ECLI:CZ:NS:2018:33.ICDO.175.2017.1
MSPH 96 INS XY
96 ICm XY 33 ICdo 175/2017-217
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Blankou Moudrou a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové v právní věci žalobkyně V. S., bytem XY, zastoupené Mgr. Alešem Eppingerem, advokátem se sídlem Praha 1, Vodičkova 710/31, proti žalovanému JUDr. Vlastimilu Benhákovi , se sídlem Praha 3, Pod Javorem 22, jako insolvenčnímu správci dlužníka J. S., o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetkové podstaty dlužníka, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 96 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka J. S. , narozeného XY, bytem XY, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 96 INS XY, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 5. 2017, č. j. 96 ICm XY, 102 VSPH XY (MSPH 96 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 21. 6. 2012, č. j. 96 ICm XY, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 28. 11. 2013, č. j. 96 ICm XY, kterým Městský soud v Praze zamítl žalobu, aby ze soupisu majetku dlužníka J. S., narozeného XY, bytem XY, na jehož majetek je pod sp. zn. MSPH 96 INS XY Městským soudem v Praze vedeno insolvenční řízení, byly vyloučeny nemovitosti zapsané na LV XY (dříve XY) vedené Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, obec XY, k. ú. XY, a to ideální jednu polovinu budovy čp. XY (rodinný dům) na pozemku st. XY a pozemky st. XY (zastavěná plocha a nádvoří) a XY (zahrada), nebo že je žalovaný povinen vydat žalobkyni výtěžek ze zpeněžení nemovitostí zapsaných na LV XY (dříve XY) vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, obec XY, a to ideální jedné poloviny budovy čp. XY (rodinný dům) na pozemku st. XY, a pozemků st. XY (zastavěná plocha a nádvoří) a XY (zahrada) v celém rozsahu, a rozhodl o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, které žalovaný považuje za zjevně účelové.
Splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), žalobkyně spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázky hmotného práva, zda chování obdarovaného (dlužníka) hrubě porušovalo dobré mravy, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2567/2008, ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 1975/2008, ze dne 12. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4080/2007, ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1371/ 2007, a ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 33 Cdo 2425/98), a zároveň na vyřešení otázek hmotného práva „jak je nutné vykládat soustavnost porušování dobrých mravů, aby chování obdarovaného vůči dárci bylo možné kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů podle §630 obč. zák.“ a „zda je dárce povinen v rámci déletrvajícího soustavného porušování dobrých mravů vůči jeho osobě upozornit obdarovaného na tuto skutečnost ještě před uplatněním práva na vrácení daru podle §630 obč. zák.“, které nebyly podle jejího mínění v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, že právní předchůdkyně žalobkyně A. S. darovací smlouvou sepsanou formou notářského zápisu NZ 765/90 ze dne 6. 6. 1990 převedla na dlužníka (syna) ve výroku rozsudku soudu prvního stupně označené nemovitosti (dále jen „nemovitosti“). Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 10. 2008, č. j. MSPH 96 INS XY, zjistil úpadek dlužníka, na jeho majetek prohlásil konkurs a insolvenčním správcem ustanovil žalovaného, který dne 19. 2. 2009 sepsal nemovitosti do majetkové podstaty. Právní předchůdkyně žalobkyně dopisem ze dne 13. 5. 2010, který dlužník převzal dne 14. 5. 2010, vyzvala dlužníka k vrácení daru s odůvodněním, že o ni neprojevuje zájem; odmítá s ní komunikovat a jakkoli se stýkat a nenavštěvuje ji v léčebně pro dlouhodobě nemocné, kde byla umístěna v prosinci 2009 pro závažné zdravotní komplikace. Dlužník s vrácením daru souhlasil. Žalovaný dne 17. 5. 2010 uzavřel s VP Real, a. s. smlouvu o provedení dobrovolné dražby. Veřejná dražba se konala dne 22. 6. 2010, při níž byly nemovitosti zpeněženy za 4.500.000 Kč a jako jejich vlastníci jsou v katastru nemovitostí zapsáni L. a Z. J. Z takto zjištěného skutkového stavu věci odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) dospěl k závěru, že popsané chování dlužníka vůči dárkyni (která v průběhu odvolacího řízení dne 21. 2. 2014 zemřela, a v řízení bylo pokračováno s její procesní nástupkyní - závětní dědičkou - V. S.) nelze kvalifikovat jako jednání hrubě porušující dobré mravy ve smyslu §630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 (srov. §3028 zákona č. 89/2012 Sb.; dále jen „obč. zák.“). S odkazem na judikaturu dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2568/2008), z níž citoval pasáž týkající se naplnění předpokladu úspěšného uplatnění práva dárce na vrácení daru z hlediska kvalifikovaného chování obdarovaného vůči dárci, dovodil, že chování dlužníka není sice v souladu se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi rodiči a dětmi, avšak nenaplňuje skutkovou podstatu hrubého porušení dobrých mravů z důvodů značné intenzity a soustavnosti tak, jako tomu bylo v případě, kterým se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 1975/2008 (na který odkázala žalobkyně). Zároveň přihlédl k tomu, že dárkyně si začala stěžovat na chování dlužníka až v roce 2009 v souvislosti se zařazením nemovitostí do soupisu majetkové podstaty.
Výklad pojmu „rozpor s dobrými mravy“, který je významný z hlediska aplikace §630 obč. zák., podal Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích již opakovaně. Přijal a odůvodnil závěr, že předpokladem úspěšného uplatnění práva dárce je jen takové závadné chování obdarovaného, které lze s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů. Obvykle jde o porušení značného rozsahu a intenzity nebo o porušování soustavné (tj. opakované a časově související porušování dobrých mravů, které svědčí o hlubokém narušení vztahu mezi dárcem a obdarovaným, přičemž jednotlivá jednání obdarovaného sama o sobě nedosahují intenzity hrubě porušující dobré mravy), a to ať už fyzickým násilím, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci apod. Ne každé chování, které není v souladu se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, naplňuje skutkovou podstatu §630 obč. zák.; předpokladem aplikace tohoto ustanovení je kvalifikované porušení morálních pravidel konkrétním chováním obdarovaného, jehož stupeň závažnosti je hodnocen podle objektivních kriterií, nikoliv jen podle subjektivního názoru dárce (k tomu srov. nejen rozhodnutí Nejvyššího soudu zmiňovaná žalobkyní, ale i jeho další rozhodnutí, např. ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Odo 228/2000, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 1420/2005, ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. 33 Cdo 4375/2007, ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3012/2009, ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 903/2011, ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011, ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 33 Cdo 942/2012, ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1204/2013, ze dne 28. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1989/2014, ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 33 Cdo 3097/2015, a ze dne 27. 11. 2016, sp. zn. 33 Cdo 3693/2015).
Pojem dobrých mravů činí z ustanovení §630 obč. zák. právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda jednání účastníka občanskoprávního vztahu je v souladu či v rozporu s dobrými mravy, zákon výslovně nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy je tedy věcí zhodnocení konkrétní situace. Úvaha soudu, zda byla naplněna skutková podstata §630 obč. zák., se proto vždy odvíjí od posouzení všech zvláštností toho kterého případu individuálně.
Odvolací soud se v souladu s ustálenou judikaturou zabýval pro věc rozhodnými okolnostmi daného případu. Přihlédl k tomu, že mezi dárkyní a dlužníkem po mnoho let od darování nemovitostí nepanovaly žádné neshody a že dlužníkovo chování vůči dárkyni nekolidovalo s dobrými mravy (alespoň dárkyně nic takového netvrdila), a že až teprve v souvislosti s insolvencí dlužníka a se soupisem darovaných nemovitostí do majetkové podstaty uplatnila dárkyně právo na vrácení daru, s nímž dlužník bez výhrad souhlasil. Úvaha odvolacího soudu, že chování dlužníka, jímž dárkyně odůvodnila svůj požadavek, sice vykazuje znaky závadnosti, avšak nedosáhlo intenzity porušení dobrých mravů hrubým způsobem (oproti věci vedené pod sp. zn. 33 Cdo 1975/2008, v níž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obdarovaná svým chováním z hlediska jeho intenzity a soustavnosti hrubě porušila dobré mravy) - vzhledem ke zjištěným okolnostem případu - není zjevně nepřiměřená a nekoliduje se závěry, jež Nejvyšší soud ustáleně zastává ve shora uvedené rozhodovací praxi. Není tak možno přisvědčit argumentaci žalobkyně, že odvolací soud chování dlužníka posuzoval pouze z hlediska intenzity, a nikoli též z hlediska soustavnosti. V dané věci nelze označené chování dlužníka považovat za soustavné, ať už ve smyslu opakovaného porušování dobrých mravů jednotlivými jednáními (šlo o neměnný způsob chování dlužníka k dárkyni v určitém období), nebo ve smyslu dlouhodobosti porušování dobrých mravů, jež by svědčilo o hlubokém narušení vztahů mezi dárkyní a dlužníkem (srovnej též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 20132, sp. zn. 33 Cdo 3012/2009). Otázkou soustavnosti se již dovolací soud ve své rozhodovací praxi zabýval (ostatně sama žalobkyně v souvislosti s touto otázkou odkazuje na rozhodnutí dovolacího soudu); nelze jí mít tudíž za dosud neřešenou. Na poslední nastolené otázce napadené rozhodnutí nespočívá. Oproti přesvědčení žalobkyně tak k dovolacímu přezkumu předestřené právní otázky nezakládají přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Námitkou, že žalovaný měl vědomost o vrácení daru, žalobkyně nebrojí proti žádnému právnímu závěru, na němž by rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo.
Ačkoliv žalobkyně ohlásila, že dovolání směřuje též proti nákladovým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, dovolání v této části nesplňuje obligatorní náležitosti ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., doplnitelné jen ve lhůtě uvedené v §241b odst. 3 o. s. ř.
Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Vzhledem k výsledku dovolacího řízení se návrh žalobkyně na odklad právní moci rozsudku odvolacího soudu stal bezpředmětným, Nejvyšší soud o něm proto nerozhodoval.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. ledna 2018
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu