ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.3744.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 3744/2016-140
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Česká podnikatelská pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group , se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/23, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 63998530, zastoupené JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Kořenského 1107/15, proti žalovanému V. S. , zastoupenému JUDr. Miroslavem Dubranem, advokátem, se sídlem v Teplicích, Benešovo náměstí 417/12, o zaplacení částky 69 755 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 18 C 264/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 3. 2016, č. j. 12 Co 166/2015-116, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 3. 2016, č. j. 12 Co 166/2015-116, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
V souzené věci se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 69 755 Kč s úrokem z prodlení z titulu náhrady za pojistné plnění, které za něho poskytla poškozenému na náhradu škody způsobené dne 21. 8. 2013 dopravní nehodou.
Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 3. 12. 2014, č. j. 18 C 264/2014-80, žalobu zamítl a uložil žalobkyni nahradit žalovanému náklady řízení v částce 25 410 Kč.
Soud prvního stupně zjistil, že dne 21. 8. 2013 došlo k dopravní nehodě tak, že žalovaný jako řidič osobního automobilu v jeho vlastnictví při couvání z vedlejší silnice narazil do vozidla ve vlastnictví společnosti SD – Kolejová doprava, a. s., jedoucího po hlavní ulici a řízeného I. P. Žalovaný po hádce s řidičkou poškozeného vozidla z místa nehody odjel, aniž podepsal touto řidičkou sepsaný záznam o dopravní nehodě; ta nehodu ohlásila policii pět minut poté, co k ní došlo. Žalovaný, jenž podal na policii vysvětlení až dne 30. 8. 2013, byl správním orgánem uznán vinným ze spáchání přestupků podle §125c odst. 1 písm. i), k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích. Žalobkyni, u níž byl pojištěn podle zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů, pojistnou událost neoznámil; žalobkyni byla pojistná událost nahlášena dne 28. 11. 2013 pojišťovnou poškozené. Poškozená u své pojišťovny uplatnila právo na pojistné plnění, ta poškozené dne 28. 11. 2013 vyplatila pojistné plnění ve výši 69 755 Kč, tuto částku poté požadovala po žalobkyni a žalobkyně jí tuto částku zaplatila.
Soud prvního stupně vyšel z úvahy, že pro oprávněné uplatnění postižního práva žalobkyně jako pojistitele podle §10 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 168/1999 Sb. je třeba kumulativního splnění dvou podmínek, jednak nesplnění ohlašovací povinnosti dopravní nehody, která je škodnou událostí, popř. nesepsání záznamu o dopravní nehodě, nebo neoznámení dopravní nehody pojistiteli, jednak ztížení možnosti řádného šetření pojistitele v zákonné lhůtě tří měsíců. Dovodil, že žalovaný, který neměl povinnost ohlásit dopravní nehodu policii, neboť nebyla splněna žádná z podmínek dle §47 odst. 4 a 5 zákona č. 361/2000 Sb., porušil sice povinnost sepsat záznam o dopravní nehodě stanovenou v §47 odst. 3 písm. g) tohoto zákona a povinnost písemně oznámit dopravní nehodu pojistiteli, vyplývající z §8 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., toto jeho „nejednání“ však nemělo za následek ztížení šetření žalobkyně. Poukázal na to, že dopravní nehoda byla řidičkou poškozeného vozidla nahlášena policii neprodleně po nehodě, nehoda byla včas řádně zdokumentována a byl zjištěn rozsah škody, přičemž příčina vzniku nehody, jak ji řidička poškozeného vozidla popsala v oznámení o škodné události, byla následně žalovaným potvrzena, o průběhu škodné události tak není rozumných pochybností. Vyjádřil mínění, že otázka případného ovlivnění žalovaného alkoholem nespadá vůbec do šetření podle §9 odst. 3 zákona č. 168/1999 Sb., jímž je třeba rozumět zjištění okolností rozhodných pro stanovení výše pojistného plnění a jeho jednotlivých složek ve prospěch poškozeného. Uzavřel, že nebylo zjištěno, že by opuštěním místa dopravní nehody bylo šetření ztíženo, zejména nebylo prokázáno, v jakém směru konkrétně nemohl pojistitel průběh nehody řádně vyšetřit, a ani z obsahu spisu nevyplývají skutečnosti nasvědčující tomu, že by možnost řádného šetření policie a pojistitele byla jakkoliv ztížena.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, a uložil žalovanému zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 44 351 Kč.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, s jeho právním posouzením se však neztotožnil. Zdůraznil s odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1791/2008 (který je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu), že ztížení možnosti řádného šetření pojistné události pojistitelem podle §9 odst. 3 ve smyslu §10 odst. 1 písm. d) zákona č. 168/1999 Sb. se vztahuje nejen k okolnostem významným pro plnění z pojištění odpovědnosti poškozenému, ale i k důvodům, pro které může pojistitel vůči pojištěnému uplatnit regresní nárok. Na základě toho uzavřel, že pokud žalovaný od nehody, kterou způsobil, bez omluvitelného důvodu ujel a bezprostředně po nehodě proto nijak nepřispěl k jejímu objektivnímu vyšetření zejména ve vztahu k jeho osobě a stavu jeho vozidla v okamžiku nehody, tedy ke skutečnostem, které by mohly zakládat nárok na náhradu poskytnutého plnění, přinejmenším ztížil, ne-li znemožnil, řádné šetření pojistné události pojistitelem. Žalobkyni proto vzniklo právo na úhradu vyplacené částky podle §10 odst. 1 písm. d) zákona č. 168/1999 Sb.
Rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, podle obsahu dovolací argumentace však toliko ve výroku o věci samé, napadl žalovaný dovoláním, jež má za přípustné pro řešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatel vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení podmínek pro vznik regresního nároku pojistitele v souzené věci. Odkazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle nichž obě podmínky stanovené v §10 odst. 1 písm. d) zákona č. 168/1999 Sb. musí být splněny kumulativně (rozsudky ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4585/2007, a ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2007/2012, a usnesení ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2431/2015), při posuzování toho, zda pojištěný ztížil či neztížil možnost řádného šetření pojistitele, je třeba vždy vycházet ze zjištění konkrétních okolností v řešené věci, individuálně, bez paušálního přesahu, tedy nikoliv tak, že v podstatě každé porušení povinnosti ohlásit dopravní nehodu by vedlo ke vzniku nároku na regresní náhradu pojistitele, a samotná skutečnost, že pojištěný od dopravní nehody ujel a nesplnil řádně oznamovací povinnost ohlásit dopravní nehodu, která je škodní události, ještě a priori nezakládá právo pojistitele na náhradu toho, co za pojištěného plnil (usnesení ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2431/2015, a judikatura v něm citovaná), a nelze uzavřít, že by pouhá ničím nepodložená eventuální možnost vlivu alkoholu či jiné návykové látky (kdy tento případný vliv nemohl být po nehodě ověřen policií) měla za následek nemožnost či podstatné ztížení zjištění okolností rozhodných pro posouzení vzniku nároku na pojistné plnění a na jeho výši (rozsudek ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2007/2012). Vytýká odvolacímu soudu, že posoudil věc v rozporu s citovanou judikaturou, neboť učinil závěr, že žalovaný tím, že od nehody ujel a nesplnil povinnost sepsat záznam o dopravní nehodě, „automaticky“ ztížil řádné šetření pojistné události žalobkyní, bez jakékoliv opory ve skutkových zjištěních. Cituje důvody usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2431/2015, podle nichž ze skutkových okolností nevyplynulo, že možnost řádného šetření pojistitele byla ztížena, jestliže bylo zjištěno, že neexistovaly pochybnosti o průběhu dopravní nehody a mechanizmu vzniku škody, a argumentuje, že ve zde souzené věci nevyplynulo, v čem bylo ztíženo šetření; o průběhu dopravní nehody a o vzniku škody nebyly pochybnosti a ze skutkového stavu je zřejmé, že dopravní nehodu nemohl způsobit technický stav vozidla, nýbrž příčinou byla jeho nepozornost při couvání. Poukazuje rovněž na to, že nevyšly najevo žádné důvodné pochybnosti o tom, že by jevil znaky požití alkoholu nebo jiné omamné látky.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že žaloba se zamítá, případně aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto, případně odmítnuto. Prosazuje názor, že dovolatel svým chováním znemožnil ověřit, zda v době nehody byl pro vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky, a odkazuje na závěry Nejvyššího soudu obsažené v usnesení ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 23 Cdo 58/2016, a v rozsudku ze dne 6. 10. 2010, sp. zn. 23 Cdo 961/2009. Tvrdí, že zjevně riskantní jednání dovolatele, v důsledku něhož došlo k nehodě (vycouvání z jednosměrné ulice), a jeho zjevně neadekvátní, agresivní a vulgární chování vůči řidičce poškozeného vozidla nasvědčují tomu, že mohlo být způsobeno alkoholem nebo jinou návykovou látkou. Kromě toho je podle ní otázkou, zda k nehodě skutečně došlo v důsledku nepozornosti žalovaného, a ne např. v důsledku špatného technického stavu brzd. Argumentuje, že právě tato otázka by mohla být prověřena, pokud by žalovaný na místě setrval a vyčkal příjezdu policejní hlídky.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm - v souladu s bodem 2 článku II, části první, zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť dovoláním lze napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným, neboť je třeba přisvědčit dovolateli, že odvolací soud se při řešení otázky splnění předpokladů pro vznik práva pojistníka na regresní postih proti pojištěnému podle §10 odst. 1 písm. d) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „zákon č. 168/1999 Sb.“), odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Protože Nejvyšší soud nespatřuje důvod, proč by měl svou dosavadní rozhodovací praxi v této otázce měnit (proč by měl vyřešenou právní otázku posoudit jinak), pojí se s posouzením dovolání jako přípustného nutně též závěr o jeho důvodnosti.
Podle §47 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 361/2000 Sb.“), řidič, který měl účast na dopravní nehodě, je povinen a) neprodleně zastavit vozidlo, b) zdržet se požití alkoholického nápoje a užití jiné návykové látky po nehodě po dobu, do kdy by to bylo na újmu zjištění, zda před jízdou nebo během jízdy požil alkoholický nápoj nebo užil jinou návykovou látku, vždy však do doby příjezdu policisty v případě, že jsou účastníci nehody povinni ohlásit nehodu policistovi podle odstavců 4 a 5, d) spolupracovat při zjišťování skutkového stavu (odstavec 2). Účastníci dopravní nehody jsou povinni b) oznámit, v případech stanovených tímto zákonem, nehodu policii …, g) v případech, kdy nevznikne povinnost oznámit nehodu policii, sepsat společný záznam o dopravní nehodě, který podepíší a neprodleně předají pojistiteli; tento záznam musí obsahovat identifikaci místa a času dopravní nehody, jejích účastníků a vozidel, její příčiny, průběhu a následků (odstavec 3). Dojde-li při dopravní nehodě k usmrcení nebo zranění osoby nebo k hmotné škodě převyšující zřejmě na některém ze zúčastněných vozidel včetně přepravovaných věcí částku 100 000 Kč, jsou účastníci dopravní nehody povinni a) neprodleně ohlásit dopravní nehodu policistovi, b) zdržet se jednání, které by bylo na újmu řádného vyšetření dopravní nehody, zejména přemístění vozidel; musí-li se však situace vzniklá dopravní nehodou změnit, zejména je-li to nutné k vyproštění nebo ošetření zraněné osoby nebo k obnovení provozu na pozemních komunikacích, především provozu vozidel hromadné dopravy osob, vyznačit situaci a stopy, c) setrvat na místě dopravní nehody až do příchodu policisty nebo se na toto místo neprodleně vrátit po poskytnutí nebo přivolání pomoci nebo ohlášení dopravní nehody (odstavec 4).
Podle §8 zákona č. 168/1999 Sb. pojištěný je povinen bez zbytečného odkladu písemně oznámit pojistiteli, že došlo ke škodné události s uvedením skutkového stavu týkajícího se této události, předložit k tomu příslušné doklady a v průběhu šetření škodné události postupovat v souladu s pokyny pojistitele (odstavec 1). Pojištěný je povinen v případě dopravní nehody nepodléhající oznámení Policii České republiky podle zákona upravujícího provoz na pozemních komunikacích bez zbytečného odkladu předložit pojistiteli společný záznam o dopravní nehodě (odstavec 4).
Ustanovení §10 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. stanoví, že pojistitel má proti pojištěnému právo na náhradu toho, co za něho plnil, jestliže prokáže, že pojištěný [mimo jiné] b) porušil základní povinnost týkající se provozu na pozemních komunikacích a toto porušení bylo v příčinné souvislosti se vznikem škody, za kterou pojištěný odpovídá, d) bez zřetele hodného důvodu nesplnil povinnost podle zákona upravujícího provoz na pozemních komunikacích sepsat bez zbytečného odkladu společný záznam o dopravní nehodě nebo ohlásit dopravní nehodu, která je škodnou událostí, a v důsledku toho byla ztížena možnost řádného šetření pojistitele podle §9 odst. 3.
Podle §10 odst. 2 téhož zákona se porušením základních povinností při provozu vozidla na pozemních komunikacích pro účely tohoto zákona rozumí [mimo jiné] a) provozování vozidla, které svojí konstrukcí nebo technickým stavem neodpovídá požadavkům bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích, obsluhujících osob, přepravovaných osob a věcí, e) řízení vozidla osobou, která při řízení vozidla byla pod vlivem alkoholu, omamné nebo psychotropní látky nebo léku označeného zákazem řídit motorové vozidlo.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že ustanovení §10 odst. 1 písm. d) zákona č. 168/1999 Sb. zakládá pojistiteli právo požadovat od pojištěného náhradu plnění, které za něj poskytl v souvislosti s jeho odpovědností za škodu způsobenou při provozu motorového vozidla, přičemž předpokladem pro úspěšné uplatnění postihového práva je současné naplnění obou podmínek stanovených v uvedeném ustanovení, a to nesplnění oznamovací povinnosti uložené ustanovením §47 odst. 3 písm. b), věta před středníkem, zákona č. 361/2000 Sb., a zároveň negativní dopad nesplnění této povinnosti na možnosti pojistitele osvětlit příčiny a mechanismus dopravní nehody, včetně případných podkladů pro uplatnění regresních nároků (srov. např. rozsudky ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4585/2007, ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1791/2008, a ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 23 Cdo 676/2012). Při posuzování toho, zda pojištěný ztížil či neztížil možnost řádného šetření pojistitele, je třeba vždy vycházet ze zjištění konkrétních okolností v řešené věci, individuálně, bez paušálního přesahu (srov. usnesení ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2431/2015, a ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4428/2014). Samotná skutečnost, že pojištěný od dopravní nehody ujel a nesplnil řádně oznamovací povinnost ohlásit dopravní nehodu, která je škodní událostí, ještě a priori nezakládá právo pojistitele na náhradu toho, co za pojištěného plnil (srov. např. usnesení ze dne 20. 9. 2010, sp. zn. 23 Cdo 3349/2009, a rozsudky ze dne 7. 11. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4309/2010, a ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2007/2012). Ze skutkových okolností nevyplývá, že možnost řádného šetření pojistitele byla ztížena, jestliže bylo zjištěno, že neexistovaly pochybnosti o průběhu dopravní nehody a mechanizmu vzniku škody (usnesení ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2431/2015). Nelze uzavřít, že by pouhá ničím nepodložená eventuální možnost vlivu alkoholu či jiné návykové látky měla za následek nemožnost či podstatné ztížení zjištění okolností rozhodných pro posouzení vzniku nároku na pojistné plnění a na jeho výši (již citovaný rozsudek sp. zn. 23 Cdo 2007/2012).
Odvolací soud se v souzené věci těmito judikatorními závěry neřídil.
Ke splnění první z podmínek stanovených v §10 odst. 1 písm. d) zákona č. 168/1999 Sb. může dojít, jak vyplývá z tohoto ustanovení, dvojím způsobem, buď porušením povinnosti sepsat bez zbytečného odkladu společný záznam o dopravní nehodě, stanovené v §47 odst. 3 písm. g) zákona č. 361/2000 Sb., anebo porušením povinnosti neprodleně ohlásit dopravní nehodu policii, vyplývající z ustanovení §47 odst. 3 písm. b), části věty před středníkem, a §47 odst. 4 písm. a) tohoto zákona a stanovené pro případ, že při dopravní nehodě dojde k usmrcení nebo zranění osoby nebo k hmotné škodě převyšující zřejmě na některém ze zúčastněných vozidel včetně přepravovaných věcí částku 100 000 Kč, jakož i pro případy upravené v odstavci 5. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný povinnost ohlásit dopravní nehodu policii neměl, neboť nebyla splněna žádná z podmínek upravených v §47 odst. 4 a 5 zákona č. 361/2000 Sb., a povinností podle tohoto zákona, kterou porušil, byla povinnost sepsat společný záznam o dopravní nehodě. Právě ve vztahu k tomuto protiprávnímu jednání se pak zabýval otázkou jeho dopadu na možnost řádného šetření pojistitele podle §9 odst. 3 zákona č. 168/1999 Sb. Odvolací soud správnost tohoto závěru přezkumu nepodrobil, vlastní názor na to, kterou z uvedených povinností žalovaný nesplnil, nevyjádřil a omezil se na pouhé lakonické konstatování, neprovázené právním posouzením, že žalovaný od nehody bez omluvitelného důvodu ujel a bezprostředně po nehodě proto nijak nepřispěl k jejímu bezprostřednímu šetření. Jestliže si odvolací soud nezjednal jasno v otázce, jakou konkrétní povinnost žalovaný měl a nesplnil, pak se ovšem nemohl řádně vypořádat ani s otázkou, zda a jaký dopad mělo toto nesplnění na možnost šetření pojistné události pojistníkem. Jeho závěr o tom, že žalovaný přinejmenším ztížil řádné šetření pojistné události, postrádá v rozporu s citovanou judikaturou vazbu na konkrétní okolnosti případu a je paušálně dovozován toliko z té skutečnosti, že žalovaný po nehodě ujel.
Odvolací soud sice naznačuje, že žalovaný tím, že po nehodě ujel, zmařil možnost zjistit, zda k pojistné události nedošlo porušením základních povinností při provozu vozidla na pozemních komunikacích [§10 odst. 1 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb.], totiž provozováním vozidla, které svojí konstrukcí nebo technickým stavem neodpovídá požadavkům bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích [§10 odst. 2 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb.], či řízením vozidla osobou, která při řízení vozidla byla pod vlivem alkoholu, omamné nebo psychotropní látky nebo léku označeného zákazem řídit motorové vozidlo [§10 odst. 2 písm. e) zákona č. 168/1999 Sb.], ovšem činí tak pouze v hypotetické rovině (tj. v rozporu s citovanou judikaturou má za právně významnou pouhou ničím nepodloženou eventuální možnost). Skutkové závěry soudu prvního stupně, které bez výhrad převzal (shledal je správnými a dostatečnými), nezahrnují žádné pochybnosti o průběhu dopravní nehody a mechanizmu vzniku škody. Na tomto místě lze poznamenat, že zjištěný skutkový stav věci neobsahuje ani poznatek o agresivním a vulgárním chování žalovaného, jímž argumentuje žalobkyně.
V případě, že žalovaný neměl povinnost oznámit dopravní nehodu policii, by se odvolací soud musel vypořádat s otázkou, co konkrétního by se na možnosti žalované provést řádné šetření za účelem opatření případných podkladů pro uplatnění regresních nároků změnilo, kdyby žalovaný „po nehodě ujel“ až poté, co splnil povinnost sepsat bez zbytečného odkladu po dopravní nehodě společný záznam. Odkaz žalobkyně na závěry Nejvyššího soudu obsažené v usnesení sp. zn. 23 Cdo 58/2016, podle nichž zmařil-li žalovaný svým jednáním příležitost policie zjistit, zda žalovaný neřídil pod vlivem alkoholu či jiných návykových látek, a také možnost ověřit technický stav jeho vozu v době dopravní nehody, došlo ke ztížení možnosti řádného šetření žalobkyně, a stejně tak odkaz na obdobné závěry rozsudku sp. zn. 23 Cdo 961/2009, by byl přiléhavý jen v případě, že by žalovaný měl povinnost oznámit dopravní nehodu policii. Totéž platí i o jejím argumentu, že otázky stavu žalovaného a jím řízeného vozidla mohly být prověřeny, pokud by žalovaný na místě setrval a vyčkal příjezdu policie. Povinnost setrvat na místě dopravní nehody až do příchodu policisty má totiž účastník dopravní nehody (logicky) pouze v tom případě, kdy je povinen dopravní nehodu policii neprodleně ohlásit [§47 odst. 4 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb.].
Nezbývá než uzavřít, že právní posouzení, na němž spočívá napadené rozhodnutí, je neúplné a tudíž nesprávné a dovolací důvod upravený v §241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn po právu.
Protože dosavadní výsledky řízení neumožňují o věci rozhodnout [§243d písm. b) o. s. ř.], Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, spolu se závislými výroky o nákladech řízení (§243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.), a věc podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 7. 2018
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu