ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.5634.2017.1
sp. zn. 33 Cdo 5634/2017-206
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně Z. K., zastoupené Mgr. Tomášem Kaplanem, advokátem se sídlem v Praze 2, Římská 104/14, proti žalované E. G. , zastoupené Mgr. Michaelou Radoušovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Haštalská 27, o zaplacení 97.661 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 43 C 191/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. června 2017, č. j. 29 Co 129/2017-170, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 6.437,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Michaely Radoušové, advokátky.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 23. 1. 2017, č. j. 43 C 191/2015-126, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 33.621 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně od 16. 10. 2015 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 64.040 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně od 16. 10. 2015 do zaplacení (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 6. 2017, č. j. 29 Co 129/2017-170, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v zamítavém výroku II. a změnil ve vyhovujícím výroku I. tak, že žalobu ohledně částky 33.621 Kč zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu §237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno; tuto otázku je povinen vymezit pouze dovolatel a dovolací soud je tímto vymezením vázán. Závisí-li rozhodnutí odvolacího soudu na řešení více právních otázek, zkoumá dovolací soud přípustnost dovolání ve vztahu ke každé z nich zvlášť.
Na přípustnost svého dovolání usuzuje žalobkyně v první řadě z toho, že odvolací soud se při řešení otázky „ dle jakého právního předpisu se řídí právní vztahy z hlediska časové působnosti předpisů“, na níž napadený rozsudek podle jejího názoru závisí, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Uvedenou námitkou však nevymezila řádně přípustnost svého dovolání, neboť nespecifikuje, která rozhodnutí dovolacího soudu, od nichž se měl odvolací soud při rozhodování odchýlit, má přitom na mysli . Absence údaje o tom, v čem spočívá splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tj. správného vymezení přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř.), zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit. Nadto je na místě připomenout, že nastolená otázka je řešena přímo zákonnou úpravou, ustanovením §3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), podle něhož se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Vzhledem k tomu, že žalobkyně se po žalované domáhá zaplacení 97.661 Kč s tím, že podle dohody účastnic hradila za žalovanou v období od 11. 8. 2010 do 11. 8. 2015 platby Všeobecné zdravotní pojišťovně (dohoda tedy musela být uzavřena již v roce 2010), přicházela v úvahu pouze aplikace zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák“.). Jeho ustanovení §534, kterým zjištěný skutkový stav věci poměřoval odvolací soud, upravuje tzv. převzetí plnění, které nemá za následek změnu v subjektech závazku, ale vznik nového právního vztahu výhradně mezi dlužníkem a přejímatelem povinnosti k plnění. Písemná forma dohody o převzetí plnění není předepsána, nevyžaduje se ani souhlas věřitele s takovou dohodou. Přejímatel má povinnost pouze vůči dlužníkovi, že namísto něj splní závazek jeho věřiteli. Věřitel se dohody o převzetí plnění neúčastní, žádné oprávnění vůči přejímateli mu z ní nevzniká, zůstává mimo závazkový vztah založený dohodou dlužníka a třetí osoby (závazkový vztah z dohody o převzetí plnění existuje nadále vedle vztahu dlužníka a věřitele, který touto dohodou nezaniká). Třetí osoba může převzít plnění jakékoli závazkové povinnosti, pokud to její povaha nevylučuje, tedy i veřejnoprávní povinnost zaplatit peněžitou částku. Třetí osobě, která splnila závazek dlužníka, pak vůči dlužníkovi nevzniká ze zákona právo na náhradu za poskytnuté plnění, nevniká jí ani právo požadovat na dlužníkovi vydání bezdůvodného obohacení podle §454 obč. zák., neboť základním předpokladem pro vznik bezdůvodného obohacení je skutečnost, že povinnost obohaceného splní osoba, která nemá právní povinnost plnit; třetí osoba, která plní podle dohody o převzetí plnění, plní svou právní povinnost, neboť se k takovému plnění dlužníkovi zavázala (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4174/2008).
Spojuje-li dovolatel přípustnost dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, musí jít o takové otázky, na nichž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení skutečně založen; není-li tomu tak, dovolání pro jejich řešení nemůže být podle §237 o. s. ř. přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2893/2016).
Takovými nejsou žalobkyní formulované otázky 1) zda „ lze dohodu o splnění závazku vůči věřiteli podle §534 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, uzavřít před vznikem takovéhoto závazku “, 2) zda „ lze dohodu o splnění závazku vůči věřiteli podle §534 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, uzavřít konkludentně, a pokud ano, zda lze za konkludentní uzavření této dohody považovat situaci, kdy dlužník plní současně věřiteli sám“, ani 3) zda „je možno posoudit v případě uzavřené dohody plnění závazku dlužníka vůči věřiteli platby uhrazené nad rámec těchto závazků, které byly následně vyplacené dlužníku a nikoli třetí osobě, která je fakticky uhradila, jako bezdůvodné obohacení dlužníka“. Nadto nelze přehlížet, že žalobkyně uvedené otázky zakládá na vlastní skutkové verzi. Odvolací soud totiž vyšel z verze skutkového děje popisovaného žalovanou, resp. ze zjištění, že v době, kdy vztahy účastnic byly velmi dobré, přijala žalovaná nabídku žalobkyně, že jí vypomůže s hrazením nákladů na zdravotní pojištění u Všeobecné zdravotní pojišťovny, a za tímto účelem předala žalobkyni veškeré potřebné dokumenty (řečeno jinak, v době, kdy žalované coby osobě samostatně výdělečně činné vznikla povinnost platit VZP měsíčně zálohy na pojistné, uzavřely účastnice ústní dohodu o převzetí plnění). V řízení nebylo zjištěno, že by žalobkyně za žalovanou převzala plnění nad rámec pravidelných měsíčních záloh pojistného; ostatně sama žalobkyně po žalované požadovala 97.661 Kč, které představují 61 plateb po 1.601 Kč.
K vadám ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; protože tato podmínka naplněna není, jsou bezcenné výtky - doprovázené odkazy na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 749/2005, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, sp. zn. 22 Cdo 1099/2007, sp. zn. 30 Cdo 2983/2007 a sp. zn. 28 Cdo 2838/2005, a na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 523/02 - že odvolací soud zatížil řízení vadou spočívající v porušení zásady dvojinstančnosti řízení nepředvídatelným rozhodnutím (neseznámil účastníky se svým právním názorem, který se liší od názoru soudu prvního stupně, neumožnil jim k tomuto právnímu názoru se vyjádřit a vydal v řízení překvapivé rozhodnutí).
Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 16. 10. 2018
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu