před soudem prvního stupně, je důkazem, který splňuje důvod pro obnovu řízení podle §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., kdy zcela evidentně může tento důkaz přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve shora uvedené věci“.
V této souvislosti dovolatel odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1419/2000 (jež je veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách), a parafrázuje jeho závěr, že pro rozhodnutí o povolení obnovy řízení postačuje, že se jeví pravděpodobným, že konkrétní skutečnosti, rozhodnutí a důkazy mohou pro navrhovatele přivodit příznivější rozhodnutí ve věci, není třeba, aby soud v tomto směru dospěl k bezpečnému závěru. Dovolatel však přehlíží, že odvolací soud nezpochybnil, že by navrhovaný výslech syna žalovaného mohl přivodit pro žalovaného příznivější rozhodnutí ve věci - právě naopak uzavřel, že „nepochybuje o tom, že si žalovaný po vydání rozsudku opatřil důkaz, který by pro něho mohl přivodit příznivější rozhodnutí ve věci“. Odvolací soud se od citovaného rozhodnutí neodchýlil, poněvadž závěr o zamítnutí žaloby na obnovu řízení založil na tom, že žalovaný mohl všechny důkazy, které připojil k žalobě na obnovu řízení, použít již v původním řízení.
Jestliže dovolatel odkazuje na „rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Cz 81/67 - R 6/68“ (jde o rozhodnutí ze dne 28. 7. 1967) a na „rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 1949 sp. zn. Rv I 463/48, Sbírka rozhodnutí československých soudů R 55/50“, patrně přehlíží, že prostřednictvím těchto odkazů nemůže být přípustnost dovolání založena, neboť v občanském soudním řádu ve znění účinném do 31. 12. 1991 dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek nebylo upraveno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1016/2015). Rozhodnutí vydaná před tímto datem proto nelze označit za judikaturu dovolacího soudu ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017. Pro úplnost lze dodat, že v R 6/68 Nejvyšší soud rozhodoval o stížnosti pro porušení zákona, a v R 55/50 Nejvyšší soud posuzoval odvolání žalobce podle zákona č. 113/1895 ř. z., o soudním řízení v občanských rozepřích právních (civilní řád soudní).
Prostřednictvím námitky, že usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1522/2008, a „rozhodnutí R 72/1954“ (jde o rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 10. 1953, sp. zn. 10 Co 311/53) v projednávané věci „nelze aplikovat“, dovolatel neuplatňuje žádný ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání taxativně vymezených v ustanovení §237 o. s. ř. Tímto způsobem tedy přípustnost dovolání nelze založit. Nejvyšší soud k tomu podotýká, že R 72/1954 není rozhodnutím dovolacího soudu.
Dovolatel má dále za to, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky „zda v odůvodnění rozhodnutí musí být uvedeno, jakými úvahami se při rozhodování soud řídil, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce, aby bylo vyhověno ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř.“.
Dovolatel v té souvislosti odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2172/2000, a ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1238/2013, v nichž Nejvyšší soud uzavřel, že soud musí odkázat na konkrétní právní předpis, ze kterého právní posouzení dovozuje, a pokud nedostojí této zásadě, dochází k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí. Odvolací soud se od těchto rozhodnutí neodchýlil, neboť jasně odkázal na ustanovení §228 odst. 1 o. s. ř. a řádně vysvětlil, že dovolatelem navrhovaný výslech svědka nepovažuje za důkaz, který žalovaný nemohl uvést již v původním řízení. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3119/2016, na který dovolatel též odkazuje, vychází z odlišného procesního stavu věci, neboť v něm Nejvyšší soud odvolacímu soudu vytýkal, že přistoupil k nepřípustnému opisu přednesu svědků, žalobkyně a žalovaného a nevyložil, co z kterého důkazního prostředku zjistil. Taková procesní situace v projednávané věci nenastala. Dovolatelem tvrzený předpoklad přípustnosti dovolání tak není dán.
Dovolatel spatřuje „porušení zákazu svévole soudu v konstrukci odvolacího soudu, že si měl dodatečně opatřit důkaz v podobě svědecké výpovědi syna“, a uvádí, že „nařčení z opatřování si důkazu nemá oporu v provedeném dokazování“ a že „extrémní rozpor mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy (…) je další otázkou zásadního právního významu, jak připustil Nejvyšší soud ve svém usnesení Nejvyššího soudu 31. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1697/2011“. Dovolatel přehlíží, že již od 1. 1. 2013 není přípustnost dovolání budována na kritériu zásadní právní významnosti napadeného rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013), a v projednávané věci není rozpor mezi vyslovenými skutkovými závěry a provedenými důkazy. Odvolací soud se od dovolatelem citovaného rozhodnutí neodchýlil.
Podle ustálené judikatury je soud povinen uvést důvody pro své rozhodnutí, avšak tato povinnost nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument; rozsah této povinnosti se může lišit podle povahy rozhodnutí, přičemž její splnění může být hodnoceno pouze ve světle konkrétních okolností případu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, in www.usoud.cz , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3000/2012). Jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení, odvolací soud se námitkami žalovaného zabýval a vypořádal se s nimi v dostatečném rozsahu. Dovolatelem tvrzené porušení práva na spravedlivý proces tak Nejvyšší soud neshledal.
Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti usnesení odvolacího soudu ve výroku ve věci samé podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 12. 2018
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu