ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.1581.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 1581/2017 -25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 1. 2018 o dovolání obviněného O. B. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. 55 To 158/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 1 T 11/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 30. 1. 2017, sp. zn. 1 T 11/2015, byl obviněný O. B. uznán vinným ze spáchání jednak přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a jednak zločinu křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
1) „dne 13.1.2014 v době od 13 hodin do 13:30 hodin v prostorách Vazební věznice v L., v P. ulici, na oddílu „D“ v koupelně ohrožoval čepelí odlamovacího nože poškozeného T. S., kdy mu čepelí šermoval před obličejem a snažil se jej čepelí zasáhnout, přičemž útok vedl na oblast hlavy a krku a při útoku křičel, že ho zabije, když T. S. byl nucen dělat úhybné manévry, aby se zásahu čepele vyhnul, načež se bránil tím, že vzal násadu od smetáku, kterou udeřil obviněného do ruky, ve které držel odlamovaní čepel a tím ho odzbrojil,
2) dne 29.1.2014 v době od 9:29 do 10:32 hodin ve Vazební věznici v L., v P. ulici, při podání vysvětlení dle §158 odst. 6 tr. ř. po řádném poučení vypovídat pravdu, lživě obvinil spoluvězně T. S., že ho bezdůvodně fyzicky napadl a způsobil mu poranění ruky, kdy ho měl S. napadnout dřevěnou násadou od koštěte do oblasti pravého stehna, zad a pravé ruky, kdy musel podstoupit operaci ruky s dobou léčení cca jednoho měsíce, ačkoliv šetřením bylo zjištěno, že T. S. napadl čepelí odlamovacího nože a T. S. se jeho útoku pouze bránil, vše v úmyslu způsobit trestní stíhání T. S. a zastřít napadení jeho osoby.“
Za uvedené jednání byl obviněný O. B. odsouzen podle §345 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo ochranné léčení psychiatrické v ambulantní formě.
Proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 30. 1. 2017, sp. zn. 1 T 11/2015, podali obviněný O. B. a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Liberci odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. 55 To 158/2017, tak, že napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil ohledně výroku o vině pod bodem 2) a ve výroku o trestu. Dále podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že byl obviněný O. B. uznán vinným ze spáchání zločinu křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů) „dne 29.1.2014 v době od 9:29 do 10:32 hodin ve Vazební věznici v L., v P. ulici, při podání vysvětlení dle §158 odst. 6 tr. ř. po řádném poučení vypovídat pravdu, lživě obvinil spoluvězně T. S., že ho bezdůvodně fyzicky napadl a způsobil mu poranění ruky, kdy ho měl S. napadnout dřevěnou násadou od koštěte do oblasti pravého stehna, zad a pravé ruky, kdy musel podstoupit operaci ruky s dobou léčení cca jednoho měsíce, ačkoliv šetřením bylo zjištěno, že T. S. napadl čepelí odlamovacího nože a T. S. se jeho útoku pouze bránil, vše v úmyslu způsobit trestní stíhání T. S. a zastřít napadení jeho osoby.“
Za uvedené jednání a za přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, které zůstaly pod bodem 1) napadeného rozsudku nedotčeny, byl obviněný O. B. odsouzen podle §345 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Liberci bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. 55 To 158/2017, podal následně obviněný O. B. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ve svém dovolání obviněný uvedl, že se přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ani zločinu křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku nedopustil. Dále uvedl, že odlamovací nůž má ostrý břit po celé jedné straně, a pokud by ho svíral v ruce, musel by mít pořezanou dlaň, což neměl. Dále namítl, že vzhledem k závažným rozporům ve výpovědích poškozeného a svědků požadoval rekonstrukci přímo v koupelně věznice, jeho návrh však byl zamítnut.
Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, aby zrušil také rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 30. 1. 2017, sp. zn. 1 T 11/2015, a aby věc přikázal Okresnímu soudu v Liberci k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství podáním ze dne 21. 11. 2017 Nejvyššímu soudu sdělila, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat a současně vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl ve věci za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný O. B. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky dovolatele, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně výpovědi obviněného, výpovědi poškozeného T. S., výpovědi svědka T. M.) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (neprovedení rekonstrukce), je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V podaném dovolání tedy obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a zločinu křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Pouze takto koncipované dovolání by odpovídalo dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. I když obviněný v dovolání deklaroval, že vytýká nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, neuvedl žádné ustanovení hmotného práva, které podle něj bylo chybně aplikováno na skutkový stav zjištěný oběma soudy. Obviněný založil dovolání v celém rozsahu na polemice se správností skutkových zjištění, která soudy učinily v jeho věci, a v souladu se svou obhajobou prezentovanou v hlavním líčení i v podaném odvolání nadále předkládal svou verzi skutkového stavu založenou na tvrzení, že se předmětného jednání nedopustil. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Pokud obviněný namítal neúplnost dokazování spočívající v tom, že nebylo vyhověno jeho návrhu na provedení rekonstrukce přímo v koupelně věznice, je třeba podotknout, že v posuzované věci se nejedná o případ tzv. opomenutých důkazů, neboť soudy konkrétní návrh obviněného na doplnění dokazování neopomenuly, když soud prvního stupně podrobně rozvedl důvody, pro které k němu nepřistoupil, v části na str. 5 odůvodnění rozsudku. Soud odvolací pak svůj postoj k namítanému nevyhovění návrhu obhajoby zaujal ústavně konformním způsobem na str. 4 odůvodnění svého rozhodnutí.
V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Liberci, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o žádný extrémní rozpor. Tato zjištění mají potřebný obsahový základ především ve výpovědi poškozeného T. S., dále ve výpovědi svědků O. K., T. M., J. N. a v listinných důkazech (usnesení o odložení věci proti podezřelému T. S., úřední záznam o ohledání věci, úřední záznam o záznamu z kamer, lékařskou zprávu atd.). Odvolací soud se pak v rámci svého přezkumu zabýval v podstatě totožnou argumentací dovolatele jako v nyní projednávaném dovolání a vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně neměl žádných výhrad, což rovněž v souladu s požadavky zákona řádně odůvodnil. Soudy si byly vědomy tvrzení obviněného, že se předmětného jednání nedopustil (resp. že nikomu neublížil na zdraví, nikomu nevyhrožoval a nikoho lživě neobvinil), a již proto postupovaly při hodnocení důkazů velmi obezřetně. Soudy jasně, srozumitelně a zejména logicky vysvětlily své hodnotící úvahy, přičemž se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje s jejich skutkovými zjištěními, není dovolacím důvodem.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného O. B. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 1. 2018
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu