ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.3939.2016.1
sp. zn. 33 Cdo 3939/2016-484
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobců a/ M. N. , b/ M. N. , a c/ M. N. , zastoupených JUDr. Radomilem Mackem, advokátem se sídlem Lanškroun, náměstí J. M. Marků 92, proti žalovanému P. N. , zastoupenému JUDr. Petrem Cardou, advokátem se sídlem Svitavy, Pod Věží 121/3, o 244.097,29 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 106 C 34/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 7. 3. 2016, č. j. 18 Co 586/2015-443, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 15. 7. 2015, č. j. 106 C 34/2012-395, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům do tří dnů od právní moci rozsudku částku 244.097,29 Kč se specifikovanými úroky z prodlení, rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu.
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 7. 3. 2016, č. j. 18 Co 586/2015-443, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu věci, podle něhož žalobce a/ s žalobcem c/ uzavřeli dne 1. 3. 1993 smlouvu o sdružení. Od roku 1995, kdy do sdružení vystupujícího pod názvem „BARNOM M. N.“ přistoupil žalobce b/, se sdružení začalo zabývat také pronájmem nemovitostí. Za sdružení jednal a obstarával účetnictví žalobce a/ pod svým identifikačním číslem. Z majetkového prospěchu získaného činností sdružení každému účastníku připadla jedna třetina. Žalobci a/ a b/ poskytli do společného podnikání ve sdružení budovu na pozemku v k. ú. L., kterou měli v podílovém spoluvlastnictví, a žalobce b/ zemědělsko-hospodářskou budovu bez čp. na pozemku v k. ú L., kterou měl ve výlučném vlastnictví. Žalovaný jako nájemce a žalobce a/ jako pronajímatel uzavřeli dne 27. 7. 2009 písemnou smlouvu o pronájmu nebytových prostor (dále jen „smlouva“) na dobu určitou od 1. 8. 2009 do 1. 8. 2011 a dále na dobu neurčitou. Ve smlouvě označili jako předmět pronájmu nebytové prostory v přízemním podlaží budovy v ulici D. v L., ačkoli měli v úmyslu pronajmout nebytové prostory v budově bez čp. Ve smlouvě je uvedeno, že smluvní strany si ujednaly „nájemné 38.950 Kč bez DPH čtvrtletně předem a měsíční platby za elektřinu, plyn a vodné a stočné 8.500 Kč bez DPH čtvrtletně“. Žalovaný nebytové prostory v domě bez čp. užíval od srpna 2009 do 22. června 2011, kdy byl v jeho prodejně proveden k návrhu žalobce a/ (v souvislosti s dlužným nájemným) soupis movitých věcí nařízený usnesením Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 9. 6. 2011, č. j. 0Nc 5401/2011-20. Cena movitých věcí ke dni jejich soupisu činila 949.120 Kč a ke dni 21. 12. 2012, kdy se žalobce a/ vzdal zástavního práva k sepsaným věcem, 731.710 Kč. Za dobu užívání nebytových prostor žalovaný zaplatil na nájemném a zálohách za dodané energie celkem 710.697 Kč; z toho připadá na užívání nebytových prostor 558.450 Kč a na spotřebované energie 152.247 Kč. Obvyklé nájemné za nebytové prostory užívané žalovaným činilo v dané době 30.433 Kč měsíčně a cena žalovaným spotřebované energie 254.835,29 Kč. Žalobce a/ v průběhu řízení uzavřel s žalobci b/ a c/ dne 27. 2. 2015 smlouvu, jíž každému z nich postoupil jednu třetinu žalované částky 244.097,29 Kč včetně příslušenství (tj. 81.365,763 Kč s příslušenstvím). V dohodě ze dne 2. 3. 2015 si žalobci sjednali, že své pohledávky za dlužníkem podle smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 27. 2. 2015 vkládají do jejich sdružení tak, že se pohledávka každého z nich stává spoluvlastnictvím všech účastníků sdružení (žalobců a/ až c/), přičemž podíly účastníků na těchto pohledávkách jsou stejné.
Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) zjištěný skutkový stav poměřoval ustanoveními zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (§3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku; dále jen „obč. zák.“). Dospěl k závěru, že smlouva o pronájmu nebytových prostor ze dne 27. 7. 2009 je neplatným právním úkonem pro rozpor s §3 zákona č. 116/1990 Sb. z důvodu neurčitosti vymezení předmětu nájmu a výše nájemného. Užíval-li žalovaný nebytové prostory na základě neplatné smlouvy (§451 obč. zák.), vznikla účastníkům této smlouvy (žalobci a/ a žalovanému) vzájemná restituční povinnost, tj. povinnost vzájemně si vrátit vše, čeho plněním ze smlouvy nabyli, bez ohledu na to, zda se v souvislosti s plněním z neplatné smlouvy obohatil i někdo jiný (§457 obč. zák.). Odvolací soud s odkazem na judikaturu dovolacího soudu zaujal právní názor, že náhrada za plnění, které nelze vydat (v podobě užívání nemovitosti - jako v tomto případě), se poskytuje ve výši nájemného obvyklého v daném místě a čase za užívání srovnatelných prostor (§458 obč. zák.), přičemž v soudním řízení o vrácení plnění z neplatné smlouvy lze žalobci přiznat pouze vrácení toho, oč peněžitá náhrada za poskytnuté plnění, které nelze vydat, přesahuje peněžité plnění poskytnuté mu žalovaným. Oproti soudu prvního stupně dovodil, že žalobci b/ a c/ se stali vedle žalobce a/ aktivně legitimovanými (a to každý sám či solidárně) k uplatnění nároku teprve dohodou ze dne 2. 3. 2015, jíž žalobci vložili své pohledávky za dlužníkem (žalobci b/ a c/ nabytých smlouvou o postoupení pohledávek) do sdružení s tím, že pohledávka každého z nich je ve spoluvlastnictví všech účastníků sdružení; z obsahu smlouvy, kterou uzavřel žalobce a/ s žalovaným, nevyplývalo, že tak činí jako člen sdružení, a že nájemné má plynout do sdružení. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, který výši bezdůvodného obohacení získaného žalovaným za užívání nebytových prostor po dobu 23 měsíců stanovil (s přihlédnutí k závěrům znaleckého posudku) ve výši 141.509 Kč (rozdíl mezi peněžitou náhradou za užívání nebytových prostor ve výši 699.959 Kč a žalovaným zaplacenou částkou 558.450 Kč), a za spotřebované energie ve výši 102.588,29 Kč (rozdíl mezi cenou žalovaným spotřebované energie ve výši 254.835,29 Kč a žalovaným zaplacenou částkou 152.247 Kč). Povinnost uloženou soudem prvního stupně zaplatit žalobcům 244.097,29 Kč (s příslušenstvím) shledal vyhovující ujednání, v jakém se stali žalobci podle smlouvy o vložení pohledávek do sdružení oprávněni k vymáhání nároku vůči žalovanému, tedy každý jednou třetinou (rovným dílem); s poukazem na §261a odst. 3 o. s. ř. nepovažoval za potřebné do znění tohoto výroku rozsudku soudu prvního stupně zasahovat. Odvolací soud - z blíže rozvedených důvodů - přisvědčil soudu prvního stupně i v tom, že není úspěšná obrana žalovaného, který uplatnil k započtení svou pohledávku ve výši 217.410 Kč z titulu náhrady škody za znehodnocení zboží, které bylo neprodejné v důsledku zákonného zástavního práva žalobce a/ podle §672 obč. zák. v době od 22. 6. 2011 do 21. 12. 2012, kdy se ho žalobce a/ vzdal.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II body 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále opět jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam taxativně uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013 a č. 4/2014, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2326/2013). Domáhá-li se revize řešení několika otázek, ať již hmotného či procesního práva, musí ve vztahu ke každé z nich vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolaní, tzn., že je povinen uvést, v čem se při jejím řešení odvolací soud a/ odchýlil od „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího soudu nebo b/ že jde o otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešenou nebo c/ že uvedená právní otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, d/ popř. že tato, již dříve dovolacím soudem vyřešená otázka má být dovolacím soudem posouzena (opětovně, ale) jinak.
Žalovaný sice spojuje přípustnost dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, a to „zda uplatnění neexistujícího zástavního práva včetně soudního soupisu movitých věcí zakládá nárok na náhradu škody, pokud toto uplatnění zástavního práva znemožní nebo podstatně ztíží poškozenému prodej věcí a dojde ke snížení jejich hodnoty“, avšak ve vztahu k takto nastolené otázce nekonkretizuje, který ze čtyř v úvahu přicházejících případů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. považuje za naplněný. Požadavek přípustnosti dovolání nemůže splňovat citace ustanovení §237 o. s. ř. obsažená v bodu 1/ textu dovolání, jak bylo již shora předesláno. Protože dovolání je v této části zatíženo vadou, kterou žalovaný včas (tj. po dobu trvání lhůty k dovolání - srov. §241b odst. 3 o. s. ř.) neodstranil, nemohl se dovolací soud posouzením předložené otázky zabývat.
Výhrady žalovaného k překvapivosti napadeného rozhodnutí a k nesprávnosti postupu podle §107a o. s. ř. poté, co soud prvního stupně koncentroval řízení, k závěru o přípustnosti dovolání nevedou. Žalovaný jimi namítá vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K těm však dovolací soud přihlédne, jen je li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Nejde totiž o otázky správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. (tj. o otázky, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí záviselo), nýbrž o otázky případné existence či neexistence vad řízení ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014).
Spatřuje-li žalovaný přípustnost dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, musí jít o otázku, na níž byl výrok rozsudku odvolacího soudu z hlediska právního posouzení založen. Takovou není žalovaným nastolená otázka, zda se právní poměry účastníků sdružení i po účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“) posuzují podle §829 a následujících zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, nebo podle §2716 a následujících o. z. Jestliže rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na žalovaným vymezené právní otázce, pak dovolání pro její řešení nemůže být podle §237 o. s. ř. přípustné.
Žalovaný má dovolání za přípustné k posouzení otázky, která podle jeho mínění nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena, a to, zda je dána aktivní solidarita žalobců ve vztahu k pohledávce, kterou vložili do sdružení, nebo zda podíly členů sdružení na této pohledávce jsou stejné. Zpochybňuje správnost právního závěru odvolacího soudu, že aktivní solidarita žalobců byla založena jejich smlouvou o postoupení pohledávky a dohodou o vložení pohledávek do sdružení. Prosazuje právní názor, že žalobci nejsou aktivně solidární a že odvolací soud (pokud by neshledal úspěšnou jeho procesní obranu) měl každému z nich přisoudit částku 81.365,76 Kč s příslušenstvím, a ve zbytku žalobu každého ze žalobců zamítnout. V této souvislosti poukazuje na znění ustanovení §835 obč. zák. a ustanovení §2719 a §2736 o. z., jakož i na obsah dohody o složení pohledávek do sdružení, z nichž nelze - podle jeho přesvědčení - aktivní solidaritu dovodit.
Přípustnost dovolání tato otázka založit nemůže, protože se nejedná o otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešenou, jak se mylně domnívá žalovaný. Nejvyšší soud k otázce vztahu spoluvěřitelů - členů sdružení bez právní subjektivity (§829 a násl. obč. zák.) a jejich dlužníka konstatoval, že občanský zákoník sice v §829 a násl. neupravuje, v jakém vzájemném poměru jsou účastníci sdružení oprávněni ze závazků vzniklých při výkonu společné činnosti, avšak je-li majetek získaný při výkonu společné činnosti (podílovým) spoluvlastnictvím všech účastníků, je třeba tuto otázku řešit za přiměřeného použití ustanovení upravujících podílové spoluvlastnictví (konkrétně §139 odst. 1 obč. zák.) Platí tudíž, že účastníci sdružení (včetně sdružení zaniklého) jsou z právních úkonů týkajících se majetku získaného výkonem společné činnosti sdružení oprávněni a povinni vůči jiným osobám rukou společnou a nerozdílnou, tj. solidárně, přičemž ve sporech s jinými osobami ohledně takového majetku má každý z věřitelů své samostatné právo k uplatnění pohledávky (popř. části pohledávky) a nezávisle na ostatních ji může uplatnit žalobou u soudu. Aktivní solidarita členů sdružení při uplatňování majetkových práv vzniklých při výkonu společné jejich činnosti zajišťuje žádoucí rovnováhu práv a povinností členů sdružení s přihlédnutím k jejich pasivní solidaritě vyplývající z ustanovení §835 odst. 2 obč. zák. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 594/2006, a ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5088/2007).
Z řečeného plyne, že žalovaný se nemůže se svou argumentací prosadit. Ostatně pro případ neúspěšnosti jeho procesní obrany (ve vztahu k níž nedostál zákonnému požadavku vylíčit přípustnost dovolání) se hlásí k povinnosti zaplatit každému ze žalobců částku 81.365,76 Kč s příslušenstvím (tj. 244.097,28 Kč celkem).
Přípustnost dovolání spatřuje žalovaný konečně v tom, že odvolací soud se rozhodnutím o nákladech řízení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4425/2013, nevzal-li v úvahu úspěšnost účastníků v jednotlivých stupních řízení. Při formulaci dovolacího důvodu vychází z předpokladu, že po celou dobu řízení až do jednání soudu prvního stupně dne 24. 4. 2015, kdy žalobci předložili smlouvu, jíž žalobce a/ postoupil žalobcům b/ a c/ část své pohledávky, nebyl nárok žalobců b/ a c/ dán a že tudíž měl ve vztahu k nim plný úspěch ve věci. Odtud dovozuje, že jim měla být uložena povinnost k plné náhradě nákladů, které v řízení vynaložil v době od jejich vstupu do řízení do jednání soudu dne 24. 4. 2015. Takový předpoklad je ovšem v rozporu s výrokovou částí napadeného rozhodnutí, jíž bylo žalobě všech žalobců (s konečným požadavkem na zaplacení částky 244.097,29 Kč s příslušenstvím) vyhověno. Již proto nemůže být nákladové rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s odkazovanou judikaturou dovolacího soudu, jež při rozhodování o náhradě nákladů řízení v souladu s §142 o. s. ř. vychází z principu úspěchu ve věci, kdy posouzení úspěšnosti účastníka závisí na tom, v jaké části předmětu řízení v konečném důsledku, tedy podle konečných rozhodnutí ve věci uspěl, s tím, že soud musí o nákladech řízení rozhodovat v souladu s výrokem, jímž bylo rozhodnuto v meritu věci (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2002, sp. zn. III. ÚS 455/01), a že je vyloučeno, aby docházelo ke zřejmé diskrepanci mezi nákladovými výroky a výrokem meritorním (viz důvody zmiňovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4425/2013).
Žalovaný pomíjí, že soud prvního stupně (jehož závěry odvolací soud převzal) rozhodl o nákladech řízení za použití výjimky z obecné zásady úspěchu ve věci (§142 odst. 1 o. s. ř.), resp. ze zásady částečného úspěchu ve věci (§142 odst. 2 o. s. ř.), jestliže s odkazem na ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř. vzal v úvahu, že výše plnění v posuzovaném případě závisela na znaleckém posudku, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti aplikaci ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř. žalovaný žádné výhrady nevznáší.
Ačkoli žalovaný avizuje, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích, tj. i ve výroku, jímž byly potvrzeny výroky rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení státu, a ve výroku o nákladech odvolacího řízení, ve skutečnosti proti nim žádné námitky neuplatňuje.
Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 7. 2018
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu