ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.270.2018.1
sp. zn. 4 Tdo 270/2018 -45
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 3. 2018 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného J. S. , proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 11. 2017, sp. zn. 4 To 466/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 7 T 61/2017, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 11. 2017, sp. zn. 4 To 466/2017 a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 6. 2017, sp. zn. 7 T 61/2017.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Českých Budějovicích přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 6. 2017, sp. zn. 7 T 61/2017, byl obviněný J. S. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby ze dne 4. 5. 2017, sp. zn. Zt 172/2017, podané státní zástupkyní Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích k Okresnímu soudu v Českých Budějovicích pro skutek, ve kterém byl spatřován přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, spočívající v tom, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
„dne 24. října 2016 v 14:45 hodin v Č. B. jel jako cyklista na jízdním kole tov. zn. Cannondale, po ulici Z. n., která je svislou dopravní značkou C9a označena jako „Stezka pro chodce a cyklisty“, ve směru jízdy od ulice B. k ulici H., přičemž v prostoru u mostu pro pěší a cyklisty přes slepé rameno řeky M., nedbaje ustanovení §4 písm. a) a §57 odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, srazil pravou stranou jízdního kola a svého těla chodce L. M., který na stezku pro chodce a cyklisty vstoupil ve směru chůze z mostu přes slepé rameno řeky M. k náměstí P. O., a který v důsledku střetu a následného pádu na komunikaci utrpěl oděrky v pravé spánkovo temenní krajině hlavy, podkožní krevní výron horního víčka pravého oka, zlomeniny stropu pravé očnice (přední jáma lební), krevní výron v měkkých plenách mozkových v oblasti čelních laloků a zhmoždění spodiny obou čelních laloků mozku, když takové zranění si obvykle vyžádá následnou dobu léčení kolem 2 měsíců a současně je posuzováno jako poškození důležitého orgánu“,
neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Podle §229 odst. 3 tr. ř. byla poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, pobočka pro Jihočeský, Karlovarský a Plzeňský kraj, pracoviště České Budějovice, Žižkova 22, 370 01 České Budějovice, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 6. 2017, sp. zn. 7 T 61/2017 podala státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 9. 11. 2017, sp. zn. 4 To 466/2017, tak, že podle §256 tr. ř. odvolání státní zástupkyně jako nedůvodné zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 11. 2017, sp. zn. 4 To 466/2017, podal následně nejvyšší státní zástupce podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. jako osoba oprávněná, včas a za splnění všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí dovolání v neprospěch obviněného J. S., ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. V dovolání zopakoval, že obviněný S. byl rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 6. 2017, sp. zn. 7 T 61/2017, který svým usnesením potvrdil i Krajský soud v Českých Budějovicích, zproštěn obžaloby pro skutek, ve kterém byl spatřován přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku. Se závěry soudů obou stupňů se státní zástupce neztotožňuje a uvádí, že objasňování této dopravní nehody bylo ztíženo důkazní nouzí, neboť poškozený utrpěl v důsledku nehody ztrátu paměti a jiný svědek schopný nehodový děj objektivně popsat nebyl zjištěn. Skutková zjištění soudu tak musela vycházet z výpovědi obviněného, který uvedl, že cca 50 m před střetem jel rychlostí kolem 24 km/h, že dále již nešlapal, ale ani nebrzdil a snažil se objet poškozeného zezadu. Ten ovšem náhle učinil dva kroky dozadu, zřejmě s předpokladem, že ho obviněný objede zepředu, přičemž právě v tom okamžiku došlo ke střetu.
Nejvyšší státní zástupce namítá, že případné spoluzavinění poškozeného by samo o sobě nemohlo vyloučit zavinění nehody obviněným cyklistou, když navíc soudy učiněná skutková zjištění podstatnější spoluzavinění poškozeného vylučují. Ohledně posuzování případného spoluzavinění poškozeného státní zástupce odkazuje na shodné dovozování příčinné souvislosti soudobou naukou i ustálenou judikaturou – teorii podmínky korigované zásadami umělé izolace jevů a gradace příčinné souvislosti. Z nauky zmiňuje výklad učiněný autory aktuálního komentáře k trestnímu zákoníku, a to zejména jejich závěr, podle něhož příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Není také rozhodující, jestli k následku došlo působením více okolností, nejenom tedy jednáním pachatele. Určité jednání nebo okolnost má povahu příčiny i tehdy, když kromě ní k následku vedly další okolnosti, jednání apod. Příčinná souvislost je dána i tehdy, když vedle příčiny, která způsobila následek (např. smrt jiného), působila i další příčina, přičemž je nerozhodné, jestli každá z těchto příčin byla jinak způsobilá přivodit následek (smrt) sama o sobě nebo mohla tento následek přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s druhou příčinou (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 166). Z judikatury zmiňuje především usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016 sp. zn. 15 Tdo 944/2015, publikované pod č. 32/2016 Sb. rozh. tr., které odkazuje jak na již shora citovaný komentář, tak i na starší judikaturu – rozhodnutí č. 47/1970, č. 37/1975 a č. 72/1971 Sb. rozh. tr. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005 sp. zn. 3 Tdo 1615/2005.
Z novějších rozhodnutí nejvyšší státní zástupce odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 8 Tdo 242/2017, kde soud po citaci shora uvedených judikátů uvádí, že jestliže při vzniku následku uvedeného v §147 tr. zákoníku v podobě těžké újmy na zdraví jiného spolupůsobilo více příčin (jednání více pachatelů či jednání pachatele a poškozeného), je třeba hodnotit každou příčinu co do jejího významu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání obviněného nastal. Jednání pachatele, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, kdyby následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby (k tomu srov. rozhodnutí naposledy citovaná, příp. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002 sp. zn. 3 Tz 317/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, Praha: C. H. Beck, svazek 16, pod č. T 389.). Obdobně Nejvyšší soud posoudil otázku příčinné souvislosti při spoluzavinění poškozeného ve svém usnesení ze dne 8. 2. 2017 sp. zn. 3 Tdo 119/2017. Nejvyšší státní zástupce konstatuje, že ani spoluzavinění poškozeného by nemohlo obviněného vyvinit.
V předmětné trestní věci lze za příčinu dopravní nehody považovat nepřiměřenou rychlost obviněného cyklisty, kterou se tento blížil k poškozenému chodci. Obviněný jel po stezce pro chodce a cyklisty. Byl proto povinen dodržovat §57 odst. 5 zákona o silničním provozu, podle něhož, je-li zřízena stezka pro chodce a cyklisty označená dopravní značkou, nesmí cyklista ohrozit chodce jdoucí po stezce. S ohledem na povahu komunikace nepovažuje státní zástupce stanovisko krajského soudu, který na tento případ aplikuje §54 odst. 2 zákona o silničním provozu, za správné, jelikož předmětná stezka je určena výlučně pro chodce a cyklisty a nepřichází tak v úvahu ji považovat za vozovku. Užití §54 odst. 2 výše citovaného zákona odvolacím soudem proto považuje nejvyšší státní zástupce za nesprávné právní posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle výpovědi samotného obviněného se tento v místě střetu pohyboval rychlostí kolem 20 km/h, když cca 50 m předtím jel 24 km/h a až do nárazu nebrzdil. Soudy se přesnějším zjištěním rychlosti jízdy nezabývaly, neboť podle svého právního názoru takové skutkové zjištění k právnímu posouzení skutku nepotřebovaly. Nicméně i ony akceptovaly ve svých úvahách rychlost obviněného kolem 20 km/h. Úvahu soudů, že obviněný jel rychle, lze dovozovat nejen z odkazu na výpověď obviněného, ale i z ponechání slova „srazil“ v popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku nalézacího soudu, když při pomalé jízdě by nepochybně tento soud užil přiléhavějšího „žduchl“, „strčil“ či „povalil“. Skutkové zjištění o přibližné rychlosti jízdy obviněného kolem 20 km/h je tak možné pokládat za zjištění ustálené, které oba soudy v podstatě akceptovaly. Nalézací soud výslovným odkazem na výpověď obviněného a odvolací soud mlčky svým obecným souhlasem se skutkovými zjištěními soudu nalézacího.
Z hlediska zranitelnosti i běžných rychlostí pohybu nejvyšší státní zástupce vymezuje tři základní okruhy účastníků provozu na pozemních komunikacích. Jsou jimi nejzranitelnější chodci s rychlostí obvykle kolem 4 km/h, cyklisté dosahující obvykle rychlosti do cca 30 km/h a motorová vozidla běžně se pohybující rychlostmi do 130 km/h. Zákon o silničním provozu se snaží oblasti pohybu těchto účastníků co možná nejvíce oddělovat. Ohledně chodců a cyklistů existují z této zásady v podstatě jen 4 následující výjimky, kdy se připouští jejich společný pohyb v tomtéž prostoru, a to:
- obytná zóna podle §39 odst. 1 zákona o silničním provozu,
- pěší zóna podle §39 odst. 2 citovaného zákona,
- stezka pro chodce a cyklisty podle §53 odst. 4, resp. §57 odst. 5 citovaného zákona,
- povolený vjezd cyklistů na chodník nebo stezku pro chodce podle §40 odst. 2 citovaného zákona.
Co se týče nejvyšší povolené rychlosti jízdy na těchto místech, pak v obytné a pěší zóně nesmí řidič ani cyklista překročit 20 km/h. Stejný rychlostní limit platí pro povolenou jízdu po chodníku nebo stezce pro chodce podle §40 odst. 2 citovaného zákona, kde se obdobně uplatní povinnosti podle §39 odst. 5 citovaného zákona a cyklista navíc musí dbát zvýšené ohleduplnosti vůči chodcům, které nesmí ohrozit; v případě nutnosti musí zastavit vozidlo. Tyto rychlostní limity přitom zjevně slouží především k ochraně chodců.
K rychlosti cyklisty nejvyšší státní zástupce poznamenává, že v cyklistické zóně podle §39a zákona o silničním provozu, kde se vůbec nepředpokládá pohyb chodců, je řidičům i cyklistům povolena rychlost toliko 30 km/h, tedy jen nevýrazně vyšší, než jakou se pohyboval obviněný. Na společné stezce pro chodce a cyklisty rychlostní limit stanoven není a rychlost cyklisty proto plyne jen z povinnosti neohrozit chodce. Zákonodárce zde zjevně předpokládal, že cyklisté budou na společných stezkách natolik ohleduplní, že v bezprostřední blízkosti chodců nebudou výrazněji překračovat rychlost jejich chůze, pokud si nebudou naprosto jisti, že o nich chodec ví a že jim uhýbá.
Již ze shora citovaných rychlostních limitů 20 km/h v obytné či pěší zóně a na stezce pro chodce je patrno, že obdobně vysoká rychlost obviněného cyklisty v bezprostřední blízkosti poškozeného chodce byla zcela nepřiměřeně vysoká. Jedná se totiž o rychlost, jakou zákonodárce ve shora uvedených prostorách připouští jako rychlost maximální za výchozí situace, kdy se v blízkosti cyklisty žádní chodci nenacházejí, neboť ulice či stezka je prázdná. V případě výskytu chodců v pěší či obytné zóně nebo na chodníku či stezce pro chodce musí platit přirozený předpoklad, že cyklista tuto rychlost výrazně sníží, nikoliv že se takovou rychlostí bude blížit k chodci, aniž by mu dal dostatečně najevo, zda zpomalí, zastaví nebo kterým směrem se chodci vyhne. Stejný požadavek na snížení rychlosti je třeba klást i na cyklistu jedoucího po stezce pro chodce a cyklisty, neboť charakterem provozu se toto místo nijak neliší od míst popsaných shora.
Podle výpovědi obviněného spočíval jeho jízdní manévr v tom, že se poměrně vysokou rychlostí kolem 20 km/h pokusil objet rychle jdoucího chodce za jeho zády. Obviněný uvedl u hlavního líčení, že chodec začal zrychleně přecházet. V přípravném řízení sdělil svůj předpoklad, že chodce mine o 1,5 až 2 metry. Laickým výpočtem lze snadno zjistit, že chodec urazí rychlostí 6 km/h (tedy rychlou chůzí) cca 1,66 m/sec a jízdní kolo rychlostí 20 km/h cca 5,55 m/sec. Ještě dvě sekundy před střetem by se tedy musel pohybující chodec nacházet před a nikoliv za zamýšlenou jízdní dráhou obviněného cyklisty. Pokud měl být chodec objet cyklistou ve vzdálenosti 2 metry a pokud měl chodec za tuto dobu urazit 3,32 metru (tj. cca 2 vteřiny před střetem drah), musel cyklista vzdálený cca 11,1 metrů mířit těsně před chodce – 1,32 metru před jeho záda a tedy (s odečtením boční šířky těla chodce) cca 1 m před jeho čelo. Na počátku reakční doby chodce tedy musel zamířit těsně před něj, aby jej poté v tvrzené vzdálenosti 2 metrů minul za jeho zády. V případě zamýšleného minutí jen o 1,5 metru by obviněný musel mířit ještě dále před poškozeného. V případě rychlosti chodce 4 km/h (tedy 1,11 m/sec) by obviněný musel mířit cca 22 cm před záda poškozeného, tedy přímo na něj (pokud by jej chtěl minout 2 metry za zády) nebo těsně před něj (pokud by jej chtěl minout 1,5 metru za zády).
Všechny popsané jízdní manévry jsou hazardní, neboť ve zlomcích sekund počítají s přesnou polohou chodce a činí z něj bezmocného diváka při řešení vzniklé dopravní situace. Takový jízdní manévr tudíž musel v každém rozumně uvažujícím chodci vyvolat pocit strachu a reflexní snahu couvnout zpět. Za dané vyšší rychlosti cyklisty totiž nebyl takový manévr dostatečně srozumitelný, nebylo zřejmé, zda a kudy se cyklista zamýšlí chodci vyhnout a zda snad samotný cyklista nepočítá s jeho uskočením vzad. Onu vzdálenost 1,5 až 2 metry by přitom chodec shora uvažovanou rychlostí 6 km/h překonal za dobu kolem pouhé 1 sekundy. Jediná sekunda měla tedy rozhodnout o tom, zda se cyklista za zády chodce mihne nebo zda se s chodcem střetne. Úkrok chodce dozadu se tak jeví nikoliv jako jeho zbrklá reakce, nýbrž jako zcela logická snaha vyhnout se cyklistovi, který rychlou jízdou mířil přímo na něj. Přičemž úmysly cyklisty ohledně směru jeho další jízdy nemohly být v natolik krátkém čase rozpoznatelné. A ona krátkost času plyne právě z již shora zmíněné nepřiměřené rychlosti jízdy obviněného.
Nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2016, sp. zn. 7 Tdo 637/2016, ve věci, kde poškozený reagoval prudkým brzděním na vozidlo řízené obviněným pohybující se směrem přes jeho jízdní pruh, do kterého mu v době zastavení zasahoval 1,3 m. Nejvyšší soud k tomu uvedl, že obava poškozeného vzešla z takového manévru obviněného, z něhož by bylo každému rozumně uvažujícímu člověku zřejmé, že obviněný nesplní svou povinnost dát poškozenému přednost v jízdě. Také jízdní manévr obviněného J. S., mířícího svým jízdním kolem přímo na či před chodce L. M., musel v každém rozumně uvažujícím člověku vyvolat obavu z hrozícího střetu. Pokud poškozený chodec v návaznosti na to reagoval nesprávně, tak jako reagoval nesprávně cyklista v judikované věci, nejedná se o takové spoluzavinění poškozeného, které by mohlo mít vliv na vinu obviněného. Vzhledem ke shora popsané riskantnosti jízdního manévru obviněného nelze přijmout námitku obhajoby, že by ke střetu s poškozeným mohlo dojít i v případě nižší rychlosti jízdního kola. Nejvyšší státní zástupce uvádí, že nepředvídatelný pohyb poškozeného byl vyvolán pouze nepředvídatelností pohybu obviněného. Riskantnost manévru obviněného přitom spočívala v tom, že byl proveden za vysoké rychlosti. Oba soudy navíc zcela opomíjejí skutečnost, že při podstatně nižší rychlosti by střet jízdního kola s poškozeným neměl tak závažné zdravotní následky, jaké v daném případě nastaly. Jednání obviněného tak bylo podstatnou, rozhodující příčinou pádu poškozeného chodce a jeho zranění.
Rovněž úvaha soudů o fatálnosti následku při jakékoliv rychlosti je v rozporu s ustálenou judikaturou. Z ní je možné poukázat například na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 6 Tdo 143/2011, ve věci, v níž pachatel jako řidič mimo přechod pro chodce srazil chodkyni, aniž by přitom výrazněji překročil povolenou rychlost 90 km/h. Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že pokud by obviněný včas snížil rychlost řízeného automobilu, a přesto by ke střetu s poškozenou došlo, nemuselo se jednat o nenapravitelný následek, jenž spočíval v jejím okamžitém usmrcení. Porušení důležité povinnosti nebylo shledáno pouze s ohledem na výrazné prokázané spoluzavinění poškozené A. K., které bylo soudem druhého stupně na str. 5 usnesení vyjádřeno 70%.
Nakonec nejvyšší státní zástupce poukazuje na nejpřiléhavější judikát. Nejvyšší soud se ve svém rozhodnutí ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1339/2016, zabýval obdobně riskantním jízdním manévrem cyklisty, který při sjíždění komunikace v klesání ve směru k chatě nepřizpůsobil způsob jízdy a její rychlost situaci v silničním provozu, neboť po komunikaci se po obou stranách pohybovalo velké množství chodců, přičemž levou částí řídítek jízdního kola narazil do hlavy chodce, nezletilého poškozeného, který vstoupil do jízdní dráhy obviněného od levého kraje komunikace ve směru jízdy. Obviněný zde jel rychlostí nejméně 28 km/h. Nejvyšší soud zde shledal, že takovou překážku nelze posuzovat jako překážku neočekávanou a náhlou, protože vzhledem k velkému pohybu chodců měl obviněný přizpůsobit rychlost jízdy svým schopnostem a okolnostem a měl a mohl předvídat, že může porušit právem chráněný zájem v §147 tr. zákoníku, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nezpůsobí.
Na základě výše uvedených skutečností má nejvyšší státní zástupce za to, že jednání obviněného mělo být posouzeno jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Nalézací soud posoudil skutek jako jednání, které trestným činem není. Toto právní posouzení skutku je na základě výše uvedených okolností nesprávné. Jestliže poté odvolací soud rozhodl o zamítnutí odvolání proti shora uvedenému rozsudku, rozhodl tím o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. b) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v čemž lze spatřovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Z uvedených důvodů nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř., za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr.ř., zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 11. 2017, sp. zn. 4 To 466/2017 a zrušil rovněž rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 6. 2017, sp. zn. 7 T 61/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby věc podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Českých Budějovicích k novému projednání a rozhodnutí. S projednáním věci v neveřejném zasedání souhlasil nejvyšší státní zástupce i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Opis dovolání nejvyššího státního zástupce byl soudem prvního stupně za podmínek stanovených v §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření obviněnému J. S., který uvedl, že podaným dovoláním nejvyšší státní zástupce polemizuje s hodnocením zjištěných skutkových okolností, užíváním jazykových obratů se pokouší měnit obsah podaných výpovědí a dovozuje skutečnosti, které nebyly soudy ani znalci zjištěny. Zdůrazňuje, že po celou dobu spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení a opakovaně podrobně popsal okolnosti nehody, ve které je státními zástupci spatřováno spáchání trestného činu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti dle ust. §147 odst. 1 tr. zákoníku. Soudy prvního i druhého stupně bylo konstatováno, že k nehodě došlo z důvodu nepředvídatelného jednání poškozeného, který porušil své povinnosti chodce na pozemní komunikaci, které mu mimo jiné přikazují nevstupovat do vozovky, pokud by ohrozil ostatní účastníky provozu, a pokud svým vstupem do vozovky nedonutí řidiče přijíždějících vozidel k náhlé změně směru nebo rychlosti jízdy, když tuto svou povinnost poškozený nedodržel a v důsledku jeho náhlé změny chůze (uskočení dozadu) došlo ke srážce a následné újmě na zdraví. S tímto hodnocením skutkového stavu spojily svá rozhodnutí o tom, že jednání není trestným činem.
Dle názoru obviněného je účelem a smyslem veškerých předpisů upravujících pohyb po pozemních komunikacích zajistit předvídatelnost jednání účastníků provozu. V případě, kdy účastníci mohou s dostatečnou mírou jistoty předvídat chování ostatních účastníků, mohou bezpečně řešit dopravní situace a předcházet vzniku škod a újem. Je to nepředvídatelnost jednání, která vede ke vzniku nehod a stejně je tomu i v posuzovaném případě. Jak se podává z provedeného dokazování, obviněný sledoval provoz na pozemní komunikaci, zaregistroval nejen poškozeného, ale i další osoby pohybující se na pozemní komunikaci a učinil opatření, která vedla k bezpečnému vyřešení dopravní situace, pokud by se poškozený držel zákonných a tedy předvídatelných pravidel chování na pozemní komunikaci. Zpomalil a změnil směr jízdy tak, aby se vyhnul srážce s poškozeným s dostatečným odstupem časovým i vzdálenostním. Až jeho nepředvídatelný úskok dozadu vedl ke vzniku nehodového děje.
Je otázkou, co dalšího obviněný měl nebo mohl udělat, aby nehodě zabránil s ohledem na to, jaký vývoj událostí mohl racionálně předpokládat. Pokud je povinností cyklisty předvídat nepředvídatelné pohyby ostatních účastníků provozu, odporující zákonným pravidlům chování těchto účastníků, je celá zákonná úprava provozu na pozemních komunikacích zbytečná, když ztrácí svůj hlavní účel, tedy regulaci chování a z toho plynoucí oprávněná očekávání a právní jistotu účastníků provozu. Soudy prvního i druhého stupně shora popsané správně reflektovaly do svých rozhodnutí, když byl zproštěn obžaloby, resp. bylo zamítnuto jako nedůvodné odvolání státní zástupkyně s odůvodněním, že škodlivý následek vznikl v důsledku překvapivého jednání poškozeného, odporujícího předpisům upravujícím pohyb osob na pozemních komunikacích.
Dále zdůrazňuje, že nejvyšší státní zástupce v podaném dovolání předkládá své výklady situace, své hodnocení důkazů a své závěry bez toho, aby vyloučil, že situace se mohla udát tak, jak ji popsal obviněný a jak ji akceptovaly soudy prvního a druhého stupně. Polemika nejvyššího státního zástupce uvedená v podaném dovolání nevyvrací tvrzený průběh děje a pouze se snaží nastínit jinou možnost jeho průběhu, okolností nebo následků. A to za použití prostředků jako například rozbor významu slov „srazil“, „žďuchl“ či „povalil“, když výkladem užití slova „srazil“ má být dovozováno, že se snad měl obviněný pohybovat rychlostí vyšší než 20km/h, tedy snad nepřiměřeně rychle. Prokazovat konkrétní měřitelnou hodnotu – rychlost – pomocí jazykového výkladu slova užitého pro popis situace nepovažuje za relevantní argument pro důvodnost dovolání.
Namítá, že závěr uvedený v podaném dovolání, tedy že jízda obviněného byla agresivní a poškozený se ulekl a zacouval v důsledku této jízdy, nemají oporu v provedeném dokazování a jsou pouze tvrzením nejvyššího státního zástupce. Bylo prokázáno, že pozemní komunikace, na které k nehodě došlo, je stezkou pro cyklisty a chodce a tedy měl i chodec povinnost dle §53 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, tedy neohrozit cyklistu jedoucího po stezce, například náhlým úskokem do jeho jízdní dráhy. Ať již je komunikace vozovkou nebo ne, chodec musí dbát přiměřené opatrnosti a zohlednit i jiné účastníky provozu na komunikaci a přinejmenším je neohrozit ve smyslu ust. §53 odst. 4 zákona. Dá se však analogicky předpokládat (požadovat, předvídat), že v případě přecházení jakékoliv komunikace tak chodec tak musí učinit co nejrychleji a s co největší ohleduplností na ostatní účastníky provozu, analogicky jako při přecházení po přechodu pro chodce nebo mimo něj.
Je přesvědčen, že ze shora uvedených důvodů podané dovolání nesplňuje náležitosti dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kterým je odůvodňováno podání dovolání z důvodu ust. §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť skutkový stav i právní posouzení skutku bylo provedeno řádně, kompletně a vedlo soudy prvního a druhého stupně k logickým a odůvodněným závěrům, respektujícím zásadu in dubio pro reo. Nejvyššímu soudu proto obviněný navrhuje, aby dovolání nejvyššího státního zástupce jako nedůvodné zamítl ve smyslu ust. §265j tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že nejvyšší státní zástupce podal dovolání jako osoba k tomu oprávněná (§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.), učinil tak včas a na správném místě (§265e tr. ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné (§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.), a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotněprávní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotněprávní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
V judikatuře Ústavního soudu (srov. například nálezy ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94) se však opakovaně poukazuje i na to, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, jestliže by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence důležitých skutkových zjištění). Uvedené však nebylo Nejvyšším soudem zjištěno.
Nejvyšší soud podle §265i odst. 3 a 4 tr. ř. z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 11. 2017, sp. zn. 4 To 466/2017 i řízení mu předcházející, a to v rozsahu odpovídajícím uplatněným dovolacím námitkám. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání nejvyššího státního zástupce je důvodné.
Okresní soud k projednávané věci uvedl, že pokud obžaloba vychází z rychlosti jízdy obviněného 24 km/h, pak nelze tuto rychlost považovat za jednoznačně prokázanou, neboť sám obviněný, který tento údaj uvedl, si jím není naprosto jist, když rychlost ověřoval v přesně nezjištěné vzdálenosti před místem střetu. Okresní soud pak akceptoval obhajobu obviněného, že v důsledku nepředvídatelného pohybu poškozeného směrem dozadu nemohl nehodě zabránit ani při nejnižší možné rychlosti. Poté učinil závěr, že na střetu mají podíl oba účastníci nehody a že nebylo prokázáno, že zaviněné jednání obviněného je v příčinné souvislosti s následkem. Státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích argumentovala v odvolání proti tomuto rozsudku tím, že rozhodující příčinou vzniku kolizní situace, včetně úleku a ukročení chodce vzad, byla rychlost jízdy obviněného. Odvolací soud však přesto zprošťující rozsudek akceptoval, neboť na dopravní nehodě shledal výlučné zavinění poškozeného, jehož manévr nemohl obviněný predikovat. Odvolací soud poukázal na to, že poškozený, kterého zamýšlel obviněný objet za jeho zády, začal couvat v okamžiku, kdy se od něj obviněný nacházel ve vzdálenosti cca 2 metrů, čímž mu vytvořil překážku, kterou nemohl předvídat. Proto nelze dle odvolacího soudu uzavřít, že příčinou nehody byla nepřiměřená rychlost jízdy obviněného.
Znalecký posudek z oboru silniční dopravy i obžaloba vycházely z výpovědi samotného obviněného, který uvedl, že krátce před nehodou, cca 50 m před místem střetu, zjistil z tachometru rychlost jízdního kola 24 km/h. Znalec označil takovou jízdu za rychlou. Okresnímu soudu je třeba dát za pravdu, že výše uvedenou rychlostí se podle vyjádření obviněného jízdní kolo nepohybovalo v okamžiku střetu, ale v určité vzdálenosti před místem střetu. Poté již obviněný dle vlastního vyjádření nešlapal do pedálů, ale jel pouze setrvačností. Lze tedy předpokládat, že v místě nehody byla rychlost jízdy obviněného poněkud nižší, nikoliv však výrazně. Obviněný jel totiž na silničním kole po rovině a podle svého vlastního vyjádření nebrzdil. Vyšší rychlosti cyklisty nasvědčuje také povaha a závažnost zranění poškozeného a jeho poloha po střetu, když z protokolu o nehodě v silničním provozu i z plánku místa dopravní nehody vyplývá, že krevní skvrna, která zřejmě odpovídá místu, kam byl poškozený po střetu odhozen, se nachází cca 4,5 m od předpokládaného místa střetu. Tato vzdálenost svědčí o značné intenzitě nárazu, a tedy i vyšší rychlosti jízdního kola.
Obviněný jel po stezce pro chodce a cyklisty označené dopravní značkou C 9a – Stezka pro chodce a cyklisty. Byl proto povinen dodržovat též §57 odst. 5 zákona č. 361/2008 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož, je-li zřízena stezka pro chodce a cyklisty označená dopravní značkou „Stezka pro chodce a cyklisty“, nesmí cyklista ohrozit chodce jdoucí po stezce. S ohledem na povahu komunikace, která byla určena nejen pro cyklisty, ale též pro chodce, je nepřiléhavý závěr krajského soudu, který aplikuje na tento případ §54 odst. 2 zákona o provozu na pozemních komunikacích, upravující přecházení vozovky chodcem. Jestliže byla předmětná stezka určena i pro pohyb chodců, nepřicházelo v úvahu považovat ji za vozovku a uvažovat o stejných povinnostech chodců při jejím přecházení jako při přecházení vozovky. Jestliže měl poškozený právo po stezce jít, mohl ji zajisté i zcela volně kdekoliv přecházet a byl omezen pouze povinností neohrozit při tom cyklisty (viz §53 odst. 4 zákona o provozu na pozemních komunikacích), stejně jako cyklisté byli povinni neohrozit zde chodce (viz §57 odst. 5 zákona o provozu na pozemních komunikacích).
V projednávaném případě se tedy jednalo o nehodu v místě, kde se nachází křižovatka dvou stezek pro chodce a cyklisty. Chodec se pohyboval do místa střetu zleva z pohledu pohybu cyklisty, který se pohyboval po cyklostezce. Cyklista i chodec se pohybovali ve vzájemném kolmém postavení. Znalec Ing. Miloš Kučera v posudku uvedl, že výhledové poměry v místě střetu umožňovaly jak obviněnému tak i poškozenému možnost se vzájemně spatřit. Z průběhu nehodového děje tedy vyplývá, že oba, jak obviněný cyklista, tak poškozený chodec, měli možnost se vzájemně sledovat a na pohyb toho druhého včasným způsobem reagovat. Kdyby oba účastníci nehodového děje neporušili povinnost neohrozit se navzájem (§53 odst. 4, §57 odst. 5 zákona o provozu na pozemních komunikacích), mohli oba nehodě zabránit.
Dále je třeba odkázat na usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016 sp. zn. 15 Tdo 944/2015, publikované pod č. 32/2016 Sb. rozh. tr., které se podrobně zabývá obecnými východisky výkladu příčinného vztahu při spoluzavinění následku samotným poškozeným. Nejvyšší soud zde při hodnocení spoluzavinění poškozeného shledal, že je-li způsob jízdy řidiče A takový, že (např. v důsledku výraznějšího překročení povolené rychlosti) vede ke vzniku následku (z hlediska příčinné souvislosti má jednání tohoto řidiče pro jeho vznik podstatný význam, neboť je dostatečně významnou příčinou), na jehož přivození se podílí i řidič B, pak je namístě, je-li dáno zavinění (příčinný vztah musí být zahrnut zaviněním), vyslovit (i) trestní odpovědnost řidiče A, byť míra porušení jeho povinnosti není extrémního charakteru, avšak v podobě odpovídající míře jeho spoluzavinění následku, tj. na úrovni základní skutkové podstaty daného trestného činu.
Se zřetelem na shora uvedené lze uzavřít, že v daném případě je dáno zavinění na straně obviněného i poškozeného.
Jestliže zákon (Trestní zákoník) v ustanovení §147 odst. 2 vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán porušením důležité povinnosti, pak tím vyjadřuje požadavek, aby porušení konkrétní povinnosti považované za důležitou bylo zásadní příčinou vzniku následku (účinku). V opačném případě nelze naplnění předmětného zákonného znaku dovodit, a to s ohledem na povahu znaku porušení důležité povinnosti, u něhož je třeba vždy zkoumat konkrétní okolnosti skutku (srov. rozhodnutí č. 36/1984 Sb. rozh. tr.). Jestliže při vzniku následku spolupůsobilo více příčin (jednání obviněného a poškozeného), je třeba hodnotit každou příčinu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání obviněného nastal.
V tomto směru je tedy třeba posoudit otázku, zda soudy zjištěné skutkové okolnosti vzniku nehody umožňují učinění závěru, že obviněný svým činem naplnil znak objektivní stránky trestného činu spočívající v tom, že porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona, která je v případě trestného činu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 tr. zákoníku znakem kvalifikované skutkové podstaty označeného trestného činu. V tomto smyslu je třeba hodnotit právě z pohledu vyložené teorie příčinné souvislosti, resp. její gradace, všechny určující okolnosti konkrétního případu. Pro danou věc to znamená hodnotit celkovou dopravní situaci, charakter komunikace, rozhlednost, denní (resp. noční dobu), spoluzavinění poškozeného a míru (stupeň) porušení povinnosti obviněného.
V souladu se znaleckým posudkem lze shrnout, že poškozený chodec L. M. mohl střetu zabránit, pokud by důsledně sledoval pohyb cyklisty, kterého mohl pozorovat na vzdálenost více jak 30 metrů. Pokud by přitom pohyb cyklisty vyhodnotil jako rychlejší jízdu, než je na cyklostezce v přítomnosti chodců obvyklé, mohl zpomalit svou chůzi a nechat cyklistu místem střetu projet, případně by místo střetu zrychleně opustil a již se tam nevracel. Nehodě mohl zabránit taktéž obviněný J. S., pokud by se po cyklostezce v přítomnosti chodců pohyboval jen takovou rychlostí, která by mu umožňovala řešit krizové situace. Pokud obviněný uvedl, že chodce, který přicházel do jízdního koridoru po mostě, sledoval již na 50 m od místa střetu, potom měl i on možnost a dostatek času korigovat rychlost a způsob jízdy tak, aby umožnil projít chodci místem střetu, případně změnit směr jízdy tak, aby se chodci vstupujícímu na cyklostezku vyhnul.
Nejvyšší soud tedy konstatuje, že v daném případě jsou závažné pochybnosti o naplnění znaku spočívajícího ve spáchání činu porušením důležité povinnosti obviněným ve smyslu §147 odst. 2 tr. zákoníku, jak podává v dovolání nejvyšší státní zástupce, což bylo podmíněno zejména tím, že se soudy nižších stupňů nedostatečně vypořádaly s otázkou míry zavinění (podílu) obviněného i poškozeného na posuzované dopravní nehodě a jeho kauzálního významu pro vzniklý následek.
Dovolání nejvyššího státního zástupce, pokud jde o právní kvalifikaci zjištěného skutku podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, však bylo důvodné a dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. byly v tomto směru naplněny.
Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů proto shledal ve smyslu §265k odst. 1 tr. ř. dovolání nejvyššího státního zástupce důvodným, a proto podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 11. 2017, sp. zn. 4 To 466/2017 a zrušil rovněž rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 6. 2017, sp. zn. 7 T 61/2017. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Českých Budějovicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, neboť tento soud může v řízení o odvolání napravit pochybení, kterého se dopustil.
Při novém projednání věci soud prvního stupně znovu posoudí všechny okolnosti ve smyslu vad vytýkaných tímto usnesením a znovu ve věci rozhodne. Soud prvního stupně je vázán podle §265s odst. 1 tr. ř. právním názorem, který Nejvyšší soud vyslovil v tomto rozhodnutí.
Toto rozhodnutí přijal dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit v zasedání veřejném /§265r odst. 1 písm. b) tr. ř./.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. 3. 2018
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu