ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.1111.2018.1
sp. zn. 4 Tdo 1111/2018- 28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 9. 2018 o dovolání obviněného J. R. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 9 To 4/2018, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 29/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 4 T 29/2015, byl obviněný J. R. uznán vinným účastenstvím formou organizátorství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zákona účinného do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák.) na pokračujícím trestném činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a pokračujícího trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. (bod A rozsudku) a dále účastenstvím formou organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku na pokračujícím zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a pokračujícího zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku (bod B rozsudku), kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch v M. a jinde, nejprve v průběhu let 2005 – 2006, posléze v období let 2009 – 2010, průběžně vyzýval V. N., a jeho manželku J. N., k tomu, aby půjčkami pod příslibem jejich vrácení od dalších osob získali peníze pod jím vymyšlenou záminkou jejich potřeby na úhradu poplatků spojených s převodem finančních prostředků údajně pocházejících z dědického řízení probíhajícího ve Spolkové republice Německo do České republiky, kdy pro potřebu prokázání existence předmětného dědictví jednotlivým zapůjčitelům, předal V. N. smyšlené a padělané úřední doklady, přestože od samého počátku věděl, stejně tak jako manželé V. a J. N., že v SRN žádné dědické řízení, z něhož by mohli získat finanční prostředky na úhradu vzniklých dluhů, neprobíhá, proto také shora jmenovaní posléze svým slibům dluhy uhradit nedostáli, a tak za těchto okolností manželé V. a J. N. spáchali dále uvedené útoky, pro které již byl odsouzeni rozsudkem Krajského soudu v Praze sp. zn. 1 T 60/2012 ze dne 17.5.2013, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 To 1/2014 ze dne 19.2.2014,
A)
I. V. N. sám
1) postupně v průběhu let 2005 – 2007 od A. P., částku nejméně 115.000,- Kč s tím, že při každé půjčce sliboval vrátit dluh do 14 dnů,
2) nejméně od počátku roku 2005 nejpozději do 18.1.2006, postupně v částkách od 50.000,- Kč do 100.000,- Kč od T. M., celkem nejméně 310.000,- Kč s tím, že nejprve sliboval vzniklé dluhy uhradit do tří měsíců, později do 24.1.2006,
3) dne 26.7.2006 částku 60.000,- Kč s termínem vrácení do 10.8.2006, dne 27.9.2006 částku 15.000,- Kč s termínem vrácení do 4.10.2006, dne 20.10.2006 částku 30.000,- Kč s termínem vrácení do 26.10.2006, dne 2.11.2006 částku 27.000,- Kč s termínem vrácení do 7.11.2006 a dne 18.4.2007 částku 30.000,- Kč s termínem vrácení do 24.7.2007, celkem tedy 162.000,- Kč, vždy od L. K.,
II. V. N. a J. N. společně
4) dne 31.7.2006 od L. K., částku 50.000,- Kč s tím, že dluh uhradí do 4.8.2006, shora popsaným jednáním manželů N. tak zapříčinil vznik škody v případě odsouzeného V. N. ve výši 637.000,- Kč, ve výši 50.000,- Kč v případě odsouzené J. N.,
B)
I. V. N. sám
1) dne 23.9.2009 od V. K., částku 200.000,- Kč s tím, že dluh uhradí do 6.10.2009,
2) dne 5.2.2010 částku 200.000,- Kč od J. H., s tím, že dluh bude uhrazen do 3 týdnů,
3) v období od března 2010 do 8.12.2010 postupně od J. H., celkovou částku 2.379.000,- Kč vždy s tím, že dluh uhradí nejpozději do dvou měsíců,
4) dne 26.7.2010 od manželů Ji. U., a Ja. U., částku 80.000,- Kč s tím, že dluh bude uhrazen nejpozději do 1 týdne,
5) v průběhu let 2010 až 2011 postupně v různě velkých částkách od J. K., celkovou částku nejméně 5.000.000,- Kč s tím, že jednotlivé půjčky vždy v dohledné době vrátí,
II. V. N. a J. N. společně
6) ve dnech 2.10.2009, 11.11.2009, 5.1.2010 a 19.2.2010 postupně od V. K., v částkách od 20.000,- Kč do 200.000,- Kč, celkem nejméně 2.000.000,- Kč s tím, že vždy při poskytnutí půjčky slibovali dluh uhradit do 14 dnů,
7) dne 13.1.2010 částku 325.000,- Kč a dne 15.1.2010 částku 350.000,- Kč od J. L., jednatele firmy 3domy, s.r.o., se sídlem Nebužely 14, z jejích finančních prostředků s tím, že obě půjčky v celkové výši 675.000,- Kč budou splaceny do 15.2.2010,
8) dne 24.1.2010 částku 300.000,- Kč s termínem vrácení do 15.2.2010, dne 26.1.2010 částku 300.000,- Kč s termínem vrácení do 15.2.2010, dne 8.2.2010 částku 250.000,- Kč s termínem vrácení do 19.3.2010, dne 10.2.2010 částku 250.000,- Kč s termínem vrácení do 19.3.2010, dne 29.3.2010 částku 300.000,-Kč s termínem vrácení do 9.4.2010, celkem tedy 1.400.000,- Kč od J. L., shora popsaným jednáním manželů N. tak zapříčinil vznik škody ve výši 11.934.000,- Kč v případě odsouzeného V. N., ve výši 4.075.000,- Kč v případě odsouzené J. N.“
Za uvedená jednání byl obviněný J. R. odsouzen podle §209 odst. 5, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 4 T 29/2015, podal obviněný J. R. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 9 To 4/2018, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), e) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný byl uznán vinným ze spáchání účastenství formou organizátorství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. na trestném činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. (bod A rozsudku) a dále účastenství formou organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku na zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku (bod B rozsudku), kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že
„v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch v M. a jinde, nejprve v průběhu let 2005 – 2006, posléze v období let 2009 – 2010, průběžně vyzýval V. N., a jeho manželku J. N., k tomu, aby půjčkami pod příslibem jejich vrácení od dalších osob získali peníze pod jím vymyšlenou záminkou jejich potřeby na úhradu poplatků spojených s převodem finančních prostředků údajně pocházejících z dědického řízení probíhajícího ve Spolkové republice Německo do České republiky, kdy pro potřebu prokázání existence předmětného dědictví jednotlivým zapůjčitelům, předal V. N. smyšlené a padělané úřední doklady, přestože od samého počátku věděl, stejně tak jako manželé V. a J. N., že v SRN žádné dědické řízení, z něhož by mohli získat finanční prostředky na úhradu vzniklých dluhů, neprobíhá, proto také shora jmenovaní posléze svým slibům dluhy uhradit nedostáli, a tak za těchto okolností manželé V. a J. N. spáchali dále uvedené útoky, pro které již byli odsouzeni rozsudkem Krajského soudu v Praze sp. zn. 1 T 60/2012 ze dne 17. 5. 2013, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 To 1/2014 ze dne 19. 2. 2014,
A)
I. V. N. sám
1) postupně v průběhu let 2005 – 2007 od A. P., částku nejméně 115.000 Kč s tím, že při každé půjčce sliboval vrátit dluh do 14 dnů,
2) nejméně od počátku roku 2005 nejpozději do 18. 1. 2006, postupně v částkách od 50.000 Kč do 100.000 Kč od T. M., celkem nejméně 310.000 Kč s tím, že nejprve sliboval vzniklé dluhy uhradit do tří měsíců, později do 24. 1. 2006,
3) dne 26. 7. 2006 částku 60.000 Kč s termínem vrácení do 10. 8. 2006, dne 27. 9. 2006 částku 15.000 Kč s termínem vrácení do 4. 10. 2006, dne 20. 10. 2006 částku 30.000 Kč s termínem vrácení do 26. 10. 2006, dne 2. 11. 2006 částku 27.000 Kč s termínem vrácení do 7. 11. 2006 a dne 18. 4. 2007 částku 30.000 Kč s termínem vrácení do 24. 7. 2007, celkem tedy 162.000 Kč, vždy od L. K.,
II. V. N. a J. N. společně
4) dne 31. 7. 2006 od L. K., částku 50.000 Kč s tím, že dluh uhradí do 4. 8. 2006,
shora popsaným jednáním manželů N. tak zapříčinil vznik škody v případě odsouzeného V. N. ve výši 637.000 Kč, ve výši 50.000 Kč v případě odsouzené J. N.,
B)
I. V. N. sám
1) dne 23. 9. 2009 od V. K., částku 200.000 Kč s tím, že dluh uhradí do 6. 10. 2009,
2) dne 5. 2. 2010 částku 200.000 Kč od J. H., s tím, že dluh bude uhrazen do 3 týdnů,
3) v období od března 2010 do 8. 12. 2010 postupně od J. H., celkovou částku 2.379.000 Kč vždy s tím, že dluh uhradí nejpozději do dvou měsíců,
4) dne 26. 7. 2010 od manželů Ji. U., a Ja. U., částku 80.000 Kč s tím, že dluh bude uhrazen nejpozději do 1 týdne,
5) v průběhu let 2010 až 2011 postupně v různě velkých částkách od J. K., celkovou částku nejméně 5.000.000 Kč s tím, že jednotlivé půjčky vždy v dohledné době vrátí,
II. V. N. a J. N. společně
6) ve dnech 2. 10. 2009, 11. 11. 2009, 5. 1. 2010 a 19. 2. 2010 postupně od V. K., v částkách od 20.000 Kč do 200.000 Kč, celkem nejméně 2.000.000 Kč s tím, že vždy při poskytnutí půjčky slibovali dluh uhradit do 14 dnů,
7) dne 13. 1. 2010 částku 325.000 Kč a dne 15. 1. 2010 částku 350.000 Kč od J. L., jednatele firmy 3domy, s.r.o., se sídlem Nebužely 14, z jejích finančních prostředků s tím, že obě půjčky v celkové výši 675.000 Kč budou splaceny do 15. 2. 2010,
8) dne 24. 1. 2010 částku 300.000 Kč s termínem vrácení do 15. 2. 2010, dne 26. 1. 2010 částku 300.000 Kč s termínem vrácení do 15. 2. 2010, dne 8. 2. 2010 částku 250.000 Kč s termínem vrácení do 19. 3. 2010, dne 10. 2. 2010 částku 250.000 Kč s termínem vrácení do 19. 3. 2010, dne 29. 3. 2010 částku 300.000 Kč s termínem vrácení do 9. 4. 2010, celkem tedy 1.400.000 Kč od J. L.,
shora popsaným jednáním manželů N. tak zapříčinil vznik škody ve výši 11.934.000 Kč v případě odsouzeného V. N., ve výši 4.075.000 Kč v případě odsouzené J. N.“
Za uvedené jednání byl obviněný J. R. odsouzen podle §209 odst. 5 za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 9 To 4/2018, podal následně obviněný J. R. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V rámci svého dovolání obviněný vyjádřil názor, že soudy neobjektivně a nerovným přístupem vyhodnocovaly všechny rozhodné okolnosti, které mají vliv na posuzování znaků trestného činu. Vrchní soud konstatoval, že se obviněný J. R. na trestné činnosti V. N. a J. N. jako spolupachatel nepodílel, ale přisuzuje mu zosnování a řízení trestné činnosti V. N. Dále obviněný uvedl, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, a to ve větším rozsahu, než konstatuje vrchní soud v bodě 42 odůvodnění svého rozsudku. Rovněž je třeba zdůraznit, že policejní orgán i státní zástupce musí přihlížet i ke skutečnostem svědčícím ve prospěch obviněného a k tomu také vést dokazování, což se v daném případě nestalo. Obviněný J. R. namítl neprokázání zákonných znaků trestného činu formou organizátorství a chybné právní posouzení skutku. Současně rozebírá a hodnotí svědecké výpovědi svědků A. P., L., K., T. M., J. U. Soud dle obviněného vychází jen z údajů V. N., tedy z jediného informačního zdroje o skutkovém stavu. Právní posouzení soudů je neúplné, neobjektivní a pomíjí zásadu in dubio pro reo.
Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k uvedenému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný J. R. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně výpovědí svědků V. N., J. L., A. P., V. K., T. M.) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V podaném dovolání tedy obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky účastenství formou organizátorství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. na trestném činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., resp. účastenství formou organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku na zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Polemika se skutkovými zjištěními soudů je tak v podstatě jen pokračováním obhajoby, jak ji obviněný uplatňoval v původním řízení v návaznosti na tvrzení, že se nedopustil žádného jednání kladeného mu za vinu. Obviněný přenesl uvedenou obhajobu do podaného dovolání, aniž by respektoval to, že je limitován zákonnými dovolacími důvody a že skutkovými námitkami stojícími mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu nemůže dosáhnout změny napadeného rozhodnutí. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani námitku, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Praze, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Vrchní soud v Praze na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o žádný extrémní rozpor, a to ani v otázce účasti obviněného J. R. na spáchání skutků, pro které byli V. N. a J. N. již pravomocně odsouzeni. V řízení vedeném proti obviněnému J. R. vystupoval V. N. jako svědek. Ve své výpovědi ze dne 25. 2. 2015 popsal, jak po něm obviněný J. R. požadoval, aby půjčkami pod příslibem jejich vrácení od dalších osob obstarával peníze, které jsou potřebné na úhradu poplatků spojených s převodem finančních prostředků údajně pocházejících z dědického řízení probíhajícího ve Spolkové republice Německo do České republiky, přičemž mu předal úřední doklady údajně prokazující, že obviněný J. R. je nabyvatelem dědictví po M. To, že svědek v hlavním líčení dne 9. 7. 2015 zpochybnil obsah své předchozí výpovědi, soudy překlenuly tím, že odkázaly na výpověď svědka J. L., v níž přesně popsal úlohu obviněného J. R. při jednání s ním u benzínového čerpadla v Ú. n. L. Tato skutečnost je podporována rovněž záznamy o uskutečněném telekomunikačním provozu opatřenými v původním trestním spise Krajského soudu v Praze sp. zn. 1 T 60/2012. Za tohoto stavu není nic nelogického ani jinak nepřijatelného na zjištěních soudů ohledně účasti obviněného na spáchání daných trestných činů. K těmto zjištěním soudy dospěly hodnocením důkazů, při kterém nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.). Svými zjištěními soudy nijak neporušily základní ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivé řízení. To, že obviněný nesouhlasí se zjištěními soudů a se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného J. R. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 9. 2018
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu