ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.1677.2017.1
sp. zn. 33 Cdo 1677/2017-198
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně L. M. , zastoupené JUDr. Josefem Moravcem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalovanému K. M. s místem podnikání Borovnice, zastoupenému JUDr. Pavlem Švandrlíkem, advokátem se sídlem Kostelec nad Orlicí, Na Lávkách 778, o 92.584 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 5 C 348/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 11. 2016, č. j. 47 Co 261/2016-178, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 29. 11. 2016, č. j. 47 Co 261/2016-178, potvrdil rozsudek ze dne 16. 5. 2016, č. j. 5 C 348/2013-135, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 14. 7. 2016, č. j. 5 C 348/2013-140, kterým Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou zamítl žalobu o zaplacení 92.584 Kč se specifikovanými úroky z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (rozsudek soudu prvního stupně v části vyhovující žalobě v rozsahu 13.030 Kč s příslušenstvím nebyl odvoláním dotčen).
Odvolací převzal skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, že účastníci uzavřeli v srpnu 2010 ústně smlouvu, jejímž předmětem bylo zhotovení krovů a záklopu na střeše domu žalobkyně za sjednanou cenu. Oproti projektové dokumentaci žalovaný použil na žádost žalobkyně na záklop místo dřevotřískových desek nebo prken o síle 25 mm, resp. 24 mm desky Durelis o síle 18 mm. Žalovaný žalobkyni neupozornil na nevhodnost použití tohoto materiálu na stávající krov. Žalovaný žalobkyni dílo předal dne 9. 9. 2010. Žalobkyně dopisy z 18. 4. 2013 a 9. 5. 2013 vytkla žalovanému vadu střechy spočívající v jejím zvlnění a požadovala odstranění vady ve stanovené lhůtě. Poté, co její požadavek odmítl, dopisem ze dne 18. 6. 2013, který žalovanému došel dne 25. 6. 2013, smlouvu zrušila z důvodu vytčené vady. Ze znaleckého posudku vypracovaného znalcem z oboru ekonomika a stavebnictví M. H. bylo zjištěno, že jednou z příčin deformace střešního pláště je v rozporu s projektovou dokumentací použití desek Durelis, u nichž byla výrazně překročena vzdálenost podpěr pro jejich instalaci a u některých z nich byly umístěny styčné spáry ve volném prostoru mezi podpěrami. Dalšími příčinami deformace střešního pláště jsou chybějící parotěsná zábrana, pojistná difuzní folie a odvětrávací štěrbiny, jejichž instalace nebyla součástí díla; hydroizolaci střechy a její pokrytí šindelem si žalobkyně zajistila svépomocí. Žalobkyně žalovanému zaplatila celkem 178.689 Kč (žalovaný ve vyúčtované částce zohlednil dohodu účastníků o slevě z ceny díla ve výši 10.000 Kč za neodstraněné vady krovu). Podle závěrů znalce hodnota žalovaným provedeného díla činí 165.659,12 Kč. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že účastníci uzavřeli smlouvu o zhotovení věci na zakázku (tj. zvláštní druh smlouvy o dílo) podle §644 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 (§3028 zákona č. 89/2012 Sb.; dále jen „obč. zák.“). Žalobkyně v záruční době (§646 odst. 3 obč. zák.) vytkla vadu díla, za níž žalovaný zčásti odpovídá (§645 odst. 1, 2 obč. zák.), s požadavkem na její bezplatné odstranění (§648 odst. 1 obč. zák.). Jelikož žalovaný vadu v přiměřené lhůtě neodstranil, žalobkyně v souladu s §648 odst. 2 obč. zák. smlouvu zrušila. Vzhledem k tomu, že smlouva byla zrušena od počátku, nastoupil režim vypořádání ve smyslu §457 obč. zák., kdy každý z účastníků zrušené smlouvy je povinen vrátit druhému účastníku vše, co mu bylo podle ní plněno; není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada ve výši rovnající se obvyklé ceně nákladů na dosažení stejného plnění v daném místě a čase (§458 odst. 1 obč. zák.). Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) v souladu se zásadou, že musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením ze zrušené smlouvy, porovnal částku 178.689 Kč, kterou žalovaný získal od žalobkyně na úhradě ceny díla, a hodnotu nosné konstrukce krovu ve výši 165.659 Kč (tj. její obvyklou cenu), kterou žalovaný zhotovil pro žalobkyni, a dospěl k závěru, že bezdůvodné obohacení získané žalovaným na úkor žalobkyně převyšuje o 13.030 Kč bezdůvodné obohacení, které získala na jeho úkor žalobkyně.
Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které není ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srovnej čl. II. bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Odvolací soud vyřešil v dovolání nastolenou otázku vzájemného vypořádání stran smlouvy o dílo, která zanikla zrušením ve smyslu §648 odst. 2 obč. zák., v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (srovnej Stanovisko Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpj 39/88 ze dne 20. 10. 1988, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 12/1989, rozsudky ze dne 23. 8. 2000, sp. zn. 29 Odo 697/99, ze dne 13. 10. 2004, sp. zn. 32 Odo 761/2003, a ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. 33 Odo 477/2003, v nichž Nejvyšší soud zastává konstantní právní názor, že majetkovým vyjádřením bezdůvodného obohacení není částka, která odpovídá částce vynaložené na zhotovení díla, ale peněžitá náhrada odpovídající skutečnému majetkovému prospěchu zákazníka - objednatele díla). Odkaz žalobkyně na rozsudek ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3964/2014, je pro skutkovou odlišnost nepřiléhavý (jak správně uvedl odvolací soud), neboť v něm byla řešena zcela jiná situace, kdy výše nároku zhotovitele na úhradu toho, o co se objednatel zhotovením věci obohatil, přesahovala cenu díla sjednanou ve smlouvě o dílo v režimu obchodního zákoníku. V posuzovaném případě výše bezdůvodného obohacení získaného žalobkyní zhotovením díla nepřesáhla cenu, kterou za dílo zaplatila žalovanému. Vzhledem k řečenému nemůže být dovolání přípustné ani k posouzení otázky, zda závěry v odkazovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3964/2014, jsou uplatnitelné i ve vztahu ke smlouvám spotřebitelským, podléhajícím úpravě občanského zákoníku.
Přípustnost dovolání nezakládá vytyčená otázka výkladu a aplikace §142 odst. 3 o. s. ř., kterou žalobkyně považuje za dovolacím soudem dosud nevyřešenou. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu může být ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř. aplikováno v případě, kdy je účastník částečně neúspěšný proto, že oproti znalci jinak odhadl výši plnění, nikoliv však v případě, kdy důvodem jeho částečného neúspěchu je skutečnost, že v žalobě jinak stanovil základ nároku (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1969/2013, ze dne 14. 8. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2170/2014, ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1280/2014, a jeho rozsudek ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5138/20104). V daném případě byl neúspěch žalobkyně založen nejen na odlišném stanovení výše plnění znalcem, ale především na odlišném posouzení základu věci soudy z hlediska důsledků zrušení smlouvy o dílo v podobě vzniku synallagmatického závazku smluvních stran. Jestliže odvolací soud rozhodl o nákladech řízení podle §142 odst. 1, 2 o. s. ř, nepochybil a rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Namítá-li žalobkyně, že se nedomáhala vypořádání celé smlouvy o dílo, nýbrž pouze části vztahující se k provedené činnosti, pak ve vztahu k této otázce nedostála své povinnosti vymezit přípustnost dovolání, čímž znemožnila její dovolací přezkum. Předkládá-li totiž dovolatel k dovolacímu přezkumu více otázek, ať již hmotného či procesního práva, musí ve vztahu ke každé z nich uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 51/2013, ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. 29 NSČR 92/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež obstálo i v ústavní rovině; Ústavní soud ústavní stížnost proti němu podanou usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, odmítl).
Konečně zpochybňuje-li žalobkyně správnost znaleckého posudku, respektive jeho objektivitu a věrohodnost, neuplatnila jediný způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3187/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2633/2013). Obdobně výtkami zaměřenými proti správnosti zjištěného skutkového stavu věci (vady díla zapříčinilo i svépomocné provádění díla), který je v dovolacím řízení nezpochybnitelný, se vymezuje převážně proti způsobu, jakým byly hodnoceny v řízení provedené důkazy; zvolená argumentace není způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
Dovolací soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 8. 2018
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu