Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 04.12.2018, sp. zn. 4 Tdo 1423/2018 [ usnesení / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.1423.2018.1

sp. zn. 4 Tdo 1423/2018- 78 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 12. 2018 o dovolání obviněného D. M. , nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 4. 2018, sp. zn. 3 To 57/2017, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 8/2015, takto: Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 4. 2018, sp. zn. 3 To 57/2017, a to ve výroku o zamítnutí odvolání obviněného D. M. a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2017, sp. zn. 10 T 8/2015, ve výroku o vině a trestu ohledně obviněného D. M. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění: Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2017, sp. zn. 10 T 8/2015, byl obviněný D. M. uznán vinným zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. b), c) tr. zákoníku, spáchaným dílem samostatně, dílem ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Obviněný se tohoto trestného činu dopustil podle skutkových zjištění jmenovaného soudu tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů) „ V. obž. D. M. jako jediný člen představenstva společnosti T. P., IC XY, se sídlem XY a jako jediná osoba s dispozičním právem k účtu společnosti T. P. č. XY nejméně od 26. 4. 2011 do 7. 6. 2011, přesto že věděl, že tyto finanční prostředky pocházejí z trestné činnosti obž. A. V. a že je v době od 26. 4. 2011 do 25. 5. 2011 obž. V. jako jednatelka společnosti zaslala celkem ve čtyřech případech z účtu společnosti B. č. XY na účet společnosti T. P. č. XY v úmyslu vyvést ze spol. B. finanční prostředky získané neodvedením daně z přidané hodnoty v plné výši, finanční prostředky v úmyslu zastřít jejich původ z účtu spol. T. P. vybíral v hotovosti, nebo převáděl na účty dalších společností, konkrétně na účet: - č. XY politické strany Věci veřejné, nebo vydával příkazy k převodům peněžních prostředků na účty - č. XY společnosti LAGUNA-M, a. s., IČ 256 00 508, se sídlem Praha 1, Mezibranská 1579/4, - č. XY společnosti Dirscherl CS, s.r.o., IČ 626 22 960, dnes se sídlem Praha 10, náměstí Přátelství 1518/2, - č. XY D. M. jako fyzické osoby, - č. XY společnosti LBE International business and marketing, se sídlem Edifico centruy tower, Piso 19, 11111 Oficina 1918, Panama, ke kterému měl jako jediný dispoziční právo právě obž. M., - č. XY společnosti agentura PromoProdukce a. s., IČ 288 75 079, se sídlem Praha 1, Václavské nám. 806/62, - č. XY společnosti VIP Senior, s.r.o., IČ 284 47 247, se sídlem Praha 1, Kaprova 42/14, - č. XY společnosti PromoProdukce – Event, spol. s r.o., IČ 288 63 305, se sídlem Praha 1, Václavské náměstí 806/62, - č. XY společnosti PRODART s.r.o., IČ 290 22 789, se sídlem Praha 1, Kaprova 42/14, - č. XY společnosti PRODIMO ENGENEERING s.r.o. (dnes PROPICCO Solutions s.r.o.), IČ 290 43 069, se sídlem Praha 10, nám. Přátelství 1518/2, - z těchto účtů byly finanční prostředky opětovně buď vybrány v hotovosti, nebo zaslány na účet politické strany Věci Veřejné č. XY, přes účet č. XY majitele společnosti Menchit, IČ 248 13 117, se sídlem Praha 1, Mezibranská 1579/4 na účet společnosti KOPOS-OIL, nebo z nich byly zaplaceny různé menší závazky, čímž obž. M. vyvedl z účtu spol. T. P. a.s. nejméně 19.000.000,-Kč, VI. obž. D. M.: v období nejméně od 31. 5. 2011 do 13. 7. 2011 přesto, že věděl, že tyto finanční prostředky pocházejí z trestné činnosti obž. A. V. a že je v době od 30. 5. 2011 do 21. 6. 2011 obž. V. jako jednatelka společnosti B. zaslala celkem ve čtyřech případech z účtu společnosti B. č. XY na účet společnosti SENIKO s.r.o. číslo XY v úmyslu vyvést ze spol. B. finanční prostředky získané neodvedením daně z přidané hodnoty v plné výši, finanční prostředky v úmyslu zastřít jejich původ z účtu vybírala v hotovosti, přiměl Z. M. k vybrání uvedených finančních prostředků nebo k tomu, aby mu poskytla dispoziční práva k účtu spol. Seniko s.r.o., z něhož dále sám převáděl finanční prostředky na účet č. XY politické strany Věci veřejné, a na účty dalších společností: - č. XY společnosti PromoProdukce - Event, spol. s r.o., IČ 288 63 305, se sídlem Praha 1, Václavské náměstí 806/62, - č. XY společnosti agentura PromoProdukce a.s., IČ 288 75 079, se sídlem Praha 1, Václavské nám. 806/62, - č. XY společnosti ROBLEN, SE, IČ 290 30 498, se sídlem Praha 1, Mezibranská 1579/4, - č. XY společnosti PRODIMO s.r.o., IČ 272 52 205, se sídlem Praha 1, Kaprova 42/14, - č. XY společnosti Konzultační a informační agentura s.r.o., IČ 248 18 976, se sídlem Praha 10, nám. Přátelství č. ev. 2/1518/4, přičemž v konečné fázi byly finanční prostředky vybrány v hotovosti, zaslány na účet č. XY politické strany Věci Veřejné, či přes účet č. XY společnosti LBE International business and marketing, se sídlem Edifico centruy tower, Piso 19, 11111 Oficina 1918, Panama a přes účet č. XY společnosti Menchit, IČ 248 13 117, se sídlem Praha 1, Mezibranská 1579/4 zaslány na účet společnosti KOPOS-OIL, případně byly těmito prostředky hrazeny další závazky, čímž byly vyvedeny z účtu spol. SENIKO s.r.o. fin. prostředky ve výši nejméně 11.500.000,-Kč, a tímto jednáním pod body V. a VI. rozsudku způsobil škodu celkem 30.500.000,- Kč “. Za uvedené jednání byl obviněný D. M. odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi a půl let. Pro výkon trestu byl zařazen do věznice s ostrahou podle §56 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Podle §70 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věci vozu Mercedes Benz CLS 500 219, rz XY, VIN XY a finanční částky 40 000 Kč. Tímto rozsudkem bylo též rozhodnuto o vině a trestu obviněných B. P., A. V., P. V. a A. V. a o zproštění obžaloby obviněných M. V. a Z. M. Městský soud v Praze současně zrušil podle §43 odst. 2 tr. zákoníku výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 43 T 12/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Proti rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Vrchní soud v Praze rozhodl tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl. Jelikož rozhodoval také o odvoláních obviněného B. P. a státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze směřujících proti zprošťujícím výrokům ohledně obviněných M. V. a Z. M., jež shledal odvolací soud částečně důvodnými, rozhodoval rozsudkem. Obviněný podal proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 4. 2018, sp. zn. 3 To 57/2017 prostřednictvím své obhájkyně dovolání opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g), h), k), l ) tr. ř. Ve svém dovolání, opíraje se o ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. uvedl, že popis skutku pod body V. a VI. ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně je v zásadním rozporu s právní větou tohoto rozsudku. Zákonným znakem kvalifikované skutkové podstaty podle §216 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku je okolnost, že pachatel získá trestným činem legalizace výnosů z trestné činnosti pro sebe nebo pro jiného prospěch velkého rozsahu, tedy nejméně prospěch v hodnotě 5 000 000 Kč, přičemž k trestní odpovědnosti za tento těžší následek postačí nedbalostní zavinění. Podle obviněného však tato skutečnost z popisu skutku nevyplývá, pouze je uveden závěr, že obviněný způsobil škodu 30 500 000 Kč. Škoda však není obligatorním ani fakultativním znakem skutkové podstaty tohoto trestného činu. Namítal, že z popisu skutku rovněž nevyplývá, že by se dopustil tohoto trestného činu ve vztahu k věci nebo hodnotě velkého rozsahu [§216 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku]. Přitom poukázal na skutečnost, že judikatura neumožňuje v této souvislosti sčítání ceny majetkových hodnot, a proto musí alespoň jedna majetková hodnota dosahovat částky 5 000 000 Kč. Dále uvedl, že trestný čin podle §216 tr. zákoníku má za cíl především ztížit či znemožnit odhalení a objasnění tzv. základního trestného činu, z nějž pramení nelegální zisk. Předmětem útoku je tedy majetková hodnota, přičemž podstatné je, že byla získána trestnou činností. Skutková věta výroku rozsudku soudu prvního stupně označuje jako předmět útoku finanční prostředky pocházející z trestné činnosti obviněné A. V., soud však naprosto ignoroval určení a označení předmětu útoku, když není uvedeno, z jaké trestné činnosti předmět útoku pochází, jaký je objem, rozsah či výše finančních prostředků, jež měla A. V. blíže nespecifikovanou trestnou činností získat. Formulace „finanční prostředky pocházejí z trestné činnosti obž. A. V. … získané neodvedením daně z přidané hodnoty v plné výši“ přitom neobstojí. Nic na tomto závěru nemůže změnit ani určení výše škody způsobené jednáním této obviněné, kterým měla ve větším rozsahu zkrátit daň a čin spáchat ve velkém rozsahu. V návaznosti na to uvedl, že v popisu skutku nemá oporu ani závěr, že naplnil znaky skutkové podstaty daného trestného činu podle §216 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Prediktivním trestným činem mělo být zřejmě jednání A. V. (popsané pod bodem IV. rozsudku soudu prvního stupně), za nějž byla pravomocně odsouzena pro spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Rozsah zkrácení povinné platby či vylákání výhody na ní není ve výrokové části uveden, když je pouze uvedeno, že obviněná způsobila svým jednáním České republice škodu ve výši 60 305 733 Kč. Způsobení škody však není zákonným znakem skutkové podstaty tohoto trestného činu. Přestože se A. V. vzdala svého práva na odvolání, měl podle jeho názoru odvolací soud rozhodnout v souladu s principem beneficium cohaesionis (§261 tr. ř.), když jí prospíval totožný důvod jako obviněnému B. P. I přesto není soud pravomocným rozsudkem vázán a otázku existence prediktivního trestného činu posuzuje jako předběžnou ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř. Následně se k tomu zabýval posouzením trestného činu podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jímž byla A. V. uznána vinnou. Uvedl, že podle platné judikatury nelze za zkrácení daně nebo jiné povinné platby považovat její pouhé neodvedení, byla-li příslušná platba správně vypočtena, přiznána nebo vyměřena. Za zkrácení daně ve smyslu §240 tr. zákoníku lze přitom považovat jen rozdíl mezi výší daně vypočtené v daňovém přiznání a skutečnou daňovou povinností. Z výroku rozsudku soudu prvního stupně pod bodem IV. c) vyplývá, že soud zaměnil pouhé neodvedení správně přiznané daně za krácení daně ve smyslu §240 tr. zákoníku, přičemž dále na místo zákonného znaku skutkové podstaty, tj. rozsahu zkrácení daně, uvedl výši škody, kterou svým jednáním měla obviněná způsobit. Navíc výši vzniklé škody stanovil nalézací soud nesprávně, když nezapočetl částku 28 257 233 Kč, kterou na základě zajišťovacího a exekučního příkazu vymohl z účtu společnosti B. Finanční úřad pro Prahu 1. Byť tato skutečnost nemusí mít dopad na rozsah zkrácení daně, jistě ovlivní majetkovou hodnotu získanou A. V. trestným činem podle §240 tr. zákoníku. Skutková věta ve výroku o vině obviněné A. V. tak neobsahuje úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění všech znaků skutkové podstaty, a není proto možné učinit závěr, že byl spáchán prediktivní trestný čin, případně o jaký trestný čin se jedná. Podle názoru obviněného se tedy jedná o nesprávné hmotněprávní posouzení skutku, neboť z popisu skutku ve výroku o vině obviněného nelze učinit závěr o tom, že se dopustil trestného činu podle §216 tr. zákoníku, když existence prediktivního trestného činu, jenž musí být popsán ve výroku rozsudku, je nutným předpokladem k tomu, aby mohl být obviněný uznán vinným trestným činem podle §216 tr. zákoníku. Na základě v rozsudku popsaného skutkového stavu tak není možné učinit právní závěr ani o tom, že se obviněný dopustil zločinu podle §216 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, neboť z něj nevyplývá, že by se dopustil tohoto trestného činu ve vztahu k věci, která pochází ze zvlášť závažného zločinu. V popisu skutku dále chybí i popis konkrétního jednání obviněného, kterým by naplnil obligatorní znak objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podle §216 tr. zákoníku – „kdo zastírá původ nebo jinak usiluje, aby bylo podstatně ztíženo nebo znemožněno zjištění původu věci nebo jiné majetkové hodnoty, která byla získána trestným činem“. Namítal, že popis jednání pod body V. a VI. neobstojí, když soud prvního stupně blíže neurčil a nepopsal, které převody peněz sloužily nebo měly sloužit k zakrytí původu těchto finančních prostředků a jakým způsobem. Převody z účtu jsou taxativně vypsány, ale jestli měly či neměly ekonomický důvod, případně proč byl ekonomický důvod pouze předstíraný a jak, uvedeno není. Pokud jde o subjektivní stránku, obviněný namítal, že soud prvního stupně se naprosto nevypořádal s jejím naplněním ať už ve vztahu k základní skutkové podstatě, tak ke kvalifikovaným skutkovým podstatám trestného činu podle §216 tr. zákoníku. Soud pouze bez dalšího konstatoval: „přestože věděl, že tyto finanční prostředky pocházejí z trestné činnosti…“ a „…v úmyslu vyvést z B. finanční prostředky“ a „…v úmyslu zastřít jejich původ“. V této souvislosti obviněný odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 6 Tdo 821/2017, z něhož se podává, že v popisu skutku příslušného rozhodnutí nelze používat ty právní pojmy, jimiž jsou vymezovány jednotlivé znaky příslušného trestného činu. Právě za užití slovních vyjádření obecného jazyka by totiž mělo být vyjádřeno to, co je předmětem následného hmotněprávního posouzení. V neposlední řadě namítal, že z popisu skutku nikterak nevyplývá, že by trestný čin byl spáchán úmyslným společným jednáním více osob, přestože z právní věty rozsudku soudu prvního stupně plyne, že měl trestný čin spáchat dílem samostatně, dílem ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Z tohoto důvodu považuje výrok o vině rozsudku soudu prvního stupně za neúplný. Dodal, že podle §39 tr. zákoníku je soud povinen při stanovení druhu trestu přihlédnout k tomu, jakou měrou jednání každého ze spolupachatelů přispělo ke spáchání trestného činu. Ani to však soud v daném případě neučinil. Dále obviněný uvedl, že si je vědom toho, že nelze v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadat proces dokazování jako celek ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, nicméně dle jeho názoru je v dané věci rozpor mezi provedeným dokazováním a zjištěným skutkovým stavem natolik závažný, že je možné jej pod tento dovolací důvod podřadit. Podle obviněného soudy nerespektovaly nejen zákonné požadavky, jež jsou kladeny na výrok rozsudku podle §120 tr. ř., ale zásadním způsobem nerespektovaly ani zákonné požadavky na odůvodnění rozhodnutí podle §125 odst. 1 tr. ř. Již soud prvního stupně uvedeným požadavkům nedostál, když ke skutkům v bodech IV., V., VI. neuvedl téměř žádné usvědčující důkazy. Svědecké výpovědi se obvykle týkaly předmětných skutků pouze nepřímo, a měly proto minimální vazbu na konkrétní trestněprávně relevantní jednání obviněného. Navíc nalézací soud v odůvodnění pouze formálně konstatoval, že obviněný věděl o tom, že prostředky zaslané na účet společnosti T. P. a společnosti SENIKO pochází z trestné činnosti a že z účtů těchto společností vyvedl částky v minimální uvedené výši. Neuvedl však, jakými konkrétními důkazy je tento skutkový závěr prokazován. Hodnotící pasáž odůvodnění rozsudku nalézacího soudu je příliš stručná, nekonkrétní a téměř prostá rozhodných úvah o konkrétním jednání obviněného. Soud pouze shrnuje svá skutková zjištění, aniž by u většiny svých závěrů osvětlil, na základě čeho k nim dospěl. Obviněný konstatoval, že tyto nedostatky napadl již ve svém odvolání, přičemž následně své některé odvolací námitky v dovolání zopakoval, když mimo jiné uvedl, že bylo především nutno prokázat, že se úmyslně snažil zastírat původ nebo zjištění původu peněz. Soud se však s existencí subjektivní stránky na straně obviněného absolutně nevypořádal. Nalézací soud přitom v odůvodnění svého rozsudku ani blíže nepopsal, které převody peněz měly sloužit k zakrytí jejich původu a jakým způsobem tyto paušálně konstatované převody měly původ finančních prostředků zakrýt. Pokud je konstatováno, že sám vybíral peněžní prostředky z účtů nebo k tomu někoho pověřil, nejsou uvedeny ani žádné bližší informace o těchto transakcích. Nebylo ani prokázáno (zejména ze svědeckých výpovědí), že na pokyn obviněného prováděly jiné osoby s finančními prostředky další transakce. Přestože nalézací soud cituje provedené důkazy, nijak je nehodnotí ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Obviněný již v odvolání rovněž zpochybnil skutkový závěr nalézacího soudu, že jednotlivá fakturovaná plnění byla fiktivní, když soud vycházel především ze zprávy Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, podle které obviněný nepožádal o licenci k provozování televizního vysílání. Z této skutečnosti dovodil soud fiktivnost plnění, a tedy bezdůvodnost přeposílání finančních prostředků. Obviněný však doplnil, že k provozování internetové televize a rádia není takové licence třeba. Dále uvedl, že pokud jednotlivé společnosti měly v jeho kanceláři dokumenty, bylo to z toho důvodu, že advokátní kancelář obviněného poskytovala těmto společnostem právní služby, poskytovala jim sídlo, pronajímala jim místnosti apod., stejně jako činila v rámci poskytování právních služeb stovkám dalších společností. Orgány činné v trestním řízení se však nezabývaly otázkou, v čí prospěch společnost B. vlastně realizovala svoje obchody, resp. kdo je vlastně ve skutečnosti realizoval. Tato skutečnost je přitom podle něj pro trestní řízení důležitá, když vyvrací vědomost obviněného o původu finančních prostředků společnosti B. Dále obviněný uvedl, že s částí plateb uvedených ve výroku napadeného rozsudku disponoval z titulu výkonu funkce exekutivního orgánu příslušné společnosti. Namítal, že soud nevyčerpal možnosti dalšího dokazování a vycházel pouze z důkazů, které vypovídaly v jeho neprospěch, čímž byla potlačena zásada presumpce neviny, ze které též vyplývá pravidlo in dubio pro reo . Vzhledem k nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu nalézacím soudem vyslovil nezbytnost doplnění dokazování, kdy považuje za nutné opatřit nový, a to ústavní revizní znalecký posudek, výslech znalce Ing. Vladimíra Bečky, když byl sice za souhlasu obhájců přečten znalecký posudek, ovšem bez souhlasu obviněného, kdy v uvedený den se jednalo v jeho nepřítomnosti. Následně uvedl, že účetnictví vedla jeho matka, žádné konkrétní údaje z účetnictví neměl, a proto mu nemohlo být známo, že finanční prostředky pocházejí z trestné činnosti. V dovolání uvedl i další závěry soudu prvního stupně, proti kterým se již v odvolání ohradil. Přestože ve svém odvolání proti rozsudku nalézacího soudu podrobně popsal a napadal jednotlivé vady rozsudku, poukazoval na konkrétní skutečnosti svědčící v jeho prospěch a navrhoval provedení důkazů k jejich prokázání, ani odvolací soud tyto vady nijak nenapravil a odůvodnění jeho rozsudku označil za velice obecné a naprosto neurčité. Odvolací soud se sice pokusil určitým způsobem popsat jednání obviněného, v čem měla spočívat jeho trestná činnost, avšak učinil tak zcela nekonkrétně bez jakéhokoliv vztahu a návaznosti na provedené důkazy. Odvolací soud uvedl, že znalecký posudek obhajoby k vedení účetnictví společnosti T. P. po formální stránce potvrzuje správnost vedení účetnictví této společnosti, obviněný se však neztotožnil se závěrem soudu, že posudek nemůže ničeho doložit ohledně viny obviněného. Přestože se odvolacímu soudu nepodařilo docílit uceleného řetězce vedoucího k závěru o vině obviněného bez důvodných pochybností, bez konkrétního odůvodnění odmítl veškeré námitky vůči provedenému dokazování i všechny konkrétní důkazní návrhy s „prázdným“ odůvodněním, že nalézací soud provedl všechny potřebné důkazy a že další dokazování by protahovalo řízení. V důsledku toho tak soud implikoval existenci jakési koncentrace řízení, čímž zasáhl obviněnému do práva na spravedlivý proces. V neposlední řadě poukázal na skutečnost, že odvolací soud opřel své skutkové závěry především o výpověď spolupracující obviněné A. V., když tato výpověď přitom podle názoru obviněného žádnou jeho trestnou činnost neprokazuje. Podle něj není ani dána zákonnost jejího výslechu jako spolupracující obviněné, když není zřejmé, zda byly splněny podmínky podle §178a tr. ř. Konstatoval, že i další důkazy byly získány v přímém rozporu se zákonem, v důsledku čehož jsou procesně nepoužitelné. Jde o důkazy, které byly získány při domovní prohlídce provedené dne 27. 11. 2012 jako neodkladný a neopakovatelný úkon, kdy je naprosto zřejmé, že se jednalo o úkon podle §85b tr. ř., ačkoliv byly zcela ignorovány podmínky podle tohoto ustanovení, jak postupovat při prohlídce prostor, v nichž advokát vykonává advokacii (vyžádání součinnosti České advokátní komory apod.). Shrnul, že soudy neprovedly žádný relevantní důkaz, aby mohly učinit závěr, že znal skutečný důvod převodu finančních prostředků a že jednal za účelem zakrytí původu předmětných peněžních prostředků a předstíral, že motivace převodů je jiná. Rozhodnutí obou soudů jsou podle něj z podstatné části nepřezkoumatelná, řada jejich skutkových závěrů není podpořena provedenými důkazy a v souvislosti s tím absentuje i hodnocení důkazů, které by měly jak obviněného, tak obviněnou (pokud jde o prediktivní trestný čin) ze spáchání trestného činu usvědčovat. Postup obou soudů se tak velmi výrazně vychýlil od požadavků na spravedlivý proces, které ve své rozhodovací praxi akcentuje i Ústavní soud. K námitce, kterou podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., uvedl, že mu byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, neboť z popisu skutku ani z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nevyplývá, že by byly splněny podmínky pro uložení trestu propadnutí věci ohledně vozu Mercedes Benz CLS 500, rz XY, VIN XY a finanční částky 40 000 Kč, ani z čeho soud vycházel a jakými úvahami byl při ukládání tohoto trestu veden. Soudy se vůbec nezabývaly částkou 703 000 Kč, která byla zajištěna v prostorách bytu na adrese XY, a tak není zřejmé, zda je součástí trestu propadnutí věci či nikoliv. Namítal, že absentuje také jakákoliv úvaha stran uloženého trestu odnětí svobody. V další námitce, kterou podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. soudům vytkl, že se konalo hlavní líčení i veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti, ačkoliv měla být jeho přítomnost zajištěna. Byl proto zkrácen ve svém právu na obhajobu, když nebyla respektována rovnost stran a princip kontradiktornosti řízení, v důsledku čehož bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Věc nebyla projednána v jeho přítomnosti a nemohl se tak vyjádřit ke všem projednávaným důkazům (čl. 38 odst. 2 LZPS). Uvedl, že hlavní líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti bez slnění předpokladů podle §202 odst. 1 až 5 tr. ř. Především poukázal na odstavec 4 tohoto ustanovení, ve kterém je stanoveno, že nelze konat hlavní líčení, jde-li mj. o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let. Obviněný sice může podle odstavce 5 požádat, aby bylo konáno hlavní líčení v jeho nepřítomnosti, musí tak však učinit osobně, nikoli prostřednictvím obhájce. I kdyby o to obviněný požádal, soud je povinen předvolat obviněného, případně ho vyrozumět o každém dalším (odročeném) hlavním líčením. Nerespektování této povinnosti je podle obviněného samo o sobě odvolacím důvodem ke zrušení rozsudku podle §258 odst. 1 písm. a) tr. ř. Totožně jako soud nalézací však postupoval v případě veřejného zasedání i odvolací soud. Oba soudy tak zatížily řízení vadou ve smyslu tohoto dovolacího důvodu a obě rozhodnutí by proto měla být zrušena. Nad rámec dovolací argumentace obviněný upozornil na politizaci této kauzy, která podle něj měla vliv na rozhodovací činnost obou soudů. S ohledem na vše uvedené závěrem navrhl, aby dovolací soud rozhodl podle §265k odst. 2 tr. ř. a §265l odst. 1 tr. ř. a zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 4. 2018, sp. zn. 3 To 57/2017, jakož i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2017, sp. zn. 10 T 8/2015 a přikázal věc Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí. Po výzvě Městského soudu v Praze sdělil obviněný prostřednictvím své obhájkyně dne 6. 8. 2018 svůj souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření shrnula dosavadní průběh trestního řízení, jakož i dovolání obviněného a následně se zabývala uplatněnými námitkami. Nejdříve k nim uvedla, že shodné námitky uplatňoval obviněný v rámci své obhajoby prakticky od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do odvolání, tudíž se jimi zabývaly oba soudy nižších stupňů. Státní zástupkyně se plně ztotožňuje s názorem odvolacího soudu ohledně učiněných skutkových zjištění, z nichž je patrno, jakým způsobem byla trestná činnost ze strany obviněného páchána. Obviněná A. V. hodnověrně popsala, kdo jí přinášel k podpisu daňová přiznání, kdo jí zabezpečoval účetnictví, kdo ji zkontaktoval i s prodejci pohonných hmot a odběrateli, když podrobnosti nevěděla a nebyla seznámena s tím, že tato společnost, jíž byla jednatelkou, se bude zabývat činností na úseku internetového rádia a televize. Tyto skutečnosti jednoznačně potvrdily, že to byl obviněný D. M., který vše s dalšími osobami organizoval, věděl o tom, že finanční prostředky zasílané na účet společnosti T. P. a později SENIKO, s. r. o., jsou prostředky získané trestnou činností. Tyto závěry jsou dále podle státní zástupkyně podporovány dalšími provedenými důkazy, když připomněla například výpověď svědkyně pracovnice banky o disponování s účty obviněným, u nichž nebylo ani zřejmé, že k dispozici s nimi má příslušná oprávnění. Tím obviněný naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. b), c) tr. zákoníku. K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby připomněla, že hodnota velkého rozsahu činí na základě §138 odst. 1, 2 tr. zákoníku 5 000 000 Kč, přičemž při legalizaci výnosů z trestné činnosti ve vztahu k více věcem nebo jiným majetkovým hodnotám není možné hodnotu jednotlivých věcí nebo jednotlivých majetkových hodnot sčítat. Za jednu věc se ovšem považuje věc hromadná (např. jídelní servis, sbírka poštovních známek apod.). Věcí hromadnou je i podnik podle §5 odst. 2 obchodního zákoníku, přičemž podobně je třeba přistupovat i k částce peněz, kterou je třeba považovat za „jednu věc“. Ve vztahu k námitkám stran naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. o nepřítomnosti obviněného při jednání soudu je podle státní zástupkyně patrné, že obhájce obviněného učinil souhlas s provedením dokazování bez přítomnosti obviněného, neboť jednal za něj a v jeho prospěch. Uvedla, že obhájce může v trestním řízení působit a jednat jen ve prospěch obviněného, neboť ke správnému objasnění a rozhodnutí věci může napomáhat jen z hlediska zájmů obviněného a jeho obhajoby. Dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. k) a h) tr. ř. podle ní taktéž naplněny nebyly. S ohledem na vše uvedené učinila závěr, že rozhodnutí v této věci není zatíženo vadou, kterou by bylo nutno a možno cestou dovolání napravit, přičemž deklarovaný důvod v dovolání naplněn nebyl. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné a to v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné, než navrhované rozhodnutí, vyjádřila svůj souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného D. M. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 4. 2018, sp. zn. 3 To 57/2017 je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Skutkový stav je v případě rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Ústavní soud přesto připustil, že výjimečně lze do skutkových zjištění nižších soudů zasáhnout. To je však možné jen v případech extrémního nesouladu, o který se jedná zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, a jestliže se tak výsledek dokazovaní jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). V opačném případě by jinak došlo k porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Dovolací důvod obsažený v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být naplněn ve dvou alternativách. První spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, a druhá v tom, že obviněnému byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jedná se o případy, kdy buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, anebo v rozhodnutí určitý výrok sice učiněn byl, ale není úplný. Za neúplný se považuje takový výrok, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem. Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo byl v řízení mu předcházející dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (druhá alternativa). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání z tzv. formálních důvodů a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu dospěl k následujícím závěrům. Námitky obviněného, jimiž napadá skrze dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obě rozhodnutí soudů nižších stupňů, jejichž podstata spočívá v nedostatečném a nesprávném popisu skutku soudu prvního stupně, jež je v zásadním rozporu s tzv. právní větou, naplňují uplatněný dovolací důvod. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu totiž zakládají tento dovolací důvod chybějící skutkové okolnosti ve skutkové větě výroku rozsudku, které by odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu uvedeným v právní větě. Nejvyšší soud shledal tyto námitky obviněného opodstatněnými. Nejprve je nutno v obecné rovině stručně připomenout, že trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 5. 2015) se dopustí pachatel, který zastírá původ nebo jinak usiluje, aby bylo podstatně ztíženo nebo znemožněno zjištění původu věci nebo jiné majetkové hodnoty, která byla získána trestným činem spáchaným na území České republiky nebo v cizině, nebo jako odměna za něj, nebo věci nebo jiné majetkové hodnoty, která byla opatřena za uvedenou věc nebo jinou majetkovou hodnotu, nebo který jinému spáchání takového činu umožní. Jedná se o dvě základní skutkové podstaty, ve vztahu k nimž je zapotřebí úmyslného zavinění. Zastřením se rozumí utajování nebo zkreslování informací o původu věci nebo jiné majetkové hodnoty, přičemž prostředkem zastření původu věci nebo jiné majetkové hodnoty je převod vlastnictví k věci nebo jiné majetkové hodnotě, vkládání takových věcí a jiných hodnot do „legálního podnikání“, jakož i utajení skutečné povahy věci nebo jiné majetkové hodnoty, místa a pohybu věci nebo jiné majetkové hodnoty, utajení dispozic s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou a informací o jejím vlastnictví, resp. o jiných právech k ní. Jiným usilováním se ve smyslu tohoto trestného činu rozumí jakékoli jiné jednání pachatele, které směřuje k tomu, aby výnos z trestné činnosti mohl být použit pachatelem nebo dalšími osobami bez problémů v jejich prospěch a aby trestná činnost nebyla odhalena. Pachatel tak jedná s cílem vzbudit zdání, že věc nebo jiná majetková hodnota byla nabyta v souladu se zákonem. Obviněný byl uznán vinným tímto trestným činem podle první základní skutkové podstaty, tj. podle §216 odst. 1 (alinea první) písm. a) tr. zákoníku a dále také podle kvalifikovaných skutkových podstat tohoto trestného činu, tj. podle §216 odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. b), c) tr. zákoníku. Ve vztahu k nim Nejvyšší soud jen stručně uvádí, že zatímco získaný prospěch ve smyslu písmena c) čtvrtého odstavce lze ve vztahu k jednotlivým věcem či jiným majetkovým hodnotám sčítat, u určení hodnoty ve smyslu písmena b) tohoto odstavce tak učinit nelze, čili hodnotu jednotlivých věcí či majetkových hodnot sčítat nelze. Za jednu věc se přitom považuje věc hromadná, přičemž za jednu věc lze považovat i částku peněz. Podle ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. musí výrok, jímž se obžalovaný uznává vinným, nebo jímž se obžalovaný zprošťuje, přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením, zda jde o zločin nebo přečin, a místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve výroku rozsudku, v tzv. skutkové větě, musí být uvedeny všechny zjištěné skutkové okolnosti, které jsou v posuzovaném případě konkrétním obsahem zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Nestačí proto, aby se soud při popisu jednání obviněného omezil, byť i jen v některých směrech, na citaci těch právních pojmů, jimiž jsou vymezovány jednotlivé znaky skutkové podstaty trestného činu, neboť tyto mají být obsaženy v tzv. právní větě výroku rozsudku. Skutková věta (popis skutku ve výroku o vině) má tedy obsahovat úplný popis skutku, tj. všech rozhodných skutkových okolností, a nikoliv zároveň jeho popis právní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 429/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. 6 Tdo 1098/2010). Z právní věty rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že soud považoval v případě obviněného za naplněné znaky trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. b), c) tr. zákoníku, přičemž jednáním uvedeným pod body V. a VI. se dopustil tohoto trestného činu dílem samostatně, dílem ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Nejvyšší soud konstatuje, že ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně jsou některé skutkové okolnosti rozhodné pro posouzení jako trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti uvedeny nedostačujícím způsobem, některé absentují zcela, skutek vymezený ve výroku rozsudku tak neodpovídá příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Vyjádření objektivní stránky je tudíž nedostačující. Už samotný popis jednání, jakožto obligatorní náležitost objektivní stránky každého trestného činu, je v daném případě neúplný a nepřesný. Soud prvního stupně se omezil na pouhý výčet účtů, na něž měl obviněný finanční prostředky převádět, neuvedl však, v jaké výši a také kdy měly být tyto transakce provedeny. Je přitom podstatné z hlediska posouzení skutku konkretizovat tyto transakce. To platí i pro jednotlivé převody či výběry v hotovosti, když nepostačuje jejich pouhé sečtení do jedné částky, aniž by byly zvlášť rozepsány. Nehledě na to, že soud prvního stupně sečtené částky ve výši 30 500 000 Kč označil za škodu způsobenou jednáním obviněného uvedeným pod body V. a VI., přestože škoda není znakem ani jedné skutkové podstaty tohoto trestného činu, za nějž byl obviněný odsouzen. Ve vztahu k předmětu útoku, tj. věci (nebo jiné majetkové hodnotě), která byla získána trestným činem spáchaným na území České republiky nebo v cizině, nebo jako odměna za něj, Nejvyšší soud uvádí, že z popisu skutku nevyplývá, v jaké výši a kdy zaslala obviněná A. V. na účet společnosti T. P. finanční prostředky, přičemž není ani konkretizováno, o jakou trestnou činnost se v jejím případě jedná, což je podstatné i z hlediska posouzení kvalifikované skutkové podstaty podle §216 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Ze skutkové věty tak není vůbec patrné, zda se obviněný dopustil trestného činu ve vztahu k věci (či jiné majetkové hodnotě) pocházející ze zvlášť závažného zločinu [§216 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku], v hodnotě velkého rozsahu [§216 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku], jakož i pro koho měl prospěch trestným činem získat, ani jaká byla výše prospěchu [§216 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku]. Ani zhojení skutkové věty cestou odůvodnění není namístě. Odůvodnění rozhodnutí je nutno pojímat jako vyložení myšlenkových úvah, jež vedly k výroku rozhodnutí, přičemž právě v něm, v jeho skutkové větě, musí být znaky skutkové podstaty obsaženy tak, aby samotný výrok mohl se zřetelem k jejímu zákonnému vymezení, co do své určitosti, obstát (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2007, sp. zn. IV. ÚS 434/07). To však o skutkové větě ve výroku o vině obviněného říct nelze. Přestože je odvoditelné, že trestnou činností obviněné A. V. se rozumí její trestná činnost popsaná ve výroku rozsudku soudu prvního stupně pod bodem IV., musí být ve výroku o vině obviněného uvedena přesně. Dále byť i některé transakce jsou v odůvodnění blíže konkretizovány co do jejich výše a dne uskutečnění, některé chybí zcela. Proto nelze ani uvažovat nad tím, že by byly odůvodněním rozsudku vytknuté vady napraveny. Nejvyšší soud však nemůže přisvědčit námitce obviněného o neexistenci hlavního trestného činu ve smyslu §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Obviněná A. V. byla pravomocně již soudem prvního stupně uznána vinnou ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Údaj o výši zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby je získán z rozdílu daně přiznané a daně, která měla být skutečně přiznána. Už jen s přihlédnutím k výši zkrácení daně v případě jednání uvedeném pod bodem IV. písm. a) ve výroku o vině obviněné A. V., kde bylo zkrácení daně vypočteno správně (18 891 055 Kč), odpovídá tato výše velkému rozsahu. O existenci hlavního trestného činu ve smyslu §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku tak není pochyb. Ačkoliv soud prvního stupně zprostil Z. M. obžaloby, rozhodl zároveň tak, že obviněný trestný čin spáchal dílem samostatně, dílem ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Oním spolupachatelem měla být přitom právě Z. M. Odvolací soud poté sice uznal, že soud prvního stupně pochybil, když rozhodl tak, že se obviněný dopustil trestného činu též ve spolupachatelství, nedostatek však sám již nenapravil. Tato náprava bude nutná při novém rozhodování ve věci. Nejvyšší soud znovu připomíná, že mu nepřísluší hodnotit důkazy, jakož i zasahovat do skutkového stavu zjištěného soudy prvního a druhé stupně s výjimkou tzv. extrémního nesouladu. Za případ extrémního nesouladu však nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované v §2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a na to navazujících právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, byť z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčící se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Každý orgán činný v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 tr. ř.). Vnitřním přesvědčením se pak myslí uvědomělá, rozumná a odůvodněná jistota, ke které soud dospěl na základě svých odůvodněných úvah při hodnocení provedených důkazů, a nikoliv pouze určitá domněnka, instinkt, vnuknutí či intuice. Není přípustné, aby dovolací soud jen na podkladě spisu dával pokyny soudům nižšího stupně, jak mají hodnotit důkazy a k jakým skutkovým závěrům mají dospět po takovém hodnocení důkazů, když to je problematika právě výše zmíněného vnitřního přesvědčení každého soudce, který ve věci rozhoduje, a který si po provedeném dokazování dokáže nejlépe důkaz zhodnotit a zařadit jej do řetězce dalších důkazů. Proto námitky, jejichž podstatou jsou výhrady ke způsobu hodnocení důkazů a nesprávně zjištěnému skutkovému stavu, když je zřejmé, že rozhodnutí soudů představám obviněného nevyhovuje, a proto zpochybňuje provedené důkazy a jejich hodnocení, stojí mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K námitkám o zákonnosti a použitelnosti provedených důkazů Nejvyšší soud uvádí následující. Předně je třeba zmínit, že obviněná A. V. nevypovídala v pozici spolupracující obviněné ve smyslu §178a tr. ř. Jako spolupracující obviněná v obžalobě označena nebyla. Z odůvodnění obžaloby se pouze podává, že tato obviněná projevila zájem získat postavení spolupracující obviněné, nicméně po opětovném výslechu státní zástupkyní Městského státního zastupitelství v Praze setrvala na svém původním tvrzení, aniž by uvedla další skutečnosti, které by napomohly k objasnění věci. Odvolací soud tedy sice nesprávně uvádí, že obviněná vypovídala v pozici spolupracující obviněné, v žádném případě však nemá toto tvrzení vliv na zákonnost jejího výslechu, když ani soud prvního stupně s ní jako se spolupracující obviněnou nezacházel. Pokud jde o prohlídky jiných prostor, tak při prohlídce osobního motorového vozidla značky Škoda Superb 3T, rz XY, VIN XY, konané dne 27. 11. 2012 nebyla odňata žádná věc, neboť nebyla ve vozidle nalezena, tudíž z této prohlídky ani nevzešel důkaz, jež by byl v řízení využit. Proto je zcela bezpředmětné se nyní zabývat tím, zda prohlídka proběhla v souladu se zákonem či nikoliv. Domovní prohlídka na adrese XY v bytě č. XY, jehož uživatelem byl D. M. a N. L., byla provedena tentýž den na základě příkazu soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 1. Z příkazu se podává, že existoval předpoklad, že se v bytě nachází věci důležité pro trestní řízení, vztahující se zejména k účetnictví společností (B., Globus energy, s. r. o., T. P. a další), a to konkrétně faktury, smlouvy pokladní a další účetní doklady, razítka, počítače a datové nosiče, na nichž jsou vedeny informace k účetnictví jednotlivých společností, poznámky k účetnictví, poznámky k finančním převodům, písemné pokyny, jakož i další materiály. Obviněný v dovolání namítal, že v bytě, v němž byla domovní prohlídka provedena, se mohly nacházet listiny, které obsahují skutečnosti, na něž se vztahuje povinnost mlčenlivosti advokáta, aniž by však bylo postupováno v souladu s ustanovením §85b tr. ř. Podle §85b odst. 1 tr. ř. při provádění domovní prohlídky nebo prohlídky jiných prostor, v nichž advokát vykonává advokacii, pokud se zde mohou nacházet listiny, které obsahují skutečnosti, na něž se vztahuje povinnost mlčenlivosti advokáta, je orgán provádějící úkon povinen vyžádat si součinnost České advokátní komory (dále jen „Komora“); orgán provádějící úkon je oprávněn seznámit se s obsahem těchto listin pouze za přítomnosti a se souhlasem zástupce Komory, kterého ustanoví předseda Komory z řad jejích zaměstnanců nebo z řad advokátů. Stanovisko zástupce Komory je třeba uvést v protokolu podle §85 odst. 3 tr. ř. Listinou ve smyslu ustanovení §85b tr. ř. (viz §85b odst. 12 tr. ř.) se rozumí nejen písemnost, popřípadě její část (srov. §112 odst. 2 tr. ř.), ale i nosiče informací, tedy nosiče dat v informační technice, jimiž se rozumí především součásti počítače (např. pevný disk), ale i diskety, CD, DVD, magnetické pásky apod. Na jiné věci doličné se ustanovení §85b tr. ř. nevztahuje (např. zbraně či jiné věcné důkazy). Restriktivní výklad omezující aplikaci §85b tr. ř. jen na sídlo advokáta registrované u České advokátní komory by byl v rozporu s účelem předmětného ustanovení a nastolil by nerovný přístup k ochraně informací, na něž se vztahuje povinnost mlčenlivosti advokáta. Za jiné prostory, v nichž advokát vykonává advokacii, je tedy nutno považovat jakýkoli prostor, který souvisí s výkonem advokacie a v němž se proto vyskytují informace o klientech ať už v písemné, elektronické či jiné podobě. Vedle již zmiňovaného sídla advokáta jde dále např. o pobočku advokátní kanceláře, kancelář advokáta v sídle obchodní společnosti, jíž poskytuje právní služby, vozidlo advokáta nebo místa určená k archivaci či ukládání advokátních spisů. Třeba ještě dodat, že obydlí advokáta, pokud v něm vykonává advokacii, není jiným prostorem ve smyslu §85b tr. ř., ale spadá pod režim tohoto ustanovení v rámci domovní prohlídky. Nelze pominout zřetelný fakt, že v současnosti se těžiště informací přesunulo do elektronické podoby a stále více nabývají na významu informace v elektronické podobě. Advokát tak technicky může mít informace, na něž se vztahuje jeho povinnost mlčenlivosti, kdekoliv; jak na nosiči dat on-line, což může být osobní počítač nebo server v jeho kanceláři, ale také server nebo datové úložiště (tzv. cloud) nacházející se jinde, což může být i u subjektu, jehož předmětem činnosti je poskytování služeb v oblasti informačních systémů. Postup podle §85b tr. ř. se tedy uplatní i u ostatních v úvahu přicházejících míst vztahujících se k výkonu advokacie, v nichž lze ukládat, zpracovávat a využívat informace o klientech, jichž se dotýká povinnost mlčenlivosti advokáta (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. Tpjn 306/2014). Cílem úpravy obsažené v ustanovení §85b tr. ř. je poskytnout ochranu listinám, které obsahují skutečnosti, na něž se vztahuje povinnost mlčenlivosti advokáta. Podle důvodové zprávy má toto ustanovení chránit především klienty příslušného advokáta. Tato úprava přitom sleduje především případy, kdy se v prostorách advokátní kanceláře provádí prohlídka a advokát není osobou, která je podezřelá nebo obviněná z trestného činu, a kdy orgány činné v trestním řízení takto mohou získat důvěrné informace důležité pro přípravu obhajoby jeho klienta, který je tímto podezřelým nebo obviněným, a tak zasáhnout do práva na obhajobu a tím oslabit nebo zcela prolomit požadavek mlčenlivosti advokáta a potažmo i rovnosti zbraní v trestním řízení. Současně touto úpravou zákonodárce poskytuje ochranu práv třetích osob, vůči kterým vykonává advokát svou profesní činnost nesouvisející s probíhajícím trestním řízením. Zároveň je však ustanovení §85b tr. ř. formulováno tak, aby pachatelé trestné činnosti nemohli zneužít povinné mlčenlivosti advokáta tím, že s jeho vědomím cíleně páchají trestnou činnost a prostor jeho kanceláře využívají jako krytí, domnívajíce se, že jim díky mlčenlivosti poskytuje dostatečnou ochranu před orgány činnými v trestním řízení, například v ní přechovávají listiny nebo záznamy na elektronických nosičích informací nebo z prostor kanceláře dokonce přímo páchají trestnou činnost (k tomu viz usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 3988/13 ). Výkon advokacie je definován v §1 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii (dále jen „zákon o advokacii“) jako poskytování právních služeb advokáty. Poskytováním právních služeb se podle §1 odst. 2 tohoto zákona rozumí zastupování v řízení před soudy a jinými orgány, obhajoba v trestních věcech, udělování právních porad, sepisování listin, zpracovávání právních rozborů a další formy právní pomoci, jsou-li vykonávány soustavně a za úplatu. Poskytováním právních služeb se rozumí rovněž činnost opatrovníka pro řízení ustanoveného podle zvláštního právního předpisu, je-li vykonávána advokátem. Ve smyslu uvedeného ustanovení se tak jedná o veškeré úkony a činnosti, které advokát činí v rámci poskytování právní pomoci klientovi. Povinnost mlčenlivosti advokáta je upravena v §21 odst. 1 zákona o advokacii, podle něhož je advokát povinen zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, o nichž se dozvěděl v souvislosti s poskytováním právních služeb. Výjimky z této povinnosti, resp. její omezení, jsou stanoveny v §21 odst. 3 až 7 zákona o advokacii. Kontinentální trestní řízení vychází z formálně-materiální povahy důkazu a zpravidla jen takové vady úkonu, které porušují právo na spravedlivý proces, vedou k vyloučení důkazu. Zásada volného hodnocení důkazů totiž orgánům činným v trestním řízení ukládá, aby bylo k vadám řízení přistupováno diferencovaně – materiálně. Trestní řád sice pro některé důkazy vyžaduje zvláštní podmínky jejich opatření a provedení, ale pro jejich nesplnění zpravidla výslovně nestanoví jako důsledek neplatnost, neúčinnost apod. Činí tak pouze tehdy, když by provedení důkazu způsobilo státu nebo osobě, proti níž se řízení vede, vážnou škodu nebo ohrozilo jiné státem uznané zájmy, přičemž takové důkazy jsou v trestním řízení nepřípustné. Je tak tomu v případě získání důkazu nezákonným donucením nebo hrozbou takového donucení ( §89 odst. 3 tr. ř.) nebo v případě nesplnění kogentních procesních podmínek, za kterých má být důkaz proveden (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 6 Tz 3/2017). Po provedeném výkladu uvádí Nejvyšší soud následující. Předně je třeba zmínit, že všechny věci, které byly obviněným při prohlídce dobrovolně vydány, mu byly následně vráceny, a tudíž nebyly v řízení použity k dokazování, s výjimkou dvou notebooků (stopa č. 6 a stopa č. 21). Takto byly vráceny zejména vydané faktury, klíče k elektronickému bankovnictví a další. Skutečnosti, které byly získány z předmětných notebooků, byly z hlediska trestního řízení shledány významnými, v důsledku čehož byly pravděpodobně následně v řízení použity. Ačkoliv existoval předpoklad, že se při domovní prohlídce mohly v bytě užívaném obviněným nacházet listiny, které obsahovaly skutečnosti, na něž se vztahovala povinnost mlčenlivosti, postupováno podle ustanovení §85b tr. ř. nebylo. K tomu je však třeba znovu zdůraznit, že smyslem tohoto ustanovení není primárně ochrana advokáta při výkonu advokacie, nýbrž ochrana jeho klientů, vůči nimž má povinnost mlčenlivosti ve smyslu §21 zákona o advokacii. V tomto smyslu také profesionální tajemství a jeho dodržování advokátem požívá příslušné ochrany, a to zejména v situacích, kdy tato povinnost advokáta může být ohrožena v případech, jako je domovní prohlídka u advokáta nebo v jeho kanceláři, prováděná podle ustanovení §85b tr. ř. Práva třetích osob jsou v rámci tohoto postupu chráněna na prvém místě zástupcem Komory. Zároveň je třeba uvést, že zákonem chráněná povinná mlčenlivost advokáta je svým významem součástí práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud v tomto směru s ohledem na výše uvedené uzavírá, že v posuzovaném případě bude nutno v novém řízení zkoumat, jestli se na jednotlivé skutečnosti, jež byly z notebooků získány, vztahovala povinnost mlčenlivosti obviněného jakožto advokáta. Na základě takto učiněných zjištění pak bude moci soud prvního stupně přihlížet jen k těm skutečnostem, jež s výkonem advokacie ve smyslu ustanovení §85b tr. ř. nesouvisely. Z důvodu takto učiněných závěrů považuje Nejvyšší soud přezkoumání dalších námitek obviněného stran učiněných skutkových zjištění soudem prvního stupně za předčasné. V novém řízení, resp. v novém rozhodnutí soudu prvního stupně bude zapotřebí, aby tento soud konkrétněji vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakož i jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil. Pokud jde o námitky obviněného, vytýkající nedostatek jeho zavinění u spáchaného činu, nemohl je nyní Nejvyšší soud přezkoumávat. S ohledem na zjištěné vady, zda obviněný vůbec naplnil všechny znaky objektivní stránky zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. b), c) tr. zákoníku, je totiž předčasné vyjadřovat se taktéž k naplnění jeho subjektivní stránky. Jen okrajově k tomu Nejvyšší soud uvádí, že pokud jde o subjektivní stránku trestného činu, není směrodatné, zda jsou ve skutkové větě užity právní pojmy, jestliže zavinění obviněného je z popisu skutku zřejmé i bez nich. Lze však konstatovat, že odůvodnění rozsudku zejména soudu prvního stupně ohledně zavinění obviněného je kusé a nedostatečné. Přestože se zrušením výroku o vině vždy zrušuje i výrok o trestu, Nejvyšší soud se dále zabýval i uloženým trestem z hlediska námitek obviněného podražených pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť tyto shledal částečně důvodnými. Nejvyšší soud znovu připomíná, že skrze tento dovolací důvod lze úspěšně namítat pouze druh nebo výměru trestu, resp. uložení druhu trestu, který zákon nepřipouští, nebo trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zákona (nyní zejména §39 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (R 22/2003 Sb. rozh. tr.). Souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody ukládal soud prvního stupně podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku. Z odůvodnění rozsudku je patrné, že soud při úvaze nad výší trestu vycházel z výše již uloženého trestu odnětí svobody za předchozí trestný čin a zároveň přihlédl taktéž k výši legalizované částky pocházející z trestné činnosti. Nejvyšší soud není proto oprávněn zasahovat do výše souhrnného trestu odnětí svobody, jež byl obviněnému uložen, neboť se jedná o druh trestu, který zákon připouští, přičemž zároveň je očividné, že obviněný namítá pouze jeho nepřiměřenost. Pokud jde však o trest propadnutí věci vozu Mercedes Benz CLS 500, rz XY, VIN XY a finanční částky 40 000 Kč, první alternativa tohoto dovolacího důvodu naplněna byla. Trest propadnutí věci lze podle §70 odst. 1 tr. zákoníku uložit tehdy, když pachatel získal věc trestným činem nebo jako odměnu za něj. Soud prvního stupně uložil tento trest, aniž by bylo zřejmé, že by zejména vůz byl touto věcí ve smyslu §70 odst. 1 tr. zákoníku. V tomto směru je rozsudek soudu zcela neodůvodněný. Ostatně za situace, kdy soud prvního stupně ve výroku o vině ani nestanovil, zda obviněný získal trestným činem pro sebe nebo pro jiného prospěch a v jaké výši, ani u částky 40 000 Kč není zřejmé, zda ji obviněný získal trestným činem nebo jako odměnu za něj. Je proto namístě učinit závěr, že za těchto okolností jde o druh trestu, který zákon nepřipouští, neboť není zřejmé, zda byly splněny podmínky pro jeho uložení. V neposlední řadě Nejvyšší soud uvádí, že z předloženého spisového materiálu zjistil, že hlavní líčení bylo dne 15. 5. 2017 konáno v nepřítomnosti obviněného, nicméně v protokolu o hlavním líčení je uvedeno, že obviněný požádal o konání v jeho nepřítomnosti ve smyslu §202 odst. 5 tr. ř., přičemž předmětná žádost je založena ve spise (č. l. 9138). Výslovný souhlas s přečtením znaleckého posudku podle §211 odst. 5 tr. ř. však obviněným dán nebyl. Pokud jde o veřejné zasedání, přítomnost při něm se posuzuje podle speciálního ustanovení §234 tr. ř. a nikoliv podle ustanovení §202 tr. ř. (srov. §238 tr. ř.). Proto, jestliže se některá z předvolaných osob nedostaví k veřejnému zasedání, rozhodne soud po slyšení přítomných stran, zda je možno ho přesto provést, či zda je nutno odročit. Odvolací soud proto postupoval nesprávně, jestli rozhodoval podle ustanovení §202 odst. 2, 4, 5 tr. ř. Ve veřejném zasedání však nebyly přečteny protokoly o výpovědi svědků ve smyslu §211 tr. ř., tudíž nebylo třeba, aby dával obviněný svůj výslovný souhlas s takovýmto postupem. Vzhledem k tomu, že bude konáno nové řízení v důsledku zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a bude možno znovu provést při hlavním líčení důkazy, není třeba se k těmto námitkám blíže vyjadřovat. Ze všech shora uvedených důvodů musí Nejvyšší soud konstatovat, že rozsudek soudu prvního stupně je vadný. Rovněž nemůže obstát ani rozsudek soudu druhého stupně, který pochybení nalézacího soudu nenapravil, a jeho rozhodnutí je tak zatíženo shodnými vadami. S ohledem na vše shora uvedené proto Nejvyšší soud rozhodl tak, že podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 4. 2018, sp. zn. 3 To 57/2017, a to ve výroku o zamítnutí odvolání obviněného D. M., jakož i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2017, sp. zn. 10 T 8/2015 ve výroku o vině a trestu ohledně obviněného D. M. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Přitom je ve smyslu §265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem, který Nejvyšší soud zaujal, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Jelikož bylo podáno dovolání jen ve prospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (§265s odst. 2 tr. ř.). O dovolání obviněného bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.). V Brně dne 4. 12. 2018 JUDr. Jiří Pácal předseda senátu