ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.471.2018.1
sp. zn. 4 Tdo 471/2018- 33
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 4. 2018 o dovolání obviněného T. D. , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 50 To 422/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 33 T 39/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 33 T 39/2017, byl obviněný T. D. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedených trestných činů se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že:
dne 8. 9. 2016 kolem 12:45 hod. v P., v D. ul., během jízdy trolejbusu MHD linky ze zastávky „Z. s.“ do zastávky „U R.“, za přítomnosti dalších nejméně 4 osob fyzicky napadl revizora Plzeňských městských dopravních podniků, a. s. poškozeného P. T., který prováděl přepravní kontrolu, řádně se mu prokázal odznakem revizora a ústním prohlášením „Kontrola jízdenek“ a po jmenovaném požadoval předložení platného jízdního dokladu, načež mezi poškozeným a obžalovaným došlo nejprve ke vzájemné strkanici u tyče se strojkem pro označování jízdenek, kde se obžalovaný dodatečně snažil jízdenku označit, v čemž mu poškozený nejprve bránil, avšak obžalovanému se podařilo poškozeného přesto odstrčit, načež ve chvíli, kdy poškozený vyndal z kapsy telefon v úmyslu přivolat s ním policii, jej obžalovaný pěstí pravé ruky nejméně dvakrát udeřil do obličeje, z čehož nejméně jedna rána byla vedena přímo na levé oko poškozeného takovou silou, že u poškozeného došlo k rozbití skla dioptrických brýlí, které měl poškozený na očích, kdy střep se poškozenému zapíchl přímo do levého oka a došlo tak k poranění levého oka, kdy poškozený utrpěl pronikající ránu levého očního bulvu s výhřezem živnatky a sklivce, zlomeninu spodiny levé očnice se zakrvácením do levé čelistní vedlejší dutiny nosní a otevřenou ránu levého horního víčka a periokulární krajiny, dále pak obžalovaný poškozenému vyrazil korunku (zubní náhradu) zubu dvojky vpravo nahoře, kdy poškozený byl bezprostředně po převozu do Fakultní nemocnice Plzeň operován na Oční klinice s následnou hospitalizací do 15. 9. 2016, pracovní neschopnost trvá doposud, poškozený je výrazně omezen v běžném způsobu života od okamžiku úrazu do současné doby především narušením prostorového vidění vlivem úplné ztráty duhovky levého oka, snížením zrakové ostrosti na dálku, výraznou světloplachostí a poruchou reflexu pohledu na blízko, kdy ztráta přirozené duhovky levého oka zanechá trvalé následky vzhledem ke skutečnosti, že i v případě implantace duhovky umělé tato není schopna vytvořit zornici s funkčními zornicovými reflexy.
Za uvedené trestné činy Okresní soudu Plzeň-město uložil obviněnému podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 roků a 9 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku pro výkon trestu zařadil obviněného do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost nahradit na náhradě škody poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra ČR, IČ 471 14 304, škodu v částce 30.813 Kč a poškozenému P. T. v částce 4.100 Kč. Se zbytkem nároku pak poškozeného P. T. odkázal podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 33 T 39/2017, podal obviněný odvolání do výroků o vině a trestu. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 50 To 422/2017 tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 50 To 422/2017, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotněprávním posouzení.
Obviněný nejprve poukazuje na rozhodnutí soudu druhého stupně, který shledal, že rozhodnutí soudu prvního stupně netrpí procesními vadami, které by odůvodňovaly postup podle §258 odst. 1 písm. a) tr. ř., a že skutkový stav byl zjištěn v souladu s požadavky ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Dovolatel následně uvádí, že se závěry soudu druhého stupně nesouhlasí, když není akceptovatelné, aby závěr o jeho vině byl opřen o výpověď poškozeného, která podle soudů obou stupňů zapadá do kontextu dalších provedených důkazů. Namítá, že výpověď svědka P. je rozporná, tento svědek vypovídal jinak v přípravném řízení a u hlavního líčení. Závěry znaleckých posudků z oboru zdravotnictví nic nevyjadřují ohledně průběhu konfliktu a jeho příčiny. Zdůrazňuje, že nikdy nevyloučil, že by poškozeného udeřil, ale že se tak stalo v důsledku agresivního jednání samotného poškozeného, který jej chytil pod krkem. Výpověď svědka M. nic neprokazuje, neboť svědek se nebyl schopen k průběhu konfliktu vyjádřit.
Soudy také nesprávně vyhodnotily předložený audiozáznam. Obviněný především namítá, že původně bylo tvrzeno, že tento neexistuje, přičemž poté se objevuje bez jakéhokoliv vysvětlení. Na záznamu chybí začátek komunikace, což nebylo nijak odůvodněno. Vyjadřuje přesvědčení, že chybějící část nebyla předložena účelově a že by prokazovala, že iniciátorem konfliktu byl poškozený. Nesouhlasí se způsobem hodnocení tohoto důkazu soudem druhého stupně. Navíc má za to, že i kdyby skutečně neměl označenou jízdenku, tak ho nemohl poškozený napadnout. Poškozený měl zaprotokolovat, že k označení jízdenky došlo dodatečně a uložit mu pokutu. Nebylo také vzato v úvahu, že to byl právě on, kdo volal policii a že poškozený měl v ruce jeho peněženku.
Dále namítá nesprávnou právní kvalifikaci skutku, když nebylo prokázáno, že by jednal v úmyslu způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví ve smyslu §145 odst. 1 tr.zákoníku. Zdůrazňuje, že jeho jednání nebylo cílené a proto nebyla naplněna subjektivní stránka a to ani ve formě nepřímého úmyslu. Z jeho strany se mohlo maximálně jednat o přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku nebo spíše o přečin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky ve smyslu §146a odst. 2 tr. zákoníku. Domníval se, že je terčem útoku, měl strach a jednal v panice.
Dovolatel rovněž uvádí, že uložený trest je nepřiměřeně přísný. Podle jeho názoru závažnost zranění je znakem skutkové podstaty a nelze jí ještě považovat za přitěžující okolnost při rozhodování o trestu, když ani způsob napadení, jak ho prezentuje soud prvního stupně, nebyl prokázán. Obviněný má za to, že soud při ukládání trestu nebyl objektivní a při rozhodování o trestu hrála významnou roli skutečnost, že veřejnost je negativně naladěna vůči azylantům, jeho barva pleti a fakt, že mu byl poskytnut azyl. Zdůrazňuje, že žije 15 let v České republice, neměl konflikty se zákonem a požívá i dobré pověsti v místě bydliště.
Soudy tedy založily odsuzující výrok na jediném usvědčujícím důkazu, kterým je výpověď poškozeného, když ostatní důkazy o průběhu konfliktu nic nevypovídají. Poukazuje v tomto směru na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 172/2001.
V závěru podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 1 NZO 245/2018, nejprve zrekapitulovala, jakými trestnými činy byl obviněný uznán vinným a jaký uplatnil obviněný dovolací důvod, a z jakých skutečností dovozuje jeho naplnění. Následně konstatuje, že obviněný uplatnil argumentaci, kterou uplatnil před soudem prvního a druhého stupně, které se s jeho námitkami řádně vypořádaly. Obviněný výlučně namítá otázky skutkové, když soudům nižších stupňů vytýká nesprávný způsob hodnocení provedených důkazů. Podle státní zástupkyně jsou ovšem skutkové závěry soudů podepřeny provedenými důkazy, přičemž skutek byl řádně právně kvalifikován. Lze tedy uzavřít, že obviněný se použitou dovolací argumentací domáhá odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, takže jeho výhrady nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž skutkovému základu výroku o vině. Proto nebyl zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný, naplněn.
V závěru podaného vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl ve věci za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř . je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného. Obviněný naplnění zvoleného dovolacího důvodu dovozuje ze způsobů hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, které uvěřily výpovědi poškozeného a v tom, že neměl v úmyslu způsobit poškozenému těžkou újmu a tudíž v nesprávné právní kvalifikaci jeho jednání.
Vzhledem ke konkrétnímu obsahu zvolené dovolací argumentace lze konstatovat, že obviněný sice formálně uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem pouze část zvolených námitek lze pod uplatněný dovolací důvod podřadit. Jedná se o výhradu naplnění subjektivní stránky a s tím související otázku právní kvalifikace jednání obviněného.
Ohledně další argumentace obviněného lze konstatovat, že tato nemůže zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit, neboť ve své podstatě směřuje do způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů (např. hodnocení výpovědi poškozeného, svědka P. a pořízeného audiozáznamu). Takto formulované námitky primárně směřují do způsobu hodnocení důkazů a nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Obviněný v podstatě vyjadřuje nesouhlas s hodnocením provedených důkazů a předestírá vlastní verzi události, na základě které dospívá k závěru, že se skutku tak, jak byl popsán a právně kvalifikován, nedopustil. Jedná se tedy o námitky, které mají procesní charakter. Obviněný tedy pouze soudům vytýká především vadné řízení spočívající v nesprávném hodnocení provedených důkazů a následně vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Touto argumentací obviněný zcela míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu a takto formulované dovolací námitky nemohou naplňovat dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný.
Nad rámec shora uvedeného považuje Nejvyšší soud za nutné uvést následující. Z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, jež směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko pouze na podporu závěru, že v případě obviněného nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, je nutno zdůraznit, že soudy nižších stupňů věnovaly řádnému objasnění věci náležitou pozornost. Zejména soud prvního stupně si byl vědom jisté obtížnosti věci a provedl k náležitému objasnění věci rozsáhlé dokazování, když prováděl nejen důkazy navržené obžalobou, ale i důkazy, které navrhovala obhajoba, takže dokazování neprováděl selektivním způsobem (např. výslech navrhovaného svědka L. B.). Následně soud prvního stupně velmi pečlivě hodnotil všechny provedené důkazy, zejména výpověď obviněného a poškozeného právě z pohledu ostatních provedených důkazů (viz str. 12-16 rozsudku). Skutková zjištění nezaložil toliko na výpovědi poškozeného, jak naznačuje obviněný, ale na dalších provedených důkazech, zejména výpovědi svědka P. a pořízeném audiozáznamu a závěrech znaleckých posudků z oboru zdravotnictví. Soud prvního stupně nepomíjí ani výpověď svědka L. B., tuto hodnotí a vypořádává se i se skutečností, že pořízený audiozáznam není kompletní. Soud druhého stupně se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil, když se ovšem nespokojil s odkazem na rozhodnutí soudu prvního stupně, ale rozvedl své úvahy z pohledu námitek, které uplatnil obviněný v podaném odvolání (viz str. 3-4 usnesení soudu druhého stupně), a které jsou ve své podstatě totožné s námitkami uplatněnými v rámci podaného dovolání. Lze proto konstatovat, že soudy nižších stupňů své úvahy ohledně hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnily, tak jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí ve věci. V dané souvislosti považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že v případě, že obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání nedůvodné [blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takový případ se jedná.
Bez ohledu na shora naznačené závěry je vhodné zdůraznit následující. Námitka obviněného ohledně způsobu hodnocení výpovědi svědka P. pomíjí skutečnost, že tento svědek u hlavního líčení připustil, že si již na celou situaci dobře nepamatuje, když po připomenutí výpovědi z přípravného řízení postupem podle §211 odst. 3 písm. a) tr. ř. na tuto výpověď odkázal a pouze ji doplnil, že přímo neviděl, že by poškozený ukazoval obviněnému svůj odznak revizora, že se jedná toliko o jeho domněnku. V tomto směru je třeba zdůraznit, že z výpovědi tohoto svědka z přípravného řízení a u hlavního líčení je zřejmé, že obviněný věděl, že jedná s revizorem a že poškozený jednal klidně, agresivně se choval obviněný, a že to byl právě obviněný, který poškozeného udeřil pěstí do obličeje a že poškozený chytl obviněného za krk až poté, co byl sám napaden a utrpěl zranění. Této výpovědi odpovídá protokol o ohledání těla obviněného a pořízená fotodokumentace, ze kterých je patrno, že tento neutrpěl žádná zranění, ačkoliv měl být podle vlastního vyjádření poškozeným napaden. Nelze také pominout, že i z pořízeného audiozáznamu je patrno, že obviněný si byl vědom skutečnosti, že se jedná o kontrolu jízdenek, což je v rozporu s obhajobou obviněného. Svědek M. sice skutečně vlastní konflikt neviděl, ale z jeho výpovědi je zřejmé, že poškozený byl zraněn a že mu poškozený nepřipadal pod vlivem alkoholu. Ohledně pořízeného audiozáznamu o kontrole je třeba především podotknout, že ze spisového materiálu vyplývá, že poškozený se původně skutečně domníval, že pořízený audiozáznam neexistuje, že došlo k jeho přehrání, když byl odvážen do nemocnice z místa incidentu a nahrávání nevypnul. Ze spisu je ovšem zřejmé, že poškozený následně audiozáznam předložil s tím, že uvedl, že tento se podařilo zálohovat jeho vedoucímu (viz č. l. 371), kterému nahrávací zařízení vracel, takže původ tohoto audiozáznamu je znán. Pokud na záznamu chybí začátek zahájení kontroly, kdy se měl poškozený představit jako revizor, tak je třeba uvést, že na počátku záznamu je slyšet určitou dobu šum, takže skutečně nelze vyloučit, že došlo k překrytí tohoto záznamu jinými zvuky a popř. že se jednalo o technickou chybu. Navíc zbývající obsah pořízeného audiozáznamu odpovídá výpovědi poškozeného a je v rozporu s obhajobou obviněného ohledně průběhu konfliktu. Z audiozáznamu je nepochybné, že podporuje výpověď poškozeného a svědka P., že obviněnému bylo známo, že hovoří s revizorem a že se jedná o kontrolu jízdenek, když např. na záznamu zaznívají slova o tom, že „je nemá roztržené“ což odpovídá výpovědi poškozeného, že lístky neměl obviněný ještě rozděleny. Ze záznamu je také zřejmé, že poškozený byl velmi klidný a obviněného neurážel, jak tvrdí obviněný. Lze tedy uzavřít, že ze strany obviněného se opětovně jedná jen o jiný způsob interpretace tohoto důkazu. K námitce ohledně skutečnosti, že poškozený měl mít na konci konfliktu peněženku obviněného, je třeba odkázat na výpověď poškozeného, který tuto skutečnost vysvětlil, když nakonec nelze pominout, že obviněný po skončení konfliktu držel mobilní telefon poškozeného.
Pokud obviněný namítá, že poškozený neměl právo ho fyzicky napadnout, tak je třeba uvést, že ze strany obviněného se opětovně jedná o jeho verzi průběhu skutkového děje. Především je třeba zdůraznit, že poškozený na obviněného fyzicky nezaútočil. Toliko se mu snažil zabránit v tom, aby jízdenku dodatečně označil a to tím způsobem, že mu bránil v přístupu k označovacímu zařízení a při tom došlo k jejich vzájemné „strkanici“. Z provedeného dokazování vyplývá, že obviněný neuposlechnul výzvu poškozeného, aby se nepokoušel dodatečně označit jízdenku, přičemž z tohoto faktického jednání obviněného bylo zřejmé, že nehodlá uhradit jízdné a přirážku k jízdnému, protože jinak by se nesnažil jízdenku dodatečně označit. Poté, co se podařilo obviněnému jízdenku dodatečně označit, tak chtěl poškozený přivolat policii, takže v této fázi už žádná „strkanice“ neprobíhala, a v tomto okamžiku obviněný poškozeného udeřil pěstí do obličeje. Je tedy nepochybné, že ke zranění poškozeného došlo v době, když již žádná „strkanice“ u označovacího zařízení neprobíhala. Proto lze považovat námitku obviněného za zcela bezpředmětnou. Nad rámce těchto úvah je možno i odkázat na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 9. 2010, sp. zn. 1 As 34/2010-73, podle kterého „ v situaci, kdy cestující nepředloží platnou jízdenku a následně nesplní ani sekundární povinnost dle §37 odst. 5 písm. d) zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, totiž povinnost dle výzvy pověřené osoby buď následovat ji na vhodné pracoviště veřejné správy ke zjištění totožnosti, anebo setrvat na vhodném místě do příchodu osoby oprávněné zjistit totožnost cestujícího, útočí na zájem chráněný zákonem, kterým je ochrana majetkových práv provozovatele. V takovémto případě je nutná obrana ze strany revizora nebo jiné pověřené osoby přípustná, a to možností odvrátit tento útok zadržením cestujícího, který se pokouší utéct, a uniknout tak následkům jízdy bez platné jízdenky [§2 odst. 2 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích].“ Jinak řečeno, i pokud by se poškozený pokusil obviněného, jenž neměl platnou jízdenku zadržet tak, bylo by možno jeho jednání posuzovat podle pravidel nutné obrany podle zákona č. 250/2016 Sb., konkrétně podle §25 tohoto zákona.
Argumentace obviněného, že u něho nebyl prokázán úmysl spáchat těžkou újmu na zdraví, naplňuje, jak již bylo naznačeno, zvolený dovolací důvod. Obviněný totiž namítá nedostatek subjektivní stránky, která se vztahuje k předpokladům odpovědnosti fyzické osoby. Obecně lze uvést, že subjektivní stránka se vztahuje k zavinění. Zavinění se chápe jako vnitřní psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu a musí být dán v době činu (P. Šámal a kol., Trestní zákoník: Komentář I., 1. vydání, Praha: C. H. Beck, s. 165). Závěr o zavinění, tedy zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§15 tr. zákoníku) a nedbalost (§16 tr. zákoníku), přičemž závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat (srov. R 19/1971). Platí, že závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, kdy okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].
Z hlediska subjektivní stránky se u trestného činu podle §145 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje úmysl, který musí směřovat ke způsobení těžké újmy, když se ovšem nevyžaduje úmysl přímý [§15 písm. a) tr. zákoníku], ale postačí i úmysl nepřímý [§15 písm. b) tr. zákoníku]. Soudy nižších stupňů se otázkou subjektivní stránky zabývaly, když soud prvního stupně shledal, že obviněný jednal přinejmenším v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku (viz str. 16 rozsudku soudu prvního stupně). Soud druhého stupně se s tímto závěrem ztotožnil (viz str. 3-4 rozhodnutí soudu druhého stupně). Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v rámci úvah, zda úmysl obviněného skutečně směřoval ke způsobení těžké újmy na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, je podstatná především povaha a způsob jednání, kterým pachatel na poškozeného útočil, event. další okolnosti, za nichž k útoku došlo. Teprve na základě těchto skutečností s přihlédnutím k ostatním okolnostem případu je možno dovodit, k jakému následku směřoval úmysl pachatele. Z hlediska úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví stačí zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit těžší následek, a byl s tím srozuměn (úmysl eventuální). Na takové srozumění lze usuzovat, pokud jde o důkazní stránku zejména z povahy použité zbraně, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení (zejména z toho, proti které části těla útok směřoval) a z pohnutky činu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1417/2014, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 8 Tdo 651/2015). Nejvyšší soud považuje za potřebné poukázat na skutečnost, že obviněný útočil na poškozeného za situace, kdy tento útok nečekal, chtěl telefonovat, útok opakovaně a cíleně vedl na hlavu, když poškozeného udeřil nejméně 2x a konkrétně útočil na část hlavy, kde se nachází oči, což jsou obecně známo orgány, které jsou zranitelnější. Nelze také pominout, že poškozený měl na očích brýle, což zvyšuje nebezpečí poranění zraku v případě jejich rozbití, což se v dané věci stalo a útok byl prokazatelně veden velkou silou, když znalci hovoří o maximální intenzitě. O intenzitě útoku nakonec hovoří i skutečnost, že brýle poškozeného se v důsledku úderu rozbily a střep se zabodl poškozenému do oka. Proto lze uzavřít, že obviněný si vzhledem ke způsobu útoku a jeho razanci musel být vědom, že může poškozenému způsobit těžkou újmu na zdraví a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 6 Tdo 1514/2014). Obviněný tedy jednal v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku.
Námitka obviněného, že by jeho jednání mělo být posouzeno jako ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 2 tr. zákoníku nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod, když obviněný vychází opětovně z jiné verze skutkového děje (domníval se, že byl napaden). Tato verze skutkového děje ovšem byla provedenými důkazy zcela vyvrácena. Přesto je třeba v souvislosti s možností právní kvalifikace jednání pachatele podle §146a tr. zákoníku odkázat na usnesení Nejvyššího soudu publ. pod č. 47/2013 Sb. rozh. tr., podle něhož za předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného, které je jednou z podmínek použití této privilegované skutkové podstaty trestného činu se považuje takové jeho jednání, které je v příkrém rozporu s morálkou a svědčí o morální zvrhlosti, bezcitnosti, sobectví a neúctě poškozeného k ostatním osobám nebo společnosti. Spáchání činu v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného předpokládá, že pachatel na něj útočí v návaznosti na jeho předchozí zlé, zraňující, ponižující jednání nebo jednání hrozící způsobením závažné újmy na právech a pod vlivem jeho zraňujícího, ponižujícího či jinak negativně působícího účinku. O takovou situaci se v dané věci nejednalo, když celý konflikt zahájil obviněný, který se pokoušel dodatečně označit jízdenku a vyhnout se tak pokutě za jízdu tzv. na černo. Poškozený, který byl revizor, se tedy žádného zavrženíhodného chování vůči obviněnému nedopustil, plnil toliko své pracovní povinnosti. Pokud obviněný dále namítá, že jeho jednání mělo být kvalifikováno jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, tak je třeba zdůraznit, že právní kvalifikace jednání obviněného podle tohoto ustanovení nepřichází v úvahu vzhledem ke shora naznačeným závěrům o úmyslu obviněného spáchat těžkou újmu na zdraví.
Rovněž námitka obviněného, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest nenaplňuje zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Přestože v rámci tzv. jiného nesprávného hmotněprávního posouzení lze úspěšně rozporovat i některá pochybení týkající se ukládání trestu (např. v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen úhrnný trest nebo souhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu), nepřiměřenost trestu do této kategorie nespadá, neboť není otázkou právního posouzení, ale spíše jen volné úvahy soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 – Zpráva o analýze a vyhodnocení účinnosti novely trestního řádu č. 265/2001 Sb. ve vztahu k soudnímu řízení – publikované pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr., a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 11 Tdo 817/2014). Obecně platí, že k nápravě vad týkajících se uloženého trestu primárně slouží dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán v případech nejzávažnějších pochybení soudu, a to byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §39 a násl. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (viz blíže rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr., rozhodnutí III. ÚS 2866/07). Z uvedeného je tedy nepochybné, že uplatněnou argumentaci nelze pod uvedený dovolací důvod, ale ani žádný jiný podřadit.
Přesto je třeba konstatovat, že obviněný byl ohrožen v dané věci za nejzávažnější trestný čin, tj. za trestný čin podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, trestem odnětí svobody od 3 do 10 let. Pokud mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 4 roků a 9 měsíců, tak se jedná o trest uložený v rámci zákonné trestní sazby. Jedná se o trest v jedné čtvrtině zákonné trestní sazby. Výměra trestu odpovídá skutečnosti, že obviněný se dopustil dvou trestných činů a ve zkušební době podmíněného odsouzení pro úmyslnou trestnou činnost (viz rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 33 T 33/2015), ale i způsobenému následku a příčině páchání trestné činnosti. Pokud obviněný namítá, že závažnost zranění je již vyjádřena v právní kvalifikaci, tak je třeba zdůraznit, že při úvaze o trestu lze přihlédnout k závažnosti konkrétní těžké újmy na zdraví, která není konstantní. Jinak řečeno, újma na zdraví, která splňuje kritéria těžké újmy na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 tr. zákoníku, není vždy z hlediska zásahu do života poškozené osoby stejná. Právě rozdílnost těžké újmy na zdraví z hlediska konkrétního zásahu do života poškozenému může a měla by i najít svůj výraz v konkrétním druhu a výměře trestu. Zde je třeba zdůraznit, že poškozený je trvale omezen v běžném způsobu života, když poškození zraku poškozeného je trvalé a představuje nevratný zásah do života poškozeného. Podle Nejvyššího soudu soudy nepochybily, pokud přihlédly při úvaze o trestu, i k předchozímu odsouzení obviněného, ohledně kterých platí, že se osvědčil, když k této okolnosti nepřihlížely jako k okolnosti přitěžující ve smyslu §42 písm. p) tr. zákoníku, ale jako k okolnosti, která svědčí o jeho určitých sklonech k páchání trestné činnosti, tedy jako k okolnosti přitěžující výslovně v zákoně neuvedené.
K námitce obviněného, že snad při úvaze o trestu bylo přihlédnuto k jeho postavení azylanta, barvě pleti a že při ukládání trestu hrála roli skutečnost, že veřejnost je negativně zaměřena proti azylantům, považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že se jedná o tvrzení obviněného, které ničím nedoložil. Současně je třeba zdůraznit, že ze spisu žádná taková naznačená skutečnost nevyplývá a ani se nepodává, takže je třeba uvést, že soudy nižších stupňů jsou obviňovány bezdůvodně z chování, které by mohlo zakládat pochybnosti o jejich nepodjatosti. Nad rámec těchto úvah je třeba uvést, že pokud obviněný namítá, že neměl konflikty se zákonem, tak zcela pomíjí svá předchozí pravomocná odsouzení a nepochybně své jednání spočívající v porušování podmínek přepravy v MHD.
Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podáno jednak z důvodů, které nelze podřadit pod zvolený dovolací důvod, jednak z důvodů, které lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 4. 2018
JUDr. František Hrabec
předseda senátu
Zpracovala:
JUDr. Marta Ondrušová