ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.5073.2017.1
sp. zn. 33 Cdo 5073/2017-250
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce M. P. , bytem XY, zastoupeného JUDr. Jiřím Stránským, advokátem se sídlem Praha 9, Jandova 208/8, proti žalované A. P., bytem XY, zastoupené JUDr. Věrou Ptáčkovou, advokátkou se sídlem Praha 1, V Jámě 699/1, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 20 C 19/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2016, č. 30 Co 244/2016-180, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 8. 2016, č. j. 30 Co 244/2016-180, potvrdil rozsudek ze dne 27. 4. 2016, č. j. 20 C 19/2014-151, kterým Okresní soud Praha-východ zamítl žalobu o nahrazení projevu vůle žalované uzavřít kupní smlouvy specifikovaného znění o prodeji blíže označených nemovitostí, rozhodl o nákladech řízení; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 29. 9. 2017 (srov. článek II bod 2 zákona č 296/2017 Sb.; dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobce se v roce 1991 za trvání jejich manželství ústně dohodl se žalovanou na tom, že žalovaná bude svým jménem kupovat blíže neurčený počet nemovitostí, které žalobce vybere a zaplatí jejich kupní cenu, jelikož tehdejší právní úprava nedovolovala devizovým cizincům nabývat nemovitosti, a že žalovaná je bezplatně převede do vlastnictví žalobce poté, co mu právní úprava umožní nemovitosti nabývat (dále jen „dohoda z roku 1991“). Na základě této dohody z roku 1991 žalovaná zakoupila tři nemovitosti - v roce 1991 nemovitost v XY, v roce 1993 v XY a v roce 1994 ve XY za finanční prostředky poskytnuté žalobcem. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně posoudil dohodu z roku 1991 jako absolutně neplatnou ve smyslu §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění do 31. 12. 1991 (§3028 zákona č. 89/1991 Sb.; dále jen „obč. zák.“), pro obcházení zákona, konkrétně §25 zákona č. 528/1990 Sb., devizového zákona, v rozhodném znění. Současně rozvinul své úvahy i v tom směru, že dohoda účastníků z roku 1991 se nejvíce blížila smlouvě o poskytnutí obstaravatelské služby, resp. smlouvě o obstarání prodeje věci (§284, resp. §289 občanského zákoníku ve znění v tu dobu platném), která však v důsledku nedodržení zákonem předepsané písemné formy by byla absolutně neplatným právním úkonem (§40 odst. 1 obč. zák.) a nebyla by způsobilou založit závazek žalované k převodu nemovitostí na žalobce.
Odvolací soud se při řešení otázky neplatnosti právního úkonu z důvodu obcházení zákona ve smyslu §39 obč. zák. neodchýlil od judikatury dovolacího soudu (srovnej např. rozsudek ze dne 22. 1. 2003, sp. zn. 33 Odo 773/2002, nebo ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2516/2004). Vytýká-li žalobce odvolacímu soudu s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2870/2011, a nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, pochybení spočívající v tom, že při výkladu dohody z roku 1991 nedal přednost výkladu zakládajícímu platnost právního úkonu, nelze mu přisvědčit. Stejně tak nelze odvolacímu soudu vytýkat formalistický přístup k výkladu uvedené dohody. Žalobce sám uvedl, že účelem uzavření dohody se žalovanou bylo nabytí nemovitostí jím, jakožto cizozemcem, z čehož je zřejmé, že o obcházení zákona usiloval. V dovolání sice zdůrazňuje, že k převodu nemovitostí do jeho vlastnictví mělo dojít až v době, kdy mu to zákon umožní, tento argument však neotevírá jiný v úvahu přicházející výklad, který by upřednostňoval posouzení právního úkonu jako platného. V řízení nevyšly najevo okolnosti, které by umožnily jiný než soudem učiněný výklad smluvních ujednání (který soud zakládá na zjištění, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy - k tomu srovnej též rozsudek ze dne 22. 4. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4150/2008). Odvolacímu soudu tudíž nelze úspěšně vytýkat, že se nepřiklonil k výkladu, který by vedl k právnímu závěru o platnosti dohody z roku 1991. Námitka žalobce, že dne 2. 3. 1992 získal povolení k trvalému pobytu v ČR a mohl nemovitosti v roce 1993 a 1994 nabývat sám (ač si tohoto nebyl vědom), nemá ve vztahu k právnímu posouzení dohody z roku 1991 jako absolutně neplatnému právnímu úkonu ve smyslu §39 obč. zák., o niž opírá svůj právní nárok v tomto řízení, právní relevanci. Jelikož závěr odvolacího soudu o absolutní neplatnosti dohody účastníků z roku 1991 (která směřovala k nabytí blíže neurčeného okruhu nemovitostí žalobcem) z důvodu obcházení tehdy zákonem zapovězeného nabytí nemovitostí na území ČR cizozemcem obstojí, lze uzavřít, že odvolací soud se neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, dovodil-li, že zde není žádný právní titul na nahrazení projevu vůle žalované k uzavření kupních smluv ohledně nemovitostí v XY a XY se žalobcem.
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu obstál v řešení otázky neplatnosti právního úkonu ve smyslu §39 obč. zák., stalo se nadbytečným zabývat se dovolací argumentací směřovanou proti správnosti druhého - souběžně zaujatého - závěru, na němž je napadený rozsudek založen, a to absolutní neplatnosti právního úkonu - dohody z roku 1991 - pro nedostatek písemné formy (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48/2006, jeho usnesení dne 28. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 872/2010, a rozsudek ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 888/2013).
Výtkou, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, a že se odvolací soud nezabýval jeho námitkami, žalobce namítá vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takovým vadám řízení však dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. (tj. o otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí záviselo), nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). Nad rámec řečeného lze poznamenat, že Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 100/2013, vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody (obdobně platí i na rozhodnutí odvolacího soudu). I když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele. Je zřejmé, že v daném případě se tak nestalo, neboť odůvodnění odvolacího soudu umožňovalo přezkum otázky, kterou žalobce v dovolání vznesl.
Vzhledem k tomu, že žalobce nepředložil k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 11. 2018
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu