ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.3520.2017.1
sp. zn. 33 Cdo 3520/2017-298
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce T. P. , zastoupeného JUDr. Liborem Holemým, advokátem se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, Meziříčská 774, proti žalovaným 1) J. G. , a 2) M. G., zastoupeným Mgr. Ivetou Horáčkovou, advokátkou se sídlem v Novém Jičíně, K Nemocnici 166/14, o 450.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 19 C 145/2009, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 11. 2016, č.j. 57 Co 288/2016-243, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozsudkem ze dne 22. 6. 2015, č.j. 19 C 145/2009-143, uložil žalovaným, Z. D. a I. D. zaplatit žalobci 450.000 Kč s tím, že plněním jednoho z nich zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost ostatních, Z. D. a I. D. uložil zaplatit žalobci úroky z prodlení z částky 450.000 Kč „ve výši 9% od 7. 7. 2006 do 31. 12. 2006, ve výši 9,5% od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007, ve výši 9,75% od 1. 7. 2007 do 31. 12. 2007, ve výši 10,5% od 1. 1. 2008 do 30. 6. 2008, ve výši 10,75% od 1. 7. 2008 do 31. 12. 2008, ve výši 9,25% od 1. 1. 2009 do 30. 6. 2009, ve výši 8,5% od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2009, ve výši 8% od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2010, ve výši 7,75% od 1. 7. 2010 do 30. 6. 2012, ve výši 7,5% od 1. 7. 2012 do 31. 12. 2012, ve výši 7,05% od 1. 1. 2013 do 30. 6. 2013, ve výši 8,05% od 1. 7. 2013 do 22. 6. 2015 a od 23. 6. 2015 do zaplacení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace České národní banky vyhlášené ve věstníku České národní banky a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí“ s tím, že plněním jednoho z nich, případně plněním žalovaných, zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost ostatních, žalovaným uložil zaplatit žalobci úroky z prodlení z částky 450.000 Kč „ve výši 8,5% od 21. 11. 2009 do 31. 12. 2009, ve výši 8% od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2010, ve výši 7,75% od 1. 7. 2010 do 30. 6. 2012, ve výši 7,5% od 1. 7. 2012 do 31. 12. 2012, ve výši 7,05% od 1. 1. 2013 do 30. 6. 2013, ve výši 8,05% od 1. 7. 2013 do 22. 6. 2015 a od 23. 6. 2015 do zaplacení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace České národní banky vyhlášené ve věstníku České národní banky a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí“ s tím, že plněním jednoho z nich, případně plněním Z. D. a I. D., zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost ostatních, co do úroků z prodlení z částky 450.000 Kč „ve výši 9% od 7. 7. 2006 do 31. 12. 2006, ve výši 9,5% od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007, ve výši 9,75% od 1. 7. 2007 do 31. 12. 2007, ve výši 10,5% od 1. 1. 2008 do 30. 6. 2008, ve výši 10,75% od 1. 7. 2008 do 31. 12. 2008, ve výši 9,25% od 1. 1. 2009 do 30. 6. 2009 a ve výši 8,5% od 1. 1. 2009 do 20. 11. 2009,“ žalobu proti žalovaným zamítl, a rozhodl o nákladech řízení.
Rozsudkem ze dne 23. 11. 2016, č.j. 57 Co 288/2016-243, Krajský soud v Ostravě potvrdil rozhodnutí, jímž soud prvního stupně uložil žalovaným zaplatit žalobci 450.000 Kč s úroky z prodlení „ve výši 8,5% od 21. 11. 2009 do 31. 12. 2009, ve výši 8% od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2010, ve výši 7,75% od 1. 7. 2010 do 30. 6. 2012, ve výši 7,5% od 1. 7. 2012 do 31. 12. 2012, ve výši 7,05% od 1. 1. 2013 do 30. 6. 2013, ve výši 8,05% od 1. 7. 2013 do 22. 6. 2015 a od 23. 6. 2015 do zaplacení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace České národní banky vyhlášené ve věstníku České národní banky a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí,“ změnil je tak, že žalovaným uložil zaplatit žalobci i úroky z prodlení z částky 450.000 Kč „ve výši 9% od 7. 7. 2006 do 31. 12. 2006, ve výši 9,5% od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007, ve výši 9,75% od 1. 7. 2007 do 31. 12. 2007, ve výši 10,5% od 1. 1. 2008 do 30. 6. 2008, ve výši 10,75% od 1. 7. 2008 do 31. 12. 2008, ve výši 9,25% od 1. 1. 2009 do 30. 6. 2009 a ve výši 8,5% od 1. 1. 2009 do 20. 11. 2009“ s tím, že plněním jednoho z žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost ostatních (Z. D. a I. D. již byli k témuž plnění zavázáni), ve zbytku odvolání žalobce a žalovaných odmítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Smlouvu o půjčce a dohodu o ručení z 5. 4. 2006 měl odvolací soud za platné právní úkony (§39, §49a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb./, dále jen „obč. zák.“); uzavřel, že podvodné jednání Z. D. a I. D. vůči žalovaným nemá vliv na platnost smlouvy o půjčce, jejíž stranou žalovaní nebyli (§657 obč. zák.), ani na platnost (účinnost) ručitelského prohlášení, které založilo právní vztah žalobce (věřitele) vůči žalovaným (§546 obč. zák.). Výše smluvní pokuty (0,2% denně z dlužné částky pro případ prodlení s vrácením půjčky) není podle odvolacího soudu nepřiměřená a stejně tak ujednání smluvních úroků (4% za každý započatý měsíc, tj. 18.000 Kč) není neplatné pro rozpor s dobrými mravy (§39 obč. zák.), jestliže průměrná měsíční úroková sazba z celkového stavu úvěrů v roce 2006 dosáhla 5,68%. Písemnou výzvu ke splnění dluhu vůči dlužníkům (§548 odst. 1 obč. zák.) odvolací soud ztotožnil s návrhem žalobce na nařízení exekuce na majetek Z. D. a I. D. z 21. 6. 2007, na základě něhož soud exekuci nařídil.
Rozhodnutí odvolacího soudu – vyjma výroku o odmítnutí odvolání žalobce – napadli žalovaní dovoláním, které není přípustné.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o.s.ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle §241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o.s.ř.).
Po skutkové stránce vyšel odvolací soud – zejména – z toho, že na základě smlouvy z 5. 4. 2006 žalobce (věřitel) převedl na účet Z. D. a I. D. 410.000 Kč a 40.000 Kč jim předal v hotovosti; dlužníci se zavázali peněžní částku vrátit do 5. 10. 2006. Obsahem smlouvy byla ujednání o smluvním úroku (4% za každý započatý měsíc z dlužné částky, tj. roční úroková sazba 48%), ujednání o smluvní pokutě ve výši 0,2% denně z dlužné částky pro případ prodlení s vrácením půjčky a ujednání o tom, že dílčí platby dlužníků uhrazují žalobcovy nároky ze smlouvy o půjčce v následujícím pořadí: a/smluvní pokutu, b/ úroky z prodlení, c/ smluvní úroky a d/ jistinu. Pokud by se dlužníci dostali do prodlení s úhradou dvou plateb smluvních úroků, nastává splatnost půjčky bezprostředně následující den po dni splatnosti druhé nezaplacené platby úroků; splatnost úroků byla sjednána ke každému pátému dni měsíce, vždy za předešlý měsíc. Podle dohody z 5. 4. 2006, kterou sjednali žalobce a žalovaní, prohlásili žalovaní, že uhradí závazky dlužníků ze smlouvy o půjčce, s níž byli seznámeni, pokud tak neučiní dlužníci. Žalobce podal 21. 6. 2007 návrh na nařízení exekuce proti Z. D. a I. D. (dlužníkům), usnesením z 22. 8. 2007, č.j. 15 Nc 2990/2007-13, Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí nařídil na majetek povinných exekuci a jejím provedením pověřil JUDr. Tomáše Vránu, soudního exekutora (exekučním titulem byl exekutorský zápis z 5. 4. 2006, sp. zn. 103 EZ 19/2006). Usnesením z 15. 9. 2011, č.j. 53 Nc 5262/2007-15, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě z 29. 2. 2012, č.j. 10 Co 941/2011-240, Okresní soud v Novém Jičíně zastavil exekuci vedenou proti žalovaným (ručitelům), protože exekuční titul, jímž byl exekutorský zápis z 5. 4. 2006, shledal nevykonatelným. Z. D. a I. D. byli rozsudkem Krajského soudu v Ostravě z 22. 6. 2011, č.j. 4 To 98/2011-1280 (u Okresního soudu v Novém Jičíně věc vedena pod sp. zn. 20 T 104/2009), odsouzeni pro trestný čin podvodu (§250 odst. 1, 2 tr. zákona), jehož se dopustili tím, že v březnu a dubnu 2006 žalované přesvědčili, aby jejich závazek z půjčky vůči žalobci ve výši 450.000 Kč s příslušenstvím zajistili ručením, i když byli srozuměni, že dluh řádně a včas nesplní. Se zřetelem k ujednání o pořadí, v němž se uspokojují jednotlivé nároky z titulu smlouvy o půjčce, odvolací soud uzavřel, že žádnou z průběžných plateb nebyla hrazena jistina s úroky z prodlení, jež žalobce učinil předmětem řízení. Z. D. a I. D. zaplatili 19. 5. 2006, tj. v době, kdy nebyli v prodlení, žalobci 18.000 Kč (na smluvní úroky), dluh z půjčky se stal v plném rozsahu splatným 6. 7. 2006, v exekuci vedené proti žalovaným vymožená částka 96.000 Kč připadla na smluvní pokutu, na kterou byly započítány i částka 200.000 Kč uhrazená dlužníky 12. 4. 2009, částka 2.532,54 Kč vyplacená podle rozvrhového usnesení v insolvenčním řízení na majetek Z. D. a částka 400.000 Kč, kterou uhradil J. S. za postoupenou směnku.
Následující právní otázky, jejichž posouzení žalovaní řádně dovolacím důvodem podle §241a odst. 1, 3 o.s.ř. zpochybnili, vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
K námitce neplatnosti ručitelského prohlášení a smlouvy o půjčce z 5. 4. 2006 .
Ručení je právní vztah mezi ručitelem (osobou odlišnou od dlužníka) a věřitelem, který se zakládá smlouvou. Ručitelský závazek vznikne písemným prohlášením, jímž se ručitel zavazuje uspokojit konkrétní pohledávku věřitele, jestliže ji neuspokojí dlužník. Výrazem akcesorické povahy ručení je okolnost, že bez platně existujícího hlavního závazku mezi věřitelem a dlužníkem nemůže platně vzniknout ani ručitelský závazek. V době, kdy ručitel činí písemné prohlášení, musí již existovat hlavní závazek mezi věřitelem a dlužníkem, z něhož vyplývá povinnost dlužníka. Pro právní vztah mezi věřitelem a ručitelem je nerozhodné, zda byl ručitel před tím, než učinil písemné prohlášení o ručení, uveden dlužníkem v omyl, popř. převzal-li závazek ručení na základě nepravdivých informací, které mu poskytl dlužník (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 1976, sp. zn. 20 Co 363/1976, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 36/1978). Platí, že proti pohledávce může ručitel uplatnit námitky vyplývající z vlastního vzájemného vztahu k věřiteli, námitky vyplývající ze vztahu dlužníka k věřiteli, a to i když je dlužník neuplatnil, a námitku podle §549 obč. zák. V projednávaném případě dlužníci (Z. D. a I. D.) nedisponují vůči věřiteli (žalobci) námitkou relativní neplatnosti smlouvy o půjčce podle §49a obč. zák.; podvodné jednání dlužníků vůči žalovaným proto nezpůsobuje neplatnost ručitelského prohlášení ani neplatnost smlouvy o půjčce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 826/2005, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 36/2008, rozsudky velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 31 Cdo 135/2007, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 28/2010, a rozsudek, a ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. 31 Cdo 3620/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 70/2011). Je třeba dodat dvojí: 1) V řízení o zastavení exekuce, podkladem jejíhož nařízení byl exekutorský zápis, zkoumá soud pouze materiální a formální vykonatelnost exekučního titulu, aniž by posuzoval hmotněprávní úkon, zde platnost ručitelského závazku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2000, a ze dne 3. 10. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1012/2000). 2) V občanském soudním řízení je soud podle §135 odst. 1 o.s.ř. vázán pouze výrokem trestního rozsudku; z výroku o vině je nutno vycházet jako z celku a brát v úvahu jeho právní i skutkovou část s tím, že řeší naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu konkrétním jednáním pachatele, v daném případě Z. D. a I. D. (srov. zprávu Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 10. 1979, sp. zn. Cpj 35/78, o rozhodování soudů o náhradě škody ve věcech, jimž předcházelo adhezní řízení, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 22/1979, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 26 Odo 197/2006, ze dne 15. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2368/98, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 23 Cdo 956/2012, ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4949/2015, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1264/2014). Námitka žalovaných, že odvolací soud nezohlednil skutkovou část výroku o vině rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 4 To 98/2011, „co do úmyslu žalobce získat nemovitosti žalovaných,“ nemá pro danou věc žádný význam.
K písemné výzvě věřitele podle §548 odst. 1 obč. zák .
Ručitelova povinnost splnit dluh namísto dlužníka je podmíněna tím, že dlužník, ačkoliv byl věřitelem písemně vyzván k plnění splatného dluhu, v přiměřené době ho nesplnil. Za písemnou výzvu dlužníkovi se považuje i žaloba podaná proti němu na zaplacení dluhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2004/2012). Jestliže účelem exekučních titulů – notářských zápisů se svolením k vykonatelnosti a exekutorských zápisů o dohodě, kterou se účastník zaváže splnit pohledávku nebo jiný nárok druhého účastníka vyplývající ze závazkového právního vztahu, v níž svolí, aby podle tohoto zápisu byl nařízen a proveden výkon rozhodnutí nebo exekuce, nesplní-li svou povinnost řádně a včas (§78 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2012 /srov. zákon č. 396/2012 Sb./) – je, aby oprávněná osoba mohla bez zvláštního (nalézacího) řízení a rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu cestou výkonu (exekuce) vymáhat splnění povinnosti, a to takové povinnosti, o kterou není mezi účastníky právního vztahu sporu, že ji osoba povinná musí splnit, platí, že písemnou výzvou ve smyslu §548 odst. 1 obč. zák. je i návrh na nařízení exekuce tam, kde není třeba k vydobytí pohledávky vykonatelného rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu. Odkazy žalovaných na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 32 Odo 680/2003, a ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1853/2002, nejsou případné, neboť na posuzovanou právní otázku nedopadají; v prvním z nich řešil Nejvyšší soud počátek běhu promlčecí doby podle §101 obč. zák. za situace, kdy věřitel nebyl s to dlužníka písemně vyzvat ke splnění dluhu, ve druhém šlo o to, že podání žaloby o zaplacení pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení je kvalifikovanou upomínkou ve smyslu §563 obč. zák.
K námitce absolutní neplatnosti ujednání o smluvní pokutě a o smluvních úrocích ve smlouvě o půjčce pro rozpor s dobrými mravy (§39 obč. zák.) .
Judikatura Nejvyššího soudu konstantně posuzuje smluvní pokutu sjednanou ve výši zhruba 0,5% denně z dlužné částky jako odpovídající dobrým mravům (srov. rozsudky ze dne 26. 1. 1999, sp. zn. 29 Cdo 2495/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 6/2000, ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 33 Odo 588/2003, ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 33 Odo 438/2005, ze dne 23. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1385/2004, ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 33 Cdo 5364/2007, ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3368/2008, a ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1682/2007). Dospěl-li odvolací soud k závěru, že výše smluvní pokuty za prodlení s vrácením dluhu z půjčky dobrým mravům neodporuje, posoudil danou otázku v souladu s ustálenou soudní praxí. Závěr odvolacího soudu, že výše sjednaných úroků z peněžité půjčky je – se zřetelem ke zjištěným okolnostem – přiměřená a dobrým mravům se nepříčí, odpovídá tomu, co Nejvyšší soud dovodil v rozsudcích ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, a ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Případné další instituty, které věřitel využije k zajištění pohledávky, s úvahou o rozporu úrokové sazby s dobrými mravy nesouvisí.
Závisí-li rozhodnutí odvolacího soudu na řešení více otázek hmotného nebo procesního práva, zkoumá Nejvyšší soud přípustnost dovolání ve vztahu ke každé z nich zvlášť. V takovém případě musí dovolatel uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod nesprávného právního posouzení samostatně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014). Ve vztahu ke každé právní otázce je povinen uvést, v čem se při jejím řešení odvolací soud a/ odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo b/ že jde o otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešenou nebo c/ že uvedená právní otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, d/ popř. že tato, již dříve dovolacím soudem vyřešená otázka má být dovolacím soudem posouzena (opětovně, ale) jinak. Závěr odvolacího soudu, podle něhož s ohledem na konkrétní zjištění žalobce nezavinil, že pohledávka nemohla být uspokojena dlužníky (§549 obč. zák.), žalovaní zpochybnili pouze skutkovými argumenty, aniž konkretizovali, který ze čtyř v úvahu přicházejících případů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o.s.ř. považují za naplněný. Požadavek přípustnosti dovolání nemůže splňovat citace ustanovení §237 o.s.ř. obsažená v úvodu dovolání, jak již bylo shora předesláno. Protože dovolání je v této části zatíženo vadou, kterou žalovaní včas (tj. po dobu trvání lhůty k dovolání, srov. §241b odst. 3 o.s.ř.) neodstranili, nemohl se dovolací soud posouzením předložené otázky zabývat.
Zbylé výtky žalovaných uplatněné v dovolání nesměřují primárně proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění (zápočty částečných plnění na jistinu a její příslušenství). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o.s.ř. však není zpochybnění právního posouzení, vychází-li z jiného skutkového stavu věci, než z kterého vycházel odvolací soud a jímž je dovolací soud vázán. Namítají-li žalovaní, že se odvolací soud nevypořádal se všemi odvolacími námitkami, že rozhodnutí řádně a přesvědčivě neodůvodnil, takže trpí nepřezkoumatelností, a že soudy obou stupňů neprovedly navržené důkazy, nenapadají žádný jeho právní závěr vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, nýbrž vytýkají odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K nim však – pokud by skutečně jimi řízení bylo postiženo – dovolací soud přihlíží pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.); tento předpoklad však v dané věci splněn není.
Ve vztahu k nákladovým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu žalovaní žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním údajům ve smyslu §241a odst. 2 o.s.ř. doplnitelným jen ve lhůtě uvedené v §241b odst. 3 o.s.ř. – nevznesli.
Nejvyšší soud dovolání žalovaných odmítl (§238 odst. 1 písm. f/, §243c odst. 1 o.s.ř.).
Se zřetelem ke způsobu vyřízení dovolání Nejvyšší soud o návrhu žalovaných na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí nerozhodl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 8. 2018
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu