ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.3618.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 3618/2017-949
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobce J. V. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Lucií Foffovou, advokátkou se sídlem v Městci Králové, Hálkova 1004, proti žalovanému V. R. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Pavlem Kolínským, advokátem se sídlem v České Lípě, Arbesova 409/6, o zaplacení částky 449 458 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši 564 067,68 Kč, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci pod sp. zn. 76 Cm 40/2010, o dovoláních žalobce i žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 2017, č. j. 1 Cmo 213/2016-899, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Dovolání žalovaného se odmítá .
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 11 040 Kč do tří dnů právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jeho zástupkyně.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 19. 8. 2016, č. j. 76 Cm 40/2010-858 (v pořadí pátým ve věci), uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 449 458 Kč s příslušenstvím (výrok I.), smluvní pokutu ve výši 564 067,68 Kč (výrok II.) a na náhradu nákladů řízení částku 744 771 Kč (výrok III.) a dále žalovanému uložil zaplatit státu na náhradu znalečného částku 12 802 Kč (výrok IV.).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v té části výroku I., v níž soud prvního stupně uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 301 883 Kč s příslušenstvím, a v té části výroku II., v níž soud prvního stupně uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 299 463,79 Kč (první výrok), ve zbývající části výroku I. (tedy co do částky 147 575 Kč s příslušenstvím) a výroku II. (tedy co do částky 264 603,89 Kč) rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (druhý výrok), žalovanému uložil zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 157 939,86 Kč (třetí výrok), dále uložil žalobci nahradit státu na nákladech řízení částku 4 481 Kč a žalovanému uložil nahradit státu na nákladech řízení částku 8 321 Kč (čtvrtý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobce i žalovaný. Žalobce napadl rozhodnutí odvolacího soudu výslovně ve všech výrocích, přičemž co do přípustnosti uvedl, že podle jeho názoru napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky „hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil tak, že žalovanému uloží zaplatit žalobci částku 449 458 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutu ve výši 433 092,96 Kč, aby zamítl žalobu o zaplacení smluvní pokuty ve výši 130 974,72 Kč a aby žalovanému uložil nahradit náklady řízení žalobci a státu.
Žalovaný podal dovolání výslovně pouze proti prvnímu, třetímu a čtvrtému výroku rozsudku odvolacího soudu, maje za to, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, a dále aby dovolateli přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání žalovaného uvedl, že důvody uvedené v dovolání žalovaného „nemají své opodstatnění“.
Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a k době zahájení řízení se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízení soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
K dovolání žalobce:
Dovolatel má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky „hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Takové vymezení přípustnosti dovolání se však navzájem vylučuje, a proto není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání - splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, jež je veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014).
Argument, podle kterého napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a usnesení ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013).
Poslední ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání zakotvených v ustanovení §237 o. s. ř., tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, oproti očekávání dovolatele míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se patrně mylně domnívá dovolatel, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. I kdyby dovolatel uplatnil čtvrtý z předpokladů přípustnosti uvedených v ustanovení §237 o. s. ř., musí být z dovolání zjistitelné, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například výše citovaná usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 či sen. zn. 29 ICdo 43/2013).
Výše uvedeným požadavkům dovolatel nedostál, neboť neuvedl žádnou judikaturu dovolacího soudu, kterou považuje za správnou a od níž se podle jeho názoru odvolací soud v projednávané věci odchýlil, ani nejmenoval žádné rozhodnutí dovolacího soudu, které považuje za nesprávné a v němž řešenou právní otázku by měl nyní dovolací soud posoudit jinak.
Pouhý nesouhlas dovolatele s právním posouzením věci soudy nižších stupňů nemůže založit přípustnost dovolání.
Dovolatel výslovně napadl rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu. K třetímu výroku rozsudku odvolacího soudu toliko uvádí, že mu odvolací soud přiznal náhradu nákladů řízení „pouze v nepatrné části“. Zákonným požadavkům na vymezení přípustnosti dovolání ani v tomto rozsahu nedostál.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce proti druhému a třetímu výroku rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.
Dříve než dovolací soud zkoumá, zda je dovolání objektivně přípustné, musí ve smyslu ustanovení §243c odst. 3 a §218 písm. b) o. s. ř. posuzovat tzv. subjektivní přípustnost dovolání. K podání dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu prvního výroku a čtvrtého výroku v části, v níž odvolací soud uložil žalovanému povinnost nahradit státu náklady řízení, není dovolatel subjektivně oprávněn, neboť z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě jemuž byla tímto rozhodnutím způsobena újma na jeho právech. Uvedenými výroky rozsudku odvolacího soudu nebyla dovolateli způsobena žádná újma na jeho právech, neboť prvním výrokem odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) žalobě vyhověl. V příslušné části čtvrtého výroku odvolací soud uložil žalovanému povinnost nahradit náklady řízení České republice, o právech dovolatele tedy v této části nerozhodoval.
Dovolání proti té části čtvrtého výroku, v níž odvolací soud uložil žalobci zaplatit státu na náhradu nákladů řízení částku 4 481 Kč, není přípustné vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., poněvadž tato částka nepřevyšuje 50 000 Kč (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013, a ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3141/2013).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu směřující proti prvnímu a čtvrtému výroku podle ustanovení §243c odst. 3 ve spojení s ustanovením §218 písm. b) o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
K dovolání žalovaného:
Dovolatel co do přípustnosti uvádí, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Prostřednictvím rozsáhlé argumentace soudům nižších stupňů vytýká, že „nesprávně právně posoudily §127 odst. 2 o. s. ř.“ a že „nebyl minimálně proveden výslech zpracovatele znaleckého posudku“, a namítá, že soudy měly provést revizní znalecký posudek. V obou dovolatelem citovaných rozhodnutích (v usnesení ze dne 7. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 849/2008, i v rozsudku ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4562/2010) Nejvyšší soud uzavřel, že zákon nestanoví předpoklady pro nařízení vypracování revizního znaleckého posudku a ponechává je na úvaze soudu; vypracování revizního znaleckého posudku bude přicházet do úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku. V případě rozporu mezi dvěma znaleckými posudky lze rozhodnout o přezkoumání těchto posudků dalším znalcem, případně znaleckým ústavem, ovšem jen v případě, že soud sám tento rozpor po slyšení obou znalců neodstraní. Odvolací soud v projednávané věci dostatečně vysvětlil, proč nepovažoval konfrontační výslech zpracovatele znaleckého posudku ani vypracování revizního znaleckého posudku za potřebné. Stalo se tak s ohledem na okolnosti případu, kdy sestavená ocelová forma na výrobu betonu je u konečného zákazníka ve Spolkové republice Německo již cca 7 let provozována a tedy odpovídajícím způsobem opotřebována, přičemž závěr obsažený ve znaleckém posudku vypracovaném podle ustanovení §127 o. s. ř. vycházel mimo jiné též z provedeného vícehodinového místního šetření za přítomnosti obou účastníků, a s ohledem na to, že závěry obsažené v obou posudcích jsou v některých oblastech obdobné (jde zejména o nepřesnosti v konstrukční - projektové dokumentaci vypracované žalovaným) a že závěry posudku předloženého žalovaným byly znalci ustanovenému následně soudem pro učinění znaleckého závěru známé. Odvolací soud se tak od dovolatelem citované judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil.
Dovolatel dále s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 32 Cdo 5458/2007, namítá, že dílo bylo provedeno vadně kvůli záměně konstrukčních profilů. Argumentuje ve prospěch názoru, že neprovedl-li zhotovitel dílo řádně, nemohlo mu vzniknout právo na doplacení ceny díla. Odvolací soud v projednávané věci vyšel ze zjištění, podle něhož záměna konstrukčních profilů byla v řízení bezpečně prokázána, a objednateli náleží z důvodu vad díla sleva v celkové výši 147 575 Kč. Zabývaje se výkladem článku 5.2 smlouvy o dílo uzavřené mezi účastníky za použití výkladových pravidel podle ustanovení §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a ustanovení §266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, dospěl k závěru, že žalobci nevzniklo právo na účtování doplatku ceny díla pouze v rozsahu, ve kterém žalovanému (objednateli) svědčí nárok na slevu, ve zbývajícím rozsahu je fakturace důvodná. Nejvyšší soud vysvětlil v usneseních ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, a ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jím projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích §237 o. s. ř., jež by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního úkonu) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice. Takové odchýlení se od judikatury dovolacího soudu však dovolatel odvolacímu soudu nevytýká.
Odkazuje-li dovolatel na výše citované rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 5458/2007, přehlíží, že toto vychází z odlišného skutkového stavu, neboť v této jiné věci nebyl uplatněn z titulu odpovědnosti za vady nárok na slevu z ceny díla. Odvolací soud se proto od tohoto rozhodnutí neodchýlil.
Ve zbývající části dovolací argumentace nemůže založit přípustnost dovolání, neboť dovolatel neformuluje žádnou právní otázku ani neuvádí žádné rozhodnutí dovolacího soudu, od něhož se měl podle jeho názoru odvolací soud odchýlit.
Dovolatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu výslovně v prvním, třetím a čtvrtém výroku. K podání dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu čtvrtého výroku v části, v níž uložil žalobci povinnost nahradit státu náklady řízení, není dovolatel subjektivně oprávněn, neboť z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě jemuž byla tímto rozhodnutím způsobena újma na jeho právech. V uvedeném rozsahu nebylo o právech dovolatele (žalovaného) rozhodováno.
Dovolání proti té části čtvrtého výroku, v níž odvolací soud uložil žalovanému zaplatit státu na náhradu nákladů řízení částku 8 321 Kč, není přípustné vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., poněvadž tato částka nepřevyšuje 50 000 Kč (srov. např. výše citovaná usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 34/2013, či sp. zn. 30 Cdo 3141/2013).
Dovolání v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu třetího výroku trpí vadou, poněvadž dovolatel v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §237 o. s. ř.) a nesprávnost rozhodnutí. K tomuto výroku chybí v dovolání jakákoliv argumentace. Vytýkaný nedostatek nelze již odstranit, protože lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit, uplynula. V důsledku absence uvedených náležitostí nelze v tomto rozsahu posoudit přípustnost a důvodnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl z části pro vady a z části jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 5. 12. 2018
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu